Svody moderní kultury

Martin R. Čejka

Již v samotném názvu „Svody moderní kultury“ je skryt oříšek, nebo, chcete-li, zakopán pes. Není totiž zas až tak jasné, co to kultura je. Pojem v tom smyslu, jak se dnes používá, vznikl až v osmnáctém století. Jeho původní latinský význam je spíše pěstování, zušlechťování. Pochopitelně to neznamená, že by v současné době kultura nehrála zušlechťovací roli jednotlivců, národů či celého lidstva, ale v návaznosti na jiné vědní disciplíny se rozšířily také hranice chápání kultury. Dříve se kultuře, jako objektu svého zájmu, věnovala filosofie, později se vzrůstajícím národním uvědoměním v Evropě dostává také svůj politický rozměr. Dnes se kulturou zaobírá více vědních oborů: filosofie, politologie, sociologie, kulturologie, psychologie, religionistika atd.

Do kultury lze zahrnout mnoho oblastí lidského života: náboženství, politiku, literaturu, potažmo umění jako takové, ale například také stravovací návyky, možná i ekologii. Abychom si to trochu usnadnili, řekněme, že se na kulturu budeme dívat z pozice ministra kultury. Tím se vůbec nevyjadřuji k instituci či osobě jako takové, ale jedná se mi o oblast zájmu, která spadá pod působnost tohoto ministerstva. Pokud vím, tak ministerstvo kultury nevěnuje nějakou zvláštní péči např. stravování občanů, i když právě mezi jistými formami stravování a populární kulturou existují velice zajímavé paralely. Mám na mysli zejména tak zvané rychloobčerstvení, vulgo fast food. Jeden můj známý to vtipně vystihl slovy: „Jíš pořád to samý, akorát tomu mění názvy.“

Populární kultuře se ve své knize Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře věnuje Roger Scruton. Mezi jinými uvádí: „Populární kultura může být dvojího druhu: zděděná nebo získaná. V Evropě a Americe však zděděné (lidové) kultury vyhubila globalizace a nahradila je směsicí komerce. Jisté prvky lidové kultury (zejména v hudbě) se staly surovým stavebním materiálem pro vysoké umění... Zbytek se změnil ze zděděné tradice v komercionalizovaný ‚odkaz‘ a zírá na nás z vitrín skanzenů a muzeí. Moderní člověk se může nechat okouzlit lidovými kroji, lidovými tanci a slavnostmi, ale svou identitu jejich prostřednictvím již nenachází – což, řečeno jinými slovy, znamená, že lidová kultura je mrtvá. Lidová píseň (folk) se stala podkategorií populární hudby, v současnosti však již nemá kořeny ve zděděném společenství.“

Citát zde uvádím proto, že docela dobře vystihuje dnešní stav. Je to sice pouhé suché konstatování skutečnosti, ale je nutné si právě tento fakt uvědomit a z něj vycházet. Realistický pohled je důležitý, neboť umožňuje volit adekvátní prostředky a co nejefektivněji rozvrhnout a soustředit síly.

V konzervativním křesťanském prostředí panuje jistá nedůvěra, či dokonce nechuť k moderní kultuře. Myslím, že zdravý kritický odstup je dobrý, ale neměl by se proměnit v zabedněnost, která by vlastně neumožňovala nebo přinejmenším značně ztěžovala komunikaci s okolím. Ale právě toto okolí, možná i naše nejbližší má být evangelizováno. Proto je nutné znát alespoň základní „slovíčka“. Pokud budeme na Číňana mluvit česky, byť s nejlepšími úmysly a horoucím srdcem, těžko ho obrátíme na víru, protože nám jednoduše nebude rozumět. Netvrdím, že musíme přijímat zvyky tohoto světa, ale vzorem by nám měl být apoštol národů svatý Pavel. Vzpomeňme si, jak jedná v Aténách na Areopágu. Přichází mezi pohany, ale neuráží je, nenadává jim: „Vy pohanští zplozenci pekla!“ nebo něco podobného. Ne, svatý Pavel řeší situaci vtipně a elegantně – „Atéňané! Jak pozoruji, jste po každé stránce lidé velmi náboženští. Když jsem se totiž procházel a prohlížel vaše posvátnosti, přišel jsem taky na jeden oltář s nápisem: Neznámému bohu. Co vy tedy neznáte, a přece to ctíte, to já vám zvěstuji.“ Načež následuje krátká katecheze. Samozřejmě, Areopág nepatří mezi ty nejúspěšnější akce svatého Pavla, což bylo dáno tím, že hovořil k moderním intelektuálům. A jak můžeme parafrázovat: „Spíš projde velbloud uchem jehly než moderní intelektuál... atd. atd.“

