Rozhovor pro časopis Národní myšlenka

Delší čas jsi byl vnímán veřejností jako ředitel Občanského institutu. Mohl bys čtenářům říct, proč jsi OI opustil a co si myslíš o jeho současné podobě a činnosti? 

Občanský institut jsem opustil na přelomu let 2004-2005 po 13 letech práce v jeho řadách. Po takové době je běžné, že se člověk zamýšlí nad další perspektivou svého profesního uplatnění. Je třeba také upřímně zmínit, že jsem v průběhu těch let změnil některé svoje názory, které i v kontextu činnosti Občanského institutu začaly být vnímány jako příliš excentrické. Občanský institut je znám mj. tím, že se snaží nalézt styčné plochy mezi klasickým liberalismem a konzervatismem a rehabilitovat tak některé osvícenské ideje v očích konzervativních křesťanů. Osobně jsem přesvědčen, že se jedná o úsilí, jež má konfúzní východiska i závěry. Liberalismus je neobhajitelný ve všech svých variantách, bez ohledu na to, zda se jedná o liberalismus kontinentální (Občanským institutem odmítaný) či anglosaský (Občanským institutem uměle „christianizovaný“). V protikladu k OI hodnotím kriticky„ethos amerikanismu“ a působení USA ve světě. Politiku Bushovy administrativy  považuji za na hony vzdálenou od autenticky křesťanských a konzervativních principů. Současnou americkou politiku snad nejlépe vystihují slova nekonzervativního ideologa Michaela Ledeena, uveřejněná v deníku Wall Street Journal v roce 2001: „Naším křestním jménem je tvořivé ničení, jak doma, tak v zahraničí. Každým dnem strháváme starý řád, od obchodu po vědu, literaturu, umění, architekturu a film, politiku a právo. Naši nepřátelé tento vír energie a tvořivosti vždy nenáviděli, neboť ohrožoval jejich tradice (ať už byly jakékoli) a zahanboval je pro neschopnost držet s námi krok. Bojí se nás, když vidí, jak rozvracíme tradiční společnosti. Nemohou se cítit bezpečni, pokud existujeme a je to právě naše existence, nikoli naše politika, jež ohrožuje jejich legitimitu. Aby přežili, jsou nuceni nás napadat, stejně jako mi musíme zničit je, abychom postoupili vpřed v našem dějinném poslání.“

Přes všechny uvedené rozdíly a výhrady udržuji i nadále s OI spolupráci, např. formou pořádání kursu „Sociální etika ve světle víry“ na jeho půdě.

Institut svatého Josefa by bylo možno právem označit za tvoje dítě. Mohl bys nám popsat jeho činnost podrobněji? Na co kladete důraz?

Institut sv. Josefa jsem založil z toho důvodu, abych se mohl systematicky věnovat otázkám, kterým se sice věnuji již delší dobu, ale na které jsem nikdy neměl dostatek času. Moje pozornost se soustředí na dva základní tématické okruhy. Tím prvním je rodina a výchova dětí, druhým pak katolická sociální nauka. Obě témata spolu úzce souvisejí, neboť východiskem pro vytvoření křesťanského společenského řádu je rodina, vycházejícího z celoživotního manželství a otevřenosti k životu. Není žádnou náhodou, že to jsou právě manželství a rodina, proti kterým liberální režim, stejně jako režim komunistický, vede boj. Nástrojem k dosažení jeho destruktivních cílů jsou např. propagace sexuální nevázanosti a antikoncepční mentality, feminismus a jiné formy potírání přirozených rozdílů mezi mužem a ženou („politika rovných příležitostí“, kvóty ve veřejném i soukromém sektoru apod.), liberální výchova dětí či státní řízení a kontrola výchovy a vzdělávání. Z toho důvodu se také věnuji propagaci tzv. domácího vzdělávání. Sám mám šest dětí ve věku 4 měsíce až 11 let, jejichž vzdělávání zajišťujeme vlastními silami. Pro rodiny s dětmi pořádáme pravidelná setkání, nazvaná „Ve škole sv. Josefa“. Rodiče zde mají možnost vyslechnout si několik přednášek, týkajících se života rodiny v konfrontaci s negativními společenskými a ideologickými vlivy, které na ni působí; pro děti je připraven samostatný kulturně-pohybový program.

