Institut sv. Josefa

TAJNÉ ODŠKODNĚNÍ
Michal Kretschmer

Mravouka se zabývá povinnostmi obou stran v rámci vzájemných vztahů (prodávající – kupující, zaměstnavatel – pracovník, stát – občan, věřitel - dlužník). Za podmínky, že poskytovatel nějakého plnění řádně koná, k čemu jest povinen, má nárok na odpovídající protiplnění, tedy prodávající na plnění v dohodnuté ceně, zaměstnanec na dohodnutou mzdu, stát na spravedlivě určené daně, věřitel na splacení dlužné částky v dohodnutém termínu. Pokud jedna strana v takovémto směnném vztahu neposkytuje to, k čemu jest povinna, může se druhá strana domáhat nápravy, a to i soudní cestou. Problém nastává, když na jedné straně existuje spravedlivý neuspokojený nárok, na druhé straně chybí vůle či možnost jej uspokojit a náprava legální cestou není možná, což může nastat například z důvodu nedostatku důkazů o existenci spravedlivého nároku nebo z důvodu neexistence spravedlivých zákonů.
Morální teologie se v této souvislosti zabývá tajným odškodněním, které poškozený svémocně uplatní vůči povinnému a podmínkami jeho dovolenosti. Problém ještě ovlivňuje skutečnost, že často zákony takové tajné odškodnění kvalifikují jako nedovolené, případně i jako trestný čin (krádeže, neplacení daně), za který je pachatel, pokud je usvědčen, potrestán, ačkoli je objektivně v právu.
Samo o sobě je nesporné, že občan má vůči státu povinnosti v daňové oblasti. Za ideálních podmínek, kdy stát plní své povinnosti a pečuje o obecné blaho, je zcela jasně povinností každého občana, v souladu se spravedlivými daňovými zákony, státu přispívat na tuto činnost. Skutečnost je však často taková, že tyto zákony nejsou spravedlivé, že stát s přijatými prostředky špatně hospodaří, používá je k výplatě sociálních dávek osobám vyhýbajícím se práci, částečně je používá k cílům, které nejsou v souladu s mravním zákonem, stará se o věci, které mu nepříslušejí, a nedostatečně vybírá daně pro ty oblasti, kde je k tomu plně oprávněn. Rovněž procesy státní správy jsou neefektivní a tedy zbytečně nákladné. K tomu pak přistupuje v řadě zemí skutečnost, že stát mnoho občanů nespravedlivě zbavil majetku nebo jim způsobil jiná příkoří (např. věznění, nemožnost vykonávat práci v souladu s jejich kvalifikací), za které jim neposkytl odpovídající odškodnění.
Reginald Dacík OP se ve své Mravouce (Olomouc 1946, str. 281) zabývá podmínkami dovoleností tajného odškodnění. Mezi ně patří jistota o právu, o které byl poškozený připraven, a morální nemožnost dosáhnout náhrady utrpěné škody jinak než tajným odškodněním. Nevidím důvodu, proč by tajné odškodňování nemohlo být uplatněno vůči státu. Současná Česká republika je v právní kontinuitě nejen vůči Československé socialistické republice, ale i vůči předválečnému Československu a Rakousko-Uhersku (kontinuitu vůči Protektorátu považuji za spornou). Restituce komunistických bezpráví byly a jsou nedůsledné (samotná dikce zákonů mluví jen o zmírnění některých křivd), mnoho lidí bylo bez dosud poskytnuté náhrady okradeno při tzv. měnové reformě v roce 1953, jiným se nedostalo penzijního nadlepšení, které si platili, neboť příslušné fondy byly konfiskovány. Je řada dalších případů, jak byli lidé připravováni komunisty o svůj majetek. Další bezpráví byla spáchána v rámci tzv. Benešových dekretů a tzv. pozemkové reformy po vzniku Československa. Oprávněné osoby a jejich dědici mají morální právo na odškodnění, kterého však nejsou schopni dosáhnout v rámci stávajících zákonů.
Tajné odškodnění lze realizovat zmocněním se majetku státu nebo majetku jím plně ovládaných institucí nebo neposkytnutím plnění (zejména placení daní), na které by stát jinak měl právo.
Dalším důvodem, proč neplatit státu daně v jím požadované výši, je skutečnost, že ne všechny vybrané prostředky jsou použity na cíle, které jsou v souladu s Božími zákony a spravedlností, příp. porušují princip subsidiarity (zmíněný v encyklice Pia XI. Quadressimo anno – bod 80 – viz
http://www.kebrle.cz/katdocs/soc_enc/QuadragesimoAnno.htm), podle kterého se stát nemá plést do věcí, jež lze dobře zajistit na nižší úrovni. K tomu pak přistupuje nesmírná neefektivnost procesů státní správy a bezbřehý růst počtu úředníků. Nejde tu o drobné nedostatky, které provází každé lidské konání, ale o plýtvání, nekompetentnost úředníků, lenost a korupci. Také z tohoto důvodu nemá stát právo požadovat na daních tolik, kolik požaduje. Stát rovněž bezdůvodně resignoval na uplatnění a vymáhání škod na těch, kteří je v minulosti způsobili, zejména na komunistech a jejich pomahačích, a tím zvýšil rozsah prostředků, jež potřebuje vybrat na daních.
Spíše jen menšina z postižených (nebo jejich dědici) má příležitost se na státu tajně hojit, aniž by se vystavovali nepřiměřenému nebezpečí odhalení. Pokud však tak může někdo činit a skutečně tak činí a míra jeho tajného odškodnění nepřekročí míru na něm spáchaného bezpráví (včetně užitků, jež by jinak měl z věci nespravedlivě odňaté státem), nehřeší. Naopak hřeší ti politici, kteří nechtěli a nechtějí uznat a realizovat povinnost státu nahradit státem způsobené bezpráví. Vzhledem k tomu, že tento stav již trvá po změně politických poměrů 18 let a nejsou známky změny státní politiky v této věci, nespravedlivě poškození mohou právem mít za to, že je splněna i podmínka morální nemožnosti dosáhnout jinak náhrady utrpěné škody než tajným odškodněním.
Proti tomu lze namítnout, že kdyby tajné odškodnění praktikovali všichni postižení, stát a jím vytvořený sociální systém by se zhroutil. Mám však za to, že v současných poměrech v ČR není reálné, aby se většina oprávněných osob odškodňovala a nevydávala se v reálné nebezpečí odhalení. V teorii je to ovšem relevantní (nelze se např. odškodnit se na někom do té míry, že by byl zcela bez prostředků a hynul hladem – tak i současný náš právní řád zná životní minimum fyzických osob, za které se už na nich nelze dále aktuálně hojit).
Česká republika je z morálního hlediska v situaci dlužníka, který není schopen dostát svým závazkům. Pro tuto situaci zná právní řád konkurs (a P. Dacík jej ve své Mravouce zmiňuje), kdy se povinný vypořádá s věřiteli částečně. Přitom je oprávněn si z majetku ponechat jen tolik, kolik postačuje ke skromnému způsobu života a má nadále mravní závazek, pokud by v budoucnu majetek opět nabyl, uhradit věřitelům zbývající částku. Stát by tedy měl do té doby, do kdy má závazky, žít velmi skromně, tedy na hranici minima, kdy by nemohl realizovat řadu jinak dobrých záměrů. Stávající Česká republika ovšem takto nepostupovala, neochotně, selektivně a nedostatečně odškodnila některé postižené, neefektivně hospodaří, činí zbytečné výdaje a ráda by za všemi svými závazky udělala tlustou čáru (viz např. restituce církevního majetku).
Myslím, že pokud se zabýváme takovým problémem jako je otázka spravedlnosti vůči státu, je třeba se jím zabývat z více pohledů, neboť pokud zůstaneme jen u jednoho, můžeme sice mít pravdu, ale je to jen jednostranný pohled. To, že mnoho lidí okrádá stát a ani si to nezdůvodňuje, ať již skutečnými nebo svými domnělými právy, je dobře známo. Je však také pravdou, že někteří živnostníci a drobní podnikatelé, i přes náležitou péči věnovanou svému podnikání, by nutně zkrachovali, kdyby dělali a platili vše tak, jak chce stát.

