Institut sv. Josefa

RODINA A KŘESŤANSKÁ VÝCHOVA V SOUČASNÉM SVĚTĚ
P. Franz Schmidberger

PROBLÉM

Významný švýcarský prelát P. Robert Mäder konstatoval již před šedesáti lety v útlé knížečce Živ buď Ježíš Král: „Neštěstí světa má svůj původ v rodině. Rodina, naše nejpřednější bašta, je ztracena. Rodina přestala být křesťanská, zesvětštěla.“¹⁾ Co by řekl dnes, tváří tvář bídě a utrpení, které postihly manželství, rodinu a společnost, nepřátelství v rodinách a astronomickému počtu rozvodů? V USA dosahuje rozvodovost 50 %. V Německu to není o mnoho méně. V Estonsku se rozvádí 76 % všech manželství, to znamená, že ze čtyř vydrží pouze jedno. Trpí tím na prvním místě děti, které si z toho velmi často odnášejí duševní újmy.

Rodinu ale postihlo ještě další zlo: prostředky všeho druhu zabraňující početí (pilulky, nitroděložní tělíska, sterilizace atd.) spolu s potraty, kterých se ročně na celém světě vykoná padesát milionů, což je v průměru sto třicet sedm tisíc brutálně zavražděných dětí denně. Na druhé straně máme umělé oplodňování a manipulaci s nenarozeným životem. V jednotlivých zemích, především v Evropě, jsou již právně uznány svazky osob stejného pohlaví.

29. prosince 2005 zveřejnila Nadace Konrada Adenauera studii, ve které stojí, že německé domácnosti se staly nejmenšími v celé Evropě. Většina Němců žije v současnosti bez dětí. 37 % Němců je svobodných, 34 % žije ve dvou, pouze ve 29 % domácností žijí více než dvě osoby s tím, že v porodnosti připadá na jednu německou ženu v průměru 1,2 dítě. 52 % manželských párů je bezdětných nebo již nebydlí se svými dětmi. Stále více mladých manželských párů nemá žádné děti, ve 20 % domácnostech vychovává dítě pouze jeden rodič a 38 % manželství končí rozvodem. Velmi přesně to vystihl papež Jan Pavel II. ve své posynodální apoštolské exhortaci Ecclesia in Europa ze dne 28. června 2003: „Mezi tolika aspekty, zmíněnými z velké části také na synodu, bych chtěl připomenout ztrátu paměti a křesťanského dědictví, doprovázenou jakýmsi praktickým agnosticismem a náboženskou lhostejností. Proto mnozí Evropané působí dojmem, že žijí bez duchovního zázemí jako dědicové, kteří promrhali odkaz, jejž jim historie předala. […] Tuto ztrátu paměti doprovází jakýsi strach čelit budoucnosti. Vykreslovaný obraz blízké budoucnosti bývá často vybledlý a nejistý. Budoucnosti se víc bojíme, než po ní toužíme. Znepokojujícím znamením tohoto strachu je mimo jiné vnitřní prázdnota, jež svírá mnoho osob, a ztráta smyslu života. Mezi výrazy a plody této existenciální úzkosti je třeba zvláště zařadit dramatické snížení porodnosti, úbytek povolání ke kněžství a zasvěcenému životu a neochotu, ne-li přímo odmítnutí učinit definitivní životní rozhodnutí, a to i v manželství. […] Jsme svědky rozšířené roztříštěnosti existence; převládá pocit osamocení; množí se rozdělení a rozpory. Mezi jinými příznaky tohoto stavu věcí zná dnešní Evropa těžký problém rodinných krizí a selhání samého pojetí rodiny.“²⁾

Více a více se na rodinu nahlíží jako na přežitek, její místo nahrazují jiné alternativní životní styly: „single“ život, život v bytě s několika přáteli, soužití „na hromádce“, homo-svazky.

Jsou tato fakta čistou náhodou, nebo za nimi můžeme hledat určitý systém? – Můžeme, musíme za nimi vidět jistý systém! Ti, kteří nesou největší zodpovědnost, byli vůdčími mozky takzvané Frankfurtské školy.

Frankfurtská škola byla seskupením revolučně smýšlejících lidí, kteří v roce 1923 – tedy po I. světové válce – založili Institut marxismu. Později jej přejmenovali poněkud zastřeněji na Institut sociálního výzkumu. Hlavními činiteli Institutu byli Max Horkheimer, Theodor Adorno, Herbert Marcuse, Erich Fromm a Jürgen Habermas.

Jelikož tito lidé byli bez výjimky židé (i když nevěřící a odpadlí od Mojžíšova zákona), odešli ještě před nástupem Hitlera do Švýcarska, aby se po tamějším krátkém pobytu usadili v USA. Po II. světové válce vytvořili dvě skupiny: jedna působila nadále v USA, druhá se vrátila zpět do Německa.

Tito spříseženci si vypočítali následující: Člověk nemůže plně prosadit revoluci pomocí zbraní, jak to proběhlo kupříkladu v Rusku, kde místní revolucionáři uspěli jen z části, zůstali omezeni pouze na Rusko a teprve po II. světové válce rozšířili svůj vliv do východní Evropy, Číny a dalších asijských zemí. Tato revoluce však nevedla k velké světové revoluci, jak bolševici doufali. Ale revoluce může být urychlena zničením kultur, což by vedlo k vykořenění lidí a vytvoření nekulturní materialistické masy bez náboženství a bez morálky. A na tom pracoval Institut pro sociální výzkum – na radikální proměně lidí a společnosti.

Spříseženci si byli velmi dobře vědomi, že revoluci v západní Evropě brání především křesťanství a kultura křesťanstvím vytvořená. Šlo jim tedy zejména o to, aby vymazali z povědomí lidí obraz západního křesťanského člověka: překonat křesťanství, vytvořit postkřesťanskou společnost a Církev učinit zbytečnou.

Vedle křesťanství to bylo společenské uspořádání manželství a rodiny, které odporovalo požadavkům revolucionářů. Proto od roku 1936 začali kulturní revolucionáři s masivním útokem na rodinu s cílem ji odstranit.

Především v USA působili v mnoha oborech na různých univerzitách. Jejich vědecké výzkumy se například zabývaly vlivem hudby na změny lidského vědomí, včetně experimentů s atonální hudbou (tj. hudbou bez klasické harmonie), která vnitřně zraňuje člověka a vzbuzuje v něm ty nejnižší pudy, jako jsou vzpoura a nenávist, a jejím využitím pro možné společenské změny. Dále propagovali myšlenky antiautoritativní výchovy. Stojíme tedy před dokonale propracovaným plánem systematického ničení obrazu křesťanského západního člověka.

Nebuďme naivní: zlo, které postihlo manželství a rodinu, není žádná náhoda. V značné míře souvisí s působením Frankfurtské školy, která také nese hlavní zodpovědnost za revoluci „šedesátého osmého“ v Evropě, v Německu a ve Francii. Její cíle a plány stojí v přímém rozporu s Božím příkazem a řádem, který najdeme v Písmu svatém: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: ‚Ploďte a množte se a naplňte zemi.‘“³⁾

Manželství jako základ rodiny

Manželství jako základ rodiny s sebou nese tři předpoklady: vůli mít potomstvo, slib celoživotní věrnosti mezi mužem a ženou a nakonec svátost manželství, která zprostředkovává manželům milosti ke splnění prvních dvou předpokladů, především vzájemnou věrnost, vzájemné posvěcování, přijetí Bohem darovaných dětí a jejich křesťanskou výchovu.

Prvním a nejvyšším cílem manželství je potomstvo. Manželé jsou povoláni ke spoluúčasti na Božím díle stvoření. Jsou povoláni, aby ve spolupráci s Bohem darovali život skutečným ctitelům pravého Boha a udělali z nich dědice nebes.

Druhým účelem manželství, který je podřízen předchozímu, je vzájemná láska mezi manžely. Papež Pius XI. napsal v encyklice Casti connubii z 31. prosince 1930 o tomto druhém cíli: „Toto vzájemné vnitřní utváření manželů, toto vytrvalé úsilí navzájem si pomáhat k dokonalosti, velmi oprávněně v jistém smyslu, jak učí Katechismus římský, se může nazvat také prvotní příčinou a důvodem manželství, chápe-li se arci manželství nikoli v přesnějším smyslu jako zřízení k řádnému zplození a výchově potomstva, nýbrž ve smyslu širším, jako společenství, pospolitost všeho života.“⁴⁾

Jinými slovy, manželé mají také za úkol vést se vzájemně ke křesťanské dokonalosti a pomáhat jeden druhému v dosažení nebe.