Sociální filosofii se věnuji v rámci výše uvedeného kursu „Sociální etika ve světle víry“, který probíhá každou středu od 18:00 v čítárně Občanského institutu v pražském Emauzském klášteře.

Bližší informace o činnosti Institutu sv. Josefa si lze vyhledat na jeho internetových stránkách.

Ty spolupracuješ i s katolickým časopisem Te Deum, jehož první číslo letos vyvolalo překvapivě bezohlednou kampaň ze strany modernistů v církvi i samotného českého kardinála. Jak bys tyto reakce komentoval?

Je tragédií, že pro velký počet moderně smýšlejících katolíků je důsledné zastávání postojů, vycházejících z tradice a učení Církve, odmítáno. Odpad od víry již nabyl takového rozsahu, že není snadné řídit se praxí, doporučovanou moderním klérem, a uchovat si přitom pevnou víru a schopnost rozeznávat dobré od zlého. Proto vydávání dvouměsíčníku Te Deum vyvolalo tak podrážděnou, místy až hysterickou reakci neomodernistů. V jednom ze svých veřejných výroků se o nás kardinál Vlk dokonce vyjádřil jako o „živlech“. Te Deum je časopis, který propojuje svět náboženství, kultury a politiky v tradičním, protiliberálním duchu a to se těm, jež si přejí nekonfrontační postoj Církve k demoliberálnímu světonázoru a jeho strukturám moci, samozřejmě nelíbí. Jejich proklamovaný důraz na dialog, otevřenost a pluralitu se pak ve světle jejich reakce na Te Deum ukazuje jako bezvýhradně pokrytecký a bezobsažný.

Modernisté také často kritizují činnost tzv. lefebvristů. Dokážeš si vysvětlit, proč je tato skupina alespoň v České republice stále viditelnější a proč pražské arcibiskupství cítí stále větší potřebu na její činnost nějakým způsobem reagovat?

Nejspíš to souvisí s tím, že si stále více věřících uvědomuje praktické důsledky „liberálního katolicismu“. Úpadek tradiční morálky, rozpad rodin, ztráta sebevědomí mnoha katolíků a moderní církevní hierarchie ve veřejném životě, tragický nedostatek kněžských i řeholních povolání – to vše je důsledkem odvratu od Boha a příklonu k člověku jako principu a měřítku lidského jednání. Kult Boží byl zastánci modernizace Církve nahrazen kultem člověka. Dobrým ukazatelem této změny je způsob, kterým se sloužila oběť mše svaté před změnami, provedenými před II. vatikánským  koncilem, a obřadem, který se používá dnes. Zatímco tradiční obřad je bezvýhradně zaměřen k Bohu (kněz slouží čelem k oltáři a svatostánku, v němž přebývá Nejsvětější svátost oltářní, věřící přijímají Tělo Páně v kleče a do úst, liturgickým jazykem je latina, základním zpěvem gregoriánský chorál) a vede k pokoře a pokání věřících i kněží důrazem na smírný charakter Kristovy zpřítomňované oběti kříže, obrací se moderní mešní obřad primárně k člověku a jeho lidským potřebám (kněz otočen k lidu, se kterým vede dialog, užívání mateřského jazyka, potlačení důrazu na smírnou oběť a prosazování pojetí mše jako hostiny, používání populární hudby a kytarových popěvků v liturgii, přijímání Těla Páně do ruky a odbourávání privilegovaného postavení kněze v kněžišti, jednajícího „in persona Christi“ a jeho nahrazování činorodými laiky, usilujícími o své sebezviditelnění apod.). Bude-li se Církev více podobat pouhým zájmovým společnostem než společnosti, „mimo kterou není spásy“, budou její řady ještě více řídnout. Proto roste zájem, zvláště mezi mladými lidmi (katolíky i nevěřícími) o ty kněžské a laické aktivity, které poukazují na nutnost znovunavázání na praxi Církve před modernizačními experimenty jejího pokrokového kléru. Dnes nejvýznamnější skupinou v Církvi, uchovávající si věrnost katolické tradici, je Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (pejorativně „lefebvristé“). O jejich postojích k současné krizi, prostředcích její nápravy a pastorační činnosti Kněžského bratrstva sv. Pia X. se lze dočíst na www.fsspx.cz.

