Rodina a liberalismus

Radomír Malý

Co je to rodina? Kdyby tuto otázku někdo položil ještě před sto lety, dočkal by se patrně poklepání na čelo. Jenže dnes se tímto kdysi samozřejmým pojmem zabývají i legislativci. Např. německé zákonodárství definuje rodinu jako libovolné společenství lidí, kde jsou děti. Že do této „definice“ se dá vměstnat téměř vše od polygamních komunit až po registrované partnerství, je logické.

Kde se vzaly takový posun a zmatení pojmů? K tomu je třeba všimnout si historického vývoje. Monogamní rodina s otcem, matkou a dětmi, sankcionována právními předpisy, v níž sexuální dezerce k jinému partnerovi či partnerce se stává závažným morálním i společenským faux pais, je plodem křesťanské civilizace. Jiné kultury, založené na nekřesťanských náboženstvích samozřejmě znaly také kromě polygamie i formu monogamní rodiny, avšak neexistovaly žádné legislativní ani morální sankce za její opuštění, manželská nevěra, promiskuita či rozvod se pokládaly za normální a přirozený jev a pokud existoval v tomto směru postih, tak výlučně jen pro ženy, nikoli pro muže.

Ježíš Kristus pozvedl manželství na svátost a tím dal též rodině záruku stability. Žena ve starověké i středověké „Christianitas“ měla jistotu, že ji manžel nemůže vyhodit z domu na ulici, jako tomu bylo např. v antice nebo prodat do otroctví jako ve starém Egyptě. Papežové uplatňovali klatby proti králům, kteří své ženy vyhnali a přijali k sobě milenky (Mikuláš I. v 9. stol. vůči franskému Lotharovi II., Innocenc III. ve 13. stol. vůči francouzskému Filipovi II. Augustovi). Muž měl povinnost ženu s dětmi zabezpečit ekonomicky a poskytnout jim optimální podmínky k životu. Zvlášť důležitým momentem byla výchova dětí v křesťanském duchu. Jejich právo na život, zaopatření a duchovní i mravní růst v monogamní rodině bylo garantováno církevními i světskými zákony. Zmizela antická zvůle tzv. „pater familias“, který podle zákona suverénně rozhodoval o životě a smrti svých narozených potomků. Křesťanský Codex Theodosianus ze 4. stol. stanovil dokonce za usmrcení narozeného i nenarozeného dítěte stejný trest jako za vraždu.

To vše se začalo hroutit s nástupem renezance. Brazilský sociální myslitel a zakladatel katolického konzervativního hnutí „Tradice, rodina, vlastnictví“ Plinio Correa de Oliveira považuje za zlomové 14. století. Renezance neznamenala podle něj pouze znovuobjevení antiky, nýbrž spolu s ní také znovuobjevení legality hříchu proti 6. a 9. přikázání, neboť antika nepovažovala sexuální promiskuitu a manželskou nevěru za delikt, maximálně jen za tzv. „kavalírský“.[1] To byla příslovečná „voda na mlýn“ všem sexuálním maniakům a nemravům, kteří od té doby nepřestali usilovat o to, aby nebyli považováni za hříšníky a jejich hříchy za něco objektivně špatného.

Prvním krokem vpřed tímto směrem byla protestantská reformace. Luther i Kalvín, i když nadále hájili nerozlučitelnost manželství a hříšnost sexu mimo něj, odmítli ho uznat za svátost. Tím se otevřela cesta různým „výjimkám z pravidla“. Král Jindřich VIII. si nechal po roztržce s papežem svými dvorními teology a kanonisty legalizovat jak rozvod s Kateřinou Aragonskou, tak i následujících pět dalších sňatků, Luther povolil svému protektorovi kurfiřtovi Filipu Hesenskému jako výjimku dvě ženy.[2]

