Michal Semín
Článek, v němž reaguji na skandální výroky P. Vladimíra Málka v pořadu Hyde park, vzbudil ohlas nejen u pravidelných přispěvatelů do diskusí na tomto portálu, ale i u řady dalších čtenářů, kteří před účastí v diskusi dali přednost osobní korespondenci. Jeden z těchto dopisů mne oslovil do té míry, že jsem se jej rozhodl, se souhlasem autora, zveřejnit.
Laudetur Jesus Christus!
Pane Semíne, mám homosexuální pocity a tužby už od puberty, ale snažím se je potlačovat. Proti svým pocitům bojuju – více či méně úspěšně – přes dvacet let. Ze svého zaměření nedělám ani nechci dělat normu, chci žít jako tradiční katolík, se svou orientací se nikomu nesvěřuju. Znám tradiční učení církve v této věci a chci se podle toho řídit.
Čtu-li ale na stránkách ISJ neustálé slovní útoky na lidi, kteří mají podobné touhy jako já, je mi z toho smutno. Tady útočí lidé, kteří mají tu nezaslouženou milost: toužit po opačném pohlaví. Já tu milost (nevím proč) nedostal. Myslíte, že takoví lidé vědí, o čem píšou? Takto píšící lidé se vlastně dělají lepšími, jen proto, že je nevzrušuje stejné pohlaví. Opravdu velká „zásluha“! Pokud mně bude odporné maso, asi nebudu mít problém ho nejíst. Je jednoduché psát o tom, že lidé s homosexuálními sklony jsou prasata…
Nepřál bych nikomu z homobijců, aby musel dvacet let bojovat sám se sebou. Nepřál bych nikomu tolik smutku z toho, že nikdy nebude mít rodinu…
Prosím, zamyslete se nad tím a modlete se za nás.
S úctou XY
Jsem opravdu rád, že jsem tento dopis obdržel. Nechci zde s jeho obsahem polemizovat, své dílčí výhrady jsem pisateli zmínil ve své osobní odpovědi. Důvod, proč tento dopis zveřejňuji, je následující: je nám dokladem o tom, že nelze klást mravní rovnítko mezi život homosexuála-aktivisty, pochodujícího v „průvodu hrdosti“ a život osoby, žijící s vědomím, že její sexuální sklony neodpovídají přirozenému vztahu mezi pohlavími.
Žijeme v době, kdy se mnohé rodiny rozpadají nejen z důvodu sobectví a na něj navázaných hříchů, ale také proto, že jsou terčem cíleného útoku kulturní revoluce a dekonstruktivistického džihádu tzv. genderové ideologie. Vyrůstat, zrát a dospívat v takto narušeném prostředí může být pro nejednu duši nemalou komplikací na nesnadné cestě budování zralé osobnosti, plně se identifikující se svým mužstvím či ženstvím a rolemi, jež z nich přirozeně plynou. Potíže tohoto druhu jsou pak jistě nemalým křížem, pro někoho i celoživotním. Jako každý kříž, nesený ve sjednocení se s trpícím Kristem, přispívá i tento k posvěcení života, začne-li však být vnímán jako něco samo o sobě dobrého, je zaděláno na malér. Pro nás není jiné cesty než je nekompromisní věrnost Kristovu učení, neboť pravou lásku k bližním není možné zachovávat, rezignujeme-li přitom na pravdu. Kéž bychom však dokázali pravdu hlásat tak, aby bylo zřejmé, že jsme vedeni láskou, a nikoli touhou na sebe upozornit či rozdávat rány těm, kdo se mýlí.
Každý z nás patrně bojuje s něčím, co jej svádí na scestí, co mu klade překážky na cestě k věčné blaženosti. Proto si myslím, že závěrečná prosba pana XY o modlitbu, a já dodávám, že za sebe navzájem, by neměla být oslyšena.
Aktuálně >