Někteří tradicionalisté se pokoušejí hledat odpovědi na současné otázky v dávné minulosti včetně předkřesťanských náboženství. Domníváš se, že je možný určitý smír či alespoň příměří mezi katolickými tradicionalisty a „reakčními pohany“, pokud jde o prosazování často velmi podobných názorů na společnost do praxe?

Ano i ne. Spolupráce v těch otázkách, ve kterých je shoda, je samozřejmě možná. Existují-li nekatolíci, kteří usilují např. o změnu propotratové mentality ve společnosti a z ní vycházející legislativy, je samozřejmě rozumné spojit svoje síly a postupovat společně. Takových styčných témat je rozhodně více. Na druhou stranu je třeba uznat, že i tato spolupráce má svoje hranice. Pokud by měla vést k přesvědčení, že pro dosažení, slovy sv. Augustina, „pokoje řádu“ ve společnosti je nepodstatné, k jakému náboženství či světonázoru se člověk hlásí, pak by bylo třeba před hlubší spoluprací katolíků s „reakčními pohany“ varovat. V této souvislosti doporučuji ke studiu list sv. Pia X. Notre Charge Apostolique z roku 1910, ve kterém papež odsoudil tzv. sillonské hnutí, v němž se katolíci spojovali k řešení sociálních otázek z nekatolíky různých vyznání a lidí bez vyznání. Oproti „reakčním pohanům“ je třeba uvést, že se jednalo o hnutí spíše levicové, přesto i pro spolupráci „na pravici“ platí principy, v tomto dopise uvedené. Mj. z něj cituji: „Máme zde tedy interkonfesijní, katolíky založenou jednotu, usilující o reformu civilizace, která je především katolickým dílem, neboť žádná pravá civilizace bez mravní civilizace a žádná pravá moderní civilizace bez pravého náboženství, nemůže být. To je dokázanou pravdou a dějinnou skutečností.“… Ještě zvláštnější, právě tak zarážející jako zarmucující je opovážlivost a lehkomyslnost lidí, kteří se nazývají katolíky, kteří sní o přeměně společnosti za takových okolností mimo katolickou církev, o zřízení „říše spravedlnosti a lásky“ s pomocí lidí  přišlých ze všech stran bez náboženství nebo bez víry, jen když zapomenou na to, co je dělí:  náboženské a filosofické přesvědčení a zdůrazňují to, co je pojí: velkodušný idealismus a mravní síly, které čerpají tam, „kde mohou“… Výsledkem této práce, poživatelkou tohoto kosmopolitického sociálního hnutí může být jenom demokracie, která není katolická, ani protestantská, ani židovská; náboženství (a takovým chce sillonismus být, jak jeho vůdcové tvrdili), které je všeobecnější než katolické a které všechny lidi (kteří se stali bratry a soudruhy) spojuje „v říši Boha“: „Nepracuje se pro církev, pracuje se pro lidstvo!“.

Pokud by politická spolupráce „pravicových sil“ napříč různými světonázory měla vést k představě, že ideově pluralitně založená společnost je mravnější a společensky prospěšnější než společnost, výslovně se opírající o principy katolického sociálního učení, pak by se jednalo o stejný problém, na který poukázal sv. Pius X. v souvislosti s tzv.sillonským hnutím.

Zajímá mě tvůj názor na úlohu žen ve společnosti. Měli bychom přistoupit na snahy o pozitivní diskriminaci a kvóty, nebo se naopak snažit ženu osvobodit od kanceláře a továrního pásu a vrátit ji zpět domů k dětem?