Dobrou přípravou na manželství je v první řadě promyšlený výběr budoucího partnera. Spojení, ve kterém mají partneři rozdílné vyznání nebo zcela jiné náboženství, je velmi problematické. Neboť pokud se partneři neshodnou v těch nejzákladnějších otázkách, které se týkají jejich nejpodstatnějšího lidství, jak potom mohou dosáhnout vzájemného naplnění a dokonalosti? Když se manželé nemohou společně modlit, chodit ke svátostem, v neděli na mši svatou, když nejsou jednotní ve výchově dětí, v morálce ohledně manželství, jak potom může takové manželství fungovat? Proto by měli katolíci s úmyslem založit rodinu volit především katolického partnera. Pouze za tohoto předpokladu může spojení vydržet celý život, podporováno společnou modlitbou, společným přijímáním svátostí, účastí na mši svaté a společnou výchovou dětí v křesťanském duchu.

V manželství představuje manžel stvořitele – princip, který dává, manželka představuje stvoření – princip, který dostává. V křesťanském manželství představuje muž Krista, žena představuje Církev. Svatý Pavel to vyjadřuje následovně: „Toto tajemství je velké tajemství, pravím to ve vztahu ke Kristu a k Církvi.“⁵⁾ Této dalekosáhlé hluboké symboliky by si měli být manželé vždy vědomi, zvláště tehdy, kdy jejich manželství ohrožují hádky a nesváry. Myšlenka na to, že mezi Kristem a Církví neexistuje žádný svár, by měla pomoci překonat nejednotnost.

Tajemství manželství je tak hluboce vepsáno do lidské přirozenosti a člověk je v něm natolik zakořeněn, že se také sám Kristus, který přišel na svět, aby zde vše obnovil, chtěl narodit do rodiny – do malé rodiny v Betlémě a Nazaretu. Nezapomeňme také, že svůj první zázrak učinil na svatbě v Káni, kde proměnil vodu ve víno, jako později při poslední večeři proměnil víno ve svou krev.

Tím pozvedl manželství na svátost; to znamená, že povolal manžele nejen k tomu, aby udíleli stříbrné požehnání stvoření, nýbrž aby spolupůsobili při udílení zlatého požehnání řádu vykoupení.

RODINA A VÝCHOVA

1. Hojnost dětí

Děti jsou Božími dary. Rodiče mají žít normálním manželským životem, ovšem existuje několik málo okolností, kdy je vhodné omezit manželské povinnosti na neplodné období manželky.

Papež Pius XII. ve svém proslovu k porodním asistentkám ze dne 29. října 1951 vypočítává čtyři důvody, kdy je povoleno tzv. přirozené plánování rodičovství:

a) Zdravotní důvody: manželka je nemocná nebo tak přetížená, že by její psychická rovnováha byla dalším dítětem ohrožena.

b) Eugenické důvody: pravděpodobně by se narodily tělesně a duševně postižené děti.

c) Ekonomické důvody: otec není schopen v případě narození dalšího dítěte řádně uživit rodinu.

d) Sociální důvody: byt je například tak malý, že přivedení dalšího dítěte na svět není s ohledem na ostatní možné.

Papež dále uvádí: „Když oproti tomu po rozumném a poctivém zvážení neexistují osobní nebo z vnějších okolností vyplývající závažné důvody, pak snaha vyhnout se v jejich spojení plození a zároveň dále plně uspokojovat vlastní tělesnost, může být pouze důsledkem falešného chápání hodnoty života a plodem motivů cizích zdravým etickým principům.“

Jinými slovy: Mimo tyto papežem uvedené čtyři důvody se nemohou manželé vědomě omezit na neplodné dny, aniž by tím nezatížili své svědomí.

Žádný manželský pár by se neměl obávat darovat život čtyřem, pěti nebo šesti dětem. Děti jsou bohatstvím rodiny a lidstva. V Německu se následkem nedostatku dětí úplně rozpadá sociální stát. Průměrem 1,2 narozených dětí se Německo řadí na konec světové tabulky. O nic lépe to nevypadá ani ve Španělsku a v Itálii. Žijeme v nejbohatších zemích světa, ale zároveň i v těch nejchudších na děti, v nejnepřátelštějších k dětem, když pomlčíme o špatné manželské morálce. Ale statistiky říkají, že na každou ženu musí připadat alespoň 2,1 dětí, aby se počet obyvatel udržel na stálé úrovni. To znamená, že vymíráme, ano, celý křesťanský Západ vymírá. Toho jsou si muslimové dobře vědomi a používají svou hojnost dětí jako prostředek k dobytí našich zemí. Jeden muslim kdysi prohlásil: „Přemůžeme křesťany těhotenstvím.“

Jeden početní příklad by měl ukázat, jaký má hojnost dětí dlouhodobý důsledek. Ovšem ve skutečnosti se takovéto početní příklady nevyskytují, nicméně mají značnou výpovědní hodnotu. Představme si, že jedna rodina má dnes dvě děti a tyto děti budou mít každé také dvě děti a tak dále. Počítáme-li jednu generaci na třicet let, tak budou mít výchozí manželé po 150 letech 64 potomků v poslední generaci. Vezměme nyní ne dvě, ale tři děti. Tak bude mít výchozí manželský pár po 150 letech v poslední generaci ne dvakrát nebo třikrát více potomků, ale přesně 729. Když vezmeme čtyři děti, tak bude mít poslední generace po 150 letech 4096 potomků. Čím dále v čase budeme postupovat, tím více se budou nůžky otevírat.

Jak již bylo řečeno, tento příklad se ve skutečnosti většinou neuvádí. Ale uveďme si dva příklady ze života, jaké má důsledky hojnost dětí:

a) Jeden z předků arcibiskupa Lefebvra se oženil roku 1790. O 150 let později , tedy v roce 1940, měl 1200 žijících potomků. Mezi nimi bylo 60 kněží, řeholníků a řeholnic. Jaké požehnání vyšlo od tohoto předka, který byl horlivým katolíkem, pro Církev a společnost!

b) V osmdesátých letech jsem byl na návštěvě ve francouzsky mluvící části Kanady u rodiny jménem Goyettovi. Tato rodina byla obdarována 22 dětmi, z toho dvě zemřely při porodu. Dnes žije všech dvacet dětí v manželství a všichni opět mají mnoho dětí a z těchto dětí jsou již někteří ženatí či provdané. Jsou to tedy čtyři generace, když počítáme prarodiče. Potomstvo pana Goyetta čítá 400 osob, když započítáme i manžele a manželky, kteří se do rodiny přiženili či přivdaly. S tímto počtem bychom osídlili celou vesnici! Představte si jejich rodinné setkání!

Velké rodiny jsou zpravidla velmi plodné. To znamená: Děti z velkých rodin mívají sami často velké rodiny. Z velkých rodin pochází – což je naprosto přirozené – také mnoho duchovních povolání. Je přeci přirozené, že z velké rodiny Bůh povolává jedno nebo dvě z dětí k duchovnímu stavu, do své služby. Určité materiální omezení, ohledy na ostatní mezi sourozenci a jejich vzájemná podpora vytvářejí dobrý přirozený základ pro působení milosti. Je to také zvláštní odměna pro rodiče za jejich dobrosrdečnost.

Ve své promluvě k italským mnohodětným rodinám ze dne 20. ledna 1958 uvedl papež Pius XII. toto: „Také navenek je spořádaná rodina vnímána jako cosi svatého. Svátost křtu pro ni neznamená mimořádnou záležitost, ale spíše pravidelnou událost, která je pro Pána radostí a znovu a znovu obnovuje jeho milost. Slavnostní procesí ke křestnímu prameni ještě neskončila a již začínají v kráse stejného lesku biřmování a první svatá přijímání. Nejmladší ze sourozenců si ve svých milých vzpomínkách sotva stačil odložit bílé šatičky a již vidí rozkvétat svatební závoj na prvorozené dceři, opět se u paty oltáře shromažďují rodiče, sourozenci a noví příbuzní. Následují, jako jedno jaro za druhým, nové sňatky, nové křty, nové Bílé neděle a tak Bůh neustále tyto šťastné lidi navštěvuje a zaplavuje je svými milostmi. Stejně tak se k početným rodinám sklání Boží Prozřetelnost, což mohou mnozí rodiče, především ti chudí, dosvědčit. V Prozřetelnost doufají zvláště tehdy, kdy je veškeré lidské snažení nedostatečné. Dobře odůvodněná a ne planá důvěra! Prozřetelnost není ani tak, abychom se vyjádřili lidskými termíny a slovy, součtem mimořádných zásahů Boží dobroty, ale spíše výsledkem harmonie běžného života, tedy působením nekonečné Stvořitelovy moudrosti, jeho dobroty a všemohoucnosti.“

2. Výchova

Lidské dítě je po narození odkázáno na pomoc okolí ve větší míře než ostatní živočichové, a to nejen v tom, co se týče potravy, oblečení a péče o tělo – dítě potřebuje především milující oporu dalších rozumných stvoření, která jsou pro něj duševní výzvou a tím ho stimulují a podporují. To bylo potvrzeno jedním odporným experimentem, ve kterém dali do jakési místnosti kojence a starali se o ně pouze materiálně. Tedy postarali se o výživu, ošacení, čistotu atd., ale neprokázali dětem žádnou náklonnost, žádný úsměv, žádnou lásku, žádné slovo, absolutně nic. Po nějaké době většina z kojenců zemřela. Člověk je tedy v základě odkázán na společenství a především na své bližní.

