Lucie Cekotová
Nedávno jsme se v debatě s jednou věřící známou dotkly problematiky feminismu a tzv. emancipace žen vůbec. Její výchozí teze: „Myslím, že my ženy jsme rády, že můžeme vystudovat a pracovat v zajímavých oborech a klidně bychom se mohly také považovat za feministky. Ono i těch feministek je více druhů: od těch radikálních, které chtějí fárat v dolech, až po ty, které chtějí rozumně skloubit mateřství s kariérou, tak aby děti nestrádaly a ženy se necítily zdegenerované u plotny. Existuje široké spektrum variant.“ Opravdu?
Asi málokdo by se dnes pokusil stavět se proti možnosti žen studovat a pracovat (ve smyslu být zaměstnané, tedy pracovat mimo vlastní domácnost), o takovém volebním právu žen nemluvě – a kdyby se o to snad pokusil, snědly by ho zaživa nejen feministky, ale patrně i drtivá většina ostatních občanů, považujících se za moderní a pokrokové, včetně velké části těch, kdo si v současnosti u nás říkají „politická pravice“.
Ryze teoreticky si dnes můžeme vybrat, jestli chceme nebo nechceme být zaměstnané. Povinnost pracovat zmizela s komunistickým režimem – a pro vdané ženy neexistovala dokonce ani za socialismu. Ano, tisk i jiná dobová propaganda nadšeně horovala pro obraz ženy-soudružky, ráno odloživší dítko do jeslí, poté stojící osm hodin u soustruhu a po večeři připravené z polotovarů cválající na schůzi svazu žen či jiné, podobně obskurní organizace. Ale když jsem se po svatbě přestěhovala za manželem a zjistila, že ve svém novém bydlišti neseženu práci v oboru, pravila pracovnice odboru pracovních sil ONV: „Jste vdaná, ne? No tak ať vás zatím živí manžel.“ A bylo vymalováno. Maminka mého muže setrvala v domácnosti po celý svůj život, ať kolem běsnila padesátá léta, Pražské jaro nebo normalizace. V rozporu s tvrzením, které se dodnes dost často traduje i v tisku, nebyla mateřská škola povinná: můj manžel a jeho sourozenci nikdy nechodil do jeslí, školky, družiny ani Pionýra. Existoval sice společenský tlak – vize toho, jak se má „správně“ žít – ale tomu dokázali zejména věřící lidé docela dobře odolat. Koneckonců nátlak na to, aby šly ženy do práce, nebyl ničím v porovnání s tlakem například na to, aby křesťanští rodiče nepřihlašovali děti do náboženství.
Dnes je sice každému – kromě genderových fanatiků a fanatiček s totalitními sklony – v podstatě a alespoň navenek jedno, jestli ženy jsou zaměstnané, nebo ne. Rádoby demokraticky a liberálně se říká, že přece každý má právo vést takový život, jaký mu vyhovuje: ženy mají právo „skloubit mateřství s kariérou“ a Brusel vymýšlí strategie, jak dostat víc žen do práce a víc dětí do kolektivních zařízení, ale pokud toho zpozdilé ženy nechtějí využít, je to jejich věc. Máme přece svobodu, že. Jenže je v tom past, kterou klasická marxistická teorie, pamatuji-li se dobře, nazývala vcelku výstižně „ekonomické přinucení k práci“. Ano, teoreticky si můžeme vybrat, že setrváme v domácnosti, ale prakticky je úplně všechno, hlavně cenová úroveň, nastaveno na předpoklad, že v rodině jsou dva příjmy a maximálně dvě děti. Kde nesedí jedno, druhé nebo obojí, nastává problém. Přičemž stát z daní nás všech, tedy i manžela takové ženy v domácnosti, vesele dotuje školky a jesle, aby jiné ženy měly kam odložit děti (a mohly tedy „skloubit mateřství a kariéru“). Teoreticky můžeme zůstat v domácnosti – ale prakticky za nás úderem sedmého roku věku nejmladšího dítěte bude náš manžel-živitel rodiny muset platit nikterak malé zdravotní pojištění, například. „Předpoklad dvou příjmů“ tedy významně omezuje svobodu těch žen, které o profesionální kariéru nestojí a s radostí by se věnovaly rodině.
