P. Konrád M. Kubeš T. J.
Cesta k nebi: život z víry, život v Kristu.
A) »Jestliže jste s Kristem povstali, věcí nebeských vyhledávejte, nelněte k zemi…« Tak znělo kázání sv. Pavla na Bílou sobotu; jeho slova opakuje církev denně po celou dobu velikonoční v kněžských hodinkách. Naše duchovní vzkříšení a duchovní obnova jest předmětem liturgie po celý ten čas. Minulou neděli připojila úvahu o našem tělesném vzkříšení a o nebi, kde po svém slavném zmrtvýchvstání budou s Kristem jeho věrní věcně kralovat, a dnes se opět vrací k našemu duchovnímu životu vKristu a z Krista. Poutníky nás nazval před týdnem kníže apoštolů. Jsme ve světě, ale ne ze světa; žijeme na světě, ale nejsme synové světa; jsme Kristovi, a musíme jimi zůstat. »Velikonočními tajemstvími a svátostmi (křtem, sv. zpovědí) jsi byl vzkříšen k nadpřirozenému životu milosti (1 Pt 1, 13-25; 2, 1-16); teď ti musí jít o to, abys v novosti života kráčel, a nový život v sobě udržel.«
B) Dejme si nyní tři otázky. 1. V čem záleží tento nový vyšší život milosti? Odpověď na to nám již byla dána. Život milosti záleží v tom, že jsme oblékli Krista, byli jsme vklíněni v Krista jako ratolest ve vinný kmen; žije z něho a skrze něho, žije jeho životem. Vyhledej si v geologické příručce odstavec »thermy«. Dočteš se, že v zemských vrstvách jest voda tím teplejší, čím větší hloubka, čím blíže žhavému zemskému středu. Pramen v La Grenelle vyvěrá z hloubky 547 m, má teplotu 28°C; u Berlína tak zvaný Sperenger Bohrloch z hloubky 1270 m, teplota 48°C; u Schladebachu z hloubky 1716 m, teplota 56°C. To však jsou celkem mírné teploty. Karlovarské prameny mají teplotu 74°, Aguas Callientes ve Venezuele 97°. Ve vřídlech karvovarských jsou ve vodě obsaženy látky, které v okolí marně hledáš, známka, že nejsou voda infiltrovaná, že přímo z prohlubní vytryskují na povrch tak zvané juvenilní vody. Voda minerální, shora do země prosáklá a tam obohacená rozpuštěnými látkami, vrací se na povrch, bohatší sice, ale přitom chladná, studená…
Chápeš toto přirovnání? Duše blízká Srdci Páně, hořícímu ohnisku lásky… Z něho čerpá, čerpat může a má žár lásky a nového života, a sama sálat a vyzařovat tento životní žár; ne si dát světem vštípit, od svého okolí se naučit jakési slušnosti a čestnosti ve společenském životě a jednání, tak chladné, bezživotní… Přijali jsme ducha Kristova, jeho duchem a podle jeho ducha a zásad i žijeme, a ty jsou docela opačné než zásady a duch světa; jsou s nimi tak neslučitelné jako oheň s vodou. O zásadách mluvím, ne o zevnějších formách chování. Celý svět se začal obnovovat po zmrtvýchvstání (přesně po nanebevstoupení) Páně, jako veškerá příroda se obnovuje přicházejícím právě jarem. Apoštolé se rozcházejí do Judska, Samařska, pohanských zemí a volají k novému životu všechny bez rozdílu, židy, Samaritány, pohany, dobré i zlé, spravedlivé (Kornelia) i hříšné (Šavla, pronásledovatele církve); ba i někteří kněží, kteří pomáhali Ježíše utratit, a někteří farizeové, dřívější zapřísáhlí nepřátelé Kristovi, se poddali jeho milosti (Sk 15, 5) na důkaz, že nikdo není vyloučen z účastí na milostech mesiášského království. Zvláště na Šavlovi ukázal Pán, že nás volá a volí bez jakékoli naší zásluhy; tento apoštol však osvědčuje; »Milostí Boží jsem, co jsem, a jeho milost nebyla ve mně marná.« (1 Kor 15, 10) To nás přivádí k druhé otázce.
