Institut sv. Josefa

O SVĚTĚ MÓDY VE SVĚTLE VÍRY
Rozhovor s Colleen Hammondovou vedl Michal Semín.

Před svou konverzí jste pracovala v módním průmyslu. Co Vás k takovému zaměstnání přivedlo a co Vás naopak přimělo k tomu, jej opustit?

Ještě než jsem dosáhla čtrnácti let, byla jsem již šest stop vysoká! Protože mne Bůh obdaroval na těle, všiml si mne jeden pracovník v modelingu a nabídl mi práci. Moje matka se nejprve tvářila dosti rozpačitě, ale protože on sliboval, že „na mne dohlédne“, nakonec svolila.
Měla jsem to štěstí, že všechny pracovní příležitosti, které mi tento člověk zprostředkoval, byly morálně přijatelné. Nikdy jsem se neocitla v situaci, abych byla nucena činit něco či si obléknout něco, co by odporovalo ctnosti čistoty. Společnost, ve které jsem se pohybovala, však rozhodně čistá nebyla.
Jak asi dobře víte, většina lidí v zábavním průmyslu se katolickými zásadami neřídí. Proto jsem byla vystavena všem možným formám mravní zkaženosti. Drogy. Sex. Hudba. Pozorovala jsem to zpovzdálí a s odporem. Podobalo se to situaci, kdy jste svědkem nějakého hrozného neštěstí nebo vraždy. Nechcete se dále dívat, ale stále vás něco nutí k tomu, abyste tuto scénu nepřestal pozorovat. Vždy jsem si od toho udržovala odstup, ale vystavovat se takovým věcem, a to v jakémkoli věku, natož pak v mládí, není pro nikoho dobré. A tedy ani pro katolíka.
Pracovala jsem v tomto prostředí mnoho let, vydělávala jsem si tak na vysokoškolská studia. Zpětně viděno, dnes si uvědomuji více než kdy jindy, že „cíl nesvětí prostředky“. Tehdy jsem byla ochotna k tomu, pohybovat se ve špatném prostředí a pracovat v mravně pokleslém průmyslu, protože jsem potřebovala peníze. Jediné, čím se dnes chlácholím, je to, že jsem sama žádné nemravnosti neprováděla. Když se však v tomto prostředí nějakou dobu pohybujete, je přirozené, že na vás špatný vliv má. A měl i na mne.
Následkem toho jsem během studií odpadla od víry. To, co mne později přivedlo zpět, byl růženec. Když mi bylo asi deset let, našla jsem v zadní lavici kostela Panny Marie Fatimské malou knížečku. Přečetla jsem si v ní, že Panna Maria nás žádá, abychom se denně modlili růženec, a tak jsem se jej každý večer ve své posteli modlila. Pravda, často se to podobalo spíše jakési „mantře“ než soustředěné modlitbě, při které jsem se ukolébala ke spánku. Přesto to byla ona zlatá nit, kterou mne blahoslavená Panna Maria přitáhla zpět k víře.
Módní průmysl jsem opustila až na sklonku svých dvacátých let. Byla jsem již vdaná, bez dětí (vždyť jsem se věnovala budování své kariéry, jak mne k tomu okolní společnost naváděla!) a bez víry. Bůh se mnou zacloumal až ve chvíli, kdy jsem vstoupila na půdu potratové kliniky, kde jsem žádala o zabití svého dítěte (k tomu, Bohu díky, nakonec nedošlo), a tato událost mne dovedla zpět k Bohu a vysvobodila z osidel zábavního průmyslu. Když se narodil náš první chlapec, rozhodla jsem se, že jako matka žádné zaměstnání mimo rodinu již mít nebudu. Tohoto rozhodnutí jsem nikdy nelitovala, naopak, jsem za něj Bohu vděčná. Jediné, čeho lituji, jsou všechny ty promarněné roky bez víry a Boží milosti! Jak krásné je být katolíkem a žít ze svátostí, zvláště pak z pokoje a milosrdenství dostupných ve sv. zpovědi!

Dobře formovaní katolíci jsou znepokojeni tím, jak do způsobu oblékání dnešních mužů a žen pronikla nahota. Přesto i mnozí z nich ztratili povědomí o tom, že mezi mužem a ženou existují přirozené rozdíly, které je vhodné stvrdit i tím, jak se kdo obléká. Jaký je váš postoj k „unisex“ oblékání?

I z prostředí módního průmyslu dnes slýchám hlasy volající proti rostoucí degradaci žen a androgynnímu stylu oblékání. A to od lidí, kteří jsou víře vzdáleni. I mnozí nevěřící si začínají uvědomovat, že popírání rozdílů mezi muži a ženami nás vede do slepé uličky. Když si prohlédnete módní návrhy, jež dnes přicházejí z Paříže nebo Milána, zjistíte, že mnoho návrhářů opět začíná šít cudnější tvary sukní a šatů. Je to tak – šaty se opět dostávají do módy!

