Rodina a výchova dětí ve světle katolické nauky

Michal Semín

Brno, Lipový kříž, 15. 1. 2005

V této dnešní přednášce se budeme věnovat základním principům katolické výchovy a vzdělávání dětí. Nejprve se zamyslíme nad tím, k jakým účelům je určeno manželství a co z toho plyne pro postoj rodičů k předávání života. V další části přednášky se budeme věnovat souvislostem mezi křesťanskou výchovou dětí a jejich vzděláním, a to ve světle posledního cíle lidského života. Vodítkem nám bude encyklika papeže Pia XI. Divini illius magistri z roku 1929. Na úplný závěr vás seznámím s konceptem tzv. domácího vzdělávání, při němž rodiče vyučují svoje děti svépomocí. Uvidíme, že za splnění určitých podmínek je katolická domácí škola velice vhodnou formou vzdělávání dětí, navíc plně v souladu s tím, co církev o výchově a vzdělání dětí kontinuálně učí.

O významu rodiny dnes pochybuje málokterý katolík. Každá diecéze má jako součást své struktury organizaci, zabývající se potřebami rodin, na toto téma často slýcháme kázat mnohé církevní představitele, v čele s papežem Janem Pavlem II. Právě jeho angažovanost na poli obrany rodiny bývá zvláště konzervativně smýšlejícími katolíky interpretována jako důkaz jeho věrnosti pokladu víry. Je bezesporu prospěšné a důležité, že se papež vyjadřuje proti potratům, umělé antikoncepci či homosexuálním svazkům, jeho snaha vyzdvihnout a podpořit liberalismem erodovaný koncept nezrušitelnosti manželského svazku a otevřenosti k životu je však současně relativizována jeho bezvýhradnou podporou přirozených metod zabraňování početí (PPR), zcela netradičním výkladem poměru mezi manžely, jak je uvádí sv. Pavel v listu Efesanům 5, 21 „Poddáni buďte v bázni Kristově jedni druhým!“ (viz encyklika Mulieris dignitatem) či s tím související snahou vytvořit křesťanskou alternativu k sekulárnímu feminismu podporou rovných příležitostí mužů i žen v politice či na trhu práce.

V čem tedy spočívá smysl manželství? Převažující většina současníků vám pohotově odpoví, že smysl manželského soužití spočívá výhradně ve vzájemné náklonnosti, ať už fyzické či duševní, v romantické lásce, kdy je jeden druhému stále k dispozici. Manželství jistě uspokojuje touhu po sdílení s osobou opačného pohlaví, ale není tím, pro co je manželství primárně určeno. Manželství je jediným způsobem pohlavního života – jehož účelem je zachování lidského pokolení –, které odpovídá povaze a důstojnosti člověka jako rozumné bytosti. Hlavním a nejzřejmějším účelem manželství je tedy plození a výchova dětí způsobem odpovídajícím rozumné lidské přirozenosti. Toto stanovisko je s oblibou karikováno představou, že kvalita katolického manželství se odvíjí jen od počtu dětí. To je samozřejmě nesmysl, jakkoli je třeba trvat na tom, že neexistují-li dostatečně závažné důvody nepočít, je katolické manželství voláno k co největší otevřenosti novému lidskému životu. Důraz je tedy třeba klást na oba aspekty prvotního účelu manželství, plození i výchovu. Druhým účelem manželství je pak osobní blaho manželů, které spočívá v požívání vzájemné lásky, a to jak tělesné, tak duchovní, ve vzájemné podpoře a pomoci. Tento druhý účel manželství se spojuje s účelem prvním v hierarchicky uspořádanou jednotu a jen v důsledku zřejmé zvrácenosti může být sledován s vyloučením prvního. Avšak i sám o sobě je tento druhý účel manželství natolik významný, že udílí dostatečné důvody k uzavření manželství i tehdy, když splnění prvotního účelu není fyzicky možné. Neplodnost tedy není překážkou manželství ani důvodem ke zrušení manželského společenství. To však nic nemění na tom, že manželství je primárně zaměřeno k udílení života, o čemž mj. svědčí i skutečnost, že je manželský svazek uzavírán jen pro toto časné „slzavé údolí“. Nebeské společenství již manželství nezná, neboť tam je vztah bývalých manželů svázán jiným poutem a za jiným účelem, než jak je tomu v manželství. Jak na toto téma hovoří „magna charta“ katolického učení o manželství, encyklika Pia XI. Casti connubii (1930)? „Prvé místo mezi manželskými dobry zaujímá potomstvo. A věru, sám Stvořitel lidského pokolení, který ve své dobrotivosti chtěl lidí používat jako služebníků pro šíření života, tomu učil, když v ráji, ustanovuje manželství, řekl prarodičům: „Rosťte a množte se a plňte zemi“. Bůh chce, aby se lidé rodili ne pouze k tomu, aby existovali a naplňovali zemi, nýbrž mnohem více na to, aby byli ctiteli Boha, Jej poznávali a milovali, a konečně požívali Ho bez konce v nebi […] Z toho lze lehce poznat, jak velikým darem Boží dobroty a jak vzácným plodem manželství je potomstvo, vzešlé mocí všemohoucího Boha za spolupůsobení rodičů. Ať pováží křesťanští rodiče, že jejich úkolem není pouze šířit a zachovávat na zemi lidské pokolení, ba ani ne pouze vychovávat jakékoli ctitele pravého Boha; nýbrž jejich posláním že je přivádět potomstvo Církvi Kristově, aby den ode dne přibývalo lidu zasvěceného službě Boží a službě Spasitele našeho […] Dobro potomstva se však nevyčerpává dobrodiním zplození, nýbrž musí přistoupit ještě něco jiného, totiž patřičná výchova dítěte.“

Tento úryvek z encykliky Casti connubii nás přivádí k dalšímu, můžeme říci ústřednímu tématu dnešní přednášky, a tím je výchova a vzdělávání dětí. Průvodcem nám bude další z řady vynikajících encyklik Pia XI. Divini illius magistri.