Definitivní zlom však znamenalo osvícenství. Již Thomas Hobbes ve svém spise „Leviathan“ v 17. stol. popřel hierarchický model rodiny, spočívající na autoritě otce a hovoří o demokratickém modelu, který odpovídá jeho vizi nového, demokratického státu. Otec a matka dle Hobbese nemají žádnou nadpřirozenou autoritu, pouze takovou, kterou děti dobrovolně přijímají.[3] Ještě dále ve svém „demokratismu“ šel J.J.Rousseau, jenž považuje tzv. volnou lásku, tj. bezuzdnou sexuální promiskuitu přírodních lidí, za ideál.[4] Demokracie se svými pravidly svobodné volby má být určující i v rodině. Když se někomu z partnerů ve svazku nelíbí a najde si jiného, ať má svobodnou možnost odejít, rovněž tak když děti jsou jim na obtíž, nechť zákon dovolí, aby se jich zbavili a svěřili jejich výchovu státním veřejným institucím, což koneckonců Rousseau sám udělal, když své vlastní děti dal do sirotčince, aby ho údajně „nebrzdily v práci“[5]. Osvícenství vyvinulo naprosto zhoubný typ demokracie, kdy nešlo jen o politický systém, o techniku uplatňování moci jako v aténské polis ve starověku, nýbrž o ideologii, jež postupně zlikvidovala jakoukoliv autoritu včetně autority otce a matky v rodině – autority, která byla nerozlučně spjata s povinnostmi a odpovědností za partnera a děti. Nová ideologie dala otci a matce možnost vstupovat do nových sexuálních vztahů, rozvádět se a beztrestně opouštět děti, které na oplátku mohly kdykoliv autoritou rodičů pohrdnout a zbavit se jí.

To všechno se nedělo naráz, ale postupně. Osvícenské státy v 18. století nejdříve „redefinovaly“ manželský zákoník. Jestliže do té doby bylo manželství sankcionováno vyšší autoritou, tj. Boží, teď nastupuje rousseauovská definice „smlouvy dvou lidí“, při níž Bůh a Jeho přikázání nemají žádné místo. U nás poprvé takto označil manželství zákoník císaře Josefa II. r. 1783. Nutno přiznat, že tento právní dokument s výjimkou drobných detailů akceptoval ještě katolický požadavek manželské nerozlučitelnosti, nicméně chybělo to podstatné: zaštítění Božskou autoritou. Proto povolení rozvodu bylo jen otázkou času a došlo k němu r. 1868. Podobným vývojem prošla v 18. a 19. stol. většina zemí Evropy.

Ve Velké francouzské revoluci zavedli r. 1793 jakobíni místo katolického náboženství ateistický tzv. kult rozumu a s ním legální možnost snadného rozvodu manželství. To vedlo k takové zkáze mravů, že sám vůdce jakobínů Robespierre o rok později nahradil toto pseudonáboženství tzv. kultem Nejvyšší bytosti, což přineslo i návrat starého manželského zákoníku se silným omezením možnosti rozvodu, avšak bez odvolání se na autoritu Boží.

Na osvícenství a dědictví Velké francouzské revoluce navazovalo v 19. stol. hnutí liberalismu. Všude, kde se liberálové dostali k moci, postupně uvolňovali rozvody a možnosti nových sňatků. Zároveň se ale spolu s tímto procesem objevuje i další fenomén: zatlačování sexuality a všeho, co s ní souvisí, do ryze privátní sféry. Ve společnosti se prosazuje trend, že mluvit na veřejnosti o intimním vztahu dvou lidí, zvláště pak o jejich sexuálním životě, je neslušné. To souvisí s liberálním individualismem, s přísným rozlišením toho, co je veřejné, od toho, co je soukromé, přičemž čím méně veřejného, tím lépe. Vytváří se tzv. viktoriánská morálka (vláda královny Viktorie v Anglii), jež zachvátila ve druhé polovině 19. stol. nejprve Anglii, posléze však celou Evropu a Severní Ameriku. Tento směr byl ve skutečnosti hluboce pokrytecký. Na jedné straně se pokládalo za neslušnost, když se někde mladá dívka objevila s krátkými rukávy nebo když ji malíř namaloval bosou a se sukněmi do půl lýtek, na druhé straně však do kategorie „slušnosti“ vůbec nespadal manželský zákoník umožňující snadný rozvod, což využil leckterý bohatý buržoa středních let a cynicky opustil svoji rodinu kvůli mladší a krásnější ženě. Stejně tak se puritánská viktoriánská éra nijak nepohoršovala nad milenkami mocných a zámožných lidí, jestliže ti svůj poměr dokázali rafinovaně ukrývat a „zatloukat“, případně jej byla schopna s tklivou citlivostí představit v dílech tzv. „červené knihovny“ jako ctnost a nikoli jako špatnost.