To bych chtěl ukázat ještě na jednom příkladu. Před zhruba sto lety unesli vlci dvě malé děti. Po letech byly tyto děti opět nalezeny. Vyly podobně jako vlci a samozřejmě neuměly žádné slovo. Mladší z dětí zemřelo krátce po jejich osvobození, druhé dítě se nikdy mluvit nenaučilo. Dítě potřebuje živý kontakt s dalšími lidmi, jinak není schopno plně se vyvinout ve zdravého člověka. Tato podpora ze strany rodičů, zvláště ze strany matky, začíná zrozením. Matka musí své dítě přijmout, musí se radovat ze svého mateřství a stejně jako Nejsvětější Panna vyřkla své fiat Boží vůli, musí svou připravenost vyjádřit i tehdy, když se v první okamžik může další dítě zdát být jen přítěží.

Mladá matka by měla jako křesťanka co nejdříve svěřit dítě, které nosí pod svým srdcem, do péče Bohu, Bohu je obětovat a prosit ho, aby na dítěti naplnil svou vůli. Přijímá obtíže těhotenství stejně jako porodní bolesti. Také zde bych uvedl příklad: Při jednomu pokusu dali ovci, která měla těsně před vrhem, utišující prostředky. Po vrhu však ovce mláďata nepřijala. Porodní bolesti pravděpodobně vyvolávají mateřský instinkt nebo jej při nejmenším podporují, což ovšem neznamená, že by měl být každý utěšující prostředek zakázán. Avšak mělo by se s ním zacházet obezřetně, neboť Bůh naší pramáti Evě po jejím pádu určil mj. za trest rodit děti v bolestech (Genesis 3, 16).

Matka by měla pamatovat na to, aby dítě co nejdříve po porodu přinesla ke křestnímu prameni. V dnešní době to musí být rodinám neustále opakováno, neboť příliš často čekají, až se sejdou všichni strýčkové a tety, aby se mohla konat správná rodinná oslava. To ale samo o sobě není obsahem a cílem křtu. Smyslem je přivést dítě k Bohu, učinit z pohana křesťana, z hříšníka spravedlivého – toto malé stvoření se stane chrámem Ducha Svatého, údem těla Kristova, dědicem nebes. Dokonce i dnes hrozí dětská úmrtnost, a proto rodiče, kvůli jejichž nezodpovědnosti nebude jim svěřené dítě nikdy patřit na Boží Trojici, ponesou strašný úděl!

Děti vyžadují čas, bezpečí, teplo domova a lásku. A láska se nevyjadřuje jen city, ale daleko více v postojem, který ti druzí zaujmou: „To je dobře, že tu jsi!“ Je to přijetí druhého jako člověka, přijetí v lásce, vyjádření náklonnosti k němu, prokázání dobrodiní a vlídnosti.

Když děti vyrůstají, má pro ně důležitý význam kontakt s přírodou, s květinami, stromy, zvířaty, horami a jezery, díly našeho Stvořitele. Dnešní doba, která je ve znamení techniky a strojů, studeného prospěchářského myšlení nevidí ani zákony přírody a její krásu, ani za ní stojící Boží moudrost. Modernímu člověku chybí úžas a pohled, jeho duše je chudá a zmrzačená.

Před nějakou dobou mi jeden přítel, který hospodaří na malém statku, vyprávěl, jak jeho rodina o prázdninách hostila děti z Berlína. Tyto děti s údivem a hrůzou zjistily, že mléko nepochází od mlékaře, ale od krávy, že vajíčko není z obchodu, ale ze slepice. V jedné z našich škol v USA chovali prasata. Když je vykrmili, zabili je. Některé děti se zpočátku bály dát do úst maso z těchto špinavých zvířat – maso z obchodu jim připadalo čistší a lepší. Teprve nesmělá ochutnávka je přesvědčila, že se jedná o stejné maso a že to z doma chovaných prasat chutná dokonce ještě lépe! To přivedlo malé „měšťáky“ na myšlenku, že by si mohli doma v garáži vykrmit několik vlastních prasat…

Velkým obohacením pro dítě je, když může mít své vlastní zvíře, ať už je to králík, koza, ovce nebo křeček. Znamená to, že dítě musí zvíře každý den pravidelně krmit, ne jen jednou týdně na dalších šest dní dopředu nebo podle nálady a chuti. Pravidelně musí uklízet stáj nebo chlívek a udržovat je v čistotě. Tím se dítě učí pravidelnosti a pořádku, učí se myslet na povinnosti, vede se k ctnostem trpělivosti a vytrvalosti.

Práce je při formování dětí nenahraditelná, jelikož hraje důležitou úlohu v lidském životě. Vyžaduje plánování a prozíravost, námahu a cílevědomost, obětavost a nasazení, píli a vytrvalost. Práce je znamenitá fyzická a duševní terapie.

Člověk je někdy otřesen, když vidí, jak dnešní mládež – i v tradičních katolických kruzích – postrádá jakýkoliv smysl pro pořádek, rozdělení dne, smysl pro plánování a jakoukoliv osobní disciplínu. Co je ale nejhorší, nedostává se jim tím ani smyslu života. Žijí v chaosu: jedí, když se jim zrovna chce, jdou spát, když se jim chce, vstávají, jak se jim zachce, chodí do kostela, pokud jsou ještě aspoň trochu praktikujícími katolíky, kdy se jim zachce.

Děti proto musí být vychovány k smyslu pro povinnost. Také zde uvedu příklad: Když byla v roce 1982 založena škola Dona Bosca v Brilon Waldu, dostalo každé dítě malý záhonek, o který se muselo starat. Bylo poučné podívat se na tyto záhonky jako na obraz dětské duše: jedny záhonky byly udržované a osazené, druhé opuštěné. Každé dítě přestavělo záhonek podle své vlastní fantazie a možností. Když dítě opouštělo školu, mělo předat svůj záhonek dalšímu dítěti. Za tím stála myšlenka předávání něčeho rozpracovaného, lidské tradice a dědictví.

Tak se děti učí právu a povinnostem a jejich vzájemným souvislostem. Dnešní člověk zná jen práva, požadavky, nároky. Nemyslí na povinnosti, na nasazení se pro druhého, na službu druhému. Práva ale vyplývají z povinností, a ne naopak! Pokud dnešní egoista nedostane to, co chce, vezme si to násilím sám, a možná, že i požene své rodiče před soud.

Dítěti se také musí vštípit smysl pro čest, úctu k sobě samému i druhým. Vzhledem k tomu, že rodiče jsou zástupci Boží autority, neměly by je děti oslovovat křestními jmény. Takový zvyk těžce podkopává rodičovskou vážnost. Děti by se na rodiče měly obracet oslovením „tati“ a „mami“ nebo „otče“ a „matko“. To samé platí i pro zetě a snachu ve vztahu k tchánovi a tchyni.

Ve výchově musí být laskavost a přísnost harmonicky vyvážené. Pokud je dítě neposlušné, umíněné a drzé, pokud sousedovi rozbilo okno, musí být potrestáno. Dítě intuitivně cítí nápravný rozměr trestu, pokud je spravedlivý. Trest musí vést především k dobru dítěte, nesmí vycházet z afektu, nesmí být nespoutaným výbuchem hněvu jednoho z rodičů. Musí být ve spravedlivé míře. Přehnaná tvrdost zanechává škody na duši dítěte. Ovšem dnešní nebezpečí spočívá v antiautoritativní, změkčilé a liberální výchově, která dětem vše povolí, vše nechá projít, nikdy nevolá k odpovědnosti a tím člověka činí neschopným pro křesťanský životní zápas.