„Opravdu, nikdy se o výchově nejednalo tolik jako nyní. Proto se všude objevují učitelé nových vychovatelských směrů, kteří vymýšlejí a hlásají nové způsoby a cesty a honosí se, že jimi vytvoří snadnější a účinnější výchovu, která lidi zítřka připraví, aby na zemi dosáhli toužebné blaženosti,“ píše Pius XI. a nám se oprávněně zdá, že nepíše jen o roce 1929, ale o naší současnosti. Školských reforem, jimiž prošly předchozí generace v komunistickém bloku i na Západě, je nespočet a v zásadě všechny vycházely ze stejného ideového základu – vzdělání a škola jsou prostředky státem řízené socializace dětí, která jim umožní funkční zařazení v systému, jež dané sekulární režimy – ať už kolektivistické či individualistické – uvádějí do života. Po II. vatikánském koncilu se na Západě rozšiřují výchovně-vzdělávací reformy a experimenty také do sítě katolických škol, což má za následek jejich postupnou ničivou sekularizaci. Dnes je tedy zcela běžné, že osnovy diecézních škol obsahují totéž učivo, s jakým se setkáváme na školách státních či necírkevních, včetně sexuální výchovy, evolucionisticky pojaté přírodovědy a biologie, výuky historie, kde se odhlíží od dějin spásy a křesťanské filosofie dějin, na některých církevních školách, a to již i v České republice, je výuka katolického náboženství nepovinná apod.

Je smutnou skutečností, že mnoho katolických rodičů ani neví, podle jakých měřítek se má při volbě vzdělávacích cest pro svoje děti rozhodovat. Nelze jim to mít ani tak za zlé, když uvážíme, že jim k tomu často nepodávají pomocnou ruku svým poučením a příkladem jejich vlastní duchovní pastýři. Mnozí z nich se totiž domnívají, že dětem z katolických rodin škodí, jsou-li vzdělávány ve školách, kde se s jiným než katolickým přístupem ke světu nesetkávají. Považují naopak za vhodnější, aby se katolické děti vmísily do ideově pluralitních kolektivů a tak se naučily toleranci k odlišnostem a nepropadaly falešnému dojmu, že má katolická církev na všechno správnou a jedině platnou odpověď. Tento konfúzní, i když na první pohled sympatický postoj je předmětem zásadní kritiky Pia XI., což bude zřejmé z následných citací, které zde uvedu. Proto je dnes tak důležité, aby se jak rodiče (ale i kněží!) seznámili s obsahem encykliky o křesťanské výchově mládeže Divini illius magistri a podle principů v ní obsažených usměrňovali své myšlenky a svá rozhodnutí při volbě vzdělání pro svoje ratolesti.

Encyklika Divini illius magistri je krystalicky čirou expozicí základních principů, ze kterých je třeba vycházet při koncipování katolické výchovy a vzdělání.

Předkládá zásadně důležitá kritéria, podle kterých můžeme posoudit, zda je daná škola či forma vzdělávání v souladu s katolickým učením – a tedy vůlí Boží –, či nikoli.

1. CÍL VÝCHOVY A VZDĚLÁNÍ

„Je přece účelem výchovy dát člověku takové vzdělání, jakého za pozemského života potřebuje, aby mohl dojít nejvyššího cíle stanoveného Stvořitelem. Nemůže tedy být v pravém slova smyslu výchovou taková výchova, která by cele nevedla k poslednímu cíli. Proto v tomto řádu světa, jak jej zařídila Prozřetelnost Boha – když se zjevil ve svém jednorozeném Synu, jenž jediný je „cesta, pravda a život“ – nemůže být plná a dokonalá výchova leč křesťanská.“

Tento požadavek je zcela zřejmý a snadno pochopitelný, neboť je bezprostředně odvozen od posledního cíle lidského života, jímž je blažené patření na Boha.

„Křesťanská výchova je věcí nesmírně důležitou nejen pro jednotlivce, nýbrž také pro rodinu a společnost; síla a hodnota rodiny společnosti skutečně tkví jen v hodnotě a síle jedinců, kteří, jak známo, tvoří rodinu a společnost. Rovněž je z uvedených důvodů nabíledni, že první ze všech je křesťanská výchova, jež směřuje hlavně k tomu, aby mládeži dala nejvyšší dobro, totiž Boha, a lidské společnosti aby připravila největší, pokud na zemi možno, prospěch a užitek. Toho se snaží dojít tím účinnějším způsobem, ježto lidé, právě takové dílo konající, pracují s Bohem, aby prospěli soukromému i veřejnému blahu občanů.“ Porovnejme tento požadavek s pojetím moderního školství. To se alespoň zdánlivě (skutečnost je složitější, neboť je tento koncept vzdělanosti ideologicky podmíněn sekularismem a náboženským indiferentismem) zaměřuje výhradně na rozvíjení dovedností praktické povahy, jež bude možné uplatnit v rané dospělosti na trhu práce. I mnozí katolíci takto dnes smýšlejí.