Zásadní rozdíl mezi tzv. viktoriánskou morálkou a morálkou starověké i středověké Christianitas spočívá v tom, že tam, kde křesťanství mluví o hříchu, viktoriánský liberalismus zná pouze termín „neslušnost“ a to jen u vnějších projevů, nikoli v samotné podstatě. Tak analyzuje ve své práci „Reinheit und Jungfraulichkeit“ tato fakta známý německoamerický filozof, tradiční katolík Dietrich von Hildebrand.[6] Viktoriánská éra neodmítá pornografii a veškeré obscénnosti proto, poněvadž je to hříšné, čili objektivně špatné, Boha urážející a člověku škodlivé, nýbrž proto, poněvadž to spadá do intimního soukromí člověka, jež nesmí být nikým a ničím narušeno, neboť neomylná dogmata lidské svobody a nezávislosti si to žádají. Kdo by se o to pokusil, bude označen za „neslušného“. „Slušnost“ přitom neznamená jenom nemluvit veřejně o sexualitě, nýbrž také mlčet o tom, že mimomanželský poměr je mravně nedovolený. Liberální viktoriánská morálka tak na jedné straně ukazovala v otázkách sexu a manželství puritánskou fasádu, na druhé straně však pokládala za normální a přirozené, když  pod touto „pokličkou“ docházelo k promiskuitám těžkého kalibru a rozvratu rodin. Podle katolické nauky je naopak hřích proti 6. a 9. přikázání vždycky hříchem bez ohledu na to, je-li odhalen nebo utajen, podle viktoriánských pravidel „slušného chování“ je však přestupkem pouze tehdy, když pachatel si při tom počíná „nediskrétně“ a ještě většího společenského faux pais se dopouští ten, kdo takový čin veřejně odsuzuje a mluví o něm.

Katolická morálka se octla mnohokrát na pranýři pro údajnou „přemrštěnost“ a nevhodná tabu v sexuálních otázkách. Jenže to, co bývá prezentováno jako katolický postoj, je ve skutečnosti často projevem viktoriánského puritanismu a nikoliv katolictví. V dějinách Církve nikdy neexistovalo období, kdy by bylo zakázáno mluvit o intimních věcech člověka za předpokladu, že se tak bude dít ve vhodnou dobu, správným způsobem a na pravém místě s jasnou řečí, že každý sex mimo manželství je hříšný. Pohlavní zdrženlivost pro Boží království byla ovšem vždycky chápána jako vyšší hodnota a lepší volba, neboť je to stanovisko Ježíše Krista. Proto nalézáme zejména u starověkých církevních otců, kteří jako biskupové a mnichové žili v celibátu, formulace, z nichž je zřejmé jisté pohrdání sexualitou a varování před ní (sv. Basil, sv. Řehoř Veliký, částečně i sv. Augustin aj.). Na základě toho odpůrci katolické víry obviňují Církev z nepřátelského postoje vůči lidské pohlavnosti. K tomu je třeba namítnout: a) osoby, které se takto vyjadřovaly, dbaly pečlivě o to, aby svůj slib panictví a panenství neporušily, proto v zájmu ochrany této úžasné hodnoty měly právo i na ostré formulace, znějící uchu těch, kdo žijí v manželství, cize;  b) bylo naprosto jasné, že paušální odsouzení sexuality se týkalo pouze těch, kdo se rozhodli dobrovolně pro zasvěcený život v celibátu, nikoli těch, kteří žili v manželství; c) jednostranné pohrdání sexualitou nebylo nikdy církevní naukou, ta pouze žádala i v manželství její opatrné užívání a stanovila k tomu pod hříchem závazná pravidla;