2. Jak v sobě nový život udržet? Ponechán sám sobě, vyprchá jak teplo, nepřikládám-li na oheň materiál, jako tělesná síla, nechám-li tělo o hladu, jako vůně z otevřené nádoby. Aby milost Boží v nás nebyla nadarmo, o to se musíme ze všech sil přičinit; jako apoštol právě uvedený byl od Pána nazván nádobou vyvolenou, a přece pečoval co nejvíce, aby svědomitou a vytrvalou prací v sobě udržel, co milost Boží v něm vykonala. Nabytý život duše v sobě udržujeme nebeským pokrmem, o čemž bude řeč na Boží tělo, a modlitbou, o čemž v prosebné dny příštího týdne. Obojím si uchováváme ducha synovství, kterého nám Duch svatý vlil, obojím si zjednáváme osvícení, sílu a milost Ducha sv… Dnes v evangeliu první zmínka o něm!
Jak nový život osvědčovat? O tom mluví dnešní liturgie. Před týdnem nás připravoval Pán na svůj odchod, dnes nás připravuje na příchod Utěšitele. Minulá neděle byla přípravou na Nanebevstoupení, dnešní jest přípravou na uvítání božského Osvětitele, který bude v díle Spasitelově pokračovat. Pán mluví v evangeliu o jeho působení ve světě, v církvi a v duši. Naše duše byla velikonoční sv. zpovědí (křtem) přesazena jako květinka do zahrady Boží, a teď jest na nás, aby neuschla, aby nebeský sadař, Duch sv., mohl v ní rozvinout své působení. V kněžských hodinkách se ujímá slova sv. apoštol Jakub, kazatel živé víry a dobrých skutků, a učí nás, co dělat, abychom v sobě udrželi přijatý život milosti a tak si zajistili své věčné vyvolení. Živou vírou a skutky zároveň projevujeme a osvědčujeme, že naše duše jest živa. Pohleď do zahrady, teď, když vše pučí! Objeví-li sadař strom, který se nezazelenal, ví, že jest mrtev, a vytne jej. Do ohně s ním! Od stromu očekává plod, a když jest neschopen plody vydat, k čemu zabírá půdu? Neřekl totéž Pán v podobenství o neúrodném fíku? Listí, květy, plody jsou jedinou neklamnou známkou, že strom žije a že životní síla v něm proudí. Totéž platí i o životě milosti. Julie, dcera luterského profesora Meinecke, se stala proti vůli otcově katoličkou; když pak pozoroval, jak ji katolická víra den ze dne zušlechťuje, žehnal okamžiku, kdy jí dal svolení. Julie však osvědčovala v jednom listě Albánu Stolzovi, svému duchovnímu vůdci, že ji to stálo práci — nešlo to automaticky samo sebou!
C) Slyšme slova sv. Jakuba! »Buďtež činitelé slova, ne posluchači toliko, klamajíce sami sebe. (1, 22) Co platno, praví-li kdo, že má víru, nemá-li skutků? Zdaž taková víra ho může spasit? Ty věříš, že jeden jest Bůh. Docela v pořádku. I démoni věří — a chvějí se! Což nenahlížíš, bláznivý člověče, že víra bez skutků jest mrtvá? Vidíte tudíž, že člověk jest ospravedlněn ze skutků, a ne z pouhé víry. Neb jako tělo bez duše jest mrtvé, tak i víra bez skutků jest mrtvá.« (2, 14 nn) Nic jasnějšího nad tato slova! Božský Učitel mluvil podobně. »Ne ten, kdo mne nazývá Pánem, kdo ve mne pouze věří, ale kdo plní vůlí mého nebeského Otce, vejde do království nebeského. V ten den (v den soudu) řeknou mi mnozí: „Pane, zdaž jsme ve jménu tvém zázraky nekonali?” Já však jim odpovím: „Neznám vás, odejděte ode mne, pachatelé nepravosti!”« Při líčení posledního soudu slyšíme z jeho úst, že zavrhne ty, kteří nekonali skutků lásky, ne pouze ty, kdož v něho neuvěřili; bohatec v podobenství propadl věčným mukám ne pro nevěru, nýbrž že neměl milosrdenství s žebrákem, který denně sedával u vrat jeho paláce.
