Libor Rösner
V Roszkowe Woli žil zemanský pár Adama a Cecilie Marianny Siedliských. Když se jim narodila 12. 11. 1842 dcera Františka, měli jasno: dcerka bude slavná umělkyně ve velkém světě, nezůstane přece dřepět někde tu mezi Mazurskými jezery. A tak zatímco sousedovic děti neměly co do žaludku, ona dostávala hodiny hudby či tance. S náboženskou výchovou to brali veskrze liberálně – nebudeme ji k ničemu nutit, ať se sama později rozhodne. „Bůh u nás nebyl Pánem,“ napsala později.
Měla odmala velké potíže se zdravím – diagnóza laika zní chronické potíže s páteří. Rodiče nešetřili penězi, Františka absolvovala okružní jízdu po nejvěhlasnějších evropských sanatoriích, na poplatcích utratili rodiče majlant, ale marně. Kdo by ale po výčtu vší té péče, jíž ji rodiče zahrnovali, čekal, že z dívky vyrostl klasický rozmazlený fracek bohatých rodičů, šeredně by se mýlil. Františka byla odmala jaksi jiná než rodiče, byla již v raném dětství totiž zasažena šípem Kristovy lásky, takže otci nešlo na rozum, když se mu svěřila, že by chtěla do kláštera a že nemá zájem o šípy Amorovy, jehož luk se on snažil namířit tím nejv(ý)hodnějším směrem. Navíc ji pořád měl před očima jako velkou umělkyni, takže něco tak „bláznivého“ jí zatrhl.
Jenže dívka, co byla poprvé u 1. sv. přijímání kvůli nemoci až ve dvanácti, když v obrovském zástupu najednou „nic a nikoho neviděla, jen můj nejdražší Ježíš naplnil mé srdce“, nerezignovala. V Cannes, kde zase byla jednou na léčení, složila r. 1864 soukromý slib čistoty a oznámila to otci. Ten seznal, že prohrál. Povedlo se mu ji ještě usmlouvat, aby zůstala aspoň do jeho smrti doma. Zcela se oddala Bohu a bezesporu i tento její příklad dopomohl otci, aby se krátce před smrtí (r. 1870) obrátil. Nějaký čas pak ještě zůstala doma, aby se pak s rovněž obrácenou matkou stala františkánskou terciářkou.
Přes bídný zdravotní stav (byla prakticky upoutána na lůžko) ustavičně snila o vysněném životě řeholnice. Když jí její zpovědník, o. Leandr Lendzina, nebránil ani nepřesvědčoval, a uložil jí jen prosit Boha o odpověď, strávila s křížkem v sepjatých dlaních dny a noci, aby pak najednou pocítila v duši „podivuhodné světlo a odvahu. Odevzdala jsem se mému Bohu, a to ke všemu, co se mnou zamýšlí“.
Založila Kongregaci Sester Nejsvětější Rodiny z Nazaretu (nazaretky). R. 1873 si dojela do Říma pro potvrzení statusu kongregace od papeže Pia IX., aby tak získala jistotu, že to sám Bůh chce toto dílo. V případě veta Kristova náměstka byla ochotna se své myšlenky na místě vzdát. Bůh tomu však chtěl… A tak mohla o dva roky později založit v Římě první klášter nazaretek. V Římě, jelikož politické elity nebyly v tehdy rozděleném a neexistujícím Polsku vůči klášterům zrovna nakloněny. Z Františky se stala sestra Marie od Pána Ježíše Dobrého Pastýře – a všechny své zdravím podlomené síly vrhla do práce. A Bůh jí přál, a to tak, že ji uzdravil.
Velkou oporou jí byli dva kněží, jezuita Lanrencot a o. Semenenko, jenž na její žádost sepsal první regule nové kongregace. Jejím posláním je služba ve školách, sirotčincích, útulcích, internátech. Sloužila k morální a náboženské obrodě rodiny a pomáhala přečasto i v hmotném či morálním nedostatku. Sestry měly na starost nejen zdravé, ale i nemocné a nesvéprávné lidi, staraly se o výchovu (zvláště náboženskou) zanedbaných dětí, o samotné matky a v neposlední řadě hájily životy dětí nenarozených. Do praxe uváděly Františčinu – Mariinu představu o životě Svaté Rodiny – životě v lásce, v plnění povinností, odevzdání se zcela Bohu a Jeho vůli. „Ať se tvé srdce stane sebezdokonalováním Nazaretem. Ať se snášením každodenních křížů stane Kalvárií. Ať se zachováváním věrnosti stane Večeřadlem. Ať se díky Duchu adorace, úcty a vděčnosti stane Nebem.“
V letech 1880-1881 konečně mohla otevřít klášter i v Krakově, následovaly Chicago, Paříž, Londýn. Sestry tu pomáhaly exulantům a byly jakýmisi strážkyněmi národního ducha a jazyka v daleké cizině. Když 21. 11. 1902 umírala, zanechala za sebou už 28 fungujících klášterních domů se 347 sestrami. Zanechala za sebou např. i ty sestry, jež r. 1943 nabídly německým okupantům své životy za životy zajatých otců rodin. Stejně jako v případě sv. Maxmiliána i zde Bůh jejich oběť přijal. V r. 2000 je jejich krajan na Petrově stolci beatifikoval. Ji samotnou o jedenáct let dříve – r. 1989.
Aktuálně >