Protikatolická propaganda je neseriózní, když cituje z provenience starověké i středověké Christianitas pouze texty, psané celibátníky pro celibátníky a mlčí o dílech, psaných lidmi žijícími v manželství. Regine Pernoudová ve své vynikající knize „Žena v době katedrál“ uvádí, že již od 11. stol., úměrně s tím, jak rostla vzdělanost mezi laiky, se objevují díla opěvující zamilovanost, ženskou krásu, manželskou lásku a věrnost. To se netýká pouze troubadourských milostných písní, ale i významných duchovních a mravních pojednání, psaných nejen ženatými či vdanými, jako např. Marií de Champagne, ale i samotnými celibátníky, např. Vilémem ze Saint-Thierry.[7] Kdo takto komplexně pohlédne na středověkou Christianitas, snadno zjistí, že v Církvi byly naprosto legální dva zdánlivě proti sobě stojící, ale ve skutečnosti navzájem se doplňující názory: na jedné straně celibátnictví s kategorickým odmítáním sexuality, na druhé straně však manželství jako svátost s rozsáhlou literaturou velebící lásku dvou lidí včetně milostné poezie. Církev obojí akceptovala za předpokladu, že vyjádřené názory budou v souladu s katolickou naukou.

Katolicismus na rozdíl od liberálního viktoriánského puritanismu nikdy neodmítal ve jménu falešně chápané „slušnosti“ otevřeně mluvit o tématech vztahu muže a ženy za předpokladu, že hřích bude vždy nazván hříchem a ctnost ctností. Rozsáhlá literatura několika staletí, ať už v duchu celibátní askeze odmítá sexualitu jako ďáblovo pokušení nebo v duchu obhajoby zamilovanosti a manželství vyzvedá lásku muže a ženy, je jasným dokladem, že Církev se nebála o lidské pohlavnosti mluvit bez zábran a otevřeně s jasným poukazem na hříšnost manželské nevěry a každého sexu mimo manželský svazek. Viktoriánská éra naproti tomu měla ostych o těchto věcech otevřeně hovořit, to jí však nebránilo legalizovat rozvody a produkovat literární díla, otevřeně glorifikující manželskou nevěru jako údajně „čestné“ řešení (romány Galsworthyho, Maupassanta, dramata G.B.Shawa aj.).

Vynikající polský etik z Katolické univerzity v Lublině Marek Czachorowski pokládá za vlastní ideové původce současného rozkladu rodiny S. Freuda, K. Marxe a F. Nietscheho.[8] To skvěle koresponduje s nedávno vydanou prací P. Buchanana „Zánik Západu“, který ve 20. století považuje za původce zhoubné kulturní revoluce včetně revoluce sexuální A. Gramsciho, G. Lukácze, Frankfurtskou školu a H. Marcussea.[9] U všech vidíme jasnou závislost na marxismu, Gramsci a Lukácz byli organizovaní komunisté, Frankfurtská škola a Marcusse kromě toho velmi obdivovali Freuda a Marcusse také Nietscheho. 

Freud se svou teorií „libida“ se obrací ostře proti katolické sexuální morálce. Přitom, aniž si to pravděpodobně sám uvědomuje, se ve skutečnosti bouří nikoli proti ní, ale proti viktoriánskému puritanismu, jemuž mylně připisuje katolickou a nikoli osvícenskou genezi. Freud si je velmi dobře vědom, že pod fasádou „slušnosti“ kvete pansexualismus, považovaný za přirozený a klade si logickou otázku, proč je tedy jeho prezentace pokládána za „neslušnou“. Navrhuje velmi jednoduché řešení: sexualitu zcela osvobodit, to, co je společensky akceptováno ve skrytu, nechť je akceptováno i veřejně. Freud dotahuje liberální nauku v otázkách rodiny do důsledků. Jestliže osvícenství a Francouzská revoluce hierarchický vztah muže a ženy v manželství „demokratizovaly“ a daly oběma sexuální svobodu, byť zatlačenou do ryze privátní sféry, Freud toto převádí do sféry veřejné. Plným právem je tedy tento vídeňský psychiatr a rodák z moravského Příbora nazýván „strůjcem novověké sexuální revoluce“.

