P. Konrád M. Kubeš T. J.
Milosrdný, odpouštějící Soudce na tomto světě. Sv. zpověď.
Giuseppe Molteni: Zpověď (1838) – klikněte pro plnou velikost
A) Věřící vědí, že tak zvaná doba velikonoční, kdy jsme povinni přijmout sv. svátostí, začíná v našich krajích Popeleční středou a končí svátkem nejsv. Trojice. Nevolníci dostávali na Popeleční středu volno, aby se mohli řádně k sv. zpovědi připravit. V jiných diecésích začíná tato doba teprve dnešní nedělí. Neděle růžová, Laetare (»Raduj se«), zvaná tak pro svůj radostný ráz. Modlitby při mši sv. dýší tichou radostí, v Římě přinášeli věřící do kostela a dávali sobě darem první rozkvetlé růže, papež světí zlatou růži — obřad, jenž patříval ve středověku k nejslavnějším, kněz přistupuje k oltáři v ornátě růžové barvy. Proč je tato neděle zvolena za začátek doby, zavazující nás k velikonočnímu sv. přijímání? Protože v evangeliu slyšíme o rozmnožení chlebů, jež bylo předobraz svátostné hostiny. Termín velikonoční sv. zpovědi začíná církev dnem radosti, nikoli kajícím. Není to s podivem? Cizím ano, nám nikoli! Před lety líčil jeden časopis dojmy protestantské dívky, která se zúčastnila duchovních cvičení. »Posledního dne po odpolední promluvě řekl excercitátor: „Teď svatá zpověď…“ Očekávala jsem náladu sklíčenou nebo aspoň smutnou, a pozorovala jsem jakýsi radostný ruch po celém domě. S tváří vážnou, ale nikoli zarmoucenou, dokonce s jakýmsi zábleskem radosti všechny spěchaly. S hlubokou sebraností a příkladnou zbožností, jaké jsem nečekala a nikdy neviděla, klečely pohřížené v modlitbu u zpovědnic a čekaly, až na ně dojde řada. Večer zářily všechny blahem a štěstím…« Protestantská dívka nevěděla, tak jako nevědí světáci, že věřícímu jest sv. zpověď svátostí pokoje a míru, zdrojem útěchy a blaha. Sami nezakusili, proto nemají tušení. Sv. zpověď obmývá, rozhřešuje, uzdravuje, sílí a zdobí. (Hexametr: »Abluit, absolvit, sanat, corroborat, ornat.«) Vlažní katolíci soudívají stejně nerozumně jako lidé bez víry. Vězí v tom léčka satanova. Zpovědnice jest místo, kde kníže temna ztrácí denně tisíce a tisíce z toho, co jinde nabyl; tam denně škrtány miliony pohledávek, se kterými počítal, tam denně se dávají dobrovolně odvést pod korouhev Kristovu tisícové z těch, kteří se již zapsali jemu, a on je při tom bezmocný. Proto tak velká jeho zášť proti tomuto soudnímu tribunálu Kristovu, tribunálu milostí a milosrdenství, proto se snaží znemožnit přístup k těmto zřídlům Spasitelovým. Jak? Za prvé, naplňuje nás zaslepeností a tak zakaluje pravé sebepoznání pří zpytování; ví dobře, že pomoci u božského Lékaře nebude hledat ten, kdo neví, že mu něco chybí, kde a co mu chybí. Za druhé, naplňuje nás pýchou a nedopouští, aby v srdci vznikla lítost; tím zatarasen hříšníkovi návrat k Bohu. Za třetí, naplňuje nás leností, podrývá takto jakékoli účinné předsevzetí, takže se hříšník neodtrhne doopravdy od hříchu. Za čtvrté, naplňuje nás lidskou bázní a hloupými ohledy lidskými, provázenými nedostatkem pokory a sebezáporu, odvrací od sv. zpovědi, která jest jediný prostředek k odpuštění hříchů. Za páté, naplňuje nás změkčilostí, čímž odstrašuje od pokání a dostiučinění za hříchy.