Také Písmo svaté zdůrazňuje potřebu trestat děti, protože i po křtu v nich zůstávají neuspořádané sklony, které musí být překonány a přemoženy. Zde několik příkladů z Knihy Sírachovcovy:

„Máš syny? Vychovávej je a od mládí ohýbej jejich šíji. Máš dcery? Pečuj o jejich bezúhonnost a nebuď k nim málo náročný.“⁶⁾

„Kdo miluje svého syna, má na něho stále připraveny důtky, aby z něj měl nakonec radost. Kdo kárá svého syna, bude mít z něho prospěch a mezi známými se jím bude chlubit.“⁷⁾

A ještě nakonec verš z Knihy přísloví:

„Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“⁸⁾

Nemluvíme zde o týrání dětí, ale o odměně a trestu, které si člověk zaslouží po dobrém nebo zlém činu. Děti mají velmi vyvinutý smysl pro spravedlnost, na který musí rodiče vhodně reagovat. Kdo tedy splní svému dítěti všechna přání, vše mu dovolí, vzdá se rodičovské autority nebo dítě rozmazluje, ten své děti nemá rád. Jeho výchova bude mít katastrofální následky, neboť vychovává tyrany a egoisty, lidi, kteří vidí jen samy sebe, kteří nikdy neustoupí, nikdy neodpustí, nikdy svá přání nepotlačí, jedním slovem lidi neschopné pro společnost.

Rodiče vychovávají své děti podle Božích příkazů. Vychovávají je pro Boha. Jsou zástupci Boha a musí je tedy vychovávat podle jeho vůle a pořádku. Děti nejsou neomezeným vlastnictvím rodičů. Rodiče si nemohou ze svých dětí dělat kamarády na hraní a již vůbec ne své hračky! To neodpovídá Božímu pořádku.

Dětí musí být vychovávány a posilovány pro křesťanský život. Musí být na tento život připraveny. Ten obsahuje mnohonásobné výzvy: práci, námahu, úspěch i neúspěch, chválu i pokárání, štěstí i neštěstí, radost i slzy. V každém případě je křesťanský život boj, ve kterém se člověk musí osvědčit a vést ke spáse svou duši. Pro tento boj musí být děti a mládež vyzbrojeni.

Mají-li děti poslouchat, pak musí být již od nejútlejšího věku vedeny k úctě k rodičovské autoritě: „Tatínek to řekl, proto to musíš udělat.“ S tím, jak děti vyrůstají, musí být tento jednoduchý autoritativní argument podepřen rozumným důvodem: „Musíš udělat to a to, protože je to dobré, protože je to Bohu milé a pro bližní potřebné, protože ti to přibližuje cíl.“ Čím je dítě mladší, tím více působí autoritativní argument, čím je starší, tak argument rozumový – oba dva však patří nerozlučně do celkového procesu výchovy.

Každý dobrý pedagog chápe význam důslednosti ve výchově: život je důsledný, někdy je ve své důslednosti velmi tvrdý. Dítě se musí naučit nést důsledky svých skutků. Když spáchá něco špatného a po trestu pláče, je pro něj velmi škodlivé, je-li hned zahrnuto polibky a objetími. Když urazí matku nebo otce, musí poprosit o prominutí, dříve než je mu prokázána plnost rodičovské lásky. Shrnuto a podtrženo: To dobré si vždy zaslouží odměnu, alespoň slovy chvály, to špatné musí být potrestáno, alespoň pokáráním.

Výchova se musí soustředit na celého člověka, to znamená člověka, jak se nám jeví, jako společenskou bytost s vlastním tělem a duší a také s padlou přirozeností po prvotním hříchu. Je důležité vychovávat tělo pomocí tělesných cvičení a posilování, skrze práci a vhodný sport.

Daleko důležitější je však duše se svými jednotlivými mohutnostmi – rozumem, vůlí a světem emocí. Rozum dítěte čeká na osvícení, formování a na vývoj. Čtení, psaní, počítání a učení se nazpaměť, to vše je součástí výchovy. Ještě důležitější je formování vůle ke statečnosti, vytrvalosti a charakteru k upřímnosti a poctivosti, k píli a námaze.

Člověk, a zvláště dítě, není žádnou uzavřenou monádou, jak kdysi Leibnitz nazval člověka, ale společenskou bytostí, kterou společnost také spoluutváří, a tudíž by měla ve společnosti vyrůstat. Proto je pro děti důležitá a vhodná škola. Dítě potřebuje kamarády, se kterými si může hrát, přátele, v jejichž společnosti odkryje své schopnosti, se kterými může ledacos podnikat a u kterých také může narazit na odpor a nepochopení, kdy musí uplatnit „hoblík, pilník a dláto“⁹⁾, aby bylo schopno zvládnout budoucí život, ve kterém ne vždy jde všechno zlehka.

Od prvotního hříchu našich prarodičů Adama a Evy je lidský rozum zatemněn, vůle netíhne k dobrému, ale příliš často směřuje ke zlému, duševní schopnosti jsou oslabeny, panuje v nás trojnásobná žádostivost rozumu, vůle a mysli.

Skrze křest se člověk znovu narodí pro nadpřirozený život, rány dědičného hříchu se zmenší, ale úplně nezmizí. S touto padlou lidskou přirozeností máme ve výchově každý den co do činění. Pouze skrze spásu a milost spásy se po opravdovém křesťanském životě uzavírají rány na duši. Proto křesťanská výchova potřebuje nadpřirozené prostředky: modlitba za dítě a s dítětem, oběť rodičů, zvláště matky, povolání dítěte k duchu této oběti. V našich rodinách musí být naprostou přirozeností neustále dětem opakovat: „Děláš to a to z lásky k Ježíši; přinášíš tuto malou oběť pro radost našeho Spasitele; vzdáš se toho a toho, aby ses připodobnil ukřižovanému Spasiteli.“

Samozřejmě, že ve výchově hrají nejdůležitější roli svátosti, zvláště častá svatá zpověď a časté svaté přijímání. Těmito dvěma prostředky vytvořil sv. Don Bosco z mnohdy zpustlých chlapců schopné křesťanské muže a dokonce i světce.

Papež Pius XI. píše ve své encyklice Divini illius magistri ze dne 31. prosince 1929 o výchově toto: „Nikterak nelze zapomínat, že křesťansky má být vychováván celý člověk, v němž duše a tělo tvoří jednu přirozenost, se všemi schopnostmi duševními i tělesnými, přirozenými i nadpřirozenými, jak ho poznáváme rozumem i ze zjevení. Celý člověk poklesl z původní dokonalosti a Kristus jej vykoupil a zase mu vrátil nadpřirozenou důstojnost, aby byl zase přijat za dítě Boží, ale přece mu nevrátil mimořádné dary, které měl před pádem, totiž nesmrtelnost těla, duševní rovnováhu a neporušenost ducha. A tak zůstaly v člověku rány, jež zasadila lidské přirozenosti Adamova vina, především slabost vůle a nezřízená žádostivost duše.
Věru ‚bláznovství spjato jest se srdcem pacholete, ale metla kázně jej vyžene‘.¹⁰⁾ Od dětství je nutno potlačovat zlé náklonnosti vůle a pěstovat dobré a hlavně naplnit dětskou mysl učením Božím a posilovat ducha milostí Boží. Kdyby pomoci milosti Boží nebylo, nikdo by nemohl zvládnout svou žádostivost, ani by nebylo možno přivést k naprosté dokonalosti výchovu poskytovanou Církví, již Kristus natolik vybavil božskou naukou a svátostmi, aby byla skutečnou učitelkou všech lidí.“¹¹⁾

3. Význam her

Důležitým prostředkem výchovy je hra. Člověk by neměl podceňovat její roli ve výchově a její vztah k ctnostem! Každý zúčastněný musí dodržovat pravidla hry, daný a objektivní pořádek, který člověk sám nestanovil a který nemůže a nesmí být jen tak změněn, aby nezavládlo zmatení a chaos. Pravidla hry jsou pro všechny zúčastněné stejná, přesně jako náboženský a mravní pořádek, jako je pravda pro všechny lidi stejná: dvě a dvě jsou čtyři – tak to bylo ve starověku, tak je to dnes a tak to také bude za tisíc let. Pravda je věčná a naprosto neměnitelná: i přes ohromné vědecké nasazení sil a námahu nemůže být lidská přirozenost změněna. Proto vyžaduje hra chytrost, rozvaha, námahu a správné hodnocení skutečnosti: člověk nemůže ukvapit tah na šachovnici, musí si realisticky propočítat své šance na vítězství, nesmí svému protivníkovi vyzradit své trumfy a nesmí se nechat zmást triky protivníka. Někdy musí člověk dlouho přemýšlet, aby vedl ten správný tah a špatné rozhodnutí hned na počátku zmenšuje šanci hru vyhrát. A i to se někdy stává. Jaké poučení pro život!