Czachorowski napsal o Freudovi, že „zbavil rodinu otců“. To doložil analytickou důkladností a přesností, s níž provedl rozbor jeho teorie tzv. „Oidipova komplexu“ a „Oidipovy vzpoury“.[10] Freud chápe otcovládu jako tyranii mužů nad ženami a dětmi. Otcovláda pronikla podle Freuda i do uspořádání společnosti s jejími  nábožensky motivovanými zákazy a příkazy, zvláště pak v oblasti sexu, které jsou prý dokladem otcovské svévole a krutosti (otec-tyran nechce potěšení, které užívá, dopřát druhým včetně vlastních dětí) a zároveň hlavní brzdou svobodného rozvoje jedince a společnosti. Boj proti „otcovládě“ se tak stává i bojem proti každé formě autority, již v rodině ztělesňuje právě otec. Přesně tak pochopila Freudovu nauku revoluční mládež r. 1968, která se bouřila proti jakékoliv autoritě. Velkou inspirací se stali pro ni kromě Freuda i existencialistický filozof  J.P.Sartre a revoluční ideolog H. Marcusse. Tradiční otec rodiny měl být v duchu představ různých hippies, studentských levicových společenství atd. nahrazen buď blíže nespecifikovanou komunitou mužů a žen, v níž by všichni společně se stali „demokratickými“ nositeli autority, která by nikoho, zvláště pak děti, k ničemu nezavazovala nebo komunitou jednoho muže a jedné ženy, v níž by oba požívali naprosto stejnou autoritu bez ohledu na rozdílnost mužského a ženského charizmatu a měli sexuální svobodu včetně možnosti kdykoliv od sebe odejít a vystavit tak děti rychlému střídání zástupných „maminek“, „tatínků“, „strejčků“ apod.

Czachorowski na příkladu USA ukazuje, že sexuální revoluce začala v této zemi ještě mnohem dříve než v r. 1968. Freudův žák Wilhelm Reich už r. 1944 píše, že v USA probíhá sexuální revoluce již od 30. let, neboť Freudův důraz na rozkoš a požitek především v rovině sexuální si vítězně razí cestu skrze kulturu a zakrátko ovládne veškerou západní civilizaci.[11] Před tímto nebezpečím varovali i lidé nenáboženští, kteří neztratili zbytky odpovědnosti a morálky. Albert Camus nazývá období po druhé světové válce „stoletím markýze de Sade“, neboť sexuální požitek a rozkoš se staly podle něj nejdůležitějším kritériem, před nímž musí ustoupit všechny ostatní etické  normy.[12]

Freud však ještě nedospěl k tomu, co je charakteristické pro sexuální revoluci 2. pol. 20. stol.: k oddělení sexuality od prokreativity. Toto provedl až druhý myšlenkový původce sexuální revoluce, jímž je podle Czachorowského Marx. Freud zbavil svět otců, Marx, Engels a Lenin ho zbavili matek. Už Marx ve svém „Komunistickém manifestu“ píše, že žena se stala v manželství pouhým „nástrojem produkce“ a Engels tvrdí: „Muž je v rodině buržoazií, kdežto žena proletariátem“.[13] Monogamní rodina tak musí být zlikvidována jako součást tzv.vykořisťovatelského společenského řádu. Engels doslovně říká: „Když žena plní své povinnosti v soukromé službě rodině, je vyloučena z veřejné produkce, nemůže vydělávat. Chce-li se účastnit veřejné produkce a samostatně vydělávat, nemůže plnit své rodinné povinnosti.“[14] Dále Engels považuje nerozlučitelnost manželství, jak je hlásá křesťanství, za „formu zotročení ženy“. Lenin požadoval její osvobození „od plotny a plínek“.[15] Základem musí být osvobození sexuální s možností ženy libovolně střídat partnery, což jí prý zajistí nezávislost na muži.

