Dítě nemá býti připisováno určitému vyznání?

Vincenc Kramoliš

Pietro Antonio Novelli: Křest (1779) – klikněte pro plnou velikost

Jedním z velmi nebezpečných hesel, jimiž se ohání dnešní nevěra při školní reformě, je ono, jež praví, že dítě nemá býti připisováno určitému vyznání. Na důkaz uvádějí, že náboženství je to, co nás dělí v kulturním životě, zato mravouka to, co nás spojuje. Nebylo by však společné mravouky, kdyby nebylo dlouholeté společné náboženské tradice. Chtějte založiti mravouku na společném moderním podkladě. Ve svých názorech na to, co je dobré a mravné, se rozcházejí moderní učitelé občanské mravouky daleko více, než vyznání mezi sebou. Jaké duševní hodnoty stvořila doba poválečná? I náboženství se nepodařilo každou povahu upevniti, než na typ upevněné povahy, vychované laickou morálkou čekáme dosud.

Mluví-li však z toho hesla touha po jakémsi všeobecném citu náboženském, je to prostě neuskutečnitelno. Dosud každé vyznání, jež počítá vážně s vyznavači, vytvořilo si své credo, svůj kult, svou správu; bez církevního života je odsouzeno k zániku svou neujasněností.

Snad má se tímto heslem naznačiti správnost každého vyznání, a dítku má býti ponechána volnost výběru. Tato řeč se divně vyjímá v ústech lidí, dbalých tolik duševního pokroku. Seskupíme-li různá vyznání co do významu, je jisto, že mohamedanism převyšuje věrou v jednoho Boha pohanský polytheism, a náboženství židovské v sobě chová více výchovných prvků než islam, z náboženství křesťanských pak má nejucelenější mravouku náboženství římskokatolické; ono jediné hájí nadpřirozený ráz jeho, božství Kristovo. Sám Renan dí, že Ježíš nebude nikdy překonán, a Goethe doznává: „Nechť lidský duch pokročí sebe víc, bez křesťanství se neobejde.“

Než z hesla nadhozeného vyciťujeme hrot proti náboženství vůbec, a proti tomu se musíme ohraditi. Je dosti smutno, jestli při rostoucím významu realií v moderním životě se uvádí nereálnost náboženství jako hlavní důvod k jeho zatlačení za světské obory. Či není Bůh a dílo Kristovo to nejreálnější mezi všemi skutečnostmi? Není zajištění toho, co má věčnou cenu, pro všechny časy tou nejmodernější a nejdůležitější úlohou? Není vytvoření charakteru na základě neochvějného pevného náboženského přesvědčení jedinou bezpečnou základnou pro trvalou civilisaci?

Škola má vychovávati. Zatím přecpává rozum vědomostmi, ale srdce zůstává prázdné. A přece podle slov Schopenhauerových nemůže býti jejím ideálem dobyvatel světa, nýbrž přemožitel jeho. Ale taková je dnešní škola. Učenec rozpovídá se s tebou o všem, vesmír je mu otevřenou knihou, moře neskrývá tajnosti, země ukazuje mu své útrobí, jak ale slabým ukáže se jeho slovo, má-li koho mravně obrátiti, vyzvednouti nad sebe. Dovedl Goethe, tolik oslavovaný, jediného člověka strhnouti od špatných skutků? Srovnejte s tou bezmocí požehnání, útěchu a sílu, života obnovu, jež způsobilo u tisíců Kristovo utrpení, jeho život a učení.

