Bitevní pole P. Emila J. Kapauna

Roman Marek

Nelze dosáhnout dokonalosti bez námahy.
Ale pokud se budeme snažit stát svatými, jednou jimi budeme.
P. Emil J. Kapaun

Dne 11. dubna udělil prezident Barack Obama jménem amerického kongresu posmrtně P. Emilu Josephu Kapaunovi nejvyšší vojenské vyznamenání USA – Medaili cti. A byť se jedná o poctu pozemskou, která nebyla pohnutkou ani cílem života P. Kapauna, je to bezesporu zasloužené uznání pro tohoto kněze a v něm čest pro náš národ.

Pátrání po kořenech

P. Emil Joseph Kapaun se narodil 20. dubna 1916 v Pilsenu, osadě pojmenované po české Plzni, kterou roku 1874 založili v Kansasu čeští přistěhovalci. Jelikož počet obyvatel osady nikdy nepřekročil sto duší, nemohla být podle zákonů státu Kansas uznána za město.

Oba rodiče P. Kapauna byli českého původu. Jeho matka Elizabeth (Alžběta), za svobodna Hajeková, se však už narodila roku 1895 na americké půdě, a to „dvanáct mil od Wakeeney“ (Kansas). O otci P. Kapauna se na oficiálních internetových stránkách Armády Spojených států píše: „Enos Kapaun se narodil roku 1880 v Československu.“ Což vyvolává některé otazníky. „Československo“ lze vysvětlit úrovní americké vzdělanosti, ale zarážející je výše uvedené jméno. To se ostatně vyskytuje ve všech článcích zmiňujících otce P. Kapauna. Jméno prvního Setova syna a Adamova pravnuka Enose [Gn 5, 6] se sice vyskytuje i v Novém zákoně [Lk 3, 38], ale není nikterak zvlášť rozšířeno ani mezi židy, natož mezi katolíky, ať už českými nebo německými. Nemohlo snad dojít k nějakému zkomolení? V tomto podezření nás ještě utvrdí skutečnost, když se v amerických záznamech o Pilsenu dočteme, že se zde v druhé přistěhovalecké vlně usadila rodina Enose Ruzicky. Jestliže byl výskyt jednoho českého Enose málo pravděpodobný, tak přítomnost dvou v malé osadě se rovná téměř nule. Musíme tedy pátrat. Podařilo se mi získat kopii křestního listu P. Emila Kapauna, ve kterém místní farář P. John M. Sklenar uvádí jméno otce: Ignatius Kapoun. Nějaký úředník tedy podle všeho zaměnil jméno Ignác za Enos, neboť Enos se anglicky vylovuje jako „Ínas“. Povšimněme si také, že v křestním listě stojí české „Kapoun“ místo německého či opět zkomoleného „Kapaun“. Není jasné, kde se Ignác Kapoun narodil. Nicméně víme, že do USA přicestoval se svými rodiči ve věku sedmi let odněkud z Čech.

Od křtu ke kněžství

Ignác s o patnáct let mladší Alžbětou uzavřeli manželství 18. května 1915 v Pilsenu, oddával je P. Sklenar. 20. dubna 1916 se jim narodil první syn Emil. (10. března 1924 přišel na svět druhý syn Eugene.) Emil byl pokřtěn 21. května v místním kostele sv. Jana Nepomuckého. Zde je třeba opět upozornit na nepřesnost, která se objevuje ve všech publikacích a článcích o P. Emilu Kapaunovi, kde se píše, že byl pokřtěn 9. května. Tento údaj pochází z knihy P. Arthura Tonna The story of Chaplain Kapaun, která vyšla v roce 1954. Ten uvádí: „Ve farní matrice je latinský záznam: ‚9. května 1916 jsem pokřtil Emila Kapauna, narozeného 20. dubna 1916, syna Enose [!] a Elizabethy Kapaunové (rozené Hajekové). Kmotry byli John Melcher a jeho žena Cecilia Melcherová. P. John Sklenar.‘“ V křestním listu ale stojí něco jiného. Údaje v této věci tedy čerpám z přímého zdroje, nikoli ze zprostředkovaného, jakým je zmíněná kniha.

Rodina Kapaunovic se usadila na farmě vzdálené tři míle od Pilsenu. Když Emil trochu povyrostl, pomáhal s prací na hospodářství, ale také si pochopitelně rád hrál. Jeho oblíbenou hrou bylo napodobování P. Sklenare při mši sv., vyrobil si za tímto účelem dokonce i svůj malý oltářík. Pak k jeho zálibám přibyla turistika, lov, rybaření a plavání. Pamětníci vzpomínali, že byl velmi zručný, a ačkoli působil na první stranu poněkud uzavřeně, měl velký smysl pro humor.

Na podzim roku 1922 začal Emil navštěvovat základní školu v Pilsenu vedenou sestrami z Kongregace adorantek Nejsvětější Krve Kristovy. Výuka probíhala nejen v angličtině, ale rovněž v češtině. P. Sklenar se navíc snažil během hodin katechismu vštípit svým žákům i lásku ke staré vlasti a českému jazyku. P. Emil Kapaun na odkaz svého katechety nezapomněl a později dokonce docházel na lekce češtiny, aby mohl lépe kázat v mateřštině. V jeho pozůstalosti se také našla kniha Antonína Jandáčka Čechové byli… Čechové budou! s podtitulem Cesty, kterými šel český národ v dobách slávy a svého utrpení, kterou vydal roku 1939 v Chicagu Národní svaz českých katolíků. Emil vyrážel do školy z domova o hodinu dříve než ostatní, aby ještě ráno před zahájením vyučování ministroval při mši P. Sklenare v kostele sv. Jana Nepomuckého. To dělal i během prázdnin. 29. května 1924 přistoupil Emil Kapaun k prvnímu svatému přijímání. Emil byl nadaný žák, o čemž svědčí i to, že osmileté školní osnovy zvládl s vynikajícím prospěchem a vzornou docházkou za šest let.

Rodiče i P. Sklenar byli přesvědčeni, že by Emil měl studovat dál. A tak nejprve nastoupil na střední školu v Pilsenu a po dvou letech v září roku 1930 odjel na internátní školu v Conception (stát Missouri), kterou spravovali tamější benediktini. Ještě před tím byl ale 11. dubna 1929 biskupem Augustem J. Schwertnerem biřmován. Také na nové škole patřil mezi nejlepší studenty, byla mu svěřena funkce sakristána, vedl knihovnu a přispíval do školních novin. O prázdninách se však vždy vracel domů, aby pomohl rodičům s hospodářstvím, přičemž každý den v Pilsenu, jak bylo jeho zvykem, začínal účastí na mši a svatým přijímáním. Střední školu dokončil v roce 1932, ale u benediktinů v Conception ještě zůstal a pokračoval na tamější fakultě další čtyři roky ve studiu filosofie, řečtiny a latiny.

P. Sklenarovi, kterému se Emil svěřil se svým přáním stát se knězem, se mezitím s přispěním biskupa Schwertnera a několika Emilových tet podařilo sehnat peníze na jeho kněžská studia. V létě roku 1936 pak Emil Kapaun vstupuje do Kenrickova (pozdějšího Kenrickova-Glennonova) semináře v Shrewsbury (Missouri). V srpnu 1939 podjáhen Kapaun pomáhal s kázáním v češtině na ulicích Caldwellu a stejného roku už jako jáhen sám kázal o půlnoční mši vánoční v kostele sv. Jana Nepomuckého v rodném Pilsenu. 9. června 1940 jej biskup Christian Winkelmann v kapli sv. Jana na Vyšší dívčí škole Nejsvětějšího Srdce (dnešní Newmanově universitě) vysvětil na kněze. Vzhledem k tomu, že zmíněnou školu provozovaly sestry z Kongregace adorantek Nejsvětější Krve Kristovy, můžeme říci, že se „kruh uzavřel“.

Z farnosti do války

P. Emil Kapaun se tak stal prvním knězem narozeným v Pilsenu. Na jeho primiční mši v kostele sv. Jana Nepomuckého, ve kterém byl pokřtěn, přišlo dvanáct set lidí. 30. června zde byl jmenován kaplanem, aby pomáhal P. Sklenarovi. Další povinností P. Kapauna bylo sloužit jako pomocný kaplan na vojenské letecké základně v Heringtonu šestnáct mil od Pilsenu. Právě zde P. Emil Kapaun získal nejen nové zkušenosti, ale začal tušit, k čemu ho volá Bůh.

V listopadu 1943 odešel tehdy už Mons. Sklenar na odpočinek a jeho místo faráře zaujal P. Kapaun. Po prvotním nadšení mladého faráře i starousedlíků přišly těžkosti, které paradoxně vyplývaly z toho, že P. Emil Kapaun všechny znal a všichni znali od narození jeho. Požádal tedy biskupa, zda by nemohl do farnosti dosadit nějakého jiného česky hovořícího kněze, ke kterému by byli místní otevřenější. Biskup Winkelmann jeho důvody uznal a žádosti vyhověl. A, snad také na jeho vlastní prosbu, doporučil jej 12. července 1944 ke kaplanské službě v Armádě Spojených států.

Po krátkém výcviku a školení ve Fort Devens (Massachusetts) byl v říjnu 1940 přidělen na vojenskou základnu Camp Wheeler (Georgie). V dubnu 1945 byl poslán do Barmy, a později až do května 1946 sloužil v Indii. V červenci téhož roku byl z armády propuštěn. Když se vrátil do USA, nastoupil nejprve jako dočasný farář v Spearville (Kansas). Pak vystudoval pedagogiku na Katolické univerzitě ve Washingtonu. A nakonec byl v únoru 1948 ustanoven farářem v Timkenu (Kansas). Zanedlouho požádal P. Kapaun biskupa o povolení vrátit se do vojenské kaplanské služby, a ten souhlasil.

V září 1948 byl přidělen na základnu Fort Bliss (Texas). 12. prosince 1949 navštívil své rodiče v Pilsenu. Tehdy je viděl naposledy. O několik dní později dostal rozkaz odcestovat do japonské Jokohamy…

„Farnost“ mezi zákopy

Když se ho pak v čínském zajetí jeden z vojáků ptal, proč dal přednost bitevnímu poli před poklidným životem ve farnosti, P. Emil Kapaun odpověděl: „Sloužit ve farnosti… to nešlo… Proboha, Bobe, už jsi měl někdy co do činění s členkami Oltářního spolku?“ Poznamenejme jen, že Oltářní spolky v USA mají teoreticky faráři pomáhat s udržováním kostela.

Tato zdánlivá „dezerce“ však nebyla žádnou svévolí. P. Emil Kapaun jen následoval hlasu Pána, který ho volal tam, kde ho chtěl mít: u 8. jízdního pluku, uprostřed válečné vřavy, po boku těch, kteří mohli každým okamžikem opustit tento svět. Posláním P. Kapauna bylo poskytovat vojákům útěchu a dodávat jim naději, očišťovat a posilovat jejich duše svátostmi, aby je připravil na setkání s přísným Soudcem a milosrdným Otcem.

Existuje mnoho svědectví o obětavosti P. Kapauna od chvíle, kdy se 8. jízdní pluk vylodil 30. června 1950 v korejském Pchohangu. Za svoji odvahu, s níž 2. srpna zachraňoval zraněné v dešti střel, si vysloužil Bronzovou hvězdu. Když mu nepřátelské kulky rozstřílely džíp natolik, že se nedal opravit, objížděl navzdory nebezpečí přední linie na kole. Vždy s sebou nosil Nejsvětější Svátost, svaté oleje a štolu, protože ve válce se život nepočítal na dny, nýbrž na hodiny, ne-li na vteřiny.

1. listopadu 1950 obklíčila čínská komunistická vojska 8. jízdní pluk u Unsanu. První a druhý prapor se stáhly do Unsanu, třetí, ve kterém byl P. Emil Kapaun, vzdoroval přesile celou noc seskupen kolem tří tanků. Ráno bylo jasné, že už je po všem. Některým vojákům se ještě v noci podařilo uniknout, ale P. Kapaun se rozhodl zůstat se zraněnými. Spolu s ostatními byl pak Číňany zajat. Začal několikadenní pochod smrti do zajateckého tábora v Pjoktongu. P. Kapaunovi dělala chůze kvůli omrzlinám na noze potíže, to mu ale nezabránilo, aby nepomáhal ostatním. Nebál se dokonce odstrčit zbraň čínskému vojákovi, který se chystal zastřelit zraněného Američana, a toho pak nesl sám na zádech. Během nočních zastávek se tajně vydával do okolí, aby sehnal svým „farníkům“ nějaké jídlo. Při tom se vždy modlil k sv. Dismasovi, obrácenému lupiči a patronu vězněných.

Rozloučení

V zajateckém táboře opět dodával všem naději. Pravidelně vedl pobožnosti a modlitby, jeho nejoblíbenějšími byly růženec, křížová cesta a mešní modlitby. Díky jeho příkladu se někteří spoluvězni obrátili na katolickou víru. Komunisté, kteří se snažili vést mezi zajatci převýchovné kursy, od svého záměru po několika vtipných odpovědích P. Kapauna raději upustili.

Třebaže duch P. Emila Kapauna zůstal nezlomný, jeho tělesné zdraví se neustále zhoršovalo. K nemocné noze, na kterou už nemohl téměř došlápnout, přibyla i infekce v oku. Mrazy kolem mínus dvaceti stupňů ho pochopitelně vysilovaly, a zanedlouho propukl zápal plic. Komunisté mu oznámili, že bude přemístěn do nemocnice. Všichni věděli, že z této nemocnice se málokdo vrátí živý. Vojáci začali protestovat, ale P. Emil Kapaun se klidně rozhlédl po místnosti: „Vyřiďte doma, že jsem zemřel šťastnou smrtí,“ a usmál se.

Nadporučíku Nardellovi řekl, aby pokračoval v četbě misálu místo něj. Pak se obrátil k dalšímu z důstojníků se slovy: „Až se vrátíš do Jersey, tak koukej dát to manželství do pořádku, nebo přijdu z nebe a nakopu ti zadek.“

Nakonec se se všemi rozloučil: „Nic si z toho nedělejte. Jdu tam, kam jsem chtěl vždycky jít. A až tam budu, za všechny z vás se pomodlím.“

P. Emil J. Kapaun zemřel 23. května 1951, podle dalších amerických zajatců spíše hlady a žízní než na zápal plic. Komunisté ho pohřbili na neznámém místě. Když je nadporučík Ralph Nardella v první výročí smrti P. Kapauna prosil, aby mu dovolili pomodlit se spolu s ostatními vojáky u jeho hrobu, odmítli. Jeden z těch, kteří zajetí přežili, později napsal: „Byl jsem rád, že to odmítli. Protože tak jen ukázali, že i když je mrtvý a jeho tělo je navždy ztraceno v nějakém hromadném hrobě, stále se ho bojí. Bojí se ho, protože ztělesňoval něco, co vědí, že nemohou zabít.“

Vyšlo v Te Deum 2/13.