Tyto zásady byly důsledně realizovány po bolševické revoluci r. 1917 v sovětském Rusku. Lenin napsal: „Komunismus nepřináší askezi, ale radost ze života a životní energii skrze život naplněný láskou...(sexuální, pozn. autora)“[16] Pornografické obrázky a snímky dostaly zelenou. V prosinci r. 1917 byly vydány pověstné dekrety, podle nichž se manželství stalo v Rusku pouhou formalitou, kterou bylo možno kdykoliv před státním úředníkem prohlásit za zrušenou bez jakéhokoliv rozvodového řízení. W. Reich nazývá bolševickou revoluci „první sexuální revolucí v dějinách“ , jež předešla sexuální revoluci v západním světě.[17] Alexandra Kollontajová, lidová komisařka pro sociální záležitosti v Leninově kabinetu, prohlásila doslova: „Místo rodiny musí teď zaujmout okřídlený Eros.“[18] Žena se měla stát účastníkem pracovního procesu na stejné úrovni s mužem a naprosto svobodnou ve střídání sexuálních partnerů. Tím přestala být matkou a aby jí mateřství nebylo „na obtíž“, jestliže tuto roli po otěhotnění převzít nechce, legalizovala sovětská vláda r. 1920 jako první v dějinách umělý potrat (v jedné moskevské nemocnici bylo vykonáno za rok 50 tisíc abortů). Sexualita a prokreativita tak poprvé v dějinách byly od sebe odděleny. Zcela logicky potom, když je nežádoucí, aby se matka věnovala dětem, musí převzít, podobně jako v antické Spartě, výchovu dětí stát. Autor tzv. rodinného kodexu SSSR Anatolij Gojchberg stanovil, že „rodinu musí nahradit komunistická strana“[19], proto sovětský režim věnoval po celou dobu své existence maximální pozornost státní výchově dětí. Zajímavé a přitom málo známé je, že v různých dětských domovech a ústavech pro bezprizorní mládež sovětského Ruska patřila výchova k sexuální promiskuitě k principiálním požadavkům na základě dekretů Dzierźynského.[20] Za povšimnutí také stojí, že SSSR předběhl demokratický Západ i v popularizaci homosexualismu. Již ve dvacátých letech zrušily sovětské zákony všechna carská opatření proti homosexuálům. Ve Velké sovětské encyklopedii přední propagandista Magnus Hirschfeld, sám gay, velebil sovětský režim za to, že údajně zrovnoprávnil homosexuály s heterosexuály.[21] Skutečnost, že tato první sexuální revoluce v dějinách, toto údajné „osvobození lidské pohlavnosti“, jak psal tehdejší bolševický tisk, proběhlo v těsné souvislosti s nejbestiálnějším masovým terorem a třídní genocidou komunistického režimu, dává celému fenoménu jednoznačné vysvědčení. Pohrdání rodinou, které je v bolševické ideologii hluboce zakódováno, vysvítá nejjasněji z literární glorifikace 12letého Pavla Morozova, jenž neváhal udat vlastního otce jako kulaka a „třídního nepřítele“.

Demoralizace společnosti, která nastoupila po vydání zmíněných sovětských zákonů, přiměla ve 30. letech Stalinův režim, aby provedl jejich náležitá zpřísnění a transformoval tak stav sovětské oficiální etiky na úroveň liberální viktoriánské morálky, což se promítlo po II. světové válce i do zákonů a sociálních opatření východoevropských komunistických zemí. Komunisté sice legalizovali všude potraty a později antikoncepci, rovněž tak jejich rozvodová praxe byla liberální, romány a filmy tzv. „socialistického realismu“ se zřídkakdy obešly bez manželských „trojúhelníků“, nicméně pornografie se přísně stíhala. Je paradoxní, že sexuální revoluci v ortodoxní marxisticko-leninské podobě, tzn. ve striktním oddělení sexuality od prokreativity, kdy sex se měl stát pouhou rekreační záležitostí, čemuž mj. napomohlo r. 1960 zavedení antikoncepční pilulky, prosazovaly ve druhé polovině 20. stol. naopak „antikomunistické“ liberální demokracie a nikoliv bolševické země. To se projevovalo v rovině nejrůznějších iniciativ OSN. Již na demografické konferenci v Bukurešti r. 1974 obvinil delegát Sv. stolce některé západní státy, že usilují podvrátit instituci rodiny. V 90. letech potom na konferencích v Káhiře a Pekingu se protirodinná politika předních demokratických velmocí projevila již bez obalu.