A přece jsme pořád ještě tady – my, které jsme vystudovaly zajímavé obory a poté se spokojeně odebraly k plotně, kde se necítíme zdegenerované (aniž bychom to vnucovaly komukoli dalšímu). Staráme se o děti i stárnoucí rodiče, v neposlední řadě samozřejmě i o manžela (což je v době otců na rodičovské dovolené obzvlášť nepopulární), věnujeme se různým dle našeho názoru bohulibým činnostem. Byly bychom i ochotné se smířit s tím, že jednou budeme mít zcela mizivý důchod, neboť z hlediska sociálního státu evropského střihu nejsme o moc lepší než bezdomovkyně povalující se před supermarketem. Ale dost těžko se nám smiřuje s tím, že při dnešních cenách všeho, nájmy počínaje a jízdným dětí do školy konče, náš vysokoškolsky vzdělaný a v potu tváře 12 hodin denně pracující manžel vydělá na výše uvedené základní potřeby plus chleba, mléko a brambory. Skutečný problém dnes spočívá v tom, že rodinu ze svého platu neuživí nejen dělník, ale ani příslušník mnoha typicky středostavovských a intelektuálních profesí. Ani nemluvě o početných rodinách – ve společnosti, kde se za „početnou“ považuje rodina se třemi dětmi, se rodina, kde jsou děti čtyři, pět a víc, dostává do neřešitelné sociální pasti. A aby to bylo úplně jasné: řeč není o pražádném luxusu, ale o běžných životních potřebách. Ani na ty dnes plat velké části mužů-živitelů rodin prostě nestačí.
Tuto neutěšenou situaci po skončení placené mateřské – dnes rodičovské – dovolené řešíme různě. Některé máme to štěstí, že nám naše profese umožňuje pracovat z domova. Ideální to není – den má i v tomto případě jen 24 hodin a práce takzvaně za peníze znamená, že musíme ošidit něco jiného. Ale aspoň jsme v rodině neustále přítomny a máme víceméně situaci pod kontrolou. Jiné se snaží o jistý kompromis, např. práci na částečný úvazek nebo nárazový přivýdělek. A některé se z různých důvodů – velmi těžká sociální situace nebo profese, která jinou variantu neumožňuje – vrátily se skřípěním zubů ke svým zajímavým profesím, ač jim výchova vlastních dětí připadá jako nejzajímavější povolání ze všech.
A samozřejmě zbývá i cesta pro povahy dobrodružné, možná skoro otrlé, nadto vybavené kromobyčejně pevnou vírou. Totiž setrvání v domácnosti přes všechny obtíže, nepochopením okolí (včetně mnoha katolíků) počínaje a finančními těžkostmi týče. Pokud bydlíme na venkově a ve vlastním, je to trochu snazší; přece jen se dá leccos vypěstovat či chovat. Máme-li byt ve městě v paneláku a veškeré latifundie představuje balkón o rozměru dva metry čtvereční, jde to hůř. I stáváme se přebornicemi na vaření ve stylu „brambory/špagety/čočka stokrát jinak“ (před výplatou občas i na recepty a la vdova ze Sarepty), konzervujeme všechno, co na zahradách širokého příbuzenstva spadne ze stromu nebo přebývá na záhonech, šijeme a pleteme. Vysvětlujeme dětem, proč nemůžou mít to či ono, i když nám to někdy trhá srdce. A někdy si i uvědomujeme, že jsme vlastně bohaté, protože máme to, co dnes nemá skoro nikdo: čas. V žádném případě ale nelze předstírat, že je tento způsob života snadný nebo že touto cestou dokáže jít každý.
Po celých více než sto let, co Církev věnuje pozornost sociálním otázkách, papežové opakovaně brali v ochranu matky pečující o rodiny. Již v encyklice Rerum novarum Lva XIII. z roku 1891 se říká, že „je přesvatým zákonem přirozeným“, aby otec rodiny poskytl svému potomstvu všechno potřebné pro život, zatímco pro ženy jsou „nejpřirozenější práce v domácnosti“, které „chrání ženskou důstojnost, jsou svou povahou vhodné pro výchovu dětí a prospívají celé rodině“ (Rerum novarum 10 a 33).
Papež Pius XI. v čl. 70 encykliky Quadragesimo anno z roku 1931 říká: „Matky ať pracují nejraději doma nebo někde blízko domova a věnují se starostem o domácnost. Je však nejhorším zlořádem, jenž musí být všemi prostředky potírán, když pro nedostatečnost otcovy mzdy jsou matky nuceny k výdělečné činnosti mimo domov a musejí zanedbávat své zvláštní starosti a povinnosti, především výchovu dětí. Všemi silami je proto třeba usilovat o to, aby otcové dostávali mzdu dostatečnou ke slušnému krytí společných potřeb rodiny. Nebude-li možno toho za současných poměrů vždy dosáhnout, sociální spravedlnost vyžaduje, aby se co nejdříve zjednala náprava a taková mzda se zabezpečila každému dospělému dělníkovi.“ – Osmdesát let po vydání této encykliky je smutnou skutečností rozvinuté a blahobytné Evropy, že zde otcova mzda nepostačuje k odpovídajícímu zajištění rodiny nejen dělníkům, ale ani mnoha dalším profesím.