B) Poznáváš pět částí svátosti pokání? Všech pěti částí jest zapotřebí k odpuštění hříchů. Snad víš, že komora s korunovačními klenoty ve svatováclavské kapli v pražském dómě byla zamčena několika klíči. Jeden měl arcibiskup, druhý svatovítská kapitula, třetí nejvyšší zemský úředník… Kdyby byl jeden chyběl, neotevřeli komoru; kdyby jediná část pokání scházela, neotevře ti tato svátost nebe. Klíčem rajské brány, kterou nám zamkly naše hříchy, je tato svátost, ustanovená od božského Spasitele k našemu dobru a zjednaná za cenu jeho nejdražší krve. »Odpouštějí se tobě hříchové tvoji…« Tato slova, která řekl kající hříšnici on, mají podle jeho vůle opakovat služebníci oltáře den co den tisícerým kajícím duším, jí podobným. »Odpouštějí se tobě…« Co nad to slovo světějšího, co mocnějšího, co útěchyplnějšího? Trojí útěchy se kajícníku dostává: z odpuštění hříchů a všeho zla, které ho za sebou vlekly a které ho čekalo; z nabytého přátelství Božího; z blahé vyhlídky ve šťastnou budoucnost. Co božský Lékař v této svátosti od nás žádá, je tak nepatrné, co nám v ní dává, je tak veliké, a my tak nechápaví…
C) Sv. zpověď je soud — soud milosrdenství a odpuštění. Jest nejctihodnější ze všech soudních tribunálů světa, protože jest božského původu a vykonáván jménem Nejvyššího. Jest nejvznešenější ze všech tribunálů, protože je vykonáván mocí a autoritou božského Spasitele, se svatou, věčnou, neodvolatelnou platností. Jest nejmilostivější ze všech tribunálů, protože vrací čistotu srdce, zjednává pokoj svědomí, chrání čest obžalovaného, což vše lidský soud nemůže. Tam zůstane každý po rozsudku takový, jakým byl před ním, zločinec zločincem, byť i soudce řekl: »Nevinen,« a spravedlivý spravedlivým, byť byl i do žaláře nebo ke katu vlečen. Omylům podrobený lidský soud… Jeden nevinně nařčený mi vypravoval, že celou noc radostí ani oka nezamhouřil, když byl osvobozen. Ve sv. zpovědi netřeba s tesknou obavou čekat, jaký ortel bude vynesen. Jsi pečlivým zpytováním, upřímnou lítostí a pevným předsevzetím řádně připraven? Pak nemůže znít ortel jinak leč: »Odpouštějí se ti hříchy… Já tě rozhřešuji …« Svátost pokání od Boha pochází a k Bohu vede; její založení jest božské, ale provádění lidské, a toho si musíme zevrubněji všimnout.
D) Slavný kazatel Segneri pravil: »Mnozí jsou zavrženi ne proto, že se nezpovídali, ale že se špatně zpovídali.« Nevěřím, že by bylo ve věčných plamenech mnoho takových, o jakých mluví. Ale jisto jest, že jen řádná svatá zpověď zajistí odpuštění, nikoli vědomě nedbalá nebo dokonce svatokrádežná zpověď.
Viz člověka, který si zavinil těžkou nemoc. Nechá jí hlodat na své životní síle, až mu jí nadobro podlomí? Neřekl bys o něm, že páchá v jistém smyslu sebevraždu? »Udělal jsem nerozum, že jsem si nemoc uhnal; neprovedu druhý, ještě větší nerozum, abych jí vydal na pospas zdraví i život …« Léčit a vyléčit! Není vše ztraceno! První podmínka: být si nemoci vědom, sice nebude lékaře ani léku hledat; druhá podmínka: mít naději v uzdravení, sice se nebude o ně pokoušet. Poznat, uznat, doznat… Nezakrývat si svůj pravý stav. Zpytování svědomí!