V čem vězí ona tajemství? Kristovo náboženství je nejhlubší odpovědí na celou skutečnost lidského života a lidské přirozenosti. Oproti vnějším poznatkům, jež rozptylují a odcizují životu, opírá se o vnitřní zkušenost naši vědomí hříšnosti a potřeby vykoupení. Jsou chvíle v každém životě, kdy ovane nás dech věčnosti, ať úmrtím drahých, ať prázdnotou pozemských radostí, a tu Bůh již není cizí duši, jež zprvu trpí svědomím, vidouc v něm hlas Boží, a strádá dvojím zákonem v údech našich, pak ale zpovědí očištěna cítí přítomnost milosti. Jako ve Wagnerově „Tannhäuseru“ představuje Venušina hora chvění smyslnosti a zpěv poutníků pamatuje zbloudilou duší na osten odpadu, na šalbu smyslnosti a vyšší touhu po nebi, tak duše lidská nezhostí se nikdy pocitu cizoty tu na světě, bez domova, pocit to, jenž se nechce podříditi zákonům přírody, nýbrž proti světu pudů se bouří. A jasněji a hlasitěji slyší hlas přikázání ve svém svědomí, třebas síla k cestě za světlem ještě chybí. Tu třeba věnovati péči duši a její výchově, třeba ji poučovati, co je, aby věděla, co má konati. Ve věrnosti vůči sobě spočívá celá výchova, spočívá křest. charakter. V tom je celá životnost křesťanská.

Hubert Salentin: Návrat ze křtin

Významné je svědectví, jež o tom podává pedagog světové slávy F. W. Foerster: „Bral jsem svého času volnomyšlenkářskou snahu protináboženské, bezkonfesní výchovy velmi vážně a ponořil se do všech jejích důsledků, a právě to mne přimělo, abych se od ní rozhodně odvrátil. Shledal jsem krok za krokem, že tu konec konců podává se místo chleba kamení. Tu jsem začal nahlížeti na křesťanství jinýma očima. Dříve zdálo se mi cizí životu a zastaralé; teď jsem poznal, že já jsem byl ten mrtvý a odcizený životu.“ Hlasatelům neodvislé morálky praví: „Abychom vytvořili a podepřeli mravní nauku pro všechny poměry životní, je třeba náboženského pojetí lidské duše a lidského života; odtamtud se stává člověk jasnovidným pro nejhlubší taje duše, z Krista dostává zrak pro veliký soud v lidském dění, sílu k sebepoznání; bez této základny smyslu pro skutečnost zůstává každá etická nauka malomocným, abstraktním mluvením.“ (Rel. u. Charakter 80.)

Laická občanská morálka zavírá oči před následky dědičného hříchu, je proto morálkou bodrých občanů, určenou pro bodré občany; pro lidi úchylné, zatížené, špatné má jen slova zatracení. Náboženství všímá si i těch, dovede je drtivě přesvědčiti o jejich špatnosti, ale zároveň vzbuditi touhu po lepším životě a tím je zachrániti. Plným právem se ozval na prvním mezinárodním sjezdě pro bezkonfesní morálku v Londýně člen Armády spásy a vyzval učitele, aby vyzkoušeli ji ve slumu (brlozích) oproti zločincům.

Toho úspěchu dochází křesťanství proto, že ze všech směrů nejdokonaleji rozlišuje ducha od přirozenosti, na ducha navazuje, obé pak staví do pedagogického poměru. Navázání na svět nadzemský, na nepomíjející věčnost vychovává ducha k vzácné samostatnosti ve věcech svědomí oproti přírodě a dravému boji existenčnímu. Kolik dětí dobrých vlastností ztroskotalo, protože se jim zvrácenou výchovou nedostalo opory ve svědomí. Chtíč po zlatě a rozkoši je příliš mocný, než aby poslechl autoritu lidskou; výsledek bývá otročení lidem. Správně dí židovské přísloví: „Kdo nemá Boha za svého Pána, musí mnohým pánům sloužiti.“ Lidé, vychovaní nábožensky mají bezpečného průvodce ve svém svědomí. Není bez poučení, kolik zákonů udává časopis „Amerika“ pro Spojené státy; je jich 10 milionů. A přece v této zemi udá se ročně 15.000 vražd a ukrade za 4 miliony dolarů. Oč prostější je Desatero Boží. Nevěří-li však mládež, nic ji nezadrží před vnitřním rozvratem a rozkladem. Číselný vzrůst rudé mládeže, jíž není nic svato, ani život, ani majetek druhých, a jež nejraději pěje o krvi, je toho výmluvným dokladem. „Rudá výheň vášní dá se jen světlým žárem náboženského zanícení úspěšně potírati.“ (F. Harrison.) Spojujíc čas s věčností, představuje triumf absolutna nad relativností, v čemž spočívá též jádro charakteru.

