Dva útěky: k aktivitám a ke zbožnosti

Michal Kretschmer

Morálka není jen učení o hříších, o tom, co je samo o obě zakázáno, nebo naopak o dobru a ctnostech. Existují věci, které samy o sobě jsou dobré nebo nelišné (neboli indiferentní), ale s ohledem na úmysl nebo okolnosti se mohou stát dobrými nebo naopak špatnými. Dokonce i dlouhé modlitby mohou být hříšné, když by někdo kvůli nim zanedbával své důležité povinnosti, např. péči o nemocného. Cílem článku je ukázat dva takové případy porušující zásadu, že ctnost spočívá ve středu.

Přípravná vysvětlení

Ctnost je pohotovost (zběhlost, habitus). Pohotovost je jakési uzpůsobení k nějaké jakosti, fyzické či mravní, dobré (zdraví) či špatné (neřest). Pohotovost se vztahuje k jednání, neboť ho usnadňuje. Může se nacházet v rozumu, jako když někdo je schopen snadno ze zásad činit závěry. Významné jsou pohotovosti nacházející se ve vůli, které usnadňují činy jim odpovídající. Takže např. člověk milosrdný je nakloněn tomu, aby byl milosrdný, a hbitě jedná, když vidí potřebného. Získané ctnosti nabýváme cvikem.

Ctnosti nejsou v podstatě duše, jako ve svém podmětu, ale v jejích mohutnostech, tj. rozumu a vůli, protože ctnosti jsou činorodé pohotovosti. Ctnosti rozumové (intellectuales) jako je moudrost a vědění jsou v rozumu jako podmětu. Ctnosti mravní (morales), jako jsou spravedlnost, nábožnost, vděčnost, statečnost, mírnost, vlídnost, zdrženlivost, jsou ve vůli.

Mravní ctnosti zařizují člověka k Bohu nebo k bližnímu. Pozůstávají ve středu, tj. souhlasí se svým měřítkem podle pravidla rozumu; jejich nedostatek se pak projevuje přesahováním nebo nedosahováním. Tak se např. proti střídmosti v jídle můžeme proviňovat jak přejídáním se, tak odpíráním si pokrmů v takové míře, že to poškozuje naše zdraví.

Rozlišujeme ctnosti získané (acquisitae) vlastními úkony (z navyklosti ke skutkům) a ctnosti vlité (infusae) Bohem. Získané ctnosti zdokonalují člověka k životu, jaký přísluší přirozenému světlu rozumu, zatímco vlité ctnosti zdokonalují člověka k životu, jaký přísluší světlu milosti. Vlité ctnosti nejsou jen tzv. božské ctnosti (víra, naděje a láska), ale i ctnosti mravní.

Úkony, které vycházejí z vlité pohotovosti, nepůsobí nějakou pohotovost, nýbrž utvrzují pohotovost dosavadní. Vlitá ctnost je v nás způsobena od Boha bez naší činnosti, ne však bez našeho souhlasu. Co však se koná skrze nás, Bůh působí v nás nikoli bez našeho jednání: on totiž jedná v každé vůli a přirozenosti.

Život činný a nazíravý

Tradičně se lidský život dělí na činný (vita activa) a nazíravý (vita contemplativa), protože někteří lidé hlavně se zabývají nazíráním (contemplatio) pravdy, kdežto někteří se zabývají hlavně vnější činností. Proto se život člověka vhodně rozděluje na činný a nazíravý, neboť cílem rozumového poznání je buď samo poznání pravdy, což náleží k rozumu nazíravému, nebo je jím poznání nějakých praktických pravd potřebných pro nějakou vnější činnost. V Písmu svatém činný život symbolisuje Marta a nazíravý symbolisuje Marie (Luk 10, 38-42). Contemplatio v chápání sv. Tomáše Aq. neznamená jen nazírání, kontemplaci či meditaci, ale též modlitbu a zbožnou četbu. [i]

Nazíravý život není jen poznávání pravdy, ale také těšení se z ní, vyžaduje lásku k Bohu a touhu po něm. Vychází z lásky k Bohu, pokud někdo z ní vzplane k pohlížení na jeho krásu. Vztahuje se hlavně na poznávání Boha, druhotně pak k poznání tvorů a jejich činností, pokud nás vedou k poznání Boha.

Skutky mravních ctností (jako jsou poskytování tělesného a duchovního milosrdenství, vyznávání víry a statečné odpírání protivníkům, odpírání pokušením k nečistotě nebo obezřetné rozvažování okolností činu před rozhodnutím se k němu) náleží k činnému životu.

