P. Józef Warszawski
Rozlišujeme celou řadu zjevení. Základní dělení vychází z rozrůznění našich poznávacích mohutností. V případě člověka hovoříme o třech poznávacích mohutnostech, tj. rozumu, obrazotvornosti a vnějších smyslech, jakými jsou zrak, sluch atp. Od daných poznávacích mohutností se odvozují i základní stupně zjevení.
a) Základní stupeň zakoušení zjevení se odehrává ve vnější rovině smyslových mohutností člověka. Jedná se o zjevení, jež jsou zakoušena zásadně vnějšími smysly, tedy zrakem, sluchem, čichem atd. Takováto zjevení odpovídají i nejrozšířenější představě o zjeveních obecně. Zmíněná zjevení se pak dělí podle vnějších smyslů na pět druhů, tj. na zjevení zraková, sluchová, hmatová atd. Toto rozlišení je opodstatněné tím, že jednotlivé druhy smyslových zjevení se mohou objevovat odděleně. František z Fatimy např. zjevení viděl, ale neslyšel slova. Lucie viděla i slyšela.
Těchto pět druhů zjevení se následně dělí na dva podstatné poddruhy, a to v závislosti na povaze vnímaného objektu. Prvním z nich jsou skutečně hmotná zjevení, tj. zjevení, kdy vizionář vidí skutečné tělo dané osoby, případně se dotýká skutečně hmotného předmětu. Takto si představujeme některá zjevení Nejsvětější Panny Marie, případně dotýkání se jejího pláště, neboť na základě dogmatu o jejím nanebevzetí víme, že byla vzata do nebe se skutečnou duší a skutečným tělem.
Druhým poddruhem jsou zjevení zdánlivě hmotná, tj. zjevení, kdy tělo, které vizionář vnímá, není skutečné, nýbrž „fingované“, tedy utvořené z jiné látky než opravdové tělo. Takové je např. „tělo“, případně postava, spatřeného anděla. Víme totiž, že žádný z andělů jakožto čistý duch nikdy tělo neměl a mít nebude. Původce zjevení v tomto případě vytváří pomocí světla, různých látek atd. viditelné tvary a slyšitelné zvuky osob, které jsou při zjevení vidět, případně slyšet.
Většina teologů, třebaže zcela nevylučují možnost zjevení prvního poddruhu, tj. skutečně hmotná, se nicméně přiklání k názoru, že jsou jen velmi výjimečná.
b) Druhým stupněm zjevení jsou zjevení obrazotvorná, tj. zjevení, kdy se poznání odehrává v lidské představivosti. To samozřejmě jakožto každé lidské poznání předpokládá i účast rozumu. Podstata jejich vzniku ale spočívá ve vnitřních obrazotvorných pochodech, které se promítají navenek. V tomto ohledu připomínají halucinační jevy. Podstatně se od nich však liší, neboť halucinace je čistě subjektivním výtvorem, kterému neodpovídá žádný vnější předmět, zatímco u obrazotvorných zjevení nacházíme vnější podnět a předmět poznání. Dnešní teologové vysvětlují většinu zjevení právě tímto způsobem, tedy zjeveními obrazotvornými, která jsou u vizionáře vyvolána příslušným původcem, tj. Bohem či ďáblem. Svůj názor zakládají na tom, že většina osob vnímaných během zjevení buďto nemá tělo vůbec, jako např. andělé, případně svatí, nebo ho nemá v takové podobě, v jaké se zjevují, např. Dítě Ježíš či pětiletá Matka Boží.
Z výše uvedeného plyne závěr, že postavy, které se vizionářům zjevují, jsou povětšinou buďto: 1) „fingované“, tedy vystupují před vizionářem nikoliv ve vlastních tělech, nýbrž v tělech utvořených z hmotných prvků, které jim podléhají; nebo 2) jsou jejich „tvary vtiskovány“ do lidské obrazotvornosti a následně se promítají navenek.
Lze tedy říci, že vizionář v obou případech nevidí skutečné tělo dané osoby, ale něco, co je jejím tvarem.
c) Nejvyšším stupněm zjevení jsou zjevení intelektuální, tj. zjevení, kdy poznání hlavně a téměř výlučně probíhá v rovině samého rozumu. Ta spočívají v přímém zakoušení božské skutečnosti a jako taková představují jádro skutečné mystiky. Pokud můžeme usuzovat z různých svědectví, týkají se pouze hrstky velký mystiků. V této souvislosti jsou zmiňována arcana verba sv. Pavla [„tajemná slova“, 1 Kor 12, 4], případně nazírání Nejsvětější Trojice sv. Ignáce z Loyoly. Zárukou jejich objektivity je jasné ponětí o Bohu Stvořiteli a vědomí naprosté závislosti na něm poznávající stvořené bytosti.
[…]
f) Posledním způsobem rozlišování zjevení je dělení podle jejich původní příčiny. V katolických teologických pojednáních bereme obvykle v potaz dva původce: Boha a ďábla.
Bůh jakožto původce zjevení může působit jak v případě zjevení čistě intelektuálních, tak i v obrazotvorných nebo skutečně či zdánlivě hmotných. Ďábel jakožto původce zjevení má obdobné možnosti, pokud se jedná o zjevení obrazotvorná nebo zdánlivě tělesná, ale je třeba mít na paměti, že: 1) jeho moc je omezená, zatímco Bůh je všemohoucí; 2) může tuto omezenu moc užívat jedině z dopuštění Božího. Na rozdíl od Boha není schopen působit čistě intelektuální zjevení, která jsou bezprostředním dotekem stvoření Stvořitelem. Katolické mystické školy mu odepírají přístup do duše na tomto stupni lidského bytí a zcela vylučují, že by se zlý duch mohl vetřít mezi Stvořitele a stvoření na úrovni čistě intelektuálních zjevení.
Převzato z Garabandal: Objawienie Boże czy mamienie szatańskie? Krzeszowice 2001. Zkráceno.
Přeložil ACS.
Vyšlo v Te Deum 2/2014.
Aktuálně >