Než křesťanství prohlubuje život nejen tím, že skýtá principy a ideály povznešené nad příboj všednosti, nýbrž i znamenité prostředky povznesení a spojení s Bohem, a tím je modlitba, jsou svátosti. Přímo nápadný přerod lze pozorovati u dítěte při prvním sv. přijímání. Zázračné účinky modlitby doznávají se stanoviska psychologického i nevěrci (Ebbinghaus).

Po čem nejvíce touží dětská duše, je příklad; od toho se nejlépe učí. Můžete si představiti lepší příručky k tornu, než je bible? Její cenu uznal Jaroslav Hilbert. Můžete mu dáti lepší vzor poslušnosti, čistoty a pokory, než je Kristus sám? Životopisy svatých ozřejmují jen jeho všestranný charakter. Jak mizí vedle Něho velikáni světští, zvlášť když se o nich, i jejich chybách doví pravdy celé. Nutnost pevného příkladu je zvláště důležitá dnes, kdy rodičové ztrácejí víc a více chuti býti vlastním dítkám zářivým příkladem.

Theophile-Emmanuel Duverger: První svaté přijímání

Je proto děsnou křivdou na dětech, nechávají-li je rodiče nekřtěné. Okrádají je tím o nejlepší oporu v mravním životě. Jak může bráti dítko nekřtěné podíl na milostech? A milostí je mu třeba tolik; mnoho slz a bolestí to stálo sv. Moniku, že otálela se křtem u svého Augustina. A ještě horším zločinem je na dítku, nevedou-li ho k náboženskému životu. Arabové vypravují krásnou pověst o pláči Sahary. Když za jasné hvězdnaté noci vane mírný vánek nekonečnou pouští a tře miliony zrnek písku o sebe, zní to jako stenání ohromného zvířete, smrtelně zraněného. „Slyšíte,“ upozorňuje vůdce karavany, „jak pláče poušť? To běduje, že se stala pustinou; oplakává kvetoucí zahrady, vlnivá pole obilní, smavé ovoce, jež rodila dříve, než se stala sžehlou Saharou.“ Přátelé, taková vyprahlá duše je duše dítka vychovaného v nevěře. Praví-li Tertullián, že duše je od přirozena křesťanská, tož to poznáte nejlépe u dítěte. Jak vás zarazí jeho podoba k obrazu Božímu. Jak vás omračuje otázkami víry, spásy, plno nebeské důvěry, jak mu zasvítí očka, když slyší o Bohu, andělích. Jak pustý je však život dítěte bez sv. Mikuláše, bez Ježíška, bez Božího těla, bez sv. přijímání. Jaká je v tom pomoc pro výchovu. Zkušenost ukazuje, že často sebe důtklivější napomenutí nestačí u dítěte; třeba svátostné milosti, aby dítko považovalo boj proti svým vadám za nejmilejší a svatý cíl svého mládí. Náboženství ho naplní nejvroucnější vážností života a každý náboženský úkon ho vede výš. Vše, ať modlitba, ať poznání Boha, ať úcta, zbožnost, značí obohacení, pozdvižení, okřídlení sama sebe.

Rozumní rodičové poslechnou proto výzvy sv. Pavla: „Vychovávejte své dítky v kázni a bázni Boží“ (Efes. 6, 4). Budou za ně odpovídati před Bohem. Ale sami na celou výchovu nestačí, dítku třeba vyučování náboženství ve škole. Nelze prostě vytlačiti náboženství ze školy; katolické dítko má právo na vzdělání duše, vypěstění svědomí v rámci vyučování a nejlépe by mu vyhovovala škola proniknutá duchem náboženským, jak ji žádá Komenský, škola křesťanská. Dokud jí nemáme, musí škola naše popřáti náboženství místa v rozvrhu.