Sv. Tomáš Aq. srovnává hodnotu života činného a nazíravého (STh II-II q. 182). Konstatuje, že nazíravý život je sám o sobě lepší a záslužnější než činný a uvádí pro to několik důvodů. Poznamenává však také (citujíc Aristotela), že pro nutnosti nynějšího života je třeba někdy volit život činný, i když „filosofovati je lepší než bohatnouti; ale bohatnouti je lepší pro trpícího nouzí“.

Sv. Tomáš Aq. se zabývá (STh II-II q. 188) také tím, že je zapotřebí více typů řeholí zaměřených na: skutky života činného, na bojování, na kázání a slyšení zpovědí, na studování a na život rozjímavý. Když porovnává tyto různé řehole, považuje za vyšší řeholi zaměřenou na nazírání (odvolává se zde na Luk 10,42: Maria si vybrala nejlepší stránku). Za nejvyšší však považuje spojení života nazíravého a činného, při kterém řeholníci z plnosti nazírání vyučují a káží. Píše: „Jako totiž větší jest osvěcovati než pouze svítiti, tak jest větší podávati jiným z nazírání, než pouze nazírati“ (a. 6. co.).  Podobně to platí i pro laiky, kteří sice nejsou oprávněni kázat při bohoslužbách, ale mohou vzdělávat jiné přednáškami a jinak je poučovat.

Ctnost opatrnosti

Opatrnost (prudentia) počítáme k základním ctnostem, kterými jsou kromě ní spravedlnost, statečnost a mírnost. Tyto ctnosti se nazývají základní, protože ostatní ctnosti kromě božských jsou k nim přidruženy. Opatrnost na rozdíl od běžné mluvy tu neznamená jen dávání si pozor, aby se nám nepřihodilo něco zlého, ale pořádání úkonů ostatních ctností k poslednímu cíli. Opatrnost se zabývá jednotlivostmi skutků na základě všeobecných zásad. Zkoumá to, co je vhodné vykonat a vůči komu či čemu to vykonat. Opatrnost vychází z rozumu, ale jejím smyslem je řídit mravní život člověka. Nezůstává u pouhé úvahy, ale vede k činům. Zkoumá okolnosti skutku, který může být vykonán, hledá prostředky a způsoby, jak může být vykonán, a konečně se pro něj rozhoduje. Přirozený rozum sice vyžaduje, aby člověk dle něj jednal, ale jak a jakými prostředky náleží k ctnosti opatrnosti.

Opatrnost může se týkat jak jednotlivce, tak společnosti (rodiny, obce, státu), pokud jsou někým řízeny. Jedná se zde o rozvažování vládnoucího o tom, co je dobré v ohledu politickém, vojenském, ekonomickém a co je k dobru nějakého společenství (např. církevní obce, firmy) a následně pak o rozhodnutí se k činu na základě předchozí úvahy.

Úkolem opatrnosti je pečovat o správné užívání ctností, abychom neupadali do krajností odporujících tomu, že ctnost spočívá ve středu. Ukazuje cestu, jak jednat v pravý čas a náležitým způsobem. Vede nás také k tomu, abychom dobré věci konali v určitých proporcích: abychom pomáhali bližním, ale také si našli čas na modlitbu; abychom pracovali a také odpočívali; abychom se vzdělávali, ale také naše znalosti dále předávali. Přirozený rozum káže každému, aby jednal podle rozumu. Ale jak, a skrze co člověk koná skutky, náleží do správy opatrnosti.

Jsou úkony, které dle svého druhu jsou dobré (např. ošetřovat nemocného), zlé (např. krást) a nelišné (např. jít na procházku). Ale každý jednotlivý lidský úkon vycházející z rozumu je dobrý nebo zlý a to proto, že úkon mravní má dobrotu nejen z předmětu, od kterého má druh, nýbrž i z cíle a okolností (viz STh I-II q. 18 a. 8 a a. 9). Opatrnost právě slouží k tomu, abychom posoudili konkrétní okolnosti úkonů, které jsou podle svého druhu nelišné, a rozhodli se pro ty, které jsou s ohledem na okolnosti dobré.

Opatrnost se opírá nejen o rozumové úvahy, ale také čerpá ze zkušenosti. Vede nás také k tomu, abychom hledali radu u zbožnějších, rozumnějších a zkušenějších, nicméně ji pak ještě posuzovali. Vyžaduje také předvídání následků svých činů a obezřetné zkoumání okolností spojených s uvažovaným skutkem.