Nicméně poselství této události je i dnes aktuální. Svatý Pavel volí pojmy a odvolává se na skutečnosti, které jsou dotyčným známy. S Atéňany jedná jako s Atéňany, když předtím jednal s Židy jako s Židy. Ukazuje to na nutnost znát situaci nebo daný problém. Apoštol Pavel byl velmi vzdělaný muž, kterému se asi těžko vyrovnáme. A za normální situace, tedy za situace, kdy společnost chrání svoje jedince, potažmo pastýři Církve pasou jim svěřené stádce, by se našinec ani nemusel mnoha věcmi zabývat. Pokud to, co říkám, zní jako latentní výzva k zavedení cenzury, tak mohu všechny uklidnit... není vůbec latentní. Jsem přesvědčen, že cenzura je pro blaho jakékoli společnosti nutná. Dnes bohužel to, co by jinak měl vykonávat cenzorský úřad, musejí vykonávat rodiče, či jiní nadšení aktivisté, sami. Možná jsem popudil některé liberály, nicméně je důležité uvědomit si, že případný cenzorský úřad, jak jsem to nazval, má daleko větší možnosti než obyčejný jednotlivý občan. Může zaměstnávat ty nejlepší odborníky, může věci konzultovat s kolegy ze zahraničí, může daleko efektivněji ovlivňovat celkovou atmosféru ve společnosti, která se pak zpětně promítá do rodin. Nesmíme zapomínat, že moderní popkultura je především velký business. Na jedné straně tedy stojí bohaté a vlivné nadnárodní firmy a na straně druhé obyčejná rodina. Je zbytečné zdůrazňovat, že prostředky, které společnosti ovládající svět nejen showbusinessu mají k dispozici, a propaganda, kterou vedou – přičemž se většinou neřídí altruismem –, vystavuje rodinu velikému tlaku. Tento boj, a já jsem přesvědčený, že je to boj majitelů popkultury s rodinou o děti-zákazníky, je natolik nerovný, že obstojí pouze ti nejsilnější a nejlepší, tedy budoucí svatí. Je to žernov. Církev měla až do pontifikátu papeže Pavla VI. seznam zakázaných knih, což byl velmi dobrý a užitečný institut. Dnes by možná bylo lepší zavést spíše seznam knih dovolených, už jenom z praktického hlediska, neboť by byl kratší než seznam těch zakázaných. Bylo by zajímavé sledovat, jak by si vedly dnešní školní učebnice. Pravděpodobně by mnoho z nich bylo shledáno lehkými. Dnes je bohužel situace taková, že mluvčí biskupské konference věřícím doporučí rouhavou výstavu INRI nebo komunistický film „Jan Hus“. Umím si představit, že kříž, který musí rodiče nést, dnešním stavem ztěžkl o několik tun a váží jako hora. Ale i horou se dá za jistých podmínek pohnout. Pokud tedy mají rodiče nahradit cenzorský úřad, měli by postupovat jako on. Jak jsem zmínil, zaměstnávat ty nejlepší odborníky, tedy vzdělávat se, i když to možná ve vztahu k rodičům zní divně – většinou to jsou děti, kdo je vybízen ke vzdělávání –, a číst kvalitní literaturu, která se těmto problémům věnuje. Zmiňoval jsem konzultace s dalšími odborníky, v tomto případě odborníky z nouze, tedy dalšími rodiči, kteří mohu mít více zkušeností, případně zkušenosti z jiného úhlu pohledu. A co je nejdůležitější, nebojme se „přizvat“ do své rodiny dobrého kněze, který umí poradit nejen v duchovních záležitostech, ale také výchovných. Vždyť i kněží jsou otci a Církev se neomezuje pouze na kostel. Mnoho oblastí výchovy se prolíná s otázkami náboženství a zde není místo pro vlastní domácí pokusy, ale pro Církev učící. Samozřejmě ve vztahu k jednotlivým dětem je nutné brát zřetel na jejich věk, osobní charakter, případně i na míru otravy – to znamená, do jakého stupně dítě již dnešní populární kulturu akceptovalo a jak se k ní postavilo.