2. PLODY KŘESŤANSKÉ VÝCHOVY

Pravá křesťanská výchova má za cíl vychovávat ke křesťanskému charakteru, tedy k takovému životnímu postoji, kdy je vše, co člověk činí, podřízeno poslednímu cíli lidského života. Z jednání takového člověka je zřejmé, že žije v Kristu a Kristus v něm. Katolické vzdělání učí rozeznávat objektivní dobro od zla, což je hledisko, jež je v moderní pedagogice odmítáno pro údajný nedostatek tolerance k odlišným a subjektem vždy fatálně zatíženým představám o tom, co je dobré a co nikoli. Tomuto imperativu etického pluralismu jsou přizpůsobeny také metody a průběh výuky. Na zahraničních školách, a v rostoucí míře také na školách českých, se uplatňuje metoda tzv. value clarification (objasnění hodnotových orientací). Žáci si představují různé životní situace a navrhují jejich řešení. Cílem těchto cvičení není nalézt řešení, které by bylo správné, ale jen takové, se kterým se dítě dokáže ztotožnit na základě zvolené argumentace. Tak např. na otázku, co má učinit těhotná žena v situaci, kdy otěhotnět nechtěla, neexistuje jediná správná odpověď, ale tolik odpovědí, kolik je dětí. Jedinou nesprávnou odpovědí by byla taková, jež by si nárokovala obecnou platnost a závaznost. Tato metoda vede k přímé relativizaci mravnosti, a je tedy v přímém protikladu k přirozenému zákonu i zákonům Bohem zjevených. Pius IX. si byl tohoto trendu vědom již v roce 1929, když napsal: „Bloudí daleko od pravdy takový způsob výchovy mládeže, který vůbec anebo téměř nedbá dědičného hříchu a Boží milosti, a proto cele spočívá jen v přirozených silách. Sem patří pod různými jmény veřejně hlásané nauky, které vesměs stanoví za základní požadavek všeho vzdělání, aby se děti samy zcela podle své vůle rozhodovaly i přes rozkaz a rady starších lidí a vychovatelů a bez ohledu na zákony a ustanovení Boží i lidská […] novotářští vychovatelé většinou nesmýšlejí nic jiného, než aby výchovu dětí zprostili zákonů Božích. Proto vidíme nyní nový a podivný zjev: vychovatelé a filosofové v potu tváře shánějí nový všeobecný mravní zákoník pro mládež, jako by nebylo Božích přikázání v desateru, jako by nebylo přikázání Evangelia, jako by nebylo přirozeného zákona, jejž Bůh vložil a takřka vtesal do lidského ducha, prohlásil zdravým rozumem a sám ještě desaterem potvrdil. Proto novotářští vychovatelé pokládají církevní výchovu mládeže za nesprávnou, neplodnou a zastaralou a také ji tak pohrdavě nazývají, protože se opírá o úctu k Bohu a o jeho zákony.“

V další části se budeme věnovat otázce rozdělení kompetencí při výchově a vzdělávání dětí. Jakou roli zde hraje církev, jaké pravomoci náležejí rodině a do jaké míry je otázka vzdělávání v kompetenci státu?

3. ROLE CÍRKVE

„Na prvním místě patří zvláště Církvi, a to z dvojího práva řádu nadpřirozeného, které Bůh dal jenom jí. Proto jsou výchovná práva Církve rozhodně mocnější a závažnější, než kterékoliv právo řádu přirozeného,“ čteme v encyklice. Odkud plyne toto výsostné právo církve? Vyplývá z faktu, že církev je Kristem ustanovena jako Učitelka. Její učitelský úřad garantuje jistou orientaci v poznání nadpřirozených pravd. Encyklika cituje slova bl. Pia IX.: „Církev je svým božským Zakladatelem ustanovena jako sloup a opora pravdy, aby všechny lidi učila svaté víře a zachovala svěřený poklad víry celý a neporušený, aby lidi a lidské společnosti a činy řídila a vychovávala k počestnosti mravů a neporušenosti života podle zásad zjeveného učení.“ Církev je však také naše Matka a i z tohoto titulu má výsostné pravomoci v otázce vzdělávání. Jaký je rozsah jejích kompetencí? „Bdít nad veškerou výchovou svých dětí, totiž věřících, v kterémkoliv ústavě veřejném nebo soukromém poskytovanou, je pro Církev právem, kterého se nemůže zříci, a zároveň povinností, kterou nesmí opustit. Právo Církve se netýká jen náboženské výuky, nýbrž všech nauk a zařízení, jež jsou v nějakém poměru k náboženství a k mravním zákonům.

Není oprávněna domněnka, že se Církev při vykonávání svého práva míchá zbytečně do cizích věcí; naopak, je to zároveň projev její význačné mateřské prozíravosti, aby své děti uchránila bez úhony před nebezpečím nasáknutí jedem špatných zásad, jenž by rozleptal neporušenost víry a svatost mravů.“

V dnešní době neustálých omluv za údajná provinění církve v minulosti je hřejivé číst, s jakým oprávněným sebevědomím hodnotí Pius XI. význam církve při šíření pravé vzdělanosti ve všech společenských třídách v dobách, kdy duch evangelia prostupoval celou společností, včetně jejích světských institucí. „Jestliže se někdo nemůže zdržet obdivu, že Církev v každém věku kolem sebe shromažďovala sta, tisíce a miliony světců na vychování, tím méně se bude divit tomu, co Církev vykonala ne pouze ve výchově mládeže, nýbrž i ve výuce ve vlastním slova smyslu. Že se podařilo dochovat tolik pokladů vzdělanosti, věd a umění, za tj. děkovat obvyklému jednání Církve, která se i v nejstarších a barbarských dobách snažila, aby v písemnictví, ve filosofii, v umění a ponejvíce ve stavitelství zazářilo hojně světla.“

Pravé a skutečné vzdělání je tedy možné jen pod mateřským dohledem církve. To je však možné jen tehdy, když ti, kdo jménem církve jednají, jsou věrni jejímu Zakladateli i jejímu učitelskému úřadu. Církevní školy, které padnou do rukou rebelujících pseudovzdělanců, žádnou záruku pravé vzdělanosti neposkytují. Bohužel jsou mnohé současné „katolické“ školy všech stupňů pod přímým vlivem takových osob, a proto musí katoličtí rodiče při případném vývěru katolické školy postupovat velice obezřetně. Ovšem i tehdy, když se vedení školy snaží uvést obsah i formy výuky do souladu s katolickými principy, musíme mít na paměti, že i tyto školy jsou výrazně omezeny zasahováním sekularistického státu do jejich chodu a tvorby osnov.

4. ROLE RODINY

Papež Pius XI. cituje svého předchůdce Lva XIII.: „Od přirozenosti mají rodiče právo vychovávat ty, které zplodili, a s tím právem jest spojena povinnost, aby výchova a výuka dětí byla v souladu s cílem, pro nějž děti přijali jako dar Boží. Proto musí rodiče vší silou a pevně potírat každou nespravedlnost v tomto směru, a všemožně se zajistit, aby jim zůstala moc vychovávat děti jak se sluší po křesťansku a hlavně moc neposílat děti do škol, v nichž jsou v nebezpečí, že by nasákly zhoubným jedem bezbožnosti“ (Sapientiae christianae, 1890).