»Nebudete-li jako maličcí, nevejdete do království nebeského,« praví kdosi, jenž tomu rozuměl, Všimni si dítka, jak se připravuje k svátostnému vyznání! Na kolenou, a nedůvěřuje-li své paměti, pomáhá si nějakým »zpovědním zrcadlem«, jen aby mu žádný sebemenší prášek neušel. Pochybuji, že jest mnoho maličkých, kteří řekli: »Já nemám žádný hřích,« byť i před týdnem u sv. zpovědi byli. Zato dospělý, který nebyl už čtvrt století, mluví, jak jsme již od sv. Bernardina slyšeli: »S mužem se snáším, do kostela chodím,« Jako bych farizea z podobenství slyšel: »Dvakráte v týdnu se postím, desátky ze všeho dávám…« Anebo jak řečeno: »Též nikomu střechu nad hlavou nezapálil…« Div že neřekne: »A také jsem se ještě neoběsil…« Zas onen farizeus: »Nejsem jako ostatní lidé, nevydírám, nekradu, nejsem cizoložce… (Lk 18, 11)
Jeden z důvodů, proč Pán za prostředek k odpuštění hříchů ustanovil svátostné vyznání, je ten, aby nám dopomáhalo k sebepoznání. Ale jaké sebepoznání, smýšlíš-li a mluvíš-li jak onen farizej? Když sám sebe poznat nechceš, když se neznáš, sám sebe tím šidíš, sobě samému škodíš, jako kdyby sis namlouval, že máš diamant pravý, maje falešný, nebo že jsi zdráv, jsa nemocen. »Pravda vás zachrání a osvobodí,« nikoli sebeklam. Nebudete-li jako maličcí…
Giuseppe Maria Crespi: Zpověď (1712) – klikněte pro plnou velikost
E) »Chceš být zdráv?« táže se Pán nemocného v Bethesdě. (Jn 5, 6) Jaká otázka! Který nemocný by nechtěl být choroby zbaven! Jeden, že ho popadl strach před smrtí, proto je hotov i k operaci, jen když unikne kostlivci, který si u jeho lože brousí kosu. Druhý, šlechetnějšího srdce, se rmoutí, že zaviněnou nemocí způsobil zármutek a starosti svým drahým. Snad mu už jednou obětavým ošetřováním zdraví zachránili, a on je lehkomyslně probil opět! A zase ho trpělivě ošetřují — toho mohli být ušetřeni! Podrobí se tedy ochotně všemu, co jest nutné, byť mu to bylo sebebolestnější; jen když jeho drazí budou zbaveni kříže, který na ně uvalil, a zažijí alespoň radost, že jejich oběti nebyly nadarmo. Lítost… Nedokonalá, lituje-li hříšník svých vin z bázně před věčnou smrtí, před peklem; než věčné plameny, raději jakékoli pokání, byť se pýcha a jiné nezřízenosti vzpíraly sebevíce! Dokonalé lítosti jsou schopny jen duše šlechetné; hříšník lituje svých provinění proto, že jimi urazil (»zarmoutil«) nebeského Otce, jenž mu tolik dobrodiní prokázal a bez ustání prokazuje, jenž z lásky k němu i Syna na smrt vydal, a on nyní lehkomyslně a svévolně nebe i věčný život, tak těžce vykupitelskou smrtí Kristovou nabyté, znovu odhodil, a to pro nízké chvilkové potěšení; pro tyto jeho hříchy musil Syn Boží tolik trpět. Lituje jich ne pouze ze strachu před věčným zavržením; především z lásky k nebeskému Otci a k božskému Vykupiteli lká nad svými hříchy a jest ochoten vzít na sebe jakýkoli trest a pokání, jen když bude zase dítkem nebeského Otce a když Kristu Pánu zjedná alespoň tu radost, že jeho vykupitelská krev nebyla za něho nadarmo vycezena. Dokonalá lítost, pocházející z dokonalé lásky, vznešenější než nedokonalá, jest schopna očistit hříšníka od všech vin i bez svaté zpovědi — v případě, že by svátost pokání přijmout nemohl.
