Dialog v pojetí papeže Františka – 1. část

Michal Kretschmer

> První část úvah nad exhortací Evangelii Gaudium na stránkách ISJ
> Druhá část úvah nad exhortací Evangelii Gaudium na stránkách ISJ

V tomto článku budu komentovat některá vyjádření papeže, obsažená v bodech 238 až 258 jeho apoštolské exhortace Evangelii gaudium [1]. Nepůjde však o nějaké vyčerpávající posouzení jeho textu, spíš jen o vybrané poznámky k němu. V některých pojednávaných bodech odkazuji na jiné články, ve kterých je příslušná tématika více rozvinuta.

Úvodní úvahy o dialogu

Papež, tak jako i dokumenty II. vatikánského koncilu, nepodávají žádnou definici „dialogu“, i když se toto slovo vyskytuje v exhortaci více než padesátkrát. Snad nejbližší nějaké definici je tato pasáž: „Uskutečňuje se pro potěšení z rozmluvy a kvůli konkrétnímu dobru, které sdílí ti, kteří se máji radí, prostřednictvím slov. Je to dobro, které nespočívá ve věcech, nýbrž v samotných lidech, kteří se v dialogu vzájemně odevzdávají“ (bod 142). Takové pojetí dialogu je pak nutně nekonfliktní a zaměřené více na „potěšení“ rozmlouvajících, kteří rádi spolu hovoří a jeden druhému naslouchají. To, co je pak v dialogu řečeno, jeho pravdivost či nepravdivost, se dostává na vedlejší kolej. Ta druhá výše citovaná věta totiž nemá na mysli dobro, spočívající v nalezení pravdy, kterou oba partneři na základě dialogu možná přijmou, přestože na začátku dialogu měli rozdílné názory. Papež, když (bod 142) píše o homilii, říká: „Nejedna se o abstraktní či chladne sylogismy, protože se předává také krása obrazů, které Pan užíval, aby podnítil ke konání dobra“ (bod 142). Samozřejmě, že vnímaná krása něčeho pomáhá nalézt v daném předmětu zalíbení, je ale nesprávné hovořit s takovým despektem o sylogismech, tedy úsudcích, ve kterých z již poznaných pravd poznáváme pravdu další. Takový diskursivní postup je pro lidský rozum přirozený (nejsme Bohem ani anděly). Dojmy a pocity jisté poznání rozhodně negarantují.

O dialogu je třeba hovořit ve smyslu rozhovoru o společném zájmu. V takovém dialogu je možné presentovat nesouhlas s míněním druhého a argumenty proti němu. Cílem takového dialogu je nalezení pravdy, případně přesvědčit druhého, že moje stanovisko je pravdivé, nebo diskutovat, jak nejlépe dosáhnout nějakého dobra, na kterém se partneři dialogu shodují, ale cesty k němu se u nich zpočátku liší. Dialog může mít různé formy: volná rozprava o společném tématu; sokratovský dialog, jak jej známe z Platonových dialogů, ve kterém se ten, kdo zná (nebo se alespoň domnívá, že zná) pravdu, se snaží pomocí cílených otázek dovést svého partnera k jemu předem známému závěru; disputace, která má formální pravidla a používá předkládání faktů a především úsudků k dokázání nějakého pravdivého tvrzení a vyvrácení námitek vůči němu. Potěšení z dialogu lze pochopitelně mít, není však rozhodně jeho cílem.

K problematice dialogu se ještě vztahuje otázka po předpokladech jeho úspěšnosti, tj. dosažení shody rozmlouvajících. Mezi ně patří shoda v tvrzeních, ze kterých jsou dále vyvozovány závěry, a v užívání slov ve stejném významu (jinak by každý hovořil o něčem jiném). Dále pak je třeba uvažovat vztah mezi dialogem a zvěstováním zjevené pravdy, což se vzájemně nevylučuje. Ježíš hlásá Boží království a pře se se zákoníky a farizeji. Když se dnes hovoří o tzv. „nové evangelizaci“ (papež užívá na několika místech tohoto termínu ve své exhortaci) je třeba se ptát, jak se liší od té staré. Myslím, že hlavně tím, že adresáti nové evangelizace již mají své filosofické, náboženské a mravní představy a především alespoň rámcově (mnohdy zkomoleně) již znají křesťanskou zvěst, i když ji nepřijímají. Jde tu o rozdíl podobný mezi přijetím víry pohany a návratem odpadlých ke Kristu a jeho Církvi. V tom druhém případě je třeba zpravidla překonat různé předsudky a výchozí nesprávné předpoklady, takže je v něm zapotřebí dialog více než v prvém případě.