Kolikrát nazval Pán farizeje pokrytci, protože slovy v Hospodina věřili, životem ho zapírali. »Lid tento ctí mne ústy, ale srdce jeho daleko jest ode mne.« (Mar 7, 6) Otec se za nezdárného syna stydí a nepřeje si, aby se k němu hlásil; a nebeský Otec s tím má být srozuměn, když se k němu hlásí lidé, kterými pohrdá i neznaboh? Rozvedení, klevetiví, nečistí? Král Alexander nechtěl, aby jeho jméno měl vojín nectný, a Kristus Pán má souhlasit s tím, když jeho jménem, jménem křesťana, se nazývá oddaný nepravostem? Stát propustí ze služeb člověka odsouzeného pro nějaký přestupek, armáda netrpí důstojníka, jehož chování není důstojnické, protože jest svému stavu k hanbě, ba i hospodský vyhodí člověka, jehož jednání přesahuje meze, a Kristus Pán má ve své církvi trpět lidi, kvůli nimž jest jeho jméno u pohanů (nevěřících) v pohrdání? (Ř 2, 24) »Kdo praví, že v Boha věří, a při tom jeho přikázání nezachovává, jest lhář.« (Jn 2, 4) »Ty osvědčuješ svou víru slovem, já ti ji ukáži skutky!« (Jk 1, 22-27; 2, 8-26)
Jak se nám líbí žívá víra, souhlas života s vírou, když ji pozorujeme na jiných! Jaký máme odpor k lidem, jejíchž víra jest mrtvá! I světák se horší na kněze, který učí a nečíní. Jen tehdy jest nám žívá víra bližního solí v očích, když jest výčitkou našich nepravostí (Md 2, 10-20), anebo když se s ní střetne náš prospěch. Spravedlnost… Není krásná? Nelíbí se nám? Nevzbuzuje v nás úctu a vřelé sympatie? Jenom když nejsme v právu, nenávidíme ji a milujeme nespravedlnost, ne že jest krásná a ctnostná, nýbrž že jest nám právě výhodná. Jak rádi by mnozí zářili v jasu živé víry a ctnostmi se stkvěli, kdyby to nestálo práci! Mrtvá víra? Jen proto, že se snese s neřestí, vášní a pohodlným životem, popřávají jí u sebe domovského práva polovičatí, kteří nemají síly, aby podle víry žili, ani otrlosti, aby ji docela odhodili. Ale od mrtvé víry nebývá k odpadu daleko. Odpadlí kněží za Luthera i u nás po r. 1918 jsou nejvýmluvnějším dokladem. Napřed jim byla víra neúrodným stromem, který jim v zahradě prozatím nepřekážel; jakmile se jim však stala přítěží, odhodili toto neužitečné břímě — ten, aby dostal lepší místo, onen, aby mohl bezuzdně hovět náruživosti.
D) Víra není teoretická mrtvá pravda, jako na př. násobilka, kterou může odříkávat a děti dokonale učit i zločinec. Víra nám ukazuje cíl, pro který jsme stvořeni, poučuje nás o cestě, která k němu vede, skýtá nám prostředky, abychom po ní jít mohli, a naší povinností jest snažit se, chopit se podávaných prostředků, abychom cíle došli. Nauka sama, pouhé slovo víry, nám nedopomůže, abychom cíle dosáhli! Víra nás zušlechťuje a vede nás k dokonalosti, ale bez našeho spolupůsobení nedokáže nic. Víra není mrtvý kapitál, zakopaná hřivna, pěkný šperk; s ní musíme těžit a hledět, abychom co nejvíce pro nebe vytěžili, Jeden akademik čte Goethova Fausta. Přijde k rozmluvě mezi Markétkou a jím, »Vážíš si svatých svátostí?« — »Vážím si jích!« — »Ale aniž bys o ně stál!« Tu se čtoucí zarazil…, byltě právě takový! (Hoffnung 190.) Poznal jako pozdější ecuadorský president Garcia Moreno, že nestačí víry si vážit, víru hájit a pro ni snad i bojovat, že nutno především podle ní žít! Jenže již křižáci ukázali, že jest snazší pro víru se bít než se jí řídit. Víra jest světlo, které cestu k nebi ukazuje; když tou cestou nejdeme, co nám světlo platné? I pohané byli přesvědčeni, že blaženosti za hrobem dojdou jen ti, kteří řádně žili; pouze některé staré sekty, pokažené židovstvo a protestanté učili, že k spasení netřeba dobrých skutků. Kdyby vyznavači Lutherovi domyslili, poznali by; »Podle jeho učení může člověk krást, smilnit, loupit, vraždit, je-li však věřící protestant, přijde jistě do nebe, a to přímo, poněvadž podle něho očistec není!« Kdo by nenahlédl, že takové náboženství by přivodilo naprostý rozvrat všeho společenského řádu, kdyby je každý životem prováděl!