Samozřejmě, že dítě žene vůle po vítězství a tak to má být. Přesto některé partie prohraje. A právě při prohře by se mělo naučit neproměnit prohru v hořkost, která by je zbavila odvahy a chuti do hry. Stejně tak musí člověk v životě zvládnout porážky, pokoření a ztráty. Když prohraje, měl by se sám sebe zeptat: Jak se to mohlo stát? Byly mi hned od počátku rozdány špatné karty, nebo stojím za neúspěchem já sám, mám to připisovat své nerozumnosti a hlouposti?

Ve hře jsou samozřejmě i spoluhráči – poctiví, kteří se drží pravidel, a ti, kteří podvádějí. Měli bychom podvod odhalit, nebo ho mlčky přijmout? To záleží samozřejmě na podmínkách. Zde může rozhodnout pouze zdravý lidský rozum. Na jedné straně existuje smysl pro spravedlnost, na druhé straně také velkorysost. A co máme dělat, když to jeden ze spoluhráčů vzdá? Měl by ho člověk nechat jít, nebo se ho snažit donutit hrát dál? Tyto otázky nám klade také každodenní život...

Zvláštním způsobem hry je divadlo. Je to jedna z velmi žádoucích her, která znamená naučit se co nejlépe svou roli. Jezuité dříve na svých institutech zahrnovali divadlo systematicky do své výchovné práce, jelikož si byli vědomi, jak důležitým způsobem formuje duše. Předpokládá naučit se nejprve zpaměti text, což může někdy zabrat i mnoho hodin a stát značnou námahu. Poté se účinkující musí vžít do své role, musí se identifikovat se svým hrdinou, musí se ponořit do světa, ze kterého čerpá hra svou látku. Musí se naučit vystupovat svobodně, bez donucení a bez falešných zábran.

V získávání ctností stojí na předním místě tři ctnosti božské – víra, naděje a láska. Pak je důležité rozvinout čtyři kardinální ctnosti – moudrost, spravedlnost, odvahu a umírněnost. Moudrost nesmíme zaměňovat s vychytralostí, neboť je uspořádáním a směřováním prostředků k cíli, vlastní úvahou a uměním přijmout radu od jiných, rozhodnutím a výsledným provedením. Spravedlnost dá každému to, co mu náleží – Bohu, co je Božího, bližnímu, co je bližního. I sám k sobě musí být člověk spravedlivý. Odvaha pomáhá překonávat obtíže a překážky, byť by trvaly dlouho. Nedostatek této ctnosti je důvodem nestálosti mnoha dnešních lidí. Umírněnost nasazuje uzdu touze po penězích, majetku, slávě a poctách a podřizuje rozumu pohlavní pud a touhu po jídle. Pohlavní pud mají lidé proto, aby lidský rod zůstal zachován a nevymřel, a jídlo slouží k tomu, abychom zůstali zachováni při životě my a abychom neumřeli.

Z těchto tří božských a čtyř kardinálních ctností vyrůstají další nabyté ctnosti: pokora, skromnost, sebeovládání, statečnost, milosrdenství, velkomyslnost, nezištnost a ochota pomáhat, poctivost a prostota, věrnost, zdvořilost, smysl pro povinnost, dochvilnost atd. Ctnosti si člověk osvojí jejich cvičením, stejně jako klavírista musí denně cvičit na svůj nástroj, aby se z něj stal mistr.

Dalším důležitým bodem ve výchově je rozvoj smyslu pro bonum commune, společné dobro, tedy dobro společnosti, státu, Církve a rodiny. Společným dobrem Církve je víra a život milosti v duších, budování mystického těla Kristova. Společným dobrem rodiny je její život v harmonii, v atmosféře radosti a pokoje, kde se jednotlivé osobnosti mohou rozvíjet a kde je zajištěno i nutné materiální blaho.

Bonum commune stojí nad bonum individuale, vlastním dobrem, které je společnému dobru podřízeno. K tomu bych uvedl několik příkladů: Matka se musí obětovat kvůli své rodině, musí především spolu s manželem sdílet zodpovědnost a pro děti se vzdát vlastní kariéry. Pokud v první řadě vidí jen sebe, pak bude nešťastná nejen ona, ale také celá rodina, zatímco nesobecké hledání většího dobra pro celou rodinu povede k jejímu rozkvětu. Také zde platí Kristova slova: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost“, to znamená společné dobro, a vlastní dobro „vám bude k tomu přidáno“.

Další příklad: Voják nasazuje ve válce vlastní život za svou vlast; opustí ženu a děti, aby sloužil důležitějšímu, nadřazenému společenství, svému lidu. To znamená: Vyšší společné dobro stojí nad společným dobrem rodiny.

Ještě zřetelnější je to u duchovních osob, u biskupů, kněží, řeholníků a řeholnic: vzdávají se vlastních zájmů, vlastní seberealizace, aby sloužili Bohu, Církvi a duším, i kdyby je to mělo stát život.

S tímto pojmem společného dobra se v současnosti již nesetkáme; je trestuhodně zanedbáváno a je jím dokonce opovrhováno. Moderní člověk hledá svou seberealizaci, své naplnění, své bohatství, své pohodlí, svou dovolenou. Nikdo již není připraven sloužit. Výraz sloužit je pro dnešního člověka něčím ponižujícím, odporuje jeho „důstojnosti“. Nikdo se již nechce nezištně starat o sirotky, nemocné, opuštěné, trpící nebo se věnovat dobrovolnické práci. Láska umírá.

Rodiče a vychovatelé jsou obtížným dílem výchovy třikráte účastni na úřadu Ježíše Krista: na Jeho učení, Jeho kněžství a Jeho pastýřském úřadu. Rodiče jsou učiteli svých dětí, musí osvětlit jejich ducha a nemohou jejich někdy i obtěžující otázky odbýt výmluvami, že nemají zrovna čas. Je to především úkol matky, aby dítě od útlého věku vzdělávala ve víře, aby ho učila spínat ručičky a předříkávala mu první modlitby a vedla ho k Ježíši v eucharistii. Musí formovat dětskou duši vlastní vírou a křesťanskou láskou. Rodiče mají účast na kněžství Ježíše Krista, to znamená, že se musí za své děti modlit a přinášet za ně oběti, musí se se svými dětmi modlit, vést je k oběti a žehnat svým dětem. Rodiče mají podíl na pastýřském úřadu Krista, pokud se o děti starají a vedou je na dobré pastviny – k dobrým přátelstvím, k dobrým knihám, k dobré hudbě – a varují je před nebezpečnou pastvou – před špatnými kamarády a špatným vlivem. Musí se podílet na životě svých dětí, musí se o jejich život zajímat, musí je povzbuzovat a podněcovat, ale také musí zažehnávat nebezpečí.

4. Současná nebezpečí

V současnosti ohrožují děti, mládež a výchovu mnohá nebezpečí. Televize působí na duše zvláště nebezpečně. Když odhlédneme od výjimek, jsou dnešní televizní programy plné brutálních a nemravných scén a je přirozené, že děti touží takovéto jednání napodobovat, vyzkoušet si je. Skrze nemravné scény ztrácí dítě zcela jistě svou křestní čistotu. Televize – tak, jak se dnes prezentuje – je přímou cestou ke hříchu, k závislosti na hříchu, k nepravostem a v konečné fázi vede do pekla. Svádí děti k závislosti, ty sedí nebo leží před televizí místo toho, aby venku obdivovaly Boží přírodu, aby si hrály, malovaly, kutily, zpívaly, četly nebo si nechaly vyprávět: stvořené síly člověka se oslabí a vymřou.

Dalším současným nebezpečím jsou počítačové hry, které děti přenášejí do nereálného světa. Dítě se v něm může virtuálně učit ponižovat ostatní lidi nebo je dokonce zabíjet. A potom, když jeden dospívající mladík toto vše přenese do skutečného života, jak se to stalo v r. 2002 v Erfurtu, tak tu všichni stojíme bez sebe a ptáme se, jak se to jen mohlo stát.

Ještě nebezpečnější než televize je internet, kde si člověk může zvolit stránky a obrázky bez jakýchkoliv etických omezení. V roce 2005 vydaná kniha Pozor obrazovka!¹²⁾ od Manfreda Spitzera upozorňuje na obrovské nebezpečí elektronických médií, která mají vliv na samotný fyzický vývoj dítěte.

Velké škody na duších dětí a mladistvých má na svědomí rocková hudba. Připomeňme si zde, že Frankfurtská škola vědecky zkoumala možnosti atonální hudby a jejího možného využití pro široké společenské změny. Mladí nejsou díky neustálému používání mobilů, walkmanů a MP3 přehrávačů schopni navázat a udržovat kontakty s druhými lidmi. V jejich duších se zabíjí jakýkoliv zájem o duchovno – o literaturu, hudbu, kulturu a náboženství. Člověk se dívá do tváře dnešních mladých lidí, kterým chybí jakákoliv svěžest a spontánnost!