Proti tomu se namítá: Nejlepší školou náboženství je rodina. V jistém smyslu ano: tam se kladou základy, ale požadovati po rodičích, aby děti vyučovali katechismu, připravovali na sv. svátosti, pěstili svědomí, znamená tropiti si z dnešní životem štvané rodiny smích. Mnohdy není ani chuti, a tu přejímá starost Církev. Příklad z velkoměsta to osvětlí. Z 51 nově vstouplých dětí do školy, vědělo jen 17 něco málo o Bohu, 11 nevědělo ničeho. Krista znalo jen 12 dětí. O nebi vědělo 15, 7 se jich modlilo. Naproti tomu všichni znali lihoviny. Celý směr a výsledek beznáboženské výchovy ve škole ukazuje, jak marně se pokouší moderní vychovatelé rozděliti nůžkami mravouku od náboženství, aniž by prostřihli nerv života. Spíše daří se rybě bez vody a ptáku bez vzduchu než duši bez Boha. „Školní světnici a království Boží nelze rozděliti, a kdo tak činí, ponese následky,“ dí Foerster.

Carl Frithjof Smith: Po prvním svatém přijímání

Ach, náboženství skrývá v sobě tolik síly a krásy, že člověk v pozdějším věku poznává, oč byl oloupen. Klasicky to vyjádřil Nietsche před rozchodem s Bohem: „Nebudeš již nikdy se modliti, nikdy se klaněti, nikdy nespočine v nekonečné důvěře, odpíráš sobě státi před poslední moudrostí, dobrotou a mocí, podle ní tvé myšlenky pořádati, nemáš stálého strážce a přítele pro tvou samotu, není již smyslu v tom, co se děje, lásky v tom, co se stane, tvé srdce pozbude odpočinek, ty se bráníš poslednímu míru, chceš věčnou válku. Kdo ti dá síly k tomu. Dosud jí nikdo neměl.“ (Zimmermann: Gottesbedürfnis 88.) Neměl jí ani Nietsche sám. Když totiž paní Overbeková se mu pochlubila, že se zřekla Boha, řekl jí: „Nečiňte toho. Na mne nehleďte. Zahynu svými vášněmi, rozpadávám se stále, nesmím nazpět.“ (1. c. 89.) Svět bez slunce, noc bez hvězd, tělo bez života, poutník bez cíle, člověk bez vlasti, srdce bez štěstí, to je duše bez Boha.

Charakter vytvořiti podaří se jen té výchově, jež dovede vésti duši k nejvyššímu dobru, vštípiti pravdu, jež ovládne celý svět. Žáden svaz národů, ani hospodářská politika ani pacifism nezlomí démony v duši, nespojí-li se lidé opět v tom, co je nad časem a nad člověkem. Nutno uprostřed nejpalčivějších zájmů a vášní hájiti nadvládu nepsaných zákonů, nejspolehlivější opory lásky k vlasti, štěstí tu na zemi. Kde náboženství uhlo, tam je odloučení všedních dnů od neděle nezadržitelně na postupu. A to měl Kristus na mysli, když řekl: „Nechte maličkých přijíti ke mně.“ Viděl ty miliony dětí zavržených až po voje dětí, jež dnes probíhají Ruskem, a zítra půjdou naší vlastí, aby otevřeně potupily a rozbily, co vyznavači ze strachu před žoldnéři zapřeli a zradili.

„Válka plynová, třídní boj, nenávist národů, hospodářský rozklad jsou důsledky vyloučení nadpřirozena z lidského života, neboť nikoli člověkem-zvířetem, ale Bohočlověkem lze založiti a upevniti lidskou kulturu.“ (Foerster.)

Sborník kontroversí – Díl V. Společenské problémy.
Lidové knihkupectví v Olomouci. 1934.