F) Vlastnosti pravé lítosti, ať dokonalé, ať nedokonalé, známe; musí být vnitřní (»opravdová«), vycházet ze srdce, nikoli, lhostejné odříkání formule z modlící knihy. Nadpřirozená, pocházející z nadpřirozených pohnutek právě vyjmenovaných (z bázně před ztrátou nebe nebo z lásky k Bohu), vzbuzená pomocí Ducha svatého. Zloděj, který lituje svého skutku proto, že byl zavřen a tím si utržil veřejnou hanbu, má lítost přirozenou. Jest špatná? Nikoli, ale k odpuštění hříchů nedostačí. Obecná, musí se vztahovat na všecky hříchy, aspoň těžké. O milost posvěcující, o Boží přátelství a o nebe tě připravil jíž první těžký hřích, kterého ses dopustil, a další hříchy tvůj smutný stav utvrzovaly. Přirovnáme-li milost k světlu, které ze slunka vniká do světnice (ze Srdce Páně do tvé duše), pak nelze si věc představit tak, že každým hříchem jsi zakryl část okna, tabuli za tabulí. Nikoli, prvním hříchem jako černou záclonou jsi zakryl okno celé, takže nastala naprostá temnota. Každý další těžký hřích další záclona. Chceš-li, aby světlo nanovo do tvého pokoje vniklo, musíš odstranit ne pouze jednu, ne několik; všecky záclony až do poslední musí pryč. Musíš litovat všech hříchů a ze všech se vyznat, protože jest zhola nemožno, aby ti byly některé odpuštěny a některé trvaly v duši dál. Nemocný, který by se dal jen napolo léčit… Každý lékař by mu řekl: »Poloviční operace? Nechme toho! Ta by nemoc spíše zhoršila.« Každý spáchaný hřích jest balvan, který si hříšník navalil do cesty, vedoucí k nebi, a ty musí být odstraněny do posledního. Chce-li se dokonce vyšinout k dokonalé lítosti, z lásky k Bohu, musí si uvědomit, že láska nesmlouvá. Každým hříchem zranil přesvaté Srdce Ježíšovo, každého lituje, všecky chce odčinit. Konečně lítost musí být nade všecko. Nemocný lituje ztraceného zdraví víc než probitých peněz, kterými si nemoc způsobil, protože zdraví jest daleko větší statek než peníze. Svěřil snad někomu peníze k dalším prostopášnostem? »Raději jich oželím a o ně přijdu …« Možná, že je mu smutno při vzpomínce na tu ztrátu, ale nedbá toho. Nevrátí se k dřívějším nezbednostem mezi bohaprázdné společníky. Tím již přecházíme k dalšímu, a přidáme jen poznámku: lítost jest věcí vůle, nikoli citu. Onen nemocný snad neprolévá slzy, ale s nápravou to myslí doopravdy, a proto nikdo o jeho lítosti nepochybuje.
G) Napravení… Pevné předsevzetí… Spolehlivé měřítko lítosti! Myslíš to doopravdy se svým polepšením? Chceš se varovat příležitosti, vyhýbat se špatné společnosti, nevzít do rukou špatnou knihu, přerušit hříšný poměr, nevstoupit do špatného kina ani do hospody, kde ses opíjel? Ano? Pak vidí Bůh, že tvá lítost jest pravá, věří tomu tvůj zpovědník, můžeš se na to spolehnout i ty. Ne-li, pak platí o tobě: »Co platno se umývat, když se kdo znova smoly dotýká?« (Srov. Sr 34, 30) »Klaněj se tomu, co jsi dříve pálil (sv. kříž); spal nyní to, čemu ses klaněl,« Slova řečená sv. Remigiem králi Chlodvíkovi, když přijímal křest, platí i nám.
Spálit, zavrhnout, opovrhnout, odtrhnout se od toho, k čemu jsme nezřízeně lnuli, co bylo naším bůžkem a modlou našim vášním; přivinout se, celým srdcem milovat a vší silou sloužit tomu, jehož zákonem jsme opovrhli.