Byla-li řeč o dobré literatuře, pak nelze než se smutkem konstatovat, že té je ještě méně než šafránu. Osobně se zajímám zejména o populární hudbu a musím říct, že kvalitních křesťanských knih či článků na toto téma je velmi málo. Neupírám některým autorům zápal, s nímž se do dané problematiky pouští, nechci také zpochybňovat jejich často ty nejlepší úmysly, ale přesto takové knihy mnohdy působí diletantsky. Nakonec zjistíte, že autoři vycházejí z jednoho nebo dvou stejných zdrojů a opakují nepřesnosti, které jsou v nich obsaženy, nebo k nim dokonce ještě další nepřesnosti přidávají. Takovéto knihy mohou posloužit třeba v případě, kdy dítě ještě není nakaženo popkulturou, ale z vlastní zkušenosti vím, že nabídnout podobnou publikaci někomu, kdo se o hudbu více zajímá, může mít občas zcela opačný efekt.

Ale zpět ke kultuře, přesněji k umění. Člověk je stvořen k obrazu Božímu. Umělecký projev, respektive dílo, je vlastně jakýmsi stvořitelským aktem. V jistém ohledu bych si dovolil umělecké dílo přirovnat ke svátosti, protože také zahrnuje materii, formu a intenci. A stejně tak jako u svátosti, i zde může být materie, forma a intence neplatná nebo pochybná. Přinejmenším tehdy, když na kulturu uplatňujeme morální měřítka.

Co se materie a formy týče, tak populární kultura má problém s definicí sama sebe. Jistě jste se v novinách setkali s článkem, v němž se kritik ptal sám sebe i čtenářů: „Je toto ještě umění?“ Proto se stále častěji objevují termíny, které se vyhýbají tomu, aby dané dílo hodnotily. Volí se například slovní spojení „výtvarný projev“, „hudební projev“, „plastika“, „instalace“ atp. Nepochybuji, že znáte například počiny pana Jiřího Davida. Přinejmenším ten jeden, neonové srdce na Pražském hradě. To je nádherná ukázka toho, do jaké míry zmizely hranice současného umění. Materií se neonové srdce neliší v ničem od běžné světelné reklamy nebo poutače na domě pochybné pověsti. To, čím přitahuje zrak médií a veřejnosti, je neobvyklé umístění a záměr autora provokovat. Dnes vlastně stačí, aby někdo, kdo je přinejmenším trošku společensky uznáván jako umělec, nějaký svůj počin prohlásil za umění, a více méně automaticky se z toho pro veřejnost umění stává. Možná se k tomu přidají nějaká adjektiva jako „kontroverzní“, „extrémní“ atd., ale to je většinou tak všechno. Chybí autorita, která by se odvážila posoudit a rozhodnout. Nejen to, chybí totiž měřítka, podle kterých by se mohlo rozhodovat. Stačí, když někdo něco za umění prohlásí a následně je to médii jako takové akceptováno. Kdybych to měl vyjádřit v nadsázce, která nemusí být nutně vůbec nadsázkou, tak v případě, kdy se na chodník vykálí pes, musí po něm jeho majitel uklidit, ale když to udělá moderní umělec a svůj čin prohlásí za výtvarný projev, kterým protestuje proti buržoazní společnosti, může se mu dostat nemalého věhlasu a uznání. V hudbě stačí hrát po několik minut dva tóny, což mimochodem zvládnu i já, pak tento hudební projev nazvat například „Kapky existenciální nejistoty“, a hle, minimalistická skladba je na světě! Možná by vás překvapilo, kdyby vám zedník, který vrtá vrtačkou do zdi, oznámil, že je vlastně hudebník; ale opravdu existují „hudebníci“ (nutno podotknout, že mezi ně naštěstí řemeslníci většinou nepatří), kteří vyjdou na scénu s vrtačkou, načež vrtají a takto tvoří tzv. industriální hudební projev. To vše souvisí s jistým jevem: Ve chvíli, kdy se z umění stává pouhý projev, výraz, ustupuje do pozadí nebo zcela zaniká nutnost zvládnutí řemesla v daném oboru. Dříve umělec musel kromě jiného ovládat umělecké řemeslo. Salvador Dalí to vyjádřil slovy: „Jsme svědky zrodu synkretického umění, polokarikatury, polodekorace […] Picasso a Matiss ještě byli schopni dobře malovat. Jejich dnešní následovníci již neumějí malovat a nejsou schopni vytvořit na plátně lidskou tvář. To je strašné, protože tímto hrozí celému pokolení úpadek do nejtemnějšího barbarství.“