Současná snaha zavést rovnostářský princip mezi mužem a ženou ve veřejném životě patří mezi nejnebezpečnější trendy současné liberálně-socialistické politiky. Svědčí také o naprosté ztrátě vědomí přirozených odlišností a z nich vyplývajících rolí mužů a žen, pocházejících od Stvořitele. Právě ve světle křesťanského pohledu na člověka je možné dobře pochopit, v čem spočívá rozdíl mezi přirozenou rovností v důstojnosti a umělou rovností v rolích. Odchod maminek od péče o děti do zaměstnání může být vynuceno neplánovanými okolnostmi, není však oprávněné dělat z této nouze ctnost. Matka v domácnosti je požehnáním pro svoje děti i pro celou společnost. Krize rodiny však nespočívá pouze v zvnějšku podněcované touze žen po „seberealizaci“ mimo rodinu, ale v úpadku, kterou prodělává instituce otcovství. Osobně se domnívám, že jednou z hlavních příčin feminismu je selhání otců v důsledku nedostatečného vědomí své zodpovědnosti za blaho své rodiny. Sebestřední muži, užívající svoje ženy jako pouhé prostředky k vlastnímu sebeuspokojení, se nemohou divit, když jim žena vypoví poslušnost a dá přednost vábivé siréně, volající po falešné emancipaci ponížených žen od tyranie mužů. Proto je tolik důležité navrátit se ke křesťanskému ideálu otce jako hlavy rodiny, který je vyvažován jeho povinností obětovat se pro dobro své ženy a celé své rodiny po vzoru Ježíše Krista. Úpadek hodnoty mateřství i otcovství jsou tedy spojené nádoby a jejich postupná obnova musí být také současná.

Nedávno prošel schvalovacím procesem zákon o tzv. registrovaném partnerství osob stejného pohlaví. Na tvůj názor se nemá cenu ptát, ale zajímalo by mě, jaká hlavní nebezpečí v jeho schválení vidíš.

Jeho hlavní nebezpečí spatřuji v relativizaci a společenské normalizaci protipřirozeného jednání. Relativizuje též hodnotu rodiny pro život společnosti, neboť udílí společensky uznaná privilegia vztahům, která nemohou předávat lidský život. To plyne ze zásadního nepochopení manželství, které moderní lidé chápou jako pouhý prostředek k vzájemnému uspokojení fyzických a psychických potřeb dvou osob. Z tohoto pojetí manželství však neplyne, proč toto uspokojení omezit jen na vztahy muže a ženy. Stát tu není od toho, aby reguloval či odměňoval fyzickou lásku, ale aby umožnil manželům plnit svoji základní funkci, tj. výchovu dětí, ve kterých je zajištěna budoucnost vlastního národa.

Domníváš se, že by bylo lepší zůstat u starých a zavedených zvyklostí a homosexualitu trestat tak, jak to bylo v našem kulturním okruhu po dlouhou dobu běžné?

Po praktické stránce je obtížné obnovovat tresty za činy, které nejsou velkou částí společnosti vnímány jako morálně špatné. K zákonu patří také jeho vynutitelnost a v tomto případě bych měl o jeho praktickém uplatnění pochybnosti. V současné situaci by stačilo, kdyby bylo i ze zákonných důvodů zřejmé, že sodomie nemůže být alternativou k manželství. Je třeba se zasadit i o to, aby nebylo dovoleno propagovat sodomii z peněz daňových poplatníků. V společnosti, v níž by křesťanství hrálo méně podřadnou roli než dnes, by však propagace sodomie byla trestná.

Probouzející se islám staví řadu z nás před určité dilema: jeho kritika zkažené západní společnosti je z nemalé části pravdivá, ale vyslovují ji ti, kdo jsou už hodně přes tisíc let nejhoršími nepřáteli křesťanstva či Západu. Jak z toho ven, když naše sympatie nemohou dost dobře patřit ani jedné straně konfliktu, jak neokonzervativcům šířícím „demokracii“ kam jen oko dohlédne, tak radikálním islamistům? 

Máš pravdu, nelze léčit jedno zlo zlem jiným. Islám není lékem na neduhy liberálně-sekularistických režimů Západu. Lze si jen přát, aby nebezpečí, které islám představuje, probudilo z osvícenského spánku ony poslední sebeobranné mechanismy křesťanské Evropy, neboť jen opětovná konverze Evropy může pokračující expanzi islámu zastavit. To není v silách ani liberalismu ani USA, prosazující násilné„vyvážení liberální demokracie“ do islámského světa. Je naopak zapotřebí se z islámského světa postupně stáhnout, současně s tím učinit skoncovat s naší sebevražednou imigrační politikou a napřít všechny síly k vlastní sebezáchově návratem k duchovním kořenům své vlastní civilizace. Je pošetilé a hloupé kritizovat islámské národy za jejich připravenost k oběti a zápasu o jejich pojetí světa, nejsme-li schopni ani své vlastní fyzické sebereprodukce, natož pak duchovně-kulturní rezistence vůči tomuto falešnému náboženství.

Otázky kladl Milan Špinka.