Papež, jak jsme již viděli, však používá slovo „dialog“ v nepřesném smyslu. Když píše o dialogu se státy, s kulturami a vědami, má na mysli dialog s konkrétními lidmi, kteří jsou představiteli těchto oblastí. V bodě 239 píše: Církev „je otevřena spolupráci se všemi národními a mezinárodními představiteli.“ V knize Zjevení 10,11 stojí: „Je třeba, abys znovu prorokoval proti mnoha národům, kmenům, jazykům i králům.“ Zde nejde o dialog, ale o ohlášení Božího soudu.  Kap. 13 líčí skutky protibožských šelem a pronásledování věřících. Ani zde nejde o dialog. Celá Apokalypsa je líčením nesmiřitelného boje mezi dobrem a zlem, kde je na místě „trpělivost a víra svatých“ (13,10) a odloučení se od bezbožného světa (18,4). Boj mezi dobrem a zlem se zde na zemi odehrává hlavně na úrovni nároků států vůči věřícím, kteří pokud chtějí zůstat v milosti, musí je odmítnout. Nějaké přesvědčování tu mnohdy moc nepomůže.

Smyslem dialogu není „přínos k míru“. Je to možný, třeba i pravděpodobný, výsledek dialogu, neboť ti, kteří spolu mluví, se tak snadno nebudou napadat.

Papež také tvrdí, že spravedlivá společnost nemá nikoho vylučovat (bod 239). I toto tvrzení si žádá upřesnění – vždyť zločinci jsou ze společnosti vylučováni do vězení a někdy i od ní zcela a právem odděleni popravou. Jiní se sice nedopouštějí trestných činů (někdy nesprávně opomenutých v trestním zákoně), ale přesto je vhodné se jim z důvodu jejich špatných mravů vyhýbat. Papež píše: „Hlavním autorem, dějinným podmětem tohoto procesu je lid a jeho kultura, nikoli třída, frakce, skupina, elita.“ Ve skutečnosti jsou to spíše malé skupiny, jež rozsévají dobré, působící jako kvas z evangelijního podobenství (Mat 13,3), či naopak zamořují smýšlení společnosti a napomáhají k šíření rozličného zla. Ostatně Ježíš onoho slova „kvas“ používá i ve smyslu negativním, když hovoří o kvasu saduceů a farizeů (Mat 16,6). V tomto smyslu píše i sv. Pavel: „Trocha kvasu prokvasí celé těsto“ (Gal 5,9). Ovocem nesprávných filosofií jsou pak zvrhlé režimy: osvícenectví vedlo k Francouzské revoluci, rasové teorie a novopohanství k národnímu socialismu, Marxovo a Engelsovo učení ke komunistickým režimům, dnes je společnost zamořena např. idejemi Frankfurtské školy.

V politických otázkách je v jistých mezích různost mínění legitimní, úplný konsensus tu nezbytný není. Není proto na místě, když papež píše: „Ve svém značném úsilí o politický dialog a tvorbu konsensu stát plní roli, kterou ve snaze o rozvoj nelze delegovat“ (bod 240). Ve společnosti má své oprávněné místo i momentální politická opozice, která se s vládou v některých věcech neshoduje a netají se s tím.

V bodě 241 je zmínka o „důstojnosti člověka“. Důstojnost člověka existuje, v současné době však nepovažuji za příliš moudré tohoto pojmu bez bližšího a hlavně správného výměru používat, neboť je silně zneužíván ideology „lidských práv“ ke konstrukci práv domnělých a zcela neoprávněných. Spíše je třeba hovořit o tom, že základem pravé lidské důstojnosti je soulad lidského jednání s mravním zákonem a tedy i vůlí Boží. [2]

Dialog mezi vírou, rozumem a vědami

V bodě 242 papež konstatuje, že víra a rozum si nemohou protiřečit. Toto tvrzení je nepochybně pravdivé [3]. Bohužel se tu však dopouští nesprávného filosofování. Píše o „syntéze mezi zodpovědným užíváním metodologií vlastních empirickým vědám a dalších věd jako filosofie, teologie“. Jistěže má každá věda svou vlastní metodologii, jak pak lze ale hovořit o jejich syntéze? Rovněž tak nelze hovořit o „dialogu mezi vírou, rozumem a vědami“, spíše je třeba uvažovat o vztazích mezi nimi. Je tu jistá hierarchie: víra má přednost před filosofií a tak může ukazovat, že některá filosofie je nesprávná; filosofie pak může sice čerpat látku z jednotlivých věd, je ale  určující pro jejich interpretaci a přirozený lidský život. Diskurs mezi vírou a vědami nerozšiřuje možnosti rozumu, jak tvrdí papež, ale může přinášet nová poznání i problémy, jež je třeba řešit.