E) Stačí-li k spasení víra bez skutků, proč sestoupil Syn Boží s nebe? Proč vzal na sebe kříž? Adam přece víru neztratil! K čemu ustanovil sv. svátosti, když dostačí víra sama? K čemu nám dáno deset přikázání, když dostačí jediné: »V jednoho Boha věřiti budeš!« Vlastně bych měl říci: »V Luthera věřiti budeš!« Proč ztrestal někdy Hospodin tak přísně provinilce ve Starém Zákoně? Ofni, Finees, Onan, Achan, Saul, ti všichni věřili! Proč praví sv. Jan ve Zjevení, že do jezera síry a ohně budou uvrženi pachatelé nepravostí?
Nevěřící Lavater praví: »Jediná rozumná cesta k popření křesťanství jest ukázat ze zkušenosti, že ti, kteří se evangeliem řídili, přišli na cesty pochybené.« Tedy že ti, kdož v Krista věřili a jeho naukou se řídili, se stali špatnými. Nenašli ovšem a nikdy nenajdou člověka, který se zkazil proto, že se slovem Páně řídil, ať žebrák, ať král, ať věřící laik jako italský Ezzelin, ať odpadlý kněz jako Luther, špatnými se stali jen tehdy, když se podle evangelia neřídili nebo jím se řídit přestali. My však z toho vidíme, že jest naší povinností, abychom životem byli Pánu ke cti a ne k hanbě. Ukázat všem, že každý, kdo se řídí vírou Kristovou, stojí mravně vysoko nad zchátralým nevěřícím světem! Že víra jest zdroj požehnáni a vede ke ctnosti! Staří křesťané obraceli k víře pohany skutky lásky a milosrdenství, nikoli pěknýmí slovy, a hrabě Stolberg osvědčoval, že ho do pravé církve přivedl příklad vestfálských katolíků. Tertullián sděluje, že pohané poznali hravě, stal-li se kdo z nich vyznavačem Kristovým…, podle toho, že změnil nadobro život! Po odpadu Anglie k protestantství poznal každý podle téže známky katolíka, a ušlechtilejší protestanté, kteří nebyli udavači, říkávali věřícímu, když nejednal správně: »To se na katolíka nesluší!« Jak nás mnohdy zahanbují po této stránce obrácení divoši! Ti, kteří do nedávna se klaněli modlám a požírali druh druha, po přijetí křtu žijí jako světci; pro jedinou mši sv. nebo sv. příjímání váží cestu dalekou, přes rokle a dravé řeky, prodírajíce se pralesem, kde jsou ohrožováni hady a dravci. Při visitaci misijních stanic na Fidžijském souostroví nemohl biskup ani věřit, že mužové, kteří na kolenou přijímali biskupské požehnání, kteří s úctou jako děti se blížili ke stolu Páně a na šíji měli zavěšenou medaili Neposkvrněné Panny, byli před nedávnem obávaní lidožrouti, dravější než tygrové v džunglích. Ted jejich oči, sálající kdysi krvežíznivostí, tak mile a upřímně hleděly, a jejich jedinou láskou byl Ježíš a Maria! Takovou změnu v nich provedla víra — žívá víra!
F) Křesťan má jít vlastně ještě výš; nejen žít podle víry, nýbrž z víry. Co to znamená? Víra má oživovat a pronikat všecko naše smýšlení a řídit každý náš krok. Každou událost máme posuzovat s hlediska věčnosti; každá věc má mít v naších očích tolik ceny a tak velký význam, jak dalece prospívá víře, cti a slávě Boží a naší spáse; každé osoby si máme vážit tak vysoce, jak blízká jest Kristu a víře. Volíme-li stav my, volí-li stav naše dítě, má rozhodovat jedině víra, nikoli ohledy časné, majetek a postavení. Ne se tázat, jak jest ženich bohatý, nýbrž je-li věřící on i rodina, ze které pochází. Ne se ptát, má-li statek, nýbrž, jak pochodí duše. U pravého křesťana má víra ve všem první a poslední slovo, rozhodující slovo, má být pohnutkou všeho našeho jednání a každého činu! To jest jistě vysoká ctnost. Posuzovat všecko s hlediska věčnosti, nadpřirozeně vše pojímat… (Str. 23 n.) Kdo si toto nadpřirozené nazírání osvojí, ten nezapomene na velikost svého povolání, povolání křesťana, ten na cestě dokonalosti kráčí rychle vpřed a spěje přímo k nebi, pro které je stvořen.