V USA využil už v 50. letech podnikatelský trust Rothstein, Sturman a Zaffaro popularity freudistických a marxleninských názorů na sexualitu a rozhodl se vsadit na obchod s lidskou nahotou a erotikou nejprve v reklamě, posléze i ve filmové produkci. Eisenhowerova i Kennedyho vláda se sice ještě pokoušely klást tomuto trendu nevýrazný odpor, nicméně Johnsonův kabinet v polovině 60. let již úplně kapituloval, Nejvyšší soud prohlásil potom r. 1967 pornografii za zcela legální, což vedlo k postupnému uzákonění tohoto zla téměř ve všech demokratických státech. Tyto informace uvádí David Scott ve své publikaci „Pornografie“ (vyšla v polštině).[22] Masové rozšíření tohoto fenoménu výrazně napomohlo k výbuchu revoluce mládeže r. 1968, která směřovala, jak známo, již nepokrytě proti instituci rodiny.

Na současném rozkladu rodiny má svůj výrazný podíl také F. Nietsche se svojí teorií nadčlověka. I on, podobně jako Freud a Marx, vyčlenil sexuální sféru z oblasti dobra a zla. Vyplývá to z jeho spisů „Z genealogie morálky“ a „Soumrak bohů“. Nietsche požaduje sexuální svobodu, která není „ujařmena“ manželskou věrností. To se týká zejména tzv. „nadčlověka“, plavovlasé bestie, jež odhazuje všechen soucit a vůbec každý altruismus stranou, aby sobecky vládla tyranskou krutostí. Tento „nadčlověk“ musí však také plodit potomky. Má tak činit bez jakékoliv lásky a citu, rozhodující je rozkoš, na niž má jako ten nejsilnější právo. Nietsche odmítá ve vztahu muže a ženy jakýkoliv cit, ten je prý vynálezem křesťanství, jež údajně retardovalo lidstvo v jeho vývoji směrem k „nadčlověku“, jen  rozkoš a zplození potomstva mají svoji hodnotu. Podle Czachorowského tedy Freud zbavil společnost otců, Marx matek a Nietsche odstranil ze vztahu muže a ženy to nejcennější – citové vzplanutí lásky a nahradil je brutalitou a hédonistickým požitkem.

Nietscheho názor na sexualitu se stal dominantní v hitlerovské III. říši, která se k jeho nauce ostentativně hlásila, jak svědčí Hitlerův „Můj boj“ a Rosenbergův „Mýtus 20. století“. Němečtí nacisté měli zájem na růstu populace tzv. „panské germánské rasy“, proto rozvinuli rozsáhlou mediální kampaň se sloganem „každá německá žena dá vůdci jedno dítě“, přičemž vůbec nezáleželo na tom, jestli v manželství či mimo ně. Do koncentračního tábora v Dachau se dostali někteří katoličtí kněží jen proto, že na toto heslo reagovali v kázání slovy “ano, ale dítě v manželství, ne mimo ně“.[23] Tím prý „nespravedlivě upřednostnili“ manželské svazky a dopustili se urážky svobodných matek. Nacisté po vzoru sovětských bolševiků uvolnili erotiku a pornografii v literatuře a zejména ve filmu (o což se „kvalifikovaně“ postaral ministr propagandy Josef Goebbels), i když kultivovaněji a ne v takovém rozsahu, nicméně promiskuita přesto ovládla celý národ.

Nejhroznější však bylo, že Nietscheho glorifikace hrubé síly a odmítání všeho údajně „slabého“ a „nevyvinutého“ mělo svůj dopad v rodinách – a sice konkrétně ve vztahu ke starým a nemocným prarodičům nebo k postiženým dětem. Těm byl adresován nacistický program eutanázie. Současně s tím se prováděla v masovém měřítku sterilizace všech duševně i jinak postižených, aby nemohli mít tzv. „méněcenné“ potomky, ale také příslušníků tzv. „méněcenných“ ras a národů jako Židů, Cikánů, Poláků atd. Eutanázie a sterilizace se staly průvodním jevem hrůzného a bestiálního „šoah“ neboli holocaustu. Rodina byla v nacistickém Německu postavena na roveň jiným heterosexuálním svazkům a měla své oprávnění pouze tehdy, když z ní vycházeli zdraví a silní jedinci. Hitlerovský režim legalizoval r. 1943 potraty pro Židy, Cikány a Poláky.

