Limbus v limbu aneb široká je cesta, jež vede ke spáse?

Michal Semín

A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen“ (Marek 16:15-16)

Tato slova z evangelia sv. Marka se četla na svátek sv. Františka Xaverského, jenž jsme slavili 3. prosince. V tentýž den jsem si na internetové stránce Res Claritatis přečetl dvě zprávy, jejichž obsah jsem shledal za natolik závažný, že k nim nemohu mlčet. První zpráva se jmenuje „Také nevěřící mohou být spaseni“, zpráva druhá čtenáře informuje o tom, že Kongregace pro nauku víry připravuje k vydání dokument popírající existenci tzv. limbu puerorum. Všimněme si nejprve první zprávy, odvolávající se na generální audienci Benedikta XVI. z 30. 11. 2005. Z četby papežových slov se ale nedá jednoznačně usuzovat na oprávněnost titulku, který Res Claritatis zvolil. Papež říká, že spaseni mohou být i ti, kdo nemají plné poznání Pravdy. Je sice oprávněné se ptát, zda některé pojmy a obraty Benediktem XVI. zvolené neumožňují příliš volný výklad, ve své podstatě však papež učí to, co učili již jeho dávní předchůdci. Spasen může být i ten, kdo bez vlastní viny nepoznal plnou pravdu o Bohu a všech řádných prostředcích spásy. Pro každého však platí to samé – podmínkou spásy je posvěcující milost, včetně přítomnosti božských ctností víry, naděje a lásky. Pokud jde o ctnost víry, pak zde je třeba zdůraznit, že se nejedná o víru bez obsahu, ale o víru katolickou! I když není nezbytně nutné přijmout všechny pravdy víry explicitně (co člověk nemohl bez vlastní viny poznat, nemůže ani pozitivně vyznávat), je ke spáse zapotřebí alespoň implicitní souhlas s celým zjevením. To znamená, že spasena může být jen ta duše, jež se nachází v takové dispozici, kdy by v případě poznání dosud nepoznaných pravd víry je bezvýhradně uznala, a to ze stejné příčiny, ze které vyznává i ty, jež jsou jí známy. Jen Bůh zná srdce všech lidí, jejich pohnutky, motivy, skutečný stav duše každého z nás. Na základě zjevení víme, jaké jsou řádné prostředky ke spáse, z toho však ještě neplyne, že Bůh nemůže v určitých případech volit také prostředky mimořádné (křest touhy, krve apod.). Nelze se však rozhodně spoléhat na to, že je Bůh užívá v míře větší, než jsou prostředky řádné, a proto církev dbala, až do doby, kdy do jejího lůna začal pod rouškou „nové teologie“ pronikat blud univerzální spásy, na to, aby byla závaznost a potřeba řádných prostředků spásy skrze katolickou církev a příslušnosti k ní každému zřejmá. Jakkoli je tedy obsah generální audience slučitelný s tím, co církev k této otázce učila již dříve, je snad oprávněné se ptát, zda by nebylo vhodnější v této souvislosti upozornit i na to, že je-li neznalost některých pravd víry zaviněná, pak se jedná o vážnou překážku ke spáse.

Neméně závažný dopad pro smýšlení věřících o otázkách prostředků ke spáse má zpráva druhá, ve které mj. čteme: Arcibiskup Levada řekl, že církev, jako „matka a učitelka”, musí uvažovat, jak Bůh dává spásu všem, jež stvořil ke svému obrazu, zvláště těch, kteří jsou velmi slabí a nevládnou ještě rozumem a svobodou.

V knize rozhovorů „O víře dnes“, vydané v roce 1985, budoucí papež řekl: „Limbus nebyl nikdy definován jako pravda víry. Já osobně – teď mluvím spíše jako teolog než jako prefekt kongregace – bych jej opustil, protože to byla pouhá teologická hypotéza.“ Rozhodující obrat přineslo podle něho učení Jana Pavla II. v Katechismu a encyklice Evangelium vitae, kde „papež vyjádřil prostou naději, že Bůh je dost mocný, aby k sobě přitáhl všechny, kdo nemohli přijmout svátost“, řekl tehdejší kardinál Ratzinger.

Že byl Jan Pavel II. s velkou pravděpodobností osobně přesvědčen o neexistenci limbu puerorum svědčí i to, že v původní a později revidované verzi encykliky Evangelium vitae uvedl, že potracené děti „žijí v přítomnosti Pána“. Není mnoho papežů, kteří se k otázce osudu nepokřtěných dětí vyslovili, nicméně ti, kteří tak učinili před Janem Pavlem II. (Sixtus V., sv. Siricius, Jan XXII., Pius VI.), shodně učili, že duše nepokřtěných dětí přebývají „na okraji pekla“, kde svým odloučením od Boha netrpí ani duševně, ani tělesně. Zároveň tím potvrdili stanovisko sv. Tomáše a jiných scholastiků, odmítajících představu hlásanou po jistou část jeho života sv. Augustinem, že totiž duše nepokřtěných dětí trpí, i když v menší míře než duše zavržených, ale že požívají přirozené blaženosti, aniž by si byly vědomy ztráty utrpěné privací podílu na Božím životě. O tom, že nepokřtěné duše těch, kdo neužívali rozumu z důvodu svého věku či duševní poruchy, nemohou vejít do věčné slávy, svědčí také výroky dvou koncilů, florentského a tridentského. V bule Cantate Domino florentského koncilu se uvádí, že vzhledem k tomu, že křest je podmínkou spásy, není dovoleno odkládat novorozencům udělení této základní svátosti po dobu více jak čtyřiceti dní, ale křtít je „v rozumně možné době“.

