Institut sv. Josefa

KRÁSNÝ ŽIVOT S JEŽÍŠEM KRISTEM
Radomír Malý

Nejen katoličtí mystikové, nýbrž všichni zbožní lidé minulosti i současnosti mohou potvrdit, že duchovní život ve spojení s trojjediným Bohem, s Pannou Marií, anděly a svatými je něčím krásným, co dává člověku opravdovou sílu v těžkých životních situacích. Mučedník komunistického režimu biskup Josef Hlouch napsal ve své „Minutěnce“ nádherná slova, že vyslovení jména Ježíš v situaci utrpení a bolesti lze přirovnat k „otočení vypínačem ve tmě“.
Co to ale znamená „žít s Ježíšem“, „žít s Bohem“? Nehledejme v tom nic složitého. Katolík vzdělaný v katechismu ví, že život s Ježíšem představuje život v posvěcující milosti, tj. bez těžkého hříchu. To je dostupné pro každého z nás, nejde o žádné „úzkoprofilové zboží“. Stav posvěcující milosti je nezbytný k tomu, aby katolík mohl hodně přijímat Tělo Páně při mši sv. Jestliže v posvěcující milosti není, přijímá nehodně a dopouští se dalšího těžkého hříchu - svatokrádeže.
Život v posvěcující milosti se má v dnešní době u katolíka projevit zejména tím, že se nebude dopouštět neřestí, které jsou pro současnost tolik typické. Katolík žijící v posvěcující milosti bude vždy věrným manželem (-lkou) a dobrým otcem nebo matkou rodiny a bude respektovat katolickou nauku o nepřípustnosti sexu před manželstvím. Jako zaměstnanec bude vynikat svědomitostí a poctivostí, jako zaměstnavatel ohleduplností a vstřícností k zaměstnancům. Nepoctivost, rozkrádání, šizení a bezohledné jednání vůči druhým v rodině nebo na pracovišti, dnes běžné ve všech sférách veřejného dění, je v totálním rozporu s životem v posvěcující milosti. Tyto znaky života bez těžkého hříchu byly ještě nedávno charakteristické pro katolíky, kteří chodili často, pokud možno i denně, ke sv. přijímání. Pamětníci to jistě potvrdí. I v tvrdých dobách bolševické perzekuce někteří komunističtí vedoucí na pracovištích rádi svěřovali finanční hospodaření zbožným katolíkům s odůvodněním, že „tady mám jistotu, že ten (ta) nic neukradne“.
Jenže časy se mění. Kardinál Joachim Meisner z německého Kolína nad Rýnem si trpce stěžuje, že v neděli na liturgii jdou sice všichni ke sv. přijímání, ale minimálně 30 procent svatokrádežně. I u nás tyto případy narůstají. V neděli u stolu Páně není žel Bohu nijak nemožné setkat se s osobami, které podvedly svého manželského partnera a žijí v konkubinátu. Mladé katolické páry berou antikoncepci bez ohledu na neomylnou nauku Církve, jež toto zakazuje (encykliky Casti Connubii Pia XI. a Humanae Vitae Pavla VI.) – a klidně přistupují ke sv. přijímání. Stejně tak i farmaceuti, kteří antikoncepci distribuují. I některé zdravotníky, kteří se nějakým způsobem podílejí na potratech nebo je dokonce sami provádějí, je možno v neděli vidět u sv. přijímání. Bez skrupulí přijímají Pána Ježíše i někteří podnikatelé, kteří tunelují, protiprávně nutí zaměstnance pracovat přesčas a šidí je na mzdách.
Odkud se vzal tento strašlivý jev? Vysvětlení hledejme u současného neomodernismu, který hlásá „aggiornamento“, tj. přizpůsobení se současnému světu. To je ovšem v rozporu s tím, co Církev vždycky hlásala: nepřizpůsobovat se tomuto světu, rozuměj světu pohanskému a protikřesťanskému s jeho formou života a morálkou, jež odporuje katolické nauce. Velmi mnoho katolíků žije s klidným svědomím, že sice přestupují Boží zákon, ale „je přece jiná doba“ a „i Církev se jí musí přizpůsobit“, proto si žádný hřích nepřipouštějí. V tom je utvrzují i mnozí „progresivní“ teologové, rádoby „katoličtí“ publicisté a také žel i někteří kněží z pastorace. Vědomí závažnosti hříchu a jeho důsledků výrazně pokleslo. Už papež blahé paměti Pius XII. prohlásil, že „největším hříchem současného člověka je ztráta vědomí, že hřích existuje“.
Proto se nelze divit, když i leckteří cizoložníci, potratáři a „tuneláři“ chodí každou neděli ke stolu Páně. Oni přece nehřeší, pouze se „přizpůsobují“ současnému světu. Pokud nenarazí na opravdového pravověrného kněze, který jim účast na Eucharistii odmítne, mají pokoj v duši. Jsou přesvědčeni, že s jejich náboženským životem je všechno v pořádku. Jenže mohou takoví lidé zakoušet autentickou přítomnost Ježíše Krista ve svém životě? Toho Krista, jehož při mši sv. přijímají?
Ptejme se ještě jinak: Věří tito lidé, že pod způsobami chleba a vína je přítomen živý Kristus? Pravděpodobně ne. Současný neomodernismus hlásá, že účast u stolu Páně je především účastí na hostině shromážděného společenství – a k tomu přece není třeba takových rekvizit dávné minulosti, jako je život v posvěcující milosti. Nic nebrání přistoupit k Eucharistii, ani ztráta posvěcující milosti těžkým hříchem. Pak ovšem je vyloučeno, aby tyto osoby prožily opravdové niterné spojení s Božským Spasitelem, který právě ve chvíli sv. přijímání ke mně přichází. On, Beránek čistý a nevinný, je duchovně opět týrán a křižován, když vstupuje do duše, jež není ve stavu milosti. Proto taková duše nemůže prožít opravdovou radost ze spojení s Ním, radost, která inspiruje k rozvíjení ctností a ke službě bližnímu.
Život ve spojení s Ježíšem Kristem, s celou Boží Trojicí, s Matkou Boží Pannou Marií, s anděly a svatými, je nádherným životem, i když leckdy těžkým a plným bolesti, poznamenaným bojem se sebou samým, se svými nectnostmi a slabostmi a s nepřátelským světem kolem mne. Toto všechno se ale stává ničím ve srovnání s tím, že já mám Pána ve svém srdci, že On mne vede, je mi nablízku jako ten nejlepší přítel, otec a vůdce, který mne zná daleko lépe než já sám. Jemu mohu všechno v modlitbě vypovědět, Jemu se zcela odevzdat – a radost, kterou budu neustále prožívat navzdory veškeré nepřízni a všemu úskalí pozemské existence, mi nikdo nevezme, pokud vytrvám. Tato radost přeroste jednou, až budu odcházet z tohoto světa, do věčnosti, kde se zcela naplní.
Vnitřní radost a pokoj mi ale může Pán dát jen tehdy, když jsem ve stavu posvěcující milosti. Musím tedy neustále prosit, aby mne v ní zachoval a jestliže bych ji snad těžkým hříchem ztratil, ať mi dá milost nejbližší příležitosti ke svaté zpovědi a abych s ní neotálel. O tuto radost krásného života s Kristem mne chce současný ďábelský neomodernismus, který pronikl hluboko do Církve, připravit. Kéž ze všech úst a srdcí věrných katolíků zazní mohutným chórem jeden jediný hlas: Pane, nedopusť a smiluj se! Amen.