Odporné zločinné praktiky německého nacionálního socialismu byly po válce předmětem obžaloby norimberského tribunálu. Brzy se však ukázalo pokrytectví liberálních demokracií, které sice odsuzovaly nacistické pohlaváry k nejvyšším trestům mj. i za programy eutanázie a sterilizace, nicméně v USA získávaly i ve vysokých vědeckých a politických kruzích uznání názory Margareth Sangerové, jež se netajila svým obdivem k Hitlerovi a jeho plánu vyhubit tzv. „méněcenné lidi“.[24] „Dveřmi vyhozené“ eutanázie a sterilizace se o několik málo desetiletí vrátily takříkajíc „oknem“. Sterilizace je dnes uznávaná jako jedna z forem antikoncepce, eutanázie je v současné době legální již v několika státech USA a ve třech zemích EU (v Holandsku, v Belgii a nejnověji ve Francii). Je to přímý důsledek nietscheanismu, neboť k odkazu tohoto filozofa se nehlásili pouze nacionální socialisté v Německu, ale také hlavní ideolog revolučního hnutí roku 1968 H. Marcusse.[25] Nelze zapomenout, že většina nynějších politiků na Západě byla tenkrát ve studentském věku, aktivně se účastnila tehdejších násilností a velebila kromě Adorna a Sartrea zvláště Marcussea. S nietscheanismem a dědictvím nacismu souvisí i samozřejmost, s jakou média i politikové akceptují potrat z důvodů poškození plodu a eventuality, že dítě se narodí postižené, jakož i stále menší ochota ošetřovat staré a nemohoucí prarodiče doma, což vytváří tlak na legalizaci eutanázie.

Máme-li tedy v kostce vyjádřit, co se vlastně v posledních staletích stalo s rodinou, tak je třeba vědět: Nejprve osvícenci a liberálové v 18. a 19. stol. zbavili manželství a rodinu jejich božské sankce a učinili z nich pouhou společenskou smlouvu, kterou lze přizpůsobit okolnostem, což vedlo k legalizaci rozvodů a k masovému rozšíření manželské nevěry. V další fázi Freud a jeho následovníci prohlásili pohlavní pud za nejdůležitější v životě člověka, proto by měly být erotika, pornografie a propagace promiskuitního chování zbaveny nádechu hanby. Marx a Lenin oddělili sexualitu od prokreativity, vyčlenili ji z manželského svazku a učinili z ní rekreační záležitost. Nietsche prohlásil za „slabošství“ veškerý cit a lásku ve vztahu muže a ženy, který má být jen utilitaristickým uspokojením pohlavního pudu silných jedinců, zatímco slabí nemají práva na existenci (staří, nevyléčitelně nemocní a nenarozené děti). V důsledku tohoto vývoje tradiční rodina s otcem a matkou, kteří  vzájemnou láskou a věrností by se měli stát vzorem svým dětem, přestala být základem společnosti a pouze jako „jedna z forem“ soutěží s různými podobami promiskuity a krátkodobých vztahů, ale také s partnerskými svazky gayů a lesbiček, v jejichž prospěch se vede obrovská celosvětová mediální kampaň.

Za těchto okolností bezděčně napadne otázka: Má tradiční rodina podle nauky Církve ještě šanci? To nutno okamžitě odmítnout jako ďábelské pokušení. Nejenom má šanci, ale v rukou všech věrných katolíků se naopak stane v blízké budoucnosti účinnou zbraní. Náš papež mluví často o „nové evangelizaci Evropy“. Té se ale nedosáhne konferencemi, „ekumenickými“ a „mezináboženskými“ dialogy a dalšími podniky, které jsou spíše výprodejem katolické víry než evangelizací či christianizací, ale příkladným životem opravdových katolických rodin, které budou účinně demonstrovat, že vzájemná manželská láska a věrnost, pevně zakotvená v Kristu a Jeho nauce, je nejen možná, ale přináší opravdovou radost a pokoj, vyzařující na děti, které tak mají záruku autentického mravního a citového růstu. Jisto je, že lidé žijící podle výše uvedených negativních forem nejsou šťastní a katolík žijící v krásném a harmonickém manželství se velmi často setkává se závistivým pohledem z jejich strany a nevysloveným dotazem: Jak to děláte? Jak je to možné? Význam katolické rodiny je dnes podle mne důležitější než kdy jindy, proto považuji za úder hřebíčku na hlavičku program, které si vytyčil Institut sv. Josefa. Kéž Pán dá, aby se podařil!