O nejsv. Panně svědčí evangelista (Lk 2, 19), že její vnitřní život žil tím a z toho, co podivuhodného zažila v Nazaretě, Betlemě, Jerusalemě. Nežádala, aby Bůh její víru neustále oživoval nebo dokonce podporoval zázraky; dostačilo jí plně to, co jí bylo od Pána zjeveno skrze anděla, pastýře, Simeona, krále z východu. Proč nedostačí nám k životu z víry to, co jsme prožili — byť jen jednou — v ignaciánských exerciciích? Pravdy katechismu, oduševněné v exerciční samotě netušenou životností? I zde nám může být Neposkvrněná Panna vzorem, a její příklad dopomoci k vzletu k výšinám a k naprosté »metamorfose«, proměně a obnově života!
G) Hledáme-li ztělesněný živoucí vzor života z víry, čtěme životopisy světců a velkých věncích mužů. Z každého jejich slova, z každého skutku dýše duch Kristův; jak mile působí na duši, když jest ovanuta tímto dechem žhoucí živé víry! Jen na tom záleží, aby životopisy byly skutečně portrétem, podobiznou vnitřního života, nikoli suchou snůškou dat, jako nějaká policejní zpráva. Mají-li na mysl i srdce člověka vliv a půvab povídky, které nejsou nic jiného leč smyšlené životopisy, a dramata, která jsou zcela nebo zpola smyšlené tklivé událostí lidského života, oč více by nás měly vábit skutečné životopisy lidí, podobných nám, lidí, kteří žili na téže zemi jako my, zakoušeli radosti a bolesti, prodělávali zkoušky a nesli kříže jako my? Proč se obírat životopisy smyšlenými a prolévat slzy soucitu nebo nadšení při čtení událostí zbájených, a tak málo zájmu věnovat skutečnosti, ze které k nám mluví mnohdy zkušenost dlouhých desítiletí?
Vezmi do rukou životopisy svatých anebo velkých věřících mužů a žen… Do jaké společnosti rázem vstupuješ! Kdo tě obklopuje! S jakými velikány se tu setkáváš a stýkáš! Jaký vliv na tě může mít jediný takový ideál svatosti nebo svědomitosti! Gfrörer se stal katolíkem, když studoval život papeže Řehoře VII., Hurter, když se obíral Innocencem III.; oba měli zprvu úmysl vylíčit světu ničemnost středověkých nositelů tiary, a jak vznešené postavy při bedlivém studiu vystoupily ze starých archivů před jejích očima! Takoví hrdinové povolání jako jmenovaní papežové nebo jako Tomáš Morus a Tomáš Becket, oba mučedníci, jako Windthorst nebo Garcia Moreno, první politik, druhý státník, nás učí svědomitosti a věrnosti v plnění stavovských povinností. Hrdinové blíženské lásky, jako byl Vincenc Paulánský, Jan Bosko, František Xaverský nebo Petr Klaver, nás strhnou k ušlechtilým činům. Svatí kajícníci a kajícnice, jako byl Augustin, Marie Egyptská nebo Markéta Kortonská, vyvedou ze tmy k světlu a povznesou z močálu nepravosti k nejvyšším sférám svatosti a čistoty i hluboce kleslé, kteří pozbyli důvěry v sebe i v Boha, ukazujíce jim na sobě, co zmůže pevná vůle člověka, podporovaná milostí Boží. Zde nečteš zásady svěřené papíru mrtvou literou, zde vidíš živé činy! Duše čisté jako Anežka, Terezička neb Alois povznášejí naši duchovní úroveň; chudobky, jako byla pastýřka sirotek Germána nebo služebná Notburga, Zita a jiné, povzbuzují a povznášejí nás úvahou, že sebenižší stav nebo povolání nezamezuje nikterak vzestup k výšinám svatosti a ctnosti, stejně jako mu není překážkou dětský věk, jak nás učí chudičká 12letá Růžena z Viterbu neb zámožný 12letý Vít deFontgalland.