Vidíme, že se zde Lev XIII. odvolává na princip přirozeného práva, ze kterého plyne, že toto právo vyplývá z přirozenosti člověka, která je vlastní všem lidem. Toto právo rodičů na výchovu dětí zmiňuje též Kodex církevního práva v kánonech 793, 797 a 798.

Jak je toto právo rodičů na opravdu katolickou výchovu a vzdělání ve školách zajištěno dnes? V zásadě všechny státem uznané školy musí splňovat kritéria pro získání finanční podpory z daní, které stát vybírá. Některá kritéria jsou oprávněná, jiná nikoli. Navzdory množství různých učebnic a výukových textů roste tlak na standardizaci těch předmětů, které obvykle řadíme mezi tzv. humanitní. Naprostá většina školení pro učitele těchto předmětů jsou vedena v duchu výše popsaného mravního relativismu a vycházejí vstříc politicky korektním tématům, jakým je např. multikulturalismus, nesprávně chápaná ekologie, ideologicky motivovaný „boj proti xenofobii a náboženské nesnášenlivosti“, který je ve skutečnosti bojem proti křesťanství, katolickým kořenům Evropy a sociálně-kulturním výdobytkům „bílého Evropana“.

Možnost rodičů ovlivnit obsah a formu výuky na školách je navzdory různým školským radám a rodičovským iniciativám zcela minimální. Jen zkuste odstranit z výuky sexuální výchovu, evolucionismus, falešný výklad evropských dějin či kursy formující tzv. nové evropanství a uvidíte, jakou nepřízeň vůči sobě a svým dětem vyvoláte. Znám mnoho takových případů, donedávna monitorovaných Sdružením na ochranu rodičovských práv, a téměř všechny skončily nezdarem. A právě v této chvíli je třeba si uvědomit, co znamená, že rodiče jsou primárními vychovateli svých dětí. Zde jsou slova Pia XI: „Rodina tedy má od Stvořitele povinnost, a proto i právo k výchově potomstva; toto právo jí nemůže být odňato, neboť jest spojeno s nejsvatější povinností, a také jest přednější než právo kterékoliv lidské společnosti a státu, pročež ho ani nelze podrobit žádné pozemské moci.“ Jak máme rozumět slovům „toto právo jí nemůže být odňato“? Pius XI. tím zcela jistě neříká, že není možné odebrat výkon tohoto práva těm rodičům, kteří hrubě a soustavně nedbají dobra svých dětí. Říká tím však, že pokud taková výjimečná situace nenastala, jsou rodiče těmi, kdo rozhodují o výchově a vzdělání svých dětí, a není žádná moc, jež by jim toto právo mohla spravedlivě odejmout. Být „primárním vychovatelem“ neznamená být prvním pouze chronologicky, ale i co do kompetencí a to po celou dobu, kdy je dítě dítětem. Kontrola nad tím, kde a jak budou naše děti vzdělávány, patří k samotné podstatě rodičovství. Již samotný fakt, že existuje povinná školní docházka (což není totéž co povinné vzdělávání) je flagrantním porušením rodičovských práv, jež, jak jsme prokázali, mají svůj původ od Stvořitele. Jak doložím v závěru své přednášky, je právě tzv. domácí vzdělávání jedním z nejperspektivnějších pokusů o znovuzískání kontroly rodičů nad výchovou dětí, o kterou byli soustavně a cílevědomě připravováni po celou dobu novověku.

5. ROLE STÁTU

Jaká má být podle katolické nauky role státu v otázkách vzdělávání dětí? V souladu s tradičním sociálním učením církve Pius XI. učí, že Bůh obdařil stát autoritou pro sledování časného obecného dobra, jehož součástí je také respektování přirozených práv jednotlivců a rodin v míru a bezpečí. „Má tedy světská moc – stát – dvojí úkol: chránit a podporovat rodinu i jednotlivé občany a nikoliv jej jakoby pohlcovat nebo se vtlačovat na jejich místo.

Proto jest ve věci výchovy právem či, abychom správněji řekli, povinností státu, aby svými zákony chránil přednostní právo rodiny ke křesťanské výchově dětí a stejně i nadpřirozené právo Církve a usiloval o křesťanskou výchovu.“ Role státu je tedy subsidiární, má pomáhat rodině a církvi plnit úkoly, které před nimi leží. Pokud stát jedná v rozporu s pravými zájmy rodiny a církve, osobuje si tím právo, které mu nepřísluší. Respektuje tedy dnešní liberální stát právo rodičů na katolickou výchovu a vzdělání? Pokud ano, pak jen neochotně a jen v dílčích aspektech. Tím, že stát schvaluje výukové programy pro školy podle jiných měřítek, než jsou katolická, a že se těmito měřítky musí řídit i školy katolické, mají-li obdržet státní akreditaci, tím výrazně omezuje právo katolických škol vzdělávat výlučně podle oprávněných zájmů katolických rodin a církve. Vzpomeňme v této souvislosti na legislativní návrh bývalého ministra financí Ivana Kočárníka, který navrhoval, aby státní finanční příspěvek obdržela jen ta soukromá či církevní škola (to samé pravidlo mělo platit i pro církevní nemocnice), která by neprováděla „náboženskou indoktrinaci“ svěřených dětí…