Jak bylo zmíněno výše, popkultura je především business. Moderní umělecké dílo je ve značné míře výrobek na trhu a podle toho se také chová. Nejdůležitějším krokem je dostat se do povědomí lidí a strhnout na sebe pozornost. Proto také stále nové a nové provokace ze strany umělců, útoky na autoritu, přirozený řád. Ovšem jak říkal Josef Florian: „I rouhat se člověk musí umět.“ Rouhání některých moderních umělců, mám na mysli různé nechutné obrazy, sochy, písně, je projevem nejhlubšího zoufalství. Umělecký projev idiota bude vždy projevem idiota. Nedokáží nic víc než například potopit krucifix do nádoby s močí, jak se to na jedné výstavě stalo, ale to je vše. Je to ubohé, stejně tak jako je ubohý otec toho všeho. Musejí urážet a strhávat na sebe pozornost, protože to je jejich život, s tím stojí a padá jejich existence. V tomto směru my, křesťané, máme neskonalou výhodu. Náš život stojí na něčem, či přesněji na někom, kdo je věčný a stálý.

Média jsou prostředkem, kterým populární kultura proniká do společnosti a utvrzuje svoje postavení. Pokud se zaměříme na děti, tak hlavními médii, které působí na jejich přesvědčení a utváří jejich názory, jsou televize a časopisy. Podle Mladé fronty Dnes má každé čtvrté dítě u nás ve svém pokoji televizor. V této souvislosti mi dovolte malou odbočku ohledně televize. V případě televize divák přijímá obrazy zcela pasivně. To je nejvíce patrné, srovnáme-li televizi s literaturou. Při četbě se lze mnohokrát zamyslet nad předkládanou informací, můžeme si daný úsek přečíst ještě jednou, požádat někoho o jeho názor nebo se k četbě vrátit až za nějakou dobu. Televizní obrazy jsou předkládány jeden za druhým „teď a tady“. Není čas si vybírat, popřemýšlet. Mottem televizního vysílání je: stále rychleji, stále jiný obsah, jiné barvy, jiný záběr kamery, aby se divák náhodou nenudil a nezvolil si jiný program. Obrazy jsou divákem přijímány, aniž by měl možnost kontrolovat jejich obsah rozumem. Zatímco četbou knihy nebo kocháním se krásami přírody člověk přijímá několik set obrazů za hodinu, v případě televize je to několik tisíc. Pokud televizní program obsahuje něco zlého, pak to působí daleko více nebezpečně, než je tomu v případě jiných médií či během rozhovoru. Filmy, s výjimkou některých dokumentárních pořadů, předkládají nejčastěji historickou fikci a vytvářejí umělý, nepravdivý svět. Svět, který neexistuje. Jelikož lež často obsahuje 90 % pravdy a 10 % nepravdy, stačí tedy k manipulaci duší jen vhodně „upravit“ scénář. Duše nasáklá těmito obrazy přestává vnímat realitu a skutečné problémy. Stává se vůči pravdě slepou. Výzkum, který proběhl v USA, ukázal, že za posledních deset let došlo u dětí ke snížení inteligence. Důvodem je podle vědců nepřiměřené a nevhodné používání elektronických zařízení, zejména počítačů, televize, walkmanů atd. Pokles inteligence je doprovázen snížením tvůrčích schopností, nedostatkem iniciativy a stálosti při plnění dlouhodobých nebo těžších úkolů. Nepředpokládám, že by to byl případ většiny dobrých katolických rodin, ale přesto se to nás a našich dětí týká. V souvislosti s povědomím, které média vytvářejí, totiž dochází k zajímavému fenoménu, který bych nazval „neplacení reklamní agenti“. To jsou všichni ti, kteří často nevědomě přijali jako realitu a komunikační základ virtuální svět vytvářený médii. Jednoduše řečeno, pokud vaše dítě přijde do kolektivu dětí, kde se většina rozhovorů točí kolem zážitků z televizních pořadů nebo kde je chování ostatních dětí motivováno vzorci známými z médií, může se stát, že „neplacení reklamní agenti“, spolužáci, okolí, vytvářejí silně nátlakové prostředí, jež nutí děti, které tento mediální svět zatím nesdílejí, k tomu, aby podlehly a přijaly všeobecně rozšířené mínění a názory vrstevníků.