Někdy však i vlité ctnosti nestačí. Ohledně opatrnosti nejsme vždy schopni vše zvážit a dospět k jednoznačnému závěru, co učinit a co ne. Ale Bůh všem, kdo se nacházejí v posvěcující milosti, udílí sedm darů Ducha svatého. Ty uzpůsobují člověka, aby byl pohybován Bohem, a zdokonalují ho k hbitému poslouchání Ducha svatého (viz STh I-II q. 68 a. 1 co.). Ke ctnosti opatrnosti se tak pojí dar rady, který ji podporuje a zdokonaluje tím, že je vedena a hýbána od Ducha svatého. Celý náš život má být cestou k našemu cíli, ale mnohdy nevíme, co si máme vyvolit z daných možností. Nemůžeme všechny možnosti prozkoumat, o všem se přesvědčiti a na všechno získat přirozeným rozumem odpověď, a tak dospět k tomu, co jest nám nyní vykonati. Dar rady dává nám schopnost a možnost dáti se vésti Bohem. Tak píše sv. Pavel:  „Všichni Ti, kdo se nechávají vésti Duchem Božím, jsou synové Boží“ (Řím 8,14).

Co zvážit při volbě skutků

Jak bylo již uvedeno, je mnoho úkonů, které samy o sobě jsou nelišné, a dokonce i jejich opaky jsou také takové (např. pracovat a odpočívat). Obojí v rozumné míře potřebujeme. Stejně tak je třeba se modlit i konat zevnější dobré skutky. Při rozhodování o tom, ke které z obou možností se přiklonit, je třeba uvažovat zejména:

• celkové okolnosti vlastního života jako zda jsem laik či řeholník; svobodný či ovdovělý nebo žijící v manželství; povinný pracovat či studovat nebo již na odpočinku; mající děti, o které je třeba pečovat, či bezdětný; zdravý nebo nemocný; chudý nebo bohatší; hloupější nebo chytřejší; vzdělaný nebo nevzdělaný;
• vlastní disposice a sklony jako je, zda jsem introvert nebo extrovert; zda mám zvláštní nadání k hudbě, malování, jazykům aj. nebo naopak nedostačivost v tomtéž; sklony k hříchům určitého druhu nebo naopak větší snadnost při konání úkonů některých ctností;
• potřeby bližních (zvláště duchovní) kolem nás, rodiny a společnosti, ve které žijeme.

Volba nebývá často jednoduchá: Máme např. více využívat disposici a dovedností k nějaké činnosti nebo naopak se přemoci, a dělat to, co nám moc „nejde“?

Může se stát, že některé činnosti jsou nám z různých důvodů nepříjemné a snažíme se jim, pokud to jde, vyhnout a utíkáme před nimi. V některých případech může takový útěk být hříšný, jako když se modlíme jen minimálně, neboť modlitba nás netěší a s nelibostí poznáváme v ní své slabosti a svá provinění. Pak věřící křesťan může se snažit kompensovat nedostatek modlitby přemírou jinak naprosto dobrých činností; přitom může dojít i k přehánění, jako když se někdo nadměrně pečlivě stará o domácnost či se věnuje dětem s nadměrnou starostlivostí v méně důležitých věcech. Nebo naopak někdo se vyhýbá vnější činnosti, které je zapotřebí, a utíká se do modlitby, rozjímání, četby Písma, návštěvy bohoslužeb (jakkoli není pochybností o tom, že toho je také zapotřebí). Zkrátka život činný a nazíravý nejsou v obou uvedených případech v náležitém poměru, který by odpovídal okolnostem, disposicím a potřebám bližních. Zapomíná se přitom na zásadu sv. Ignáce z Loyoly: „Pracuj, jako kdyby všechno záleželo jen na tobě, a přitom se modli, jako kdyby vše záleželo na Bohu.“

K přemíře činností se utíkají především extroverti a ti, kdo mají potíže se svým vztahem k Bohu, který vychází najevo zvláště v modlitbě, a chtějí nedostatek lásky k Bohu kompensovat přemírou dobrých skutků. Útěk do zbožnosti má mnohdy složitější příčiny.

Útěk do zbožnosti a ideál spojení rozjímavého a činného života

Může se jednat o nenaplněnost života nějakými vnějšími činnostmi jako vyplývající např. z nedostatku přátel, osamocení, z neexistence zjevných povinností vůči druhým lidem, chybějícím zaměstnáním se (v přiměřené míře) např. studiem, pohybem, četbou, spisováním nějakých článků nebo dokonce knih apod. Jinou příčinou může být vyhýbání se vnějším činnostem z jisté lenosti a pohodlnosti. Významné je též, že v současném bezbožném světě řada činností vede k odporu vůči nim a tak někteří ze zbabělosti se vyhýbají konfrontaci a zůstávají zalezlí ve své individuální zbožnosti, ač mají předpoklady působit proti duchu tohoto světa. Jiní zase považují za pro sebe nejpotřebnější být zbožný, mnoho a vroucně se modlit a být oddaný Bohu (což je samozřejmě zapotřebí), ale přitom zapomínají na duchovní potřeby svých bližních, což neodpovídá přikázání lásky.

