Institut sv. Josefa

ZEMĚ, KDE ZÍTRA ZNAMENÁ PŘEDEVČÍREM
Roman Marek

Žil byl kdysi mudrc, říkejme mu třebas Jacques Maritain, který uvěřil v člověka. Nedbal temných varování minulosti, jež poukazovala na dědičné zatížení a sklon člověka k hříchu, na jeho padlou zvířecí stránku. „Položte vedle sebe pornografický časopis a listy sv. Terezičky a uvidíte, že si člověk, který touží po dobru, vybere spisy světice,“ pravil mudrc a upřímně tomu věřil. „Dopřejme lidským bytostem pluralitu náboženství a ony si jistě zvolí to pravé! Dopřejme jim pluralitu politických směrů a dočkáme se rozkvětu společnosti! Přichází nová doba, vítr změn rozhání černé mraky a sluneční paprsky rozehřívají studenou zem!“ Mudrc pro svou víru získal mnoho přívrženců, kteří zasévali jeho nauku do dalších srdcí. Semínka rychle rostla, mnohá z nich vyrašila na veliké radě starších, která se sešla, aby vedla dialog se světem a zvěstovala mu příchod jara, další vypučela v myslích zákonodárců, kteří se nadšeně jali strhávat svazující řetězy minulosti. Nebylo to cosi nahodilého, byl to vpravdě integrální proces. Nová víra ze zaslíbené země nikoho nevyháněla (pochopitelně kromě těch, kteří jí odporovali), dokonce i satan měl být v posledku omilostněn. Mudrc byl hojnou setbou nadšen, ale čas sklizně se neochvějně blížil. Místo očekávaných voňavých růží se objevily bodláky, pýr, bolševníci a další plevel. I zaplakal mudrc a sklíčeně pravil: „To jsem nechtěl.“ Jeho pláč však již nikdo neslyšel, neboť se všude rozléhal halasný jásot. Lidé, kteří mezitím zapomněli, jak vypadá zahrada, uchváceně volali: „To je skoro jako Eden!“ Jiní dokonce tvrdili, že to Eden je a že všechny, kteří o tom pochybují, milerádi postaví mimo zákon...

Nový kult se mimo jiné vyznačoval i jakýmsi rituálním rozléváním mléka. Tohoto obřadu se účastnili všichni jeho vyznavači bez výjimky. Mnohdy dokonce i za zpěvů a tanců. Když euforie opadla, stáli nad rozlitým mlékem noví konzervativci, kterým se však dříve říkalo liberálové, a poněkud bezradně krčili rameny nad tím, když viděli, jak v něm jejich levicoví druhové vesele skotačí. Možná si i někdo vzpomněl na staré pořekadlo z dob temné minulosti „Rozlité mléko těžko posbíráš“, ale docela o tom pochybuji.

Také ve Španělsku získal kult člověka řadu přívrženců, také zde se strhávaly okovy (anebo to bylo sladké jařmo?), také zde se tančilo, také zde se pluralitně, demokraticky a svobodně volilo. A stejně jako v jiných koutech světa, tak i zde si lidé kupodivu nezačali hromadně kupovat listy sv. Terezičky, nýbrž pornografické časopisy. Na Pyrenejském poloostrově začal růst plevel a bolševníci, začaly se vraždit nenarozené děti, rozpadat rodiny a sezdávat sodomité. Když už se zdálo, že je dílo integrálně dokonáno, přišli představitelé jedné z oblastí kdysi hrdých Španěl s novými evolučními podněty. Vždycky je totiž co reformovat a vylepšovat. Přestože mnozí z představitelů kléru nadšeně skákali kolem rozlitého mléka a hledali „Co nás spojuje“, nezabránili tím, aby jejich bratři z jiné části pluralitního spektra nepojali jisté podezření. Přesněji vzato, toto podezření měli již od svého narození, ovšem nyní se jej jali rozptylovat. Boj proti „fašismu“ totiž nezná bratra ani konce.

Autonomní společenství Katalánsko, kterému díky demoliberálnímu požehnání vládnou levicoví extrémisté, se rozhodlo zavést zákony na ochranu lidu před možnými negativními dopady náboženské činnosti. Katalánská vláda přijala 21. listopadu loňského roku zákon, díky němuž bude de facto možné sloužit mši sv. pouze se souhlasem osvíceného úředníka. Nepodezřívejme však demokraticky zvolené představitele lidu z nízkých pohnutek! Zákon uvádí, že nová i stará místa kultu, případně jejich vznik musí mít patřičné schválení, a to z důvodů „hygieny, bezpečnosti a důstojnosti“. Takže katalánským neomarxistům jde v podstatě o to, aby byla mše sv. sloužena důstojně. Pokud se tak nestane, zakročí. Výše uvedené normy nejsou pro jistotu blíže specifikovány, to aby mohly pokrýt veškeré možné další negativní faktory, které by byly překážkou důstojných obřadů. To samé se týká i ve Španělsku tak populárních procesí. Pokud nebude procesí důstojné a hygienické, komunisté jej nepovolí nebo případně na místě rozeženou (slzným plynem?).