K tomu se lze postavit několika způsoby. Jeden je restriktivní, kdy rodiče naprosto odříznou děti od kontaktu s takovým prostředím. Zmíněný postup je v dnešní době v naší globální vesnici již předem odsouzen k nezdaru. Myslím, že stačí, aby se dítě prošlo například po Václavském náměstí v Praze, a dostane se mu takové dávky popkultury, že jakákoli snaha tomu zamezit je iluzí, pokud ovšem nechceme svým dětem nasadit na hlavu papírovým pytlík a tak jej uchránit audiovizuálního vjemu. Samozřejmě lze věc řešit odstěhováním se do kanadských hvozdů nebo brazilského pralesa. Ale i zde je bohužel jen otázkou času, kdy se najednou skácí okolní stromy obklopující útočiště takovéto katolické rodiny a za nimi se objeví bagrista s walkmanem na uších čili „neplacený reklamní agent“. Také by se mělo počítat s jistým obdobím v životě člověka, kdy se dospívající snaží již sami utvářet vlastní osobnost, přičemž tento proces je dost často doprovázen kritickým přehodnocováním dosud nabytých informací, což nezřídka vede k rebelii vůči čemukoli. Obávám se, že jedinec nepřipravený na boj, vychovaný v teploučké bavlnce, je snadno napadnutelný moderními kulturními viry, neboť mu bude chybět imunita. Tím samozřejmě netvrdím, že by rodiče neměli sledovat, s kým se jejich potomci stýkají a přátelí, ale je důležité mít taktéž na paměti, že ostatní děti jsou také zatím oběťmi popkultury.

Druhým přístupem je např. postup křesťanského časopisu pro dívky „IN!“. Tedy uzavřít s popkulturou, alespoň co do materie a formy, kompromis. Ta míra kompromisu se může lišit svojí intenzitou. Jednak to může být víceméně nekritická otevřenost vůči všemu modernímu. Pochopitelně se to týká spíše obsahů, které nejsou v evidentním rozporu s křesťanskými principy či se jako neutrální tváří. Obávám se však, že neutrálních kulturních projevů příliš mnoho není. Většina odráží dnes naprosto všeobecné přesvědčení, a to v morálních otázkách bohužel nereflektuje katolickou nauku. Z toho je, myslím, jasné, že tato cesta není při formování osobnosti dospívajícího dítěte příliš šťastná, nevede-li přímo na scestí. Jiní volí popkulturní formu, ale snaží se s ní spojit křesťanský obsah. To je případ takzvané křesťanské rockové hudby. Autor knihy Gods of Wasteland – Fifty Years of Rock ’n’ Roll Michael Matt, který se zde věnuje současné populární hudbě, tvrdí, že křesťanská rocková skupina je stejný protimluv jako křesťanský striptýzový klub. Ovšem, jak sám uvádí, v městě Massillon ve státě Ohio existuje „Křesťanský taneční klub pro dospělé“, takže nikoho už ani nepřekvapí, že se může setkat i s křesťanskými rockovými skupinami. Neupírám tvůrcům časopisu a křesťanským rockerům dobrou vůli, vidím zde však několik nebezpečných úskalí. Např. časopis „IN!“ odkazuje svojí formou na časopisy typu „Bravo“ či „Dívka“, které mají za úkol předpřipravit mladé čtenáře na odběr ekvivalentních periodik pro dospělé, jako jsou např. „Cosmopolitan“, „Elle“ nebo „Esquire“. „IN!“ jednoduše neudělá z nekatolíků katolíky, ale svou formou může narušit katolickou mládež, pokleslým představením problémů snížit její měřítka a v konečné fázi udělat práci za „Bravo“, byť by to nebyl záměr jeho tvůrců. Tím chci poukázat na to, že nelze hledět pouze na obsah sdělení, ale je nutné také dbát na jeho formu, neboť již ta sama o sobě má vypovídací hodnotu, která působí na odběratele. To platí také o zmíněné rockové hudbě. A to odhlížím od toho, že zde je třeba i nadmíru křesťanský obsah často zastřen vokálním projevem zpěváka, což jistě bezezbytku platí o drsných metalových kapelách. Větší problém vidím v tom, že při poslechu takovýchto hudebních těles je akceptována forma, která je vlastní nekřesťanským interpretům, respektive zcela otevřeně protikřesťanským. Mám tu zkušenost, že je jen otázkou času, kdy posluchači křesťanského rocku přestanou tolik bazírovat na přidaném adjektivu a zamíří do problematických vod brutální sekulární popkultury.