Jeden mladý argentinský kněz, který nedávno posílil řady Kněžského bratrstva sv. Pia X., nám říkal, že ve své farnosti odmítal dávat rozhřešení těm mladým lidem, kteří chodili pravidelně na diskotéky. A jednal zcela po právu, neboť ten, kdo se dobrovolně vystavuje blízké příležitosti k hříchu, ten si s hříchem zahrává, neprojevuje tedy nad ním opravdovou lítost a nemůže tudíž dostat rozhřešení.

Vedle virtuálního světa, do kterého uvádí mládež obrazovka, hrají také drogy velkou roli při úniku z každodenní skutečnosti, tj. z objektivního světa, v němž musíme pracovat pro dobro všech. Narkomani a ti, kteří jsou drogami spoutáni, často připomínají jen pouhé stíny sebe samých. Nejsou ve velké míře schopni řádné práce, nemají žádný smysl života, ani poslání. Následkem jsou těžké psychické poruchy, které mnohdy vedou k sebevraždám. A to se, bohužel, týká i velmi mladých lidí.

Ještě musíme zmínit jedno nebezpečí: hračky. V dnešní době ani ony nejsou tak nevinné. Nedělejme si iluze, nezřídka právě sortiment oddělení hraček slouží k šíření ničivé ideologie.

5. Škola

Kánony 1372–1374 církevního práva z r.1917 jasně hovoří o povinnosti rodičů posílat své děti do katolické školy. To znamená, že nábožensky indiferentní škola nebo škola, která přímo popírá pravé náboženství, nepřichází pro katolické rodiče v žádném případě v úvahu.

Podle Božího práva mají povinnost postarat se o výchovu dítěte ti, kteří mu darovali život: rodiče a Církev. Rodiče mu dávají přirozený život, Církev mu dává život nadpřirozený.
Dnešní nucená školní docházka do státních škol je zločinem proti rodičovským a církevním právům. V dnešních školách, zamořených revolučním duchem, materialismem a náboženskou lhostejností, hrozí dětem tři velká nebezpečí:

a) Nesprávné vzdělání v přirozené oblasti: humanitní předměty – mrtvé a živé jazyky, literatura, historie a kulturní geografie – se v současnosti buď již vůbec nevyučují, nebo se vyučují nedostatečně. Probíhá skutečně jeden velký proces převýchovy. Po druhé světové válce zasáhla neblaze do německých studijních plánů tehdejší americká vláda, která byla silně ovlivněna zednáři a členy Frankfurtské školy, žijícími toho času v USA. Odklonem od humanitních věd, od obrazu západního křesťanského člověka, a důrazem na přírodní vědy, biologii, chemii a fyziku chtěli dosáhnout úplné převýchovy německého národa, aby se z dětí stali technici – nechci zde použít slovo odborní idioti – čímž byl vytvořen nový obraz západního člověka. Člověk je zde pouze inteligentním strojem, zbožím, věcí, není již obrazem svaté Boží Trojice. V současnosti se děti ještě učí číst, počítat, dokáží rozebrat větu na podmět, přísudek a předmět, ale již nejsou schopny napsat klasický dopis s oslovením, seřazenými větami a konečnou formulací.

b) Mravní nebezpečí, které hrozí výukou sexuální výchovy. Samozřejmě, že každé dítě musí být v tomto ohledu podle svého věku a vyzrálosti vzděláno. Zodpovědně však to může být učiněno pouze jednotlivě, přičemž původní právo na tuto výchovu mají rodiče dítěte.

Dalšími velkými nebezpečími, která dětem ve škole hrozí, jsou drogy na školním dvoře, počítače, mobilní telefony a rocková hudba.

c) Náboženská zhouba: jestliže se ještě na té či oné škole vyučuje náboženství, pak to není pravé náboženství ustanovené samotným Bohem, ale syntéza různých náboženství – buddhismu, hinduismu, islámu, judaismu a křesťanství, která jsou všechna představována jako cesty spásy a do jisté míry pravdivá. V opačném případě se náboženství na školách nevyučuje vůbec. Z toho pak dítě vyvodí, že znalosti náboženství nejsou ničím podstatným, že jsou to znalosti, bez kterých se člověk v životě obejde a které nemají nic společného s štěstím a smyslem života. Pro dítě se tak stane smyslem života zábava, bohatství, komfort a dovolená. A to samozřejmě bez Boha, bez jeho Prozřetelnosti, bez jeho přikázání, bez modliteb, bez Církve a bez svátostí.

Papež Pius XI. v encyklice Divini illius magistri cituje jednoho pedagoga, který byl již tehdy zasažen liberalismem, nicméně učinil následující trefný postřeh: „Není-li škola chrámem, je peleší lotrovskou. Není-li ve výchově mládeže jednoty mezi literním vyučováním a mezi učením náboženským, rodinným a občanským, rostou z mládeže lidé ubozí a neschopní.“¹³⁾ Na výchově musí spolupracovat rodiče, duchovní otec a učitelé.

6. Role otce v rodině

Autoritu v rodině zosobňuje otec, který je její hlavou. Mezi jeho hlavní povinnosti patří živit rodinu, vést ji a chránit před nebezpečím. „V potu tváře chléb dobývat budeš,“ pravil Bůh Adamovi. Bůh, obrazně řečeno, svěřil otci ministerstvo zahraničí. Musí být důvtipný, předvídavý a uvážlivý. Aby mohl vést své nejbližší, tak musí zvládat věci nejprve sám, nechat si ale také občas poradit, rozhodnout se a svůj záměr uskutečnit. Musí se pro svou rodinu stát příkladem pravého a přímého katolického muže.

V dnešní společnosti význam role otce velmi upadá. V pěkné útlé knížce Křesťanské otcovství cituje její autor, otec Jean-Dominique, jednoho francouzského spisovatele: „Všechny kmeny a národy, které dnes vykazují největší expanzi, vděčí za tento fakt otcovské autoritě. [...] Ty národy, které oslabily autoritu otců rodin, začaly také ztrácet svůj vliv.“

Autor knihy pokračuje: „Rozmach národa je v základech ohrožen, pokud autorita otce ztrácí svou podporu. Úpadkový konec starého řádu a následná revoluce, která ničí víru a bourá dědictví otců, způsobily národům takové škody, že je již žádné úsilí nemůže znovu napravit“ (Frédéric Le Play).

Zejména v rodině a ve společnosti je role otce důležitá. Manželka a děti musí k otci vzhlížet, musí v něm vidět oporu udávající správný směr.

Citujme ještě jednou z knihy Křesťanské otcovství, abychom představili povinnosti otce vůči dětem. Otec by si měl „s dětmi hrát, zpívat, chodit s nimi na výlety, hrát divadlo; měl by s dětmi pracovat (na zahradě nebo něco kutit atd.); kontrolovat a opravovat dětem školní úkoly; měl by se s dětmi radovat z jejich úspěchů a dokázat je pochválit“. Musí „dávat pozor, s kým se jeho děti kamarádí, případně je včas upozornit na nebezpečí špatných kamarádů a pomoci jim najít vhodnější přátele“. Měl by „své děti upozorňovat na chyby přiměřeně jejich věku“. Musí „si s dětmi vybudovat osobní vztah: využít každé příležitosti, aby jim napsal nebo je při vhodné příležitosti obdaroval“. Otec má nesmírný vliv na vytváření charakteru dítěte, především chlapců: proto by je měl „naučit lásce k dobré práci. ‚Cokoliv děláš, dělej to naplno.‘ Měl by jim v co nejútlejším věku vštípit podstatu cudnosti, skromnost v oblékání a v chování, naučit je úctě ke svému tělu a k tělu bližních. ‚Mé tělo mi nepatří, mé tělo není žádná hračka, každé lidské tělo by mělo být vždy řádně zahaleno.‘ Aby se člověk stal přítelem Boha, musí přinášet oběti“.

Proto k otcovským povinnostem patří i starost o duchovní život: „Otec by měl každý večer dětem požehnat (např. znamením kříže na čele), měl by je postupně zasvětit do modlitby a rozjímání, přičemž je žádoucí, aby vedl rodinnou modlitbu. Za tímto účelem lze doporučit i malý rodinný oltář.“ Dále by se měl otec „s rodinou účastnit procesí a poutí; připravovat se na významné svátky; připravovat je na výuku katechismu; poslouchat s nimi dobré kazety, předčítat dětem z životů svatých nebo alespoň v neděli z Písma svatého; pomáhat dětem v přípravě na svatou zpověď“. To jsou povinnosti otce, na nichž se samozřejmě podílí i matka, které je dle Boží vůle přiděleno v rodině „ministerstvo vnitra“. Ale oba rodiče musí vzájemně spolupracovat na vedení domácnosti.