H) Život bez víry, život s mrtvou vírou, život podle víry, život z víry: Jan Lucemburský a jeho vnuci Zikmund, Jošt, Prokop… Tu a tam něco učinili, tu a tam přistoupili ke stolu Páně, nedělní mši svatou nevynechali snad nikdy, ale řekne kdo, že podle víry žili? Jan marnotratník, jenž nelidsky vydíral na poddaných peníze, Jošt lakomec, chtivý peněz a zemí, Prokop násilník, poloviční lupič, Zikmund oddaný smilstvu, všichni nesvorní a nesnášenliví, bojujíce druh proti druhu. Přemysl II. a Václav II., oba hluboce zbožní, lze říci, že podle víry žili, odezíráme-li od některých pochybení. Podle víry… Zachovávali celkem Boží přikázání. O kom můžeme říci, že žil z víry? Jedině o synu jmenovaného Jana, otci Zikmundově a strýci Joštově i Prokopově. Karel IV… Studujme jeho život a jeho dílo! Cokoli podnikal, vše bylo neseno duchem živé víry, z každého jeho činu, ať velkého, ať nepatrného, nás ovane duch víry, jenž v pravém smyslu pronikal vše, co konal a mluvil. Karel z víry žil, s nadpřirozeného hlediska víry vše pojímal, jí se dal při všem řídit a vést; proto spočívalo tolik požehnání na každém jeho podniku, proto byla požehnáním celá jeho vláda národu i zemi jemu od Boha svěřené. Že tento duch nikterak nečiní slabým a zženštilým, jest nejlepším dokladem on sám, energický, v boji statečný, v míru pevný a rozhodný, vždy mužný, neznaje lidských ohledů, když šlo o spravedlnost a právo, jehož se od něho dostalo i nejubožejšímu a nejopovrženějšímu. Bůh řídil všecky jeho kroky, od cesty jeho přikázání a poznané vůle se neodchýlil ani o vlas, cizí ženy se nikdy ani nedotkl — který z jeho předchůdců, současníků a nástupců mu byl v tom směru roven? Přemysl II., Václavové (I., II., IV.), Zikmund… Život Otce vlasti byl ztělesněný křesťanský zákon, z něho bychom mohli jako z katechismu studovat, co se sluší činit a co se nesluší, co Bůh káže a co zapovídá, co jest nepravost a co je ctnost.
Dávno zesnulí oživují mezi námi, jejich dílo trvá, jejich živoucí příklad máme na očích, a ten daleko mocněji než zanikající slovo povzbuzuje k následování, vybízí k činu, vlévá odvahu, posiluje naději a důvěru, rozněcuje touhu a snahu, ukazuje, co lze pomocí milosti Boží křehkému člověku ze svého života učinit…, mistrovské dílo ctností! V suchopáru všedního života nás osvěžují příklady těch, kteří svou povinnost konali po celý život duchem vznešeným. Jejich zkoušky jsou nám útěchou, jejich boje jsou naší silou, a my, osvojujíce si jejich myšlenky, slova i jednání, stáváme se s nimi takřka spřízněni a na nejlepší cestě k tomu, abychom rozmnožili armádu Kristovu o jednoho nadšeného bojovníka, dopomáhajícího ze všech sil k vítězství svatého kříže.
Čtení: 1 Soluň. 4 a 5; — 2 Soluň. 1, 5 — 3, 6.
Petr Orseolo, jako 20letý jinoch, byl admirálem benátského loďstva a vyčistil r. 948 Adriatické moře od pirátů, načež po zavraždění nehodného Petra Candiano byl zvolen za dóžete, za hlavu mocného obchodního města na lagunách r. 976. Obnovil řád v republice, z vlastních prostředků zřídil mnohé charitativní dílo, sám obstaral přestavbu katedrály, postavil hospic pro poutníky, obnovil dóžecí palác, uzavřel se sousedními státy výhodné mírové smlouvy. Po dvou letech vlády, vida pořádek uvnitř a klid zevně, opustil v noci na 1. září 978 město, kde požíval nejvyšších poct, odebral se až do Pyrenejí, a tam zaklepal na dveře benediktinského kláštera ve Sv. Michalu. Neznámý cizinec byl přijat, a trávil zbytek života (zemřel r. 987) ve skutcích kajícnosti a blíženské lásky — svatý Petr Orseolo!
Universitní profesor Contardo Ferrini, laik, výtečný znalec římského i středověkého práva, jenž se vyznamenal mnoha odbornými právnickými spisy — blahoslavený! Nunzio Sulprizio, sirotek, od surového strýce vyučený kovářství a zle od něho týraný, nadto sklíčený kostižerem; tento řemeslnický učeň, zasypaný utrpením vnitřním i vnějším, stravoval se žhoucí láskou k Bohu, a zemřel v 19. roce věku v máji 1836 — ctihodný! Jeho tělo v oratoriu mládeže Panny Marie Přímluvkyně v Neapoli.
Tato kytička by se dala zvětšit o nejeden květ, vybraný v zahradách laických světců — těch, kteří dosáhlí svatosti pouhým svědomitým zachováváním zákona Božího, životem z víry…
Mariánská postila, 1946
Aktuálně >