Co dělá bývalý papež v mediální době?

John Vennari

Jednou jsem svému otci sdělil, že bych chtěl být papežem.

Řekl, že to není dobrý nápad.

„Proč ne?“ zeptal jsem se.

A táta odpověděl: „Nemáš pak žádnou šanci na povýšení.“

Papež Benedikt XVI. překvapil 11. února celý svět, když během konzistoře kardinálům sdělil, že se dnem 28. února vzdává svého úřadu:

„Po opakovaném zpytování vlastního svědomí jsem před Bohem došel k jistotě, že moje síly z důvodu pokročilého věku již nestačí na náležité vykonávání petrovského úřadu. […] Proto s vědomím závažnosti tohoto úkonu zcela svobodně prohlašuji, že se vzdávám služby římského biskupa, nástupce svatého Petra, kterou mne pověřili kardinálové 19. dubna 2005, takže od 28. února 2013 ve dvacet hodin bude římský stolec, stolec svatého Petra uprázdněn a bude zapotřebí, aby ten, komu to přísluší, svolal konkláve, které zvolí nového papeže.“

Kodex kanonického práva z roku 1817 a ustanovení papeže Jana Pavla II. z roku 1996 počítají s případnou rezignací papeže.

Krok papeže Benedikta, který nemá v moderních dějinách obdoby, ihned vyvolal velkou vlnu dohadů. Byl k tomu donucen? Vzdal to sám od sebe?

Podobné dohady nemají příliš velkou cenu, zvláště když se podíváme, co na toto téma řekl sám Benedikt XVI. roku 2010 v knize Světlo světa. Na otázku, zda je představitelná situace, ve které by papež mohl považovat za vhodné zřeknout se úřadu, Benedikt XVI. odpověděl:

„Ano, když si papež jasně uvědomí, že už není s to fyzicky, mentálně a duchovně vykonávat svěřený úřad, pak má právo a v určitých okolnostech i povinnost odstoupit“

Papež dále uvedl, že by nebylo správné vzdát se úřadu jenom s ohledem na těžké okolnosti: „Za takové situace je třeba stát pevně a překonat ji. […] nemůže se utéci ve chvíli nebezpečí a říci, ať se to řeší někdo jiný.“

V dějinách bylo přinejmenším deset papežů, kteří se vzdali svého úřadu. Posledním byl Řehoř XII., který v roce 1415 odstoupil, aby pomohl zacelit Velké západní schisma.

Jiní papežové rezignovali z méně ušlechtilých důvodů, jako např. Benedikt IX. (1032–1045), který se prý vzdal úřadu po té, co „prodal“ papežství svému kmotru Janu Gratianovi (Řehoři VI.). Řehoř VI. (1045–1046) pak rezignoval, když byl obviněn, že získal papežský úřad simonií.

Neobvyklý je případ sv. Celestýna V., zbožného poustevníka, který zdráhavě přijal úřad, když jej konkláve v roce 1294 jednohlasně zvolilo papežem. Celestýn, jenž rád rozjímal o Božích věcech, nejevil valný zájem o světské záležitosti. Jelikož si uvědomoval, že se na úřad nehodí, tak se ho po šesti měsících vzdal. Následně požádal svého nástupce papeže Bonifáce VIII., aby mu umožnil vrátit se do poustevny na hoře Marrone, což Bonifác z obav před možným rozkolem odmítl a nařídil uvěznit Celestýna na hradě Fumone, kde tento záhy 19. května 1296 zemřel.

Tím se dostáváme k stěžejní otázce, co bude Benedikt XVI. po 28. únoru dělat? Co dělá bývalý papež v mediální době?

Celestýn V. prostě zmizel z očí. Tehdejší svět už o něm neslyšel. Podle všeho svého nástupce nikterak neovlivňoval.

Dnes ale není rok 1296 ale 2013. Žijeme v době, kdy papežové udělují rozhovory tisku. Celé knihy, jako např. zmíněné Světlo světa, jsou sáhodlouhými rozhovory s novináři.

Lze očekávat, že novináři budou Benedikta po jeho odstoupení z úřadu nahánět. Co si myslíte o krocích svého nástupce? Udělal byste to stejně, kdybyste byl stále papežem? Jaký je váš názor na toho a toho, kterého váš nástupce jmenoval tam a tam?

Bude zajímavé sledovat, jak bude bývalý papež Benedikt jednat s tiskem a jaká závažnost bude přisuzována jeho případným vyjádřením po 28. únoru.

Je téměř jisté, že Benedikt nebude odpovídat na otázky novinářů ohledně slabých stránek svého nástupce, ale to jim nezabrání, aby se na ně neptali. Nezastaví to nekonečné dohady. Tato nová situace podle mě povede k dalšímu oslabení v uplatňování pravomocí současného Vatikánu.

Další zajímavou otázkou jsou jmenování do vatikánských úřadů. Každý kardinál, který nějaké takové místo zastává, ať už je to kardinál Bertone, kardinál Koch nebo arcibiskup Müller, odvozuje své postavení od papeže, který ho dosadil, a ztrácí jej s okamžikem papežovy smrti.

Nový papež může zamést ve vatikánské kurii, jak se mu zlíbí. Třebaže to není zrovna pravděpodobné, řada z nás by ráda viděla Mons. Kocha a Müllera, jak si balí kufry a na jejich místo nastupují katoličtější, méně ekumeničtí preláti.

Může se stát, že nový papež nebude chtít za Benediktova života takový úklid udělat. Bývalý nebývalý, mlčící nemlčící, jistá rivalita mezi stávajícím papežem a minulým přeci jenom asi zavládne.

Těžko říct, zda a jak bude Benedikt ovlivňovat svého nástupce. Vzpomínám si na poznámku arcibiskupa Lefebvra, že kardinál Baggio z Kongregace pro biskupy měl v této dikasterii obrovský vliv i několik let po té, co odstoupil z jejího čela.

Ještě nám musí říct, jak máme oslovovat Benedikta po 28. únoru. Máme jej stále oslovovat „Vaše Svatosti“, podobně jako Georgi Bushovi říkáme „pane prezidente“? Nebo to bude opět kardinál Ratzinger? A je v pontifikálu nějaký zvláštní obřad zádušní mše za kardinála, který už není papežem? Až nadejde čas, budeme svědky nebývalé podívané, jak vládnoucí papež pohřbívá svého předchůdce.

S novým papežem samozřejmě začne nová kapitola ve vztazích mezi Kněžským bratrstvem sv. Pia X. a Římem. Po bouřlivém roku mnozí z nás doufali, že nastane chvíle oddechu. Následujících dalších dvanáct měsíců ale slibuje spíše vzrušení.

Mezitím oremus!

Převzato z www.cfnews.org.

Přeložil ACS.