Otec rodiny by měl být věrným obrazem svatého Josefa, hlavy Svaté rodiny v Betlémě a v Nazaretu. Sv. Josef se o svou rodinu postaral a odvedl Boží dítě z dosahu Herodovy vražedné moci do bezpečí v Egyptě. Stejně tak by měli otcové uchránit a vést rodinu do bezpečí, neboť i ona je napadána rdousivým duchem doby, Herodem současnosti, třebaže by to znamenalo útěk do nového prostředí. Může to znamenat opustit farnost a přestěhovat se tam, kde se důstojně slouží skutečná katolická mše sv. nebo kde se nachází škola zaručující nepokřivenou katolickou výuku.

7. Role matky v rodině

Role matky spočívá především v sebeobětování a lásce, vytváření tepla domova, aby se tam děti cítily dobře. Je učitelkou, vychovatelkou, zdravotní sestrou...

V tomto je vzorem Matka Boží, která byla pannou a matkou zároveň. Stejně tak křesťanská žena, která je matkou, musí být ryzí, čistá a cudná ve svém myšlení a veškerém svém chování. Měla by být oporou svého manžela, tak jako byla Eva ustanovena oporou Adamovi při plnění jeho denních povinností. Duch svatý ji sám popisuje v Knize přísloví, přičemž tento obraz je na hony vzdálen obrazu zakřiknuté hospodyňky, ale také se velmi liší od představ feministek a emancipovaných žen: „Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly. Srdce jejího muže na ni spoléhá a nepostrádá kořist. Prokazuje mu jen dobro a žádné zlo po celý svůj život. Stará se o vlnu a len, pracuje s chutí vlastníma rukama. Podobna obchodním lodím zdaleka přiváží svůj chléb. Ještě za noci vstává dát potravu svému domu a příkazy služkám. Vyhlédne si pole a získá je, z ovoce svých rukou vysází vinici. Bedra si opáše silou a posílí své paže. Okusí, jak je dobré její podnikání. Její svítilna nehasne ani v noci. Vztahuje ruce po přeslenu, svými prsty se chápe vřetena. Dlaň má otevřenou pro utištěného a ruce vztahuje k ubožáku. Nebojí se o svůj dům, když sněží, celý její dům je oblečen do dvojího šatu. Zhotovuje si přikrývky. Z jemného plátna a šarlatu je její oděv. Uznáván je v branách její manžel, když zasedá se staršími země. Zhotovuje plátno na prodej a pásy dodává kupci. Síla a důstojnost je jejím šatem, s úsměvem hledí vstříc příštím dnům. Její ústa promlouvají moudře, na jazyku mívá vlídné naučení. Pozorně sleduje chod svého domu a chleba lenosti nejí. Její synové povstávají a blahořečí jí, též její manžel ji chválí: Statečně si vedly mnohé dcery, ale ty je všechny předčíš. Klamavá je líbeznost, pomíjivá krása; žena, jež se bojí Hospodina, dojde chvály. Dejte jí z ovoce jejích rukou, ať ji chválí v branách její činy!“ [Přísloví 31, 10-31].

Písmo svaté těmito slovy chválí moudré a oddané ženy, které jsou oporou svým mužům a dobrými matkami svých dětí. Není žádným tajemstvím, že většinu významných mužů v dějinách podporovaly v jejich práci manželky věrně stojící po jejich boku. Muž a žena jsou podle řádu Stvoření navzájem na sebe odkázáni.

8. Rodina

Rodina je jedno malé království, jehož středem je Ježíš. V jeho přítomnosti se všichni shromažďují, on je středem a východiskem všech plánů, kolem něj se organizuje život rodiny, život podle slov ora et labora – modli se a pracuj. Nestačí, když se modlí jednotliví členové rodiny – rodina se musí modlit jako celek, musí si vyprošovat Boží požehnání, pokud si chce zajistit svou existenci. Stejně jako Svatá rodina v Nazaretu, kterou by měla každá katolická rodina následovat, zažívá katolická rodina hodiny nevinné radosti, příjemného uvolnění, ale stejně tak i kříž, zármutek a zkoušky. Křesťanský život je přípravou pro nebe, život zde na zemi není samoúčelný. Tomáš Kempenský ve svém Následování Krista říká, že člověk musí dojít do nebe skrze mnohá trápení.

Proto se opravdu křesťanská rodina vyznačuje vzájemnou podporou v pěstování ctností, pomocí na cestě ke zralosti a dokonalosti. Každý večer po práci by se měla rodina sejít, společně si zazpívat, společně by měla něco tvořit, vyprávět si a společně se modlit. Z výletů, společně strávených dovolených a táboráků si členové rodiny odnášejí zážitky, na které pak celý život rádi vzpomínají. Nezanedbávejme také poklad našich národních písní. Toto zdravé a nádherné národní dědictví se v současnosti skoro celé vytratilo.

Současné rodiny onemocněly duchem doby a materialismem. Zájem rodičů se v první řadě nasměroval na materiální bohatství, na životní standard, na vydělávání peněz, na čistě ekonomická dobra. Ale čím větší okázalé materiální bohatství, tím větší vnitřní chudoba. Člověka nečiní šťastným to, co vlastní, ale to, jaký je. Nevzbuzuje snad v Německu, jedné z nejbohatších zemí světa, hrůzu nedostatek dětí a velká nenávist vůči dětem? Ročně je v této zemi zabito při potratech 300 000 dětí. To je přibližně stejné číslo jako počet přistěhovalců z jiných kultur, především z Turecka, kteří každým rokem míří do Německa. Půjde-li takto vývoj dál, bude mít Německo v r. 2050 o deset milionů občanů méně. Jsme vymírajícím národem. Před více než osmdesáti lety napsal Oswald Spengler knihu s názvem Zánik Západu. Stojí zde: „Kde jedna kultura vymírá, vytvoří se přechodné vakuum, které zaplní jiný, silnější národ se svou kulturou.“ A tak se v blízké budoucnosti stane Německo převážně islámskou zemí. Podobně jako kvůli své dekadenci zaniklo starověké Řecko a Řím.

Statistiky vypovídají o vážnosti situace: v hlavním městě Německa Berlíně se skládá obyvatelstvo z 62 % z nevěřících a novopohanů, z 22,3 % protestantů, 9,2 % katolíků a 6,2 % muslimů. V Magdeburgu, který kdysi býval středem katolické víry a života, se v současnosti hlásí celých 8 % obyvatel ke křesťanství – tedy katolíků i protestantů. Počet křtů klesl v Německu z r. 1970 do r. 1998 z 381 226 na 240 853, v Itálii z 859 382 na 483 391, ve Velké Británii ze 142 298 na 76 731. Ve stejném časovém rozmezí klesl počet katolíků v Německu z 31 425 000 na 28 202 000, počet katolicky uzavřených manželství ze 165 924 na 81 416, ve Velké Británii z 54 725 na 16 766. Počet žádostí o zneplatnění manželství v USA stoupl z počtu 338 v r. 1968 na 66 417 (!) v r. 1983, od té doby počet mírně klesl: v r. 1998 to bylo 50 498 anulací manželství, což ve většině případů není ničím jiným než rozvodem.

Podívejme se ještě jednou na mnohodětné rodiny, které se za normálních okolností skládají z otce, matky a dětí na jedné straně a z prarodičů na straně druhé. Pro děti má soužití s prarodiči, kteří nejsou již tolik pracovně vytíženi, velký význam. Pokud je matka zaneprázdněna v obchodě nebo pokud společně s manželem pracuje na statku, chybí jí čas, aby dětem odpověděla na všechny jejich otázky, aby jim předčítala, aby jim vyprávěla o dřívějších dobách, aby si s nimi hrála. Tak předávají prarodiče své zkušenosti a rady do života svým vnukům. Úlohu prarodičů mohou převzít i neprovdané tety nebo svobodní strýcové.

Když prarodiče umřou, je dítě konfrontováno se smrtí: Kde je nyní děda? Copak se už nevrátí? Budu muset také jednou zemřít? Jak hluboko se zapisuje tato zkušenost do dětské duše! Přesto se dnešní bohatá společnost zbavuje prarodičů jako břemene, byt je příliš malý – tak putují staří lidé do domova důchodců. Z třígenerační rodiny se tak stává rodina dvougenerační. Toto ochuzení o pozornost a lásku pociťují děti velmi bolestivě, proto se velmi brzo stěhují pryč do vlastních bytů. Ze dvougenerační rodiny se stává jednogenerační rodina: Rodiče zůstávají doma sami. Ale tím to nekončí.