Závěr

Cílem tohoto krátkého příspěvku je stručně zmínit tuto příliš nereflektovanou problematiku a vyvolat diskusi k těmto a souvisejícím otázkám spadajícím do mravouky. Jinou otázkou (už mimo problematiku tajného odškodňování) je oprávněnost krácení daně, kdy občan poskytne státu o něco menší plnění, než si stát nárokuje (např. tím, že zatají část svých příjmů). Spravedlivý nárok státu má totiž jisté meze, stát si nemůže nárokovat cokoliv. Další otázkou je např. oprávněnost (nebo snad v případě možnosti dokonce povinnost) krácení daní v případech, kdy stát používá peníze daňových poplatníků na účely příčící se přirozenému mravnímu zákonu a/nebo positivnímu Božímu zákonu.
Rozhodně tento text nevyjadřuje názor, že je přípustné libovolně okrádat stát. Pro všechny je mravně dovolené z výše uvedených důvodů dávat státu o něco méně, než vyžaduje, a někteří občané mají právo se na státu tajně odškodňovat, avšak pouze do výše státem způsobené škody. V žádném případě není dovoleno způsobit státu škodu zničením jeho majetku jako trest či pomstu za utrpěné bezpráví.
Je si ovšem třeba uvědomit, že stát krácení daně a podobné způsoby, kterými se lze na něm odškodňovat, sankcionuje peněžitým trestem a v případě, že se jedná o větší částku, i vězením. Ten, kdo se rozhodne si takto zjednat spravedlnost, měl by zvážit s tím spojené riziko. Také proto nelze tento článek chápat jako všeobecnou výzvu k uplatnění práva na tajné odškodnění. Jde tu vždy o osobní rozhodnutí toho, kdo se nemůže právní cestou domoci svých práv, přestože byl objektivně poškozen.