Církev (Svatý stolec i jednotliví biskupové) se před II. vatikánským koncilem vyjadřovala i k otázkám vhodného oblékání. Můžete zde některé příklady uvést? Myslíte si, že tím Církev překračovala svoje kompetence?

Církev nazýváme Svatou Matkou. A co dělají matky? Vychovávají a chrání svoje děti. Proto svatí mužové Církve rozpoznali problém, který se v průběhu století rozvinul do dnešní podoby. Jako příklad zde mohu uvést pastýřské nařízení z roku 1915, ve kterém se praví: „Ženy musí být oblečeny slušně, tím spíše, jdou-li do kostela. Kněz smí, z rozumných důvodů a po zvážení okolností, jim odmítnout vstup do kostela a přijetí svátostí pokaždé, přijdou-li do kostela necudně oblečeny.“
Považme nyní, jak se ženy oblékaly v roce 1915, tedy ještě před vítězným nástupem „emancipačního“ hnutí!
Snad aby stvrdila postoj své Církve, zjevila se Panna Maria o několik let později třem malým pasáčkům. Jak zní jedno z jejích sdělení? „Rozšíří se móda velice urážející Našeho Pána.“
Věrní věřící měli v této době ze strany církevní hierarchie plnou podporu. A to do té míry, že si sami vyžadovali ještě důslednější vedení a přesnější vodítka. Jako odpověď na tuto žádost byly Církví zformulovány zásady vhodného oblékání. Příkaz k jejich vypracování vzešel roku 1928 od papeže Pia XI. a z jeho pověření byly zveřejněny kardinálem Donatem Sbarettim. Uvádí se v nich: „Nelze za cudný považovat oděv, který je hlubší dvou palců pod hrdlem, který nekryje ramena alespoň po loket a který nezasahuje pod kolena. Nevhodné jsou rovněž šaty z průsvitného materiálu.“

Co byste sdělila mladé katolické slečně nosící minisukně či jiný nevhodný oděv?

My ženy si často neuvědomujeme, že to, jak se oblékáme, vytváří podvědomé účinky – nemluvě o hormonálních reakcích – u mužů kolem nás. Tak, jako muži nikdy nepochopí, jak mohou být ženy alespoň jednou do měsíce tak emočně rozhozené, nám ženám pro změnu nedochází otázka tzv. čistoty očí. Muži jsou z biologických příčin více náchylní k smyslovým reakcím na vizuální podněty. Jsem vdaná déle než dvacet let a popravdě řečeno, stále tomu nerozumím – ale uznávám to!
Myslím, že to vše směřuje k těmto otázkám: máme právo vystavovat někoho nebezpečí? Vytvářet situace, které mohou ohrozit lidský život? Vhánět někoho, třebas neuvědoměle, do hořícího domu? O co víc to pak platí pro riziko ztráty života duší! Vždyť my všichni máme mít starost o druhé. A láska přikazuje, abychom práva bližních respektovali a napomáhali jim ke spáse duší. Nezapomínejme, že jsme zodpovědní za hříchy, ke kterým druhým napomáháme. Je volba našeho šatníku možnou příčinou těžkého hříchu druhé osoby? Zdraví duše stojí na prvním místě.
Tím se přirozeně nastoluje další otázka: je dovolené přizpůsobovat se módním trendům, pokud jsou zachována morální pravidla čistoty a cudnosti? Zcela určitě ano! Po pravdě řečeno, překročíme-li meze rozumné opozice k soudobé módě do krajnosti, příliš tím na sebe upozorňujeme. Což nenapomáhá pokoře. Proto platí, že „hastrošovský“ styl oblékání není známkou svatosti – spíše naopak!
Opět nám Matka Církev podává pomocnou ruku. Toto je jeden z mých nejoblíbenějších výroků Pia XII: „Móda samo o sobě není zlem. Vychází přirozeně ze společenské přirozenosti člověka, zcela ve shodě s jeho potřebou žít s druhými v souladu. Bůh po nás nežádá, abychom žili mimo rámec své doby, bez ohledu na proměnlivé stránky módy. Kdybychom se oblékali způsobem zcela cizím rozšířeným zvykům a způsobům svých současníků a neohlíželi se vůbec na to, co se jim líbí, stávali bychom se tím vpravdě směšnými… V otázce následování módy se ctnost nachází uprostřed dvou krajností. Co Bůh po nás žádá, je vědomí, že móda není a nemůže být tím nejvyšším měřítkem, kterým se máme řídit, že mimo módu a její požadavky existují vyšší, o poznání naléhavější zákony a principy módě nadřazené, a to zákony neměnné, které není možno obětovat přelétavým náladám doby a před kterými se i zdánlivá všemohoucnost módy musí sklonit.“
Tedy ano, je dovolené se některými módními trendy inspirovat, a to těmi, které neodporují základním zásadám slušnosti a cudnosti.