Proč opustil sv. Vojtěch r. 989 vlast a odložil z rukou biskupskou berlu? »Stádce mé péči svěřené slyšet mne nechce, má řeč zhola nic nezmůže u těch, kteří tělu a světu slouží. V tom kraji vládne místo práva násilí a místo zákona nevázaný mrav.« Tak vysvětluje papeži Janu XIV. svůj krok a dostává od něho dovolení, aby se stal prostým mnichem na Monte Cassino, mateřském klášteře všech benediktinských opatství. Jen svého pěstouna Radlu a nejmladšího bratra Radima ponechal u sebe. Český lid se nechtěl napravit, nechtěl odložit pohanské zlořády, Kníže Boleslav na naléhání Vojtěchovo ve srozumění se sněmem ustanovil, že den Páně se musí řádně světit, církevní předpisy manželské svědomitě zachovávat, oběti duchům tajně v noci v lesích za přítomnosti pohanských kněží konané ustat. To byly nejhorší neřesti, které duchu čisté nauky Kristovy odporovaly nejvíce. Mnohoženství, modloslužba, znesvěcování neděle, a nadto prodávání slovanských válečných zajatců (ve vzájemných půtkách českých kmenů) židům do otroctví, na jejichž vykoupení jmění biskupovo nestačilo. Biskup, člověk smrtelný, který přece svůj národ i vlast miloval, nechce nic mít s těmi, kteří nechtějí zanechat nepravostí, a nekonečně svatý Bůh by měl odpustit a na srdce přivinout hříšníka, který jest odhodlán hovět hříchu jako dřív? Toť první podmínka odpuštění a smíru; dobrá a pevná vůle opustit cestu nepravosti.
H) Máš-li předsevzetí pevné, můžeš přistoupit k sv. zpovědi, k tomuto soudu milosrdenství a slitovnosti, s jistotou, že uslyšíš útěchyplné slovo: »Odpouštějí se tobě hříchy…« Jaký rozdíl mezi soudem světským a soudem Kristovým! Před světský tribunál jest vinník přivlečen, před Kristův spěchá dobrovolně. Tam žalobce, který přehání, a svědkové, kteří nemluví vždycky pravdu; zde není žalobce ani svědků, tvým výpovědem se věří na slovo. Tam dlouhý a trapný výslech, obyčejně veřejný, zde jde vše krátce a potají. Tam slzy a sliby nepomohou, zde se jiného od tebe nežádá. Tam doznání situaci zhorší a odsouzení uspíší, zde přivodí osvobození. Tam následuje trest, kterému vinník mnohdy unikne a nevinný propadne, zde vinník učiněn čistým. Nepravím: »Jest prohlášen za spravedlivého,« jak tomu jest u světského soudu a jak učil Luther. Tam následuje veřejná hanba, zde odchod čestný. Známkou nedostatečné lítosti jest, jestliže své hříchy omlouváš, vymlouváš, na jiné svaluješ, okrašluješ… Tvá zpověď není upřímná! Odporné jest, žaluješ-li na jiné místo na sebe: »Můj muž…« Tvá zpověď není pokorná! Protivné jest, nutíš-li se do zkroušenosti, jako by ses pokládal za největšího hříšníka, mluvíš-li líčeně a strojeně… Tvá zpověď není prostá! Vyznávej se, jak ses tomu ve škole učíval a jak se dítko otci z pochybení vyznává. Zamlčíš-li konečně vědomě a zúmyslně některý těžký hřích, odnášíš si místo odpuštění nový těžký hřích… Tvá zpověd‘ není úplná, není platná, jest svatokrádežná! Věřící by neměli opomíjet ani vyznání lehkých hříchů, protože sotva vědí s jistotou, které hříchy jsou těžké a které lehké. Ty, kteří často přistupují k sv. přijímání, poučí zpovědník, které hříchy přístup ke stolu Páně nezamezují.