6. POVAHA ŠKOLY

„Škola, rodina a Církev mají tvořit takřka jednu svatyni křesťanské výchovy, nemá-li se škola úplně minout svého cíle a zvrhnout se v morovou nákazu a zhoubu mládeže.“ Ano, a právě mnohé dnešní školy takovou zhoubou dětí a mládeže ve skutečnosti jsou. Nejde tu jen o to, co a jak se děti vyučují, ale také o příklad a charakter učitelů a vliv, který na děti mají jejich vrstevníci. To vše přispívá k nedobrému prostředí, které dnes na mnoha školách panuje. Také katolické školy podobnému nebezpečí čelí, někdy s větším, jindy s menším úspěchem, někdy však získávají takový charakter, že jsou od běžné státní školy téměř neodlišitelné. Velice častou chybou některých ředitelů a učitelů katolických škol je přesvědčení, že náboženskému charakteru školy učiní zadost, vyhradí-li se ve výuce prostor pro „hodinu náboženství“ (některé školy to dopracovaly tak daleko, že i tento předmět mají jako nepovinný!). Co na to říká Pius XI.? „Na některé škole se sice vyučuje náboženství (ostatně, bývá ho velmi poskrovnu), ale tím ještě tato škola nevyhovuje právům Církve a rodičů, ani není hodna, aby do ní chodily katolické děti. Aby škola opravdu vyhovovala, musí všechna školní výchova a výuka, totiž učitelé, duch vyučování, knihy všech oborů, zkrátka vše být proniknuto křesťanským duchem a vedeno mateřskou bdělostí Církve. Vše má být tak upraveno, aby náboženství bylo i základem i korunou všeho vychovatelského počínání. A tak tomu má být nejen v obecných, nýbrž i na vyšších školách. ‚Je nutno,‘ abychom užili slov Lva XIII., ‚aby dítě nebylo vyučováno náboženství jen v některých hodinách, nýbrž aby všechno vyučování bylo proniknuto duchem zbožnosti. Není-li toho, neproniká-li a nezahřívá-li nitro učitelů i žáků posvátný duch, málo užitku pojde z kterékoliv nauky, a tudíž často vzniknou nemalé škody.‘“ Má-li být katolická škola kvalitní a úspěšná, musí v ní být Bůh na prvním místě. A co říká Pius XI. na adresu učitelů? „Avšak blahodárná činnost škol nezávisí tolik na správných zákonech, jako na správných učitelích. Ti mají být dobře na svůj obor připraveni a rozumět tomu, čemu učí žáky, a vybaveni rozumovými i mravními hodnotami, kterých vyžaduje jejich jistě těžký úřad. Mají planout čistou božskou láskou ke svěřeným dětem stejnou měrou, jako milují Ježíše Krista a jeho Církev – jejichž miláčky děti jsou – a tím také jim má upřímně ležet na srdci pravé dobro rodin a vlasti.“

Papež varuje před uspořádáním školského systému ve státě, který by vycházel z jiných než katolických principů, mezi které řadí i právo nekatolíků na výchovu a vzdělání svých dětí v nekatolických školách. Před jakým systémem tedy varuje? Varuje před školami, které vycházejí z principů tzv. vychovatelského naturalismu a které si pod pláštíkem „neutrality“ nárokují, právě z důvodu své údajné neutrality, dominantní postavení ve státě. Co o nich papež soudí? „Proto je klamná a plná omylů veškerá výchova dětí, jež se opírá jen o přirozené síly (naturalismus) a pohrdavě zanedbává vše, co z nadpřirozeného hlediska přispívá k řádné výchově ke křesťanskému životu. Stejně bloudí daleko od pravdy takový způsob výchovy mládeže, který vůbec anebo téměř nedbá dědičného hříchu a Boží milosti, a proto cele spočívá jen v přirozených silách. Sem patří pod různými jmény veřejně hlásané nauky, které vesměs stanoví za základní požadavek všeho vzdělání, aby se děti samy zcela podle své vůle rozhodovaly i přes rozkaz a rady starších lidí a vychovatelů a bez ohledu na zákony a ustanovení Boží i lidská.“ Tento pedagogický liberalismus patří mezi nejvíce destruktivní proudy v současné škole. Jeho nebezpečí se v mnohém vyrovnají a v jiném snad i předčí zla pedagogiky marxistické, jejíž neblahé experimenty jsme byli nuceni absolvovat v předchozích desetiletích života našeho národa.

Tyto školy, založené na principech vychovatelského naturalismu, jsou pro katolíky nepřijatelné i z toho důvodu, že se v nich v široké míře uplatňuje tzv. sexuální výchova. Není až tak podstatné, zda se to děje prostřednictvím specifického předmětu s tímto názvem nebo jinými metodami, umožňující kolektivní poučení v otázkách sexuálního života v hodině biologie, občanské či zdravotní výchovy apod. Co o kolektivní sexuální výchově učí Pius XI.? „Stále někteří pošetilci obhajují a šíří nebezpečný způsob výchovy, jejž nechutně nazývají pohlavní výchovou. Mylně se domnívají, že mohou mládež ochránit proti smyslným nebezpečím jen přirozenými prostředky a bez veškerého přispění náboženství a osobní zbožnosti: totiž tím, že budou všechnu mládež bez rozdílu pohlaví i veřejně poučovat o pohlavním životě a ji do něho zasvěcovat, a ještě hůře, že ji předčasně vystaví příležitostem, aby si mladý duch takovým věcem navykl, a jak říkají, se otužil proti nebezpečím pohlaví.“ Jakékoliv kolektivní poučování v těchto intimních otázkách papež přísně zapovídá, bez ohledu na to, zda se podobná výuka provádí na školách státních či církevních. Církev za doby Pia XI. jasně vyžadovala, aby se patřičného a také přiměřeného pučení v otázkách pohlavního života dostalo od rodičů, a nikoli od školy. Pokusy o vytvoření tzv. křesťanské sexuální výchovy do škol, jak se o to počátkem 90. let pokoušela skupina kolem lidoveckého sexuologa Antonína Brzka, byly tedy v rozporu s principy, které stanovila encyklika Divini illius magistri. Této otázce by se mohla věnovat samostatná přednáška, pro dnešek se musíme spokojit jen s konstatováním a stručným odůvodněním základních principů, kterými se máme řídit.

