Institut sv. Josefa

ZAČÍNÁ TÝDEN MODLITEB ZA SJEDNOCENÍ KŘESŤANŮ
Michal Semín

Dnes, tj. 18.1., začíná další z každoročních „Týdnů modliteb za jednotu křesťanů“. Je to dobrá příležitost k tomu připomenout si, o jakou jednotu se vlastně máme modlit. V této souvislosti je zajímavé, že před Druhým vatikánským koncilem se počátkem kalendářního roku konaly modlitby nazvané „Oktáv jednoty s papežským stolcem“. Právě tento původní název modliteb Církve za jednotu všech pokřtěných jasně ukazuje, že správné pojetí jednoty je takové, které zohledňuje jednotu v podřízenosti papežské autoritě. Kdo usiluje o jiné pojetí jednoty mezi pokřtěnými, jedná v rozporu s vůlí Církve a tedy i vůlí Boží. Což platí nejen pro jednotlivé věřící, ale i pro klérus, včetně biskupů a jiných církevních hodnostářů. Kdo neuznává autoritu Kristova náměstka na zemi, odvrací se od samotného Krista. To je dnes velmi častý jev, a to i mezi těmi, kdo se za katolíky považují. Na tento vážný nedostatek v řadách liberálních „katolíků“ poukazují katolíci „konzervativní“ i tzv. tradicionalisté, ti se však zpravidla nedokážou shodnout v jiné otázce - znamená podřízenost papeži automatický souhlas s každým činem či výrokem papeže a Svatého stolce? Neexistují ještě jiné známky pravé jednoty než jen podřízenost papežské autoritě?
Každá společnost nutně vyžaduje ke sledování svého cíle autoritu. Ta je zdrojem jednoty, protože jen ona může dát společnosti a tedy i jejím jednotlivým členům pevný směr, odpovídající charakteru dané společnosti. Platí to jak pro společnosti přirozené a časné, tak pro společnost nadpřirozenou, kterou je Církev. Autorita danou společnost však sjednocuje jen tehdy, pokud svěřenou moc používá tak, aby společné dobro dané společnosti mohlo být bez větších obtíží dosaženo. Z historie, té světské i církevní, známe nemálo příkladu zneužití autority k cílům, které společnosti a jejím členům více škodily než prospívaly.
V případě Církve je tedy třeba se ptát, k jakému účelu je autorita určena zde? Cíl, sjednocující katolíky, je cíl nadpřirozený. Je jím spása nesmrtelných duší. Ale není to jen cíl, který je v případě Církve nadpřirozeným, jsou to i prostředky, které k tomuto cíli vedou. Tím stěžejním prostředkem a také výrazem katolické jednoty je jednota ve víře. Božskou ctností víry přijímáme pravdy, které Bůh zjevil pro naši spásu. Z hlediska pravdivosti jsou si všechny zjevené pravdy Boží rovnocenné, zde neexistuje žádná „hierarchie pravd“, jak o ní s oblibou hovoří profesionální ekumenisté. Proto každý, kdo popírá byť i jedinou pravdu víry, o které ví, že ji katolická církev učí, ztrácí víru jako celek. Bez víry se nelze Bohu líbit, učí sv. Pavel, a proto i na jiných místech Nového zákona nacházíme výzvy a napomenutí, volající po plné jednotě ve víře a k rozchodu s těmi, kdo Bohem garantované pravdy popírají či překrucují. Je proto povinností kléru, od papeže po kněze, aby svěřeným duším hlásali pravdu neporušenou, „vhod i nevhod“. Papež jako nevyšší učitel a biskupové jako nástupci apoštolů, mají za povinnost hlásat pravou víru a chránit věřící před omyly, pocházejícími z mylného chápání Božího zjevení. Právě za tímto účelem existuje v Církvi autorita. Nikoli proto, aby papež či biskupové prosazovali svoje osobní názory na to či ono, ale aby strážili nejcennější poklad, který Bůh své Církvi svěřil.
Právě dnes čelíme velikému zlu, který má svůj původ v naturalismu. Autorita v Církvi je až příliš často zneužívána pro účely, které nesledují zájmy Boží, ale zájmy Bohu cizí. Vzpomeňme například na kampaň, kterou Česká biskupská konference pořádala před referendem o vstupu naší vlasti do Evropské unie. A protože autorita v Církvi existuje proto, aby „posilovala ve víře“, jsou zneužitím Bohem svěřené autority všechna rozhodnutí, a z nich vyplývající činnosti, které katolickou víru i katolický život podrývají. Přijímáním na ruku počínaje a současnou ekumenickou praxí konče.
Snad už každý dnes ví, že jsou v Církvi kněží a biskupové, kteří různé pravdy víry či morálky odmítají. Přesto jsou tito kněží v očích mnoha katolíků legitimně působícími kněžími, jejichž bohoslužby lze s čistým svědomím navštěvovat. Přijímají z jejich rukou svátosti, jako by neexistovalo pouto mezi nadpřirozenou vírou a svátostmi. Příliš mnoho katolíků upřednostňuje jednotu politickou před jednotou ve víře. Proto také varují věřící před účastí na mších, sloužených kněžími Kněžského bratrstva sv. Pia X., založeného arcibiskupem Marcelem Lefebvrem, přestože tito kněží mají katolickou víru neporušenou a předávají věřícím vše, co Církev vždy učila a konají to, co Církev vždy konala. Tito „konzervativní“ věřící dají raději přednost kněžím, kteří se s Církví rozcházejí ve věroučných či mravoučných otázkách a argumentují tím, že tito kněží působí se svolením diecézního biskupa, než aby se účastnili mše, sloužené pravověrným knězem, který ale v diecézi působit nesmí, protože mu to modernisticky smýšlející biskup neumožní.
Je proto důležité neztratit nikdy ze zřetele, že Církev je povahy nadpřirozené a že je sjednocena a řízena nadpřirozenými principy, mezi než patří víra. Zajisté platí, že v Církvi musí být zachován řád poslušnosti a tedy i podřízenosti legitimním nositelům autority, ovšem tato podřízenost sama musí být legitimní. Není možné, aby poslušnost kněze biskupovi a věřícího církevní autoritě obecně byla nadřazena výchozí povinnosti vyznávat a žít víru celou a neporušenou, aby se katolická víra stala obětí slepé poslušnosti. Je smutnou skutečností, že si velká část církevní hierarchie a ti, kdo je slepě následují, vynucují souhlas s novotami, jež se ukazují jako víře škodlivé. A čím více se směrem ke světu, jinověrcům a progresivistickému disentu v Církvi fangličkují dialogem, otevřeností a stavěním mostů, tím nemilosrdněji postupují vůči všem, kdo zastávají tradiční katolická stanoviska. Jsou to právě tito pastýři, jež do Církve vnášejí duch nejednoty, nikoli ti, kdo se jim odmítají podvolit.
Je správné se modlit za sjednocení všech pokřtěných, za návrat nekatolíků do jediné Církve Kristovy. Možná by ale stálo za úvahu, aby „Týdnu modliteb za jednotu křesťanů“ předcházel „Týden modliteb za obrácení stádo rozptylujícíh pastýřů“. Ti jsou žábou na prameni pravému katolickému ekumenismu, ekumenismu návratu do katolické církve.
Zápas mezi pravým a nepravým ekumenismem probíhá na mnoha frontách. Ten katolický je momentálně na lopatkách v papežské bazilice sv. Pavla za hradbami v Říme, kde se otevírá tzv. ekumenická kaple , v níž se budou moci ke svým obřadům scházet jinověrci. K tomu lze říci mnohé, ale až v některé z příštích glos.