I) Kdyby z věčných plamenů vedla cesta ke zpovědnicím, jak by asi byly obléhány dnem i nocí! Pozdě… Francouzský král Jindřich IV. si oblíbil nadmíru svého generála Birona, zachránil mu jednou i život v boji, zval ho ke stolu a jednal s ním jako s přítelem. Ale generál zosnoval proti němu spiknutí; svrhnout krále s trůnu a zmocnit se vlády! Jeden ze spiklenců vše prozradil. Král nechce svým očím věřit… Na listině spiklenců čte jméno Bironovo! Zavolá si ho: »Slyšel jsem o tobě to a to… Přiznej se, je-li tomu tak! Vše ti bude odpuštěno!« Biron se zarazil, pak ale domnívaje se, že jen nejistá pověst se králi donesla, zapřel. Král ho volá po druhé, generál zapírá zas. Po třetí ho potkává v zámeckém parku, znova ho žádá o doznání, dostává však nevrlou odpověď. Teď byla slitovnost králova vyčerpána; dá ho zatknout a postavit před soud, tam mu ukázána osudná listina. Teď nemožno zapírat, teď doznává a prosí o milost, když už bylo pozdě!
Rembrandt Harmenszoon van Rijn: Návrat ztraceného syna (1668)
– klikněte pro plnou velikost
Nejedná Pán s hříšníkem jako tento vládce s oním důstojníkem? Vážíme si božské slitovnosti? Jsme ochotni jí včas užít? Biskup Pompallier sděluje, že obrácení Maoři na Novém Zélandě spěchají k sv. zpovědi mnoho mil cesty, hustými pralesy. P. Domenec, misionář v Texasu, vstoupil jednou do vlaku. Jeden farmář se ho táže: »Jste katolický kněz?« — »Ano.« — »Já jsem katolický křesťan; už půl roku jsem neměl příležitost vykonat sv. zpověď, teď se vracím opět do pustiny, kde aspoň šest měsíců nespatřím kněze; nerad bych opustil vlak bez sv. zpovědi.« Týž misionář sděluje, že tento případ není ojedinělý!
P. Bonnald, kanadský misionář, vypravuje, že jednou za strašné zimy, kdy zmrzla i rtuť v teploměru, vypukla mezi Indiány epidemie. Smrt kosila kdekoho, kněz obcházel, těšil, zaopatřoval… Tu přichází posel ze vzdálenosti 100 km. »Pospěš k nám, jest zle…« Ale osadníci obklopili jeho dům a nepustili ho, aby nepřišli o jediného kněze, kterého měli. Teprve na jaře se do vzdálené osady dostal. Liduprázdná… V jedné chatrči našel jedenáct mrtvých, těla ve velkém mrazu ještě nepodlehla rozkladu, leželi na lůžku, každý měl v ruce svitek březové kůry. Vezme jeden do ruky, nahoře napsáno: »Jen náš Pater smí číst, co tu stojí.« Jejich poslední zpověď! Psal ji každý sám? Diktoval svému důvěrníku? Všechny končily prosbou: »Služ za mne jednu mši svatou, za to ti odkazuji svou bobří kožišinu…, svou nejpěknější sekeru…«
Bolestný růženec nebo křížová cesta. Misijní píseň, strofa 11-14. Svatý kříži, tebe ctíme. Čtení: Jan 7, 33-8, 11. Lukáš 7, 36-50.
Tato neděle nazývána »družebná«. Tomáš ze Štítného píše: »Byl obyčej mezi dítkami, že se sešly družky, snesly, co která měla, a učinily si svačinu, projevujíce tak vzájemnou lásku a radost…« Na některých místech v Čechách se uchoval zbytek toho čistě slovanského starobylého zvyku. Dívky si zvolily »královničku«, oblékly ji do bílého oděvu, ozdobeného růžovými stuhami, hvězdičkami a pozlátkem, vodily ji po vesničce, v každém domě ohlašovala příchod jara.
Mariánská postila, 1946
Aktuálně >