I v encyklice Laborem exercens (1981) se papež Jan Pavel II. vrací ke koncepci rodinné mzdy jako „jediné odměny, kterou za svou práci dostává hlava rodiny v takové výši, aby pokrývala rodinné potřeby a aby manželka nemusela vykonávat výdělečnou práci mimo domov“ (čl. 19), kterou formulovali již jeho předchůdci. A apoštolská konstituce Familiaris consortio z téhož roku říká jasně: „Církev prozatím může a musí pomáhat současné společnosti tím, že neúnavně žádá, aby všichni uznávali a oceňovali nenahraditelnou hodnotu práce ženy v domácnosti. Zvlášť je důležité, aby toto bylo zdůrazněno při výchově. […] Tady se musí překonat názor, podle kterého zaslouží žena větší vážnost pro svou práci mimo domov než pro svou činnost v rodině“ (čl. 23).
Za sto dvacet let od vydání encykliky Rerum novarum se situace v oblasti zaměstnanosti žen podstatně změnila, a to nikoli k lepšímu: zatímco v roce 1891 pracovaly mimo domov – protože z ekonomických důvodů musely – manželky špatně placených dělníků, dnes podíl žen na celkovém počtu ekonomicky aktivních obyvatel překračuje 40 % a ženy, které se po skončení mateřské či rodičovské dovolené nevracejí do zaměstnání, se většinou pokládají za nezaměstnané se všemi z toho vyplývajícími důsledky, nikoli za matky na plný úvazek, věnující se nesmírně – a celospolečensky – důležité činnosti. A zavedení rodinné mzdy? I kdyby se o to někdo v Evropě nakrásně pokusil, což aktuálně věru nehrozí, patrně by byl stíhatelný podle nějakého toho antidiskriminačního zákona nebo podobné pokleslé legislativy, jejíž produkcí se ve své pracovní době a za peníze evropských daňových poplatníků zabývá armáda eurobyrokratů. A tak je dost pravděpodobné, že na tom naše dcery budou jednou zase o něco hůř než my. Přičemž se bohužel zdá, že i hlas Církve v této věci nějak slábne: encyklika Benedikta XVI. Caritas in veritate z roku 2009 se už o práci žen doma zvlášť nezmiňuje a výslovně říká jen to, že k (výdělečné) práci nesmějí být nuceny děti. Snad se Svatý otec v této věci vyjádří jasněji v některém z příštích dokumentů.
Jak tedy vypadá současná praxe u nás? Po roce 1989, když se zavádělo zdravotní pojištění, se naštěstí podařilo zabránit tomu, aby si ho musely platit matky okamžitě po uplynutí rodičovské dovolené. Současná situace je tedy taková, že stát platí zdravotní pojištění za matky jednoho dítěte do 7 a více dětí do 15 let. Zároveň může manžel uplatnit na vyživovanou manželku odpočet od základu daně ve výši 28 840 Kč ročně. Ale to je také všechno. A abychom si nemysleli, že nemůže být ještě hůř, od roku 2012 se v rámci důchodové reformy podstatně zpřísňují podmínky pro přiznání vdovských důchodů. Starobní důchod tedy nedostaneme, neb jsme nebyly účastny na nemocenském pojištění (totéž platí o eventuálním důchodu invalidním, máme-li tu smůlu a vážně onemocníme) – bude nás ze své starobní penze živit manžel. Je na to ostatně zvyklý; důchod, z něhož žijí dva lidé, může být mnohdy i luxusnější než „průměrná“ mzda, z níž se jich má uživit pět, z toho tři studující, a nutnost uskromnit se není pro nás nic nového. Ale Pán Bůh nedopusť, aby zemřel dřív; pak už budou naší jedinou nadějí ty dobře vychované děti. Snad jim po všech povinných platbách a odvodech do všemožných pilířů důchodového pojištění po reformě zbude dost na to, aby uživily vlastní rodiny plus nás.
To všechno jsou plody – snad částečně i nechtěné – feminismu. Feministky, které v devatenáctém století bojovaly za všeobecné volební právo a možnost žen studovat a pracovat (ale také např. za právo na rozvod), si to asi ani neuvědomovaly, ale celá společnost se tím ocitla na kluzkém svahu, který končí u dnešní téměř všeobecné zaměstnanosti žen, ale také rozpadlých rodin, potratů a masivního užívání antikoncepce. Dokud je v Písmu věta, že „muž je hlavou ženy, jako je Kristus hlavou církve“ [Ef 5, 22–23], potud nic jako katolický feminismus existovat nemůže. A milé dámy, ruku na srdce: když sledujete před- i povolební tanečky našich politiků, s Džamilou Stehlíkovou, Kateřinou Jacques a blonďatou skvadrou z VV v čele, nemáte dojem, že přenechat – v zájmu zachování vlastního zdravého rozumu – starost o obecné blaho mužům není zase tak špatný nápad?
Aktuálně >