Ideálem je, jak učí sv. Tomáš Aq. [ii], vést rozjímavý život a k tomu poučovat ostatní o věcech, které mají vztah ke spáse a/nebo oponovat míněním víru a dobré mravy odmítajícím či je oslabujícím. Ovšem ne každý katolík má k tomu předpoklady. Vyžaduje to předně jistou inteligenci a znalosti katolického učení. Dále pak schopnost zformulovat své myšlenky a vynalézat argumenty proti odpůrcům, neboť zdaleka ne všechno se najde v literatuře či na internetu. Musí se přitom přihlížet k tomu, kdo je adresátem takových poučení nebo námitek. Vůči modernistickým katolíkům lze používat argumenty z učení význačných theologů a učitelů církve, závazných dokumentů vydaných papeži a dogmatickými koncily. Ve sporech s nekatolíky se na to nelze odvolávat a je třeba citovat vhodná místa z Písma svatého a logicky argumentovat. Nevěřícím je třeba jako přípravu na jejich možné obrácení ukazovat pravdu na základě filosofie, historie, příp. dalších věd.

Za zvlášť důležité považuji poučování těch katolíků, kteří svou znalost učení církve, která trvá již 2000 roků, zúžili převážně na dokumenty a písemnosti z posledních desetiletí a neznají encykliky a jiné dokumenty papežů Pia IX., Lva XIII., Pia X., Benedikta XV., Pia XI. a Pia XII. Takoví obvykle rovněž neznají spisy církevních otců, sv. Tomáše Aq. a křesťanskou filosofii a theologii v podání novoscholastiky, pokud jimi přímo nepohrdají.

Sv. Vincent Lerinský v roce 434 ve svém Commonitoriu (kap. 23) píše o pokroku ve víře a jak se liší od změny: „K pokroku náleží totiž, že něco v sobě samém přibývá, ke změně ale, že něco se z jednoho v něco jiného proměňuje. Porozumění, vědění a moudrost má tedy růst a mocně přibývat jak u jednotlivců tak u všech, jak u jednoho každého člověka, tak v celé církvi, podle stupňů věků a časů, ale pouze svým způsobem, totiž v téže nauce, ve stejném smyslu a stejném významu.“ [iii] Tomu odpovídá i snaha papeže Benedikta XVI vykládat Druhý vatikánský koncil v duchu „hermeneutiky kontinuity“, ne tedy jako roztržku s tradicí [iv]. Nové může rozvíjet staré, ale nesmí mu odporovat.

Dnes už i z hlediska stavu katolické církve je jiná doba než kdysi, kdy kněží byli pravověrní (a když ne, tak byli odsouzeni či se sami odtrhli od katolické církve), kdy jako ustanovení pastýři pečovali o své svěřené stádce a nebylo třeba si nezávisle na nich doplňovat náboženské vzdělání. Dnes žijeme uprostřed většinové nevěřící společnosti, kněží velmi často nehlásají katolické víru ve své plnosti (někde se dokonce setkáváme s bludy). Proto je třeba, aby každý se staral o své vzdělání sám na základě skutečně pravověrných textů, případně pomocí poučení od pravověrných katolíků. Kromě toho protikatolický duch pronikl do dalších oblastí, jako jsou filosofie, historie, psychologie, pedagogika, sociologie, biologie a další. Při stávajícím nedostatku kněží je úkolem vzdělaných laiků šířit katolickou osvětu nejen v nauce víry, ale i v těchto dalších oblastech.

Ti, kdo nemají předpoklady k poučování jiných, mohou z rozjímání čerpat lásku k Bohu a bližním, která je vede ke konkrétním dobrým skutkům ve prospěch nemocných, opuštěných a jinak potřebných, a tak vhodně spojit život rozjímavý a činný. Můžeme přitom vzpomenout na slova sv. Pavla v 1 Kor 12, že Bůh uděluje různé dary a dal tělu církve údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Tak je ctnost opatrnosti povede k rozpoznání jejich úkolů, ke spáse a k životu užitečnému pro církev a bližní.

[i] Ve skutcích života nazíravého je vyšší modlitba než čtení (in operibus contemplativae, potior est oratio quam lectio) v STh II-II q. 188 a. 6 co.

[ii] Jako totiž větší jest osvěcovati než pouze svítiti, tak jest větší podávati jiným z nazírání, než pouze nazírati (STh II-II q. 188 a. 6 co.).

[iii] Další citace z Commonitoria jsou zde.

[iv] Otázku po tom, zda je s ohledem na dokumenty II. vatikánského koncilu a následné dokumenty papežů a vatikánských kongregací možné vždy vše v nich vysvětlovat na základě hermeneutiky kontinuity, tj. zda neexistují neslučitelné rozpory mezi tradiční naukou církve a těmito dokumenty, v tomto článku nediskutuji.