Zatímco je alespoň v tradičně orientovaných katolických kruzích postoj k tzv. pohlavní výchově víceméně odmítavý, nejsem si už tolik jistý tím, že by stejná míra shody panovala v postoji k dalšímu jevu, který Pius XI. kritizuje, a tou je tzv. koedukace, tedy vyučování chlapců a děvčat v též skupině. Encyklika tvrdí, že „není v lidské přirozenosti – která tvoří dvě pohlaví odlišná tělesným ústrojím, povahou i vlohami – žádného důvodu, aby mužská i ženská mládež byla vychovávána spolu, neřku-li jedním a tímtéž způsobem“. Podobně, jako jsme již často neteční k tomu, že se chlapci a děvčata (a posléze i dospělí muži a ženy) oblékají stejným způsobem, že mají shodné zájmy a způsoby chování, už si téměř nepřipouštíme, že existují rozdíly mezi psychicko-somatickým vývojem chlapců a děvčat. Pokud máte nějaké zkušenosti z vedení turistických či skautských oddílů či alespoň letních táborů, dobře víte, že jinak se mladí chlapci chovají, když jsou v přítomnosti děvčat, a jinak, když tvoří homogenní chlapeckou skupinu. Podobně platí, že jinak probíhá výuka v chlapeckých a jinak v dívčích třídách. Chlapci se mohou zaměřit na prohlubování a posilování specificky chlapeckých aktivit a zájmů a u děvčat to platí obdobně. Chlapci nejsou rozptylováni přítomností děvčat, nemají potřebu se neustále před nimi předvádět a svoji soutěživost mohou rozvíjet přiměřenějším způsobem. Papež připomíná jednu důležitou a často zapomínanou skutečnost: „Mnozí z těch, kteří se koedukace zastávají, činí tak proto, že neuvažují nebo popírají, že člověk se rodí porušený pádem prarodičů, jiní zase mají tak zmatené pojmy, že zákonité soužití lidí zaměňují za neuspořádané a volné spojení mužů a žen ve všem sobě rovných […] rozdílu pohlaví jest zvláště dbát při výchově a vyučování, ba přímo má být podporován odloučením podle věku a okolností. Tyto zásady přikázané křesťanskou moudrostí, musí být včas a moudře zachovávány, hlavně v bouřlivých dobách mládí, na němž závisí skoro celý budoucí život, a nejen ve školách, nýbrž také při hrách a při tělocviku, kde se má obzvláště šetřit dívčí stydlivosti, neboť je nejvýš neslušné, aby se dívky vystavovaly očím všech lidí.“ Oproti tomu je dnes stále běžnější, že i tělocvičné aktivity jsou pro chlapce a děvčata společné, což je zvláště ve starším dětském věku morálně škodlivé.

Nyní se dostáváme k závěrečné části této přednášky. Poté co jsme se podrobněji seznámili se základními principy katolického učení v otázce výchovy a vzdělání dětí a co jsme zhodnotili stav, který panuje v moderním školství, se budeme věnovat otázce, jak mají katoličtí rodiče postupovat v praxi. Není-li v našem dosahu škola, která by alespoň v základních otázkách splňovala kritéria, uvedená v encyklice Divini illius magistri, měli by rodiče zvážit, zda je v jejich silách a možnostech učit svoje děti svépomocí . Této formě výuky se říká domácí vzdělávání či domácí škola a spočívá v tom, že děti nedocházejí k výuce do školy, ale učí se doma s pomocí svých rodičů, případně prarodičů, přátel z jiných rodin či dokonce starších sourozenců. Tato forma vzdělávání má mnoho výhod a předností. Uvedu alespoň některé:

1. ZESOULADNĚNÍ KŘESŤANSKÉ VÝCHOVY S VÝUKOU

Na rozdíl od školy, kde je výuka v častém konfliktu s tím, co učí církev a co předávají svým dětem rodiče, je domácí škola výborným prostředkem k vytvoření integrálního pohledu na život a utváření základních životních postojů, neboť děti vyrůstají v prostředí, které je intelektuálně a morálně harmonické. Tato charakteristika pochopitelně platí jen pro ty rodiny, které nežijí křesťansky jen v neděli, ale které usilují o to, aby celý jejich život byl v souladu s vůlí Boží.

Hledisko podřízenosti přirozeného vědění životu nadpřirozenému může a má prostupovat při vyučování celým procesem výuky, nejen při výuce katechismu či čtení ze života svatých. Myšlenka na Boha jako Stvořitele je přirozená také při výuce vlastivědy či přírodních věd. Při pozorování rostlin i zvířat, při pohledu na hvězdnou oblohu, ale i při chemických pokusech v kuchyni lze upozorňovat na podivuhodný, Bohem stanovený řád, ke kterému poukazuje nesmazatelně přítomná účelnost v řádu stvoření. Výuka dějepisu pochopitelně začíná biblickými dějinami od stvoření světa a právě tento pohled z perspektivy teologie dějin je schopen z výuky dějepisu učinit zajímavější a životně důležitější předmět, než když se skládá z pouhého množství faktů, dat a jmen.

Vlastní výuku lze provázat s liturgickým obdobím církevního roku. Je vhodné ráno začít společnou modlitbou a připomenutím svátku světce daného dne. V průběhu výuky je třeba nezapomínat ani na výuku katechismu, což patří mezi práva a povinnosti rodičů, zvláště nemáme-li možnost systematického vyučování knězem či pověřeným katechetou.

Nejpodstatnější však je, že máme obsah výuky pod kontrolou, že tu není někdo, kdo v rozporu s naším přáním a skutečným zájmem dětí vnáší do jejich intelektuálního a morálního vývoje pochyby a zmatek.

2. VLASTNÍ ROZHODOVÁNÍ O RYTMU A TEMPU VÝUKY

Učíte-li svoje děti doma, můžete výuku přizpůsobit jejich momentálním schopnostem. To samozřejmě neznamená, že se nemají potýkat s úkoly, které jsou pro ně obtížné. Je-li však takových úkolů příliš a dítě je není schopno uspokojivě plnit, může brzy ztratit chuť do učení. Každý z nás zná mnoho takových příkladů ze školy. Dítě je přirozeně zvídavé, a není-li příliš často vystavováno konfrontaci s neúspěchy v učení, je schopné si svůj elán udržet velice dlouho.