Zatímco výroky výše uvedených papežů spadají do oblasti tzv. autentického řádného učitelského úřadu a neplyne z nich automatická neomylnost, výroky florentského a zvláště pak tridentského koncilu je třeba chápat jako výroky univerzálního řádného magisteria. Tridentský koncil definuje ospravedlnění způsobem, jenž uvádí nutné podmínky spásy pro každého, tedy nejen dospělých, ale i dětí.

Ospravedlnění je „přechodem od stavu, do kterého se člověk jako syn prvního Adama rodí, do stavu milosti a přijetím za děti Boží (translatio ab eo statu, in quo homo nascitur filius primi Adae, in statum gratiae et “adoptionis filiorum” [Rom. 8, 15]). Konciloví otcové dodávají, že k tomuto ospravedlnění nemůže dojít „bez znovuzrození křtem nebo touhou po něm“ (DS 1525).

Duše nepokřtěných dětí nemohly vzbudit touhu po křtu bez užívání rozumu. Je sice možné, že Bůh takové duši udělí rozum za tím účelem, aby ke svobodnému rozhodnutí pro Boha dojít mohlo, ani v tomto případě ale není nijak zaručeno, že k takovému rozhodnutí ze strany dotyčné duše dojde. Proto ani v tomto případě není opodstatněné tvrzení, že lze mít oprávněnou naději na spásu nepokřtěných dětí. Ať tak či onak, k závěru, že duše nepokřtěných požívají věčné blaženosti v nebi, chybí jakákoli opora, a to jak v Písmu svatém, tak v tradici.

Proto je si třeba uvědomit, že bude-li připravovaný dokument Kongregace pro nauku víry obsahovat učení, jež bude popírat existenci limba puerorum, nebude neomylný, a to ani v případě, že bude mít podporu ze strany Benedikta XVI. Obávám se však, že i tak způsobí nemalé škody. Připomeňme si například důvod, který vedl papeže Sixta V. k tomu, že o existenci limbu hovořil. V konstituci Effraenatam z r. 1588 nařizuje trest smrti pro ty, kdo na území papežských států provádějí potraty či sterilizace. Velikost trestu se, dle vlastních slov papeže, odvíjí od toho, že potratem dochází ke zničení nikoli jen tělesné stránky počatého života, ale že je tímto hanebným činem nepokřtěné duši zabráněno v blaženém patření na Boha. Ohavnost potratu i naše odhodlání na jeho zlo poukazovat a proti němu bojovat se odvíjejí i od toho, zda je potrat příčinou nemožnosti spásy, či naopak automatickou vstupenkou do nebe. Potratáři by se tak vlastně stali, snad jen s výjimkou misionářů srovnatelných kvalit s výše zmíněným sv. Františkem Xaverským, nejefektivnějšími a nejjistějšími prostředníky spásy!

Dalším závažným důsledkem tohoto chystaného dokumentu je to, že přispěje k oddalování udílení křtu u narozených dětí. Již dnes je zcela běžné vyčkávat s křtem na dobu o poznání pozdější, než bylo kdy obvyklé. Důvodů vedoucích k této praxi je více, uvedu jen ten nejzákladnější. Tak, jak se v pokoncilní církvi relativizuje hřích dědičný i osobní, včetně jejich následků, tak ve stejné míře ustupuje do pozadí vědomí potřeby smytí dědičného hříchu křestní vodou a uvedení duše do stavu milosti posvěcující a přátelství s Bohem. Každý z nás se do tohoto světa rodí pod panstvím Satanovým, a právě křest je oním prostředkem, jenž nás z moci ďáblovy vysvobozuje. Pro mnoho našich současníků je svatý křest jen jakýmsi veřejným přihlášením se k místní farnosti a životu místní církevní obce.

Co bude ve světle nového učení o limbu s tradiční praxí podmínečného udílení křtu u dětí, jež zemřou při porodu? Proč podmínečně křtít někoho, kdo má spásu jistou?

Ptejme se dále. I kdyby měl Benedikt XVI., arcibiskup Levada a jiní teologové pravdu, nebude se v případě zmíněného dokumentu jednat o závazné a neomylné stanovisko církve. Jistotu o správnosti nového učení tedy mít nebudeme. Nepředstavuje tedy ono nové učení a nová praxe přílišné riziko? Vždyť co když mají pravdu papežové a teologové, kteří po dobu dvou tisíc let učili pravý opak? Nepřispěje z Písma svatého a tradice nedostatečně odůvodněné popření dosavadního učení o limbu jen k dalšímu podlomení autority církve učící, když to, co bylo až dosud považováno za v podstatě jediné rozumné vysvětlení situace nepokřtěných dětí, je popíráno? A bude misijní příkaz Ježíše Krista z evangelia sv. Marka vůbec ještě někdy brán vážně?