Děti, které samy žijí jako „singles“, brzo zjistí, že nemohou žít poustevnickým životem. Navazují kontakty se stejně starými lidmi, s nimiž mají společné zájmy, dokáží si na sebe navzájem udělat čas a společně leccos podnikat. Tak se vytvářejí nové formy „rodin“: komunity mladých lidí a v nejhorším případě gangy mladistvých. Tito mladí lidé drží pospolu a brání své zájmy, mnohdy i s nasazením vlastního života. Tradiční rodina byla se svým přirozeným uspořádáním takříkajíc vyhozena za dveře a nyní se dere oknem její zničený a pokřivený obraz.

9. Oblečení

Oblečení má trojí roli: jeho úkolem je chránit před počasím, tedy především před chladem, za druhé je výrazem cudnosti – zakrývá tělo a jeho linie. Citujme zde jinou knihu již zmíněného P. Jeana-Dominiqua, Křesťanské mateřství: „Oblečení by nemělo zdůrazňovat tělo, přitahovat pohledy a stavět ženu do středu pozornosti. Právě naopak mělo by všem svědčit o tom, že žena má oduševnělou duši a důležité výjimečné poslání, které jí Bůh svěřil. Bylo by příliš obsáhlé zde uvádět, jak je oblečení skrze svou šířku, záhyby a délku vhodným prostředkem k vyjádření spirituality duše a vztahu ženy k Bohu. Je to vztah zdrženlivosti a důvěry. Je dostačující apelovat na osobní zkušenost všech. Široký a dlouhý šat vyjadřuje jistou ušlechtilost a vzbuzuje respekt a čistotu. Šat, který nechává vyniknout křivky těla – i když je zakrývá – klade důraz na tělo a nechává zapomenout na duši. Když Písmo hovoří o oblečení ženy, vztahuje se vždy na vnitřní postoj, na stav duše, na vlastní důstojnost ženy.“

Za třetí je vyjádřením osobnosti: Vnitřní se projevuje navenek. Když někdo o své oblečení nepečuje, je zanedbaný, zjevně si sám sebe necení. Pokud se někdo obléká spořádaně, vyvozujeme z toho, že také v jeho duši vládne pořádek. Oblečení, jak říká papež Pius XII., musí být pěkné, to znamená, že musí vyjadřovat ušlechtilost duše, lidské duchovno. Na jedné straně nesmí být špinavé a nepořádné, na straně druhé straně by nemělo být luxusní. Vzpomeňme si na jednu zásadu: pravdivé, dobré a krásné patří k sobě; pravdivé je vždy dobré a krásné; dobré je vždy pravdivé a krásné; krásné je vždy dobré a pravdivé.

10. Naše zodpovědnost

Naše děti, naše mládež byla zrazena starší generací a bezbožnými demagogy, kteří ji uvrhli do bludu a zmatení. Mládež byla zbavena svého pravého štěstí. Svůj dnešní srdcervoucí stav si zavinila sama jen z malé části.

My neseme zodpovědnost za náš národ a jeho budoucnost. Záleží na nás, zda křesťanský západ bude mít ještě nějakou budoucnost, nebo ne. Také počet a zásluhy vyvolených pro nebe záleží na našem nasazení, naší námaze, naší apoštolské činnosti. U příležitosti oslav svého zlatého kněžského jubilea vyzval Mons. Lefebvre v Paříži dne 23. září 1979 ve svém kázání ke křížovému tažení, které se musí stát křížovým tažením rodin. Jeho slova jsou jakýmsi shrnutím celé této přednášky:

„Křesťanské rodiny zde přítomné, zasvěťte své rodiny Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, Eucharistickému Srdci Ježíšovu a Neposkvrněnému Srdci přesvaté Panny Marie. Modlete se společně v rodinách! Vím, že mnozí z vás tak činí. Ale mělo by to být více, daleko více, aby ve vašich domovech náš Pán opravdu panoval. Zapřísahám vás, abyste odstranili vše, co zabraňuje početí dětí! Milý Bůh nemůže nadělit vašemu domu nic krásnějšího než mnoho dětí. Snažte se, abyste se stali rodinami s mnoha dětmi. Mnohodětné rodiny jsou slávou katolické církve! Ať už jsou v Kanadě, v Holandsku, ve Švýcarsku nebo ve Francii. Mnohodětné rodiny jsou radostí Církve, jelikož skrze děti bude větší počet vyvolených v nebi. Zapřísahám vás, nezahazujte Boží dary, neposlouchejte nestydatá hesla, která ničí rodinu a zdraví, pohřbívají manželství a vedou k rozvodu!

V této nelehké době, v této úpadkové městské atmosféře, v níž žijeme, by bylo dobré vrátit se na venkov k půdě, je-li to možné. Půda, zdravá zem, nás učí poznávat Boha. Půda nás přibližuje Bohu. Dokáže vyvážit temperament, charakter, povzbuzuje děti k práci. V případě nutnosti musíte také sami vyučovat své děti, pokud hrozí nebezpečí, že je škola zkazí. Co lze také jiného dělat? Chcete své děti svěřit lidem, kteří je zkazí, kteří ve školách vyučují nestydaté sexuální praktiky? Dokonce i v mnohých takzvaných „katolických“ školách se vyučuje hříchu! Ano, ve skutečnosti je učí hříchu a snaží se děti zkazit již v útlém věku! A to máme trpět? To nepřichází v úvahu! Je lepší, aby vaše děti zůstaly chudé, aby zůstaly daleko od tohoto klamavého vzdělání, které svět nabízí, aby zůstaly dobrými dětmi, křesťanskými dětmi, které milují svou svatou víru, modlitbu, které milují práci a přírodu, již stvořil náš milý Bůh.“

Závěrem

1. Pokud se chceme navzdory našim chabým silám podílet na obrodě křesťanstva, musíme začít u rodin. V již zmíněné knize Roberta Mädera se hovoří o neštěstí světa – rodině, která přestala být křesťanská. Klíč k obnově společnosti leží v opravdu křesťanských rodinách. Nejlepším prostředkem k obnově křesťanské rodiny je zasvěcení se Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, skrze něhož se stane náš Pán a Spasitel se svým duchem, evangeliem, pravdou, obětí a svou láskou králem malého království každé rodiny. Měl by panovat! Samozřejmě, že rodiny jemu zasvěcené musí žít podle evangelia a z víry. Znamená to obrátit se zády k duchu doby a v manželství a rodině žít podle ducha Ježíše Krista. Při vytváření křesťanské kultury se ukazuje síla naší víry a stupeň naší lásky.

2. Izolovaně žijící křesťanské rodiny se musí navzájem podporovat, dodávat si odvahu, předávat si zkušenosti s výchovou dětí. V jednotě je síla, zvláště v boji proti duchu doby. Mladé rodiny by mělo pojit přátelství a úsilí vzájemně se učit.

3. Setkání rodin jsou v současné izolaci něčím nenahraditelným.

4. Katolická rodina by se s ostatními rodinami neměla zdráhat společně hledat prostředky a cesty k založení malé základní školy, aby se duše dětí zachovaly čisté a zbožné. Tento úkol neleží jen na duchovním otci, ale také na rodičích.

Křesťanská společnost bere život vážně, a proto musí přemoci dnešní plytký svět zaměřený pouze na radovánky. Konzum nahradit povinností, štědrostí, službou a umírněností. Vše výše uvedené se mohou naše křesťanské rodiny učit od Svaté rodiny z Nazareta.


  ¹⁾ P. Robert Mäder, Živ buď Ježíš Král, Cyrilo-Metodějské knihkupectví
      Gustava Francla, Praha 1933.
  ²⁾ Jan Pavel II., Ecclesia in Europa (I, 7-8).
  ³⁾ Genesis 1, 27-28.
  ⁴⁾ Pius XI., Casti Connubii (odst. 24).
  ⁵⁾ Efesanům 5, 32.
  ⁶⁾ Sírachovec 7, 23-24.
  ⁷⁾ Sírachovec 30, 1-2.
  ⁸⁾ Přísloví 13, 24.
  ⁹⁾ Tj. různé formy společenské komunikace.
¹⁰⁾ Přísloví 22, 15.
¹¹⁾ Pius XI., Divini illius magistri (odst. 58-59).
¹²⁾ Manfred Spitzer, Vorsicht Bildschirm!, Ernst Klett Verlag 2005.
¹³⁾ Nicolo Tommaseo, Pensieri sull'educazione (části 1, 3, 6).


Přepis přednášky P. F. Schmidbergera, která se konala 6. listopadu 2005 na priorátu Sv. Josefa ve švýcarském městě Littau.
Přeložila Anežka Kindlerová, vyšlo v Te Deum 1/2008 (http://tedeum.cz).