Dovolím si udělat ještě jednu důležitou poznámku o materii rockové hudby. Kořeny této hudby najdeme v Americe, nicméně původně sahají až k domorodým Afričanům, a to zejména v oblasti rytmu a úlohy bicích nástrojů. Jedná se o hudbu, která byla a stále je součástí magických rituálů, přičemž jedním z jejích cílů je navodit u zúčastněných trans. Tedy stav, kdy do pozadí ustupují nebo prakticky zcela zanikají racionální schopnosti jedince. Zjistilo se, že rytmus, stejně jako i jisté tóny působí přímo fyzikálně na lidský organismus. Například neslyšící reagují na některé tóny. Hudba má vliv dokonce i na zvířata a rostliny. Při některých rytmech (beatech) dochází k stimulaci látek, které mají vliv na nervový systém člověka (např. tvorbu hormonu epinefrinu), ať už si to dotyčný přeje či ne. Výrazná stimulace smyslové stránky spolu s potlačením intelektu ústí v erotické vybuzení a agresivitu. Sebevražda rozumu často vede k sebevraždě fyzické. Lékaři se shodují, že výsledkem vlivu rockové hudby na lidskou bytost může být frustrace, ztráta sebeovládání, potlačení intelektu a vůle, směřující až k euforii, hysterie, halucinace, hypnóza, deprese, neurózy a psychózy, agresivita proti okolí i sobě, vandalismus atd. Obávám se, že naše lidské tělo není jednoduše na čistě fyzické rovině schopno rozlišit křesťanský rock od jeho satanistického protějšku.

Třetím postojem, který můžeme k populární kultuře zaujmout a předat jej dětem, jsou pevné zásady, výchova směřující ke kritickému myšlení schopnému obhájit své postoje před sebou samým i před ostatními. Dospívající čtrnáctiletý člověk se mezi vrstevníky jednoduše neuplatní s argumentem, že je něco špatné, protože mu to říkala maminka. Snad vůbec nejlepší je založit výchovu primárně pozitivně, tj. na kladných kulturních vzorcích. V tomto ohledu je nutné, aby rodiče šli příkladem. Křesťanská kultura je natolik bohatá studnice, že rozhodně nehrozí její vyschnutí. A to se týká všech oblastí, ať již jde o hudbu, výtvarné umění, architekturu. Poznávat bohatství skutečné hodnotné kultury by mělo být velkým dobrodružstvím. Učme se od největšího Umělce všech věků, našeho Pána a Stvořitele. V celém jeho díle lze nalézt řád, krásu, moudrost a lásku. Proto je příroda tou nejkrásnější galerií i koncertním sálem.

Jak jsem již uvedl, jedná se o boj s moderní popkulturou; boj s duchem tohoto světa, jak říká Písmo svaté. Snažme se v této válce postupovat rozvážně a takticky. Například ve věku dospívání, který se tak často projevuje rebelií, zkusme u dětí tuto vzpouru zaměřit správným směrem, ať slouží v boji za Království Krista Krále. Vždyť dnes je největší rebelií nepodlehnout většinové masové kultuře a vyznávat pevné hodnoty. Znáte snad větší vzpouru proti dnešnímu buržoaznímu liberalismu než být pravověrným tradičním katolíkem?

Nejsme v boji proti popkultuře sami. Ta se snaží ovládnout všechny normální lidi dobré vůle, kteří ctí přirozený řád. Jistý francouzský farmář, Jose Bove, s reakčně velkým knírem například projel svým traktorem skrz místní restauraci McDonalds a způsobil tak škodu za sto dvacet tisíc dolarů. Tím však nechci vybízet k podobným radikálním krokům. Naším bojovým „traktorem“ by měla být modlitba, oběť a neochvějná víra předků. Tak nepřátelům kříže způsobíme větší ztráty než za několik set tisíc dolarů; jedině tak ubráníme své území, naše rodiny; jedině tak zvítězíme.

Přepis přednášky „Svobody populární kultury“, která se konala v rámci cyklu „Ve škole sv. Josefa“ pořádaného Institutem sv. Josefa. (Upraveno.)