Je otázka módy otázkou výhradně „ženskou“? Sdělila byste ráda něco také mužským čtenářům Te Deum?

Děkuji zvlášť za tuto otázku. Cudnost není jen problém ženy! Cudnost je mravní ctnost, spadající pod ctnost uměřenosti. Je o tom, jak člověk řídí svoje vnější i vnitřní jednání a projevy pod dohledem správného úsudku. Samozřejmě i muži mají povinnost vyhýbat se takovému způsobu oblékání, kterým na sebe či své tělo příliš upozorňují.
V prvé řadě má mít muž zahalený hrudník, a to i tehdy, pokud právě sportuje. Pohled na horní mužovo torzo může v některých ženách vzbudit jistou náklonnost k dané osobě, neboť patří k Bohem dané přirozenosti ženy, že touží po muži, schopnému jí a jejím dětem poskytovat ochranu. Totéž platí pro krátké kalhoty! Pánové, nenoste je, prosím, do společnosti. Jejich jediné rozumné uplatnění je ve sportu, a i tam platí, že nemají být příliš krátké ani příliš těsné.
Muži by též měli pamatovat na vhodné oblečení do kostela – noste košili, dlouhé kalhoty, případně kravatu. Všechny tyto části mužova oděvu symbolizují jeho smysl pro odpovědnost. Jak se oblékají naši politici na veřejnosti? Dokonce pohané nám mohou být vzorem, pozoruji-li některé muže, jak kráčí na mši svatou v tričku a krátkých kalhotách. Muž má vést svoji rodinu i tím, že je schopen kázně v tom, jak důstojně se obléká.

V Čechách je stále obtížnější nalézt obchod, ve kterém lze koupit vhodné ženské oblečení. Jak je tomu v USA a jak se k tomuto problému věřící staví? Existují u vás malé rodinné firmy zabývající se šitím vhodného ženského oblečení?

Na mých internetových stránkách uvádím řadu společností a rodinných firem, které takové oblečení nabízejí, a vím, že jsou schopny je zasílat do všech koutů světa. Také znám nemálo rodin, které si šijí samy, ale to se stává čím dál tím více finančně náročné. Nabídku různých možností si lze „prolistovat“ na mých stránkách http://colleenhammond.com/resources.html.

Chtěla byste našim čtenářům sdělit něco osobního?
Ano, ráda. Mnozí lidé, a nejen z důvodů náboženských, konsternovaně pohlížejí na to, jak dnešní společnost zachází s ženskostí. Máme nyní generaci dívek, které se svou sexualitou nakládají zcela nestoudně. Chtějí být děvčata mírná a cudná? Nebo drzá a silná?
Naše mladé slečny (lze-li toho pojmu vůbec ještě použít) jsou čím dále tím agresivnější. Je jim podsouváno, že tradiční ženské vlastnosti jako jemnost a slušnost jsou známkou slabosti. Jsou povzbuzovány k tomu, aby byly tvrdé a hlásily se o svá práva. A ony tak opravdu činí! Šikana a týrání jsou mezi děvčaty rozšířenější než kdy jindy. Odkud se tomu učí? Z příkladu mnoha dospělých a z médií. Je jim vnucována představa, že pouze silní zdědí tuto zemi. Dnes je ponižování druhých považováno za lidské právo, dokonce povinnost! Namísto ochrany slabých a nevinných dnes mnoho mladých žen jedná jak? Myslím, že to všichni víme, a potraty jsou toho korunním svědkem.
Mám nyní v plánu napsat knihu o pravé, Bohem dané ženskosti. Co je to? Jak ji můžeme rozvíjet? Jak k ní vychovávat mladá děvčata? Prosím vás všechny o modlitbu, abych toto dílo zdárně dokončila.

Colleen Hammondová je matkou čtyř dětí. Před svou konverzí pracovala jako modelka, herečka, provázela pořady o počasí v jedné z amerických televizních stanic. Ještě před svými dvaceti byla zvolena Miss Michigan. Nyní je matkou v domácnosti a příležitostně přednáší o tématech módy, ženskosti a mateřství. Na tatáž témata má pořady v katolických rozhlasových a televizních stanicích. Je autorkou knihy Dressing with Dignity (Oblékat se důstojně).

Internetová adresa jejího blogu: http://colleenhammond.blogspot.com