P. Konrád M. Kubeš T. J.
Veliká noc v Lateráně.
Michelangelo Buonarroti: Pieta (1498-1499) – klikněte pro plnou velikost
Liturgie.
A) V hlubokém smutku jsme včera odcházeli od Božího hrobu jako od čerstvého rovu těch, které jsme milovali; nezapomněli jsme při tom ani Matky Sedmibolestné. S jakými pocity opouštěla onoho pátečního večera zahradu Josefa Arimatejského ona! Srdce až do hlubin zraněné — ale ne beznadějná. Hrob nebyl a nemohl být posledním jednáním vznešené tragedie kalvarské, ani závěrem díla Spasitelova! Toho si byla Matka Beránka Božího dobře vědoma, a my? Nám připomněl sv. Pavel; »S Kristem jste umřeli hříchu, s Kristem vstaňme k novému životu a kráčejme v novostí života!« Smrt a hrob byl božskému Spasiteli pouze průchodem k novému, vyššímu životu slávy, nikoli cílem jeho poslání. Odumřít hříchu a světu není ani cílem našeho života; je to jen cesta k účasti na věčném životě Kristově. Sv. Pavel rozvádí v páté kapitole listu k Římanům zhoubu Adamova hříchu (v. 12-19); ale jako skrze jednoho člověka přišla na svět smrt, tak skrze jednoho přišel život, a jako jsme všichni v prvním Adamu propadli smrti, tak jsme v druhém a skrze druhého Adama povstali k životu. Pravý Beránek velikonoční nás přivedl z temnot smrti k světlu a štěstí pravého věčného života. Hebrejské jméno velikonoc Fase znamená v našem jazyce Přechod. První židovské velikonoce byly skutečně přechodem ze země otroctví (Egypta) do země zaslíbené — vodami Rudého moře. Pro nