John Vennari
V roce 1980, v začátcích svého působení v tradicionalistickém hnutí, jsem vyslechl interview s Michaelem Daviesem o Druhém vatikánském koncilu, v němž o Pavlu VI. hovořil jako o nejhorším papeži v dějinách Církve.
„Porovnáváte-li stav Církve v době jeho nástupu (1963) s jejím stavem v době jeho skonu (1978)“, řekl Davies, „pak je zřejmé, že v Církvi nikdy dříve k tak velkému úpadku během tak krátké doby nedošlo“. Tento úpadek je přímým důsledkem revoluční orientace koncilu.
Nejdalekosáhlejší dopady mělo zničení mše svaté prostřednictvím zavedení Novus Ordo Missae, což podstatně změnilo vztah katolíků k Církvi. Pavel VI. trval na tom, že Církvi vnutí novou liturgii, vycházející z protestantských principů. Novinář Jean Guitton, blízký přítel a důvěrník papeže Pavla VI., potvrdil, že si papež zprotestantizování katolické liturgie výslovně přál. V rozhlasovém interview v roce 1990 poznamenal: „Úmyslem Pavla VI. ve vztahu ke mši bylo reformovat katolickou liturgii takovým způsobem, aby se co nejvíce přiblížila liturgii protestantské – pozoruhodné je, že to Pavel VI. učinil proto, aby se co nejvíce připodobnila protestantské Večeři Páně… Pavel VI. měl ekumenický úmysl odstranit, nebo alespoň upravit či oslabit to, co bylo, v tradičním slova smyslu, příliš katolické, a, opakuji, přiblížit katolickou mši bohoslužbě kalvínské…“
Pavel VI. přál zcela nové orientaci koncilu, zvláště pak novotě ekumenismu, neusilujícího o obrácení nekatolíků, ale jen o jakousi vzájemnou konvergenci. Proto koncilový dekret o ekumenismu mezi protestanty vzbudil takové nadšení. Luteránský účastník koncilu v pozici pozorovatele Robert McAffee Brown, „pastor“, hájící rozvod a kontrolu porodnosti, tuto novou orientaci bezvýhradně přivítal.
Ve své knize Ekumenická revoluce z roku 1967 píše: „Dokument jasně dokládá, jak je tento postoj novátorský. Nehovoří se v něm již více o schismaticích a hereticích, ale o odloučených bratrech. Již se zde nesetkáme s požadavkem na pokorný návrat disidentů do Církve, jež sama žádného pokání nevyžaduje; namísto toho je zde požadováno doznání vin na obou stranách rozkolu, jež si musí v pokorné vzájemnosti vycházet vstříc. Protestanti již nejsou odmítáni coby sekty, naopak je jim přiznána jistá míra „církevní reality“, jíž lze nalézt uvnitř jejich společenství“.
Co je ještě horší, dva ústřední papežské dokumenty 20. století, v nichž se pojednává o ekumenismu, totiž encyklika Pia XI. z roku 1926 Mortalium animos a dokument Pia XII. z roku 1949 Instrukce k ekumenickému hnutí, nebyly v koncilovém dokumentu vůbec zmíněny.
Tyto dva papežské dokumenty učí, že skutečná jednota mezi křesťany může být dosažena pouze návratem nekatolíků do jediné pravé Církve. Tato katolická zásada, odvozená ze slov samotného Krista, byla koncilem odmítnuta.
Dr. Georg May se o ekumenické orientace koncilu vyjádřil těmito slovy: „V důsledku tohoto zvláště ceněného ovoce koncilu se mezi katolíky začalo s procesem přehodnocování protestantismu, takže někteří bystřejší protestanti neskrývali svoje překvapení… Koncil připravil půdu pro dosud nepředstavitelnou rehabilitaci protestantismu a náboženských společností vzešlých z reformace tím, že se o nich vyjadřuje pozitivně. Nikde se již nezmiňuje, jak veliké zlo protestantismus pro svět znamenalo, stejně tak se zamlčuje agresivita, s jakou protestanti vystupují proti katolické církvi v těch oblastech, kde jim neposkytuje podporu. Církev za tento omyl koncilových otců draze zaplatí.“
Jeden benediktinský mnich v rozhovoru s Jeanem Madiranem konstatoval, že jsme se díky Druhému vatikánskému koncilu posunuli od teocentrismu k antropocentrismu.
Připomínáme-li si ničivé účinky koncilu, rozklad na poli dogmatické a morální teologie, úpadek katolického školství, kněžských seminářů a řeholních řádů, rozvolnění církevních předpisů, pohrdání scholastickou filosofií a teologií, perzekuci tradičních katolíků, všeobecně rozšířené zmatení, masový odpad od víry či jmenování velkého počtu revolučně smýšlejících biskupů, jsou poslední zprávy z Vatikánu doslova k nevíře. Teologové, biskupové a kardinálové z Kongregace pro svatořečení vyjádřili svůj souhlas s beatifikací Pavla VI.
Andrea Tornielli napsal ve Vatican Insider (14. 12.) toto: „Závěrečné Positio – sbírka dokumentů, užívaných v průběhu procesu, vedoucího ke svatořečení – bylo přijato jednomyslně. Všichni přítomní biskupové a kardinálové se vyjádřili ve prospěch uznání heroických ctností Giovanni Battisty Montiniho, zvoleného papežem jména Pavel VI. v roce 1963 a zesnulého roku 1978. Teologové, kteří hlasovali odděleně, se ve prospěch jeho blahořečení vyjádřili rovněž jednomyslně.“ Tornielli uzavírá: „Papež Benedikt XVI. chce nyní postupovat co nejrychleji, beatifikace se očekává na závěr Roku víry. V roce 2013 si navíc připomeneme 50. výročí zvolení Pavla VI. na papežský stolec a 35. výročí jeho smrti“.
Navrhované blahořečení Pavla VI. není ničím jiným, než triumfem svévolného sentimentu. Opět jsme tu svědky toho, jak jsou katolické termíny zbavovány svého původního smyslu. Blahořečení či svatořečení, jež bývalo nezpochybnitelnou známkou heroických ctností dané osoby, je dnes sníženo na úroveň světských vyznamenání. V případě Pavla VI a Jana Pavla II. se jedná o ocenění, udělená revolučně smýšlejícími preláty vůdcům společně sdílených modernistických programů.
Papež Benedikt XVI, celoživotní progresista v linii koncilu, se zde projevuje jako horlivý učedník „nové teologie“, když blahořečení jeho dvě hvězdné ikony.
Beatifikace obou papežů slouží ještě jednomu účelu: znamená nepřímou kanonizaci Druhého vatikánského koncilu a jeho revoluce. Nový program „Druhého Vatikána“ nemůže katolickým testem úspěšně projít. Představuje rozchod s minulostí, nemá oporu v Písmu, v Tradici, ani v rozumu.
Koncilová revoluce tak musí být Církvi vnucována prostředky zastrašování; nikoli se zbraní v ruce, ale uznáním údajné svatosti jejích největších inovátorů. „Blahoslavený“ Jan XXIII, „ctihodný“ Pavel VI., „blahoslavený“ Jan Pavel II, noví světci pro nové náboženství, pozvednuti k uctívání novým kanonizačním procesem, z něhož byl vypuzen ďáblův advokát a jenž nedává záruku, že podmiňující zázraky nelze vysvětlit přirozenou cestou.
Nový koncilový program odhaluje svoje propagátory coby církevní osoby, veřejně zrazující „přísahu proti modernismu“, Bohu slavnostně přednesenou v předvečer svého svěcení. Významný teolog Msgr. Joseph Clifford Fenton v roce 1960 varoval, že osoba, přísahající proti modernismu, jež následně modernismus podporuje, nebo její podporu umožňuje, není jen hříšníkem proti katolické víře, ale i křivopřísežníkem. Papež Benedikt XVI. nyní takové osoby blahořečí.
Ďábelské zmatení je stále ještě v plném proudu. Jakkoli se cítíme být vázáni výzvou z Fatimy – „modlete se velice za Svatého otce“, vyzýváme věřící k tomu, aby proti tomuto zatím poslednímu pokusu o kanonizaci koncilové konfúze důrazně protestovali.
John Vennari je šéfredaktorem měsíčníku Catholic Family News.
Aktuálně >