Náboženská otázka vůbec leží tamním úřadům na srdci. Ve dnech započetí beatifikace šestnácti katalánských mučedníků, kteří byli zavražděni ideovými předchůdci současných zastupitelů, vydalo katalánské Sdružení samospráv a obcí pro své úředníky Manual de Ceremonial Civil. Los días más grandes (Příručka civilních obřadů – Největší dny). Jejím autorem je socialista a významný propagátor eutanázie Joan Surroca i Sens, který prohlašuje, že Bůh je mrtev, že Církev by se měla vytěsnit ze života společnosti a její obřady nahradit civilními. Autor zároveň hrdinně očekává protesty ze strany Církve, protože, dle jeho mínění, je Církev příliš militantní a nedokáže se přizpůsobit nové realitě. Motivace je tedy jasná. Jaké je provedení?

Kdo si pamatuje suché normalizační vítání občánků jistě ocení, že tuto ateistickou náhražku svatého křtu katalánské úřady obohatily o mnoho nových pestrých iniciačních prvků. „Obřad přijetí“ zahrnuje přivítání, čtení, proslov úředníka a poučení „kmotrů“. Pochopitelně se nejedná o žádné mešní čtení, nýbrž o patřičně vybranou pokrokovou literaturu. Mezi autory doporučených textů najdeme např. komika Charlieho Chaplina, chilského komunistu Pabla Nerudu, indického modernistického jezuitu Anthonyho de Mella (jehož knihy byly sice v roce 1998 Kongregací pro nauku víry odsouzeny, nicméně jsou šířeny vesele dál, např. „našimi“ karmelitány), klasika taoismu Lao-c', bengálského básníka a filozofa Rabíndranátha Thákura a dokonce... proroka Izaiáše, který je ovšem chápán jako propagátor liberální tolerance! To však není vše. Občánci budou navíc obohaceni pasážemi ze španělské ústavy a úryvky z Deklarace práv dítěte OSN. Obřad by měl být doprovázen reprodukovanou hudbou, mezi jejíž autory najdeme i staré známé osobnosti doby temna, jako např. Vivaldiho, Bacha, Haydna nebo Beethovena, za nimiž se v závěsu drží jazzman Louis Armstrong, rockoví The Beatles nebo popová skupina Abba.

Podobná hudba by měla podkreslovat i parodii na první svaté přijímání, která je připravena pro děti z ateistických rodin, jež by záviděly obřady svým katolickým vrstevníkům. Co by však tyto děti místo Pána Ježíše v Nejsvětější svátosti dostaly, je otázkou. Asi nové kolo nebo počítač...

Dále následuje civilní svatební obřad, který otevírá svou láskyplnou náruč i homosexuálním snoubencům. Doporučuje se rovněž podepsat v den svatby majetkovou smlouvu, aby následný rozvod probíhal bez zbytečných průtahů.

Pohřební obřad se v příručce zítřků nazývá „rozloučením“ a oproti ponurému katolickému ritu se má vyznačovat uvolněnou náladou. Nejlépe je tedy nad hrobem přečíst nějakou báseň nebo uvést o nebožtíkovi několik vtipů. Shromáždění by se mohli při této příležitosti podělit o své vzpomínky na zemřelého. Nutno však uvést, že proti staré ponurosti bojují nejen katalánští neomarxisté, ale dnes i mnozí kněží, kteří rovněž dávají přednost hromadnému uvolnění či přímo farnímu kanonizačnímu procesu: „Don Corleone byl dobrým otcem rodiny a už je v nebi. Hallelujah!“

Katalánsko prostě prolomuje bariéry a vytyčuje směr osvobození lidstva. Této úloze zůstalo věrné i 24. října loňského roku, kdy se jeho vláda (sic!) připojila k mezinárodní organizaci sodomitů International Lesbian and Gay Association (ILGA). Nicméně zde Katalánsko poněkud zaspalo, neboť svým členstvím ve zmíněné gayglobální asociaci je už předběhla města Amsterdam, Rotterdam a Benátky. Tak snad příště. Prostor je totiž do široka otevřen. Zvláště když vezmeme v úvahu, že organizace IGLA propaguje i pedofílii... promiňte, jedná se samozřejmě o „právo dítěte na sex“.

A tak katolickým liberálům, kteří jsou pod tíhou okolností nazýváni konzervativci, asi nezbude nic jiného, než si nad rozlitým mlékem vyplakat oči. Bylo by zde však jedno řešení: pokusit se o nemožné a mléko posbírat. Je to sice dlouhodobý úkol, ale s pomocí Boží jde všechno. Předpokládá to však posbírat nejprve rozlité mléko v Církvi a duších zmatených katolíků, říkejme tomu duchovní obnova, a nahradit modlu integrálního humanismu zdravou katolickou vírou.

Článek vychází v časopise Te Deum 2/2008.