Představte si následující situaci: ranní čas netrávíte spěšnou přípravou svačin, překontrolováním aktovek, případně rozvozem do škol, odpoledne nesedíte nad hromadou úkolů, které mnohé děti nedovedou samostatně vypracovat, celý den nepodléhá rytmu, který vaší rodině diktuje škola, ale rytmu, který si stanovíte sami. Totéž platí ve vztahu k pracovnímu týdnu či prázdninám. Opět, až na malé výjimky, jako je povinné přezkoušení znalostí na škole, kde je dítě k domácímu vzdělávání zapsáno, si určujete čas, který pro vlastní výuku dětí chcete vyhradit, sami.

3. PRUŽNOST PŘI VÝBĚRU METOD A OBSAHU VÝUKY

Domácí vyučování dovoluje přistupovat k dětem individuálně, zohledňuje jejich možnosti a stávající dovednosti. V procesu učení je zapotřebí, aby jednotlivé poznatky na sebe více méně logicky navazovaly, aby tvořily souvislý celek. Proto je tolik důležité, aby před uvedením nového učiva bylo dostatečně zřejmé, že si předchozí znalosti dítě dostatečně osvojilo. Také je k výuce možné přistupovat způsobem tematicko-souhrnným, kdy se konkrétní téma vhodným způsobem probírá v rámci jednotlivých předmětů. Dítě, které má veliký zájem např. o poznávání hvězdné oblohy a taje vesmíru, můžeme za účelem rozvíjení jiných dovedností a znalostí motivovat tím, že i v jiných předmětech tohoto jeho spontánního zájmu využijeme.

4. POSÍLENÍ RODINNÉ SOUDRŽNOSTI

Mnozí lidé se domnívají, že domácí výuka je záležitost pouze maminek. Otcové přeci pracují mimo rodinu a na domácí výuku nemají ani čas, ani dostatek energie. Celé břímě vyučování tedy leží na bedrech maminek. Pokud vyjdou rodiče z tohoto předpokladu, značně si své úsilí ztíží a nelze ani vyloučit, že to povede k ochabnutí původního elánu či dokonce ukončení domácího vyučování. Je proto nanejvýš důležité, aby si oba rodiče uvědomili, že domácí škola je úkolem společným. To samozřejmě neznamená, že otec i matka činí totéž, že mají stejné povinnosti a stejné úkoly. Když už není možné, aby se do vlastní výuky zapojil i otec, pak je přinejmenším nezbytné, aby projevoval dostatečný zájem o znalosti dětí, pomáhal mamince řešit problémy, které nastanou, a nejen slovy, ale i skutky dával najevo, že maminku v této nelehké práci plně podporuje.

5. ZAPOJENÍ DĚTÍ DO OSTATNÍCH DOMÁCÍCH ČINNOSTÍ

Vyučování doma vám významným způsobem změní časový harmonogram. Tím, že budete nezávislí na škole, budete si způsob i rozsah výuky určovat do značné míry sami. Nejvhodnější doba na učení je pochopitelně v dopoledních hodinách, v případě potřeby je však možné přesunout výuku i do odpoledních hodin. Přítomnost dětí po větší část dne však dovoluje zapojit je do rozmanitých domácích činností, kterým se děti docházející do škol většinou vyhnou. Ti se vrátí odpoledne ze školy, mnozí odcházejí do kroužků a sportovních klubů, večer si ještě píší, často za asistence rodičů, úkoly na další školní den. Který z rodičů by po tak namáhavém dni uložil dítěti další úkoly? A tak mnoho dětí se dnes téměř nedotkne utěrky na nádobí, vysavače či zahradního rýče. Zde si můžeme opět uvědomit, že domácí vyučování není jen o nabývání znalostí v jednotlivých teoretických předmětech, ale především integrovaným vyučováním tomu, jak smýšlet a jak žít. Děti se v prostředí domova učí rozmanitou formou nabývat poznání i postojů, které později uplatní ve své křesťanské dospělosti. Katoličtí rodiče, které vzdělávají doma, by vždy měli mít na paměti, že je naší rodičovskou povinností předat svým dětem především to, co je učiní Bohu milými. Toto je nakonec důležitější než množství učební látky, kterému se děti naučí.

Jistě, není v možnostech všech rodičů, aby svoje děti učili svépomocí. Moje již víceletá zkušenost, a to jak vlastní, tak zprostředkovaná spoluprací s desítkami rodičů, kteří také učí svoje děti doma, mne však vede k jednoznačnému poznání. Existuje-li dobrá vůle, k tomuto úkolu přiměřená motivace, soulad v rodině a jakžtakž ukázněné děti, pak se není čeho obávat. Milosti, které Bůh takové rodině dá, jakoukoli námahu s domácí školou spojenou mnohonásobně vynahradí. Uvědomíme si pak, že to, co čteme v encyklice Casti connubii není jen zbožná fráze: „Když tedy věřící dají upřímný souhlas k manželství, otvírají sobě poklad svátostné milosti, z něhož čerpají nadpřirozené síly, aby splnili povinnosti a snášeli svá břemena věrně, svatě, ustavičně až do smrti.“ Pokud se upřímně snažíme o to, abychom svoje děti vychovali v bázni Boží a aby jejich výchova a vzdělání byly v souladu s katolickou vírou a morálkou, pak se můžeme spolehnout na Boží příslib: „Hledejte tedy nejprve království Boží a jeho spravedlnost, a toto všechno vám bude přidáno.“

Chci se na úplný závěr zmínit o nejčastější námitku, která je uváděna v neprospěch domácí školy. Je jí údajně nedostatečná socializace. Doma vzdělávané děti prý přijdou o každodenní kontakt se svými vrstevníky, sociálně zakrní, nebudou připraveny na náročné životní situace, neboť se nenaučí jednat s druhými dětmi a řešit konflikty, které společenský život v hojné míře nabízí.

Pokud by domácí vyučování opravdu vedlo k těmto výsledkům, bylo by to jistě v jeho neprospěch a jen hlupák by je za takových okolností hájil.

Předtím, než zhodnotíme oprávněnost této námitky, uvažujme o tom, co se skrývá za pojmem socializace. Kdyby se tím mínila schopnost jednat s druhými a skrze toto jednání dosahovat zamýšlených cílů, pak by jednalo o pozitivního hodnotu a bylo by pošetilé ji odmítat. Socializací se však myslí něco úplně jiného, totiž schopnost přizpůsobit se většinovým postojům a jednat v souladu s nimi. Ten, kdo se vymyká normě, kterou dnes stanovují sekulárně-humanistické pseudoelity v čele společenských institucí, od státních po neziskový sektor, od škol po média, se stává předmětem jejich převýchovného zájmu, neboť není řádně socializován. V tomto smyslu má tedy socializace blíže k sociálnímu inženýrství než ke schopnosti jednat s druhými lidmi a už vůbec nic nemá společného s láskou k bližnímu, což je úhelný kámen křesťanova postoje k druhým lidem, ať už jsou jakéhokoliv světonázoru. Je také třeba pamatovat na to, že ne každý je v raném věku zralý na častý, a v případě školy téměř každodenní kontakt s vrstevníky, kteří žijí podle zcela odlišných, katolickému náboženství často protikladných zásad. Pravá „socializace“ musí být posuzována očima nadpřirozené víry a ne naopak. Vše, co člověku brání v jeho úsilí o křesťanskou dokonalost, je třeba odstraňovat. Církev vždy varovala věřící před dobrovolným vyhledáváním kontaktů s lidmi, kteří katolické víře svými názory i životem zřejmým způsobem odporují. Riziko je zřejmé: častý pobyt osoby, zvláště pak dítěte, v prostředí, které se příčí křesťanskému světonázoru a mravním principům křesťanského života, vede k oslabení citlivosti svědomí k rozeznání dobrého od zlého, k častým pokušením přijímat postoje a názory osob, které v tomto prostředí sociálně dominují. Zvláště to platí pro školní třídu. Katolické děti, které jsou doma vedeni k čistotě ducha a těla vstupují ve velice raném věku do společnosti, ve které převládají zcela odlišné hodnoty. Pokud si svou čistotu uchovají, pak často za cenu velikých obětí, jejichž častým důsledkem je bolestně prožívaná izolace od spolužáků, jednajících podle zásad nesouladných s životem víry. Není snadné pro mladší děti nepodlehnout psychologickému tlaku svých spolužáků, trávících volný čas sledováním televize, poslechem nevhodné hudby nebo projevujících se sklonem k přílišnému zájmu o nejmodernější hračky, počítačové hry či oblečení.

Přirozená a zdravá socializace je naopak taková, která dá dítěti dostatek podnětů k rozvíjení kladných životních postojů. To samozřejmě neznamená, že se nemá konfrontovat s jinými názory či odlišnými povahami, že nemá získávat zkušenost i s řešením nesnadných sociálních situací. Je-li to však v našich silách, je dobré dítě takovým okamžikům vystavovat uměřeně vzhledem k věku a jeho charakterovým vlastnostem. Někdo je schopen se odpovědně pohybovat v hodnotově cizím prostředí snáze a dříve než jiný. I zde je třeba volit individuální přístup. Tak jako žádný rodič neučí svoje děti prvním krůčkům uprostřed silnice, ale tam, kde je riziko zranění menší, tak rozumný rodič neposílá dítě do společnosti, která se vyznačuje převahou postojů víře nepřátelských. Do takového prostředí je přípustné vstupovat až tehdy, existuje-li oprávněná záruka, že se mu hodnotově a způsobem života nebudeme přizpůsobovat.

Na úplný závěr chci uvést ještě jeden námět k úvaze. Církev učí, že výchova a vzdělávání našich dětí není jen naší povinností a právem, ale také skutečným a zásadně důležitým apoštolátem, podílem na evangelizaci světa. Pius XI. píše: „Je mimo veškerou pochybnost, že vše, co věřící konají pro katolickou školu (což jistě zahrnuje i katolickou domácí školu, pozn. MS), jež má provádět a chránit výchovu jejich dětí, je skutkem náboženským, a proto předním úkolem Katolické akce. Proto jsou našemu otcovskému srdci přemilé všechny nejvýš chvályhodné spolky, které se různým způsobem pečlivě starají o tuto velmi důležitou věc. Budiž tedy jasně prohlášeno, dobře ode všech pochopeno a uznáno, že věřící usilující o katolickou školu pro své děti v žádném státě nehájí stranickou politiku, nýbrž náboženskou povinnost, kterou jim nutně ukládá jejich svědomí. Nechtějí své děti odvést od státního pořádku a ducha, ba naopak chtějí je v něm vychovat co nejdokonaleji a k co největšímu prospěchu národa; vždyť opravdový katolík proniknutý katolickým učením je proto i nejlepším občanem, ctitelem vlasti, je upřímně oddán státní moci v každém zákonitém státním útvaru.“

Katolická domácí škola tedy není únikem ze společnosti a povinností, které ve vztahu k našemu národu a státu uznáváme, ale, jak učí magisterium, prostředkem k utváření pravých vlastenců.

Výchova dětí je opravdovým povoláním, na kterém závisí spása světa. Rodičům toto povolání patřilo odjakživa, novověk s jeho protikřesťanskou agendou však vědomí tohoto rodičovského povolání značně oslabil. Bůh nás volá k tomu, abychom toto svoje povolání obnovili. Pohleďme na Svatou rodinu a učme se z jejího příkladu. Zasvěťme naše rodiny a domácí školy Panně Marii, sv. Josefovi a Dítěti Ježíši, kteří sami nejlépe vědí, jaké je to být v domácí katolické škole. Budeme-li se k nim utíkat o radu a pomoc, stanou se nám těmi nejlepšími a nespolehlivějšími průvodci našich dětí k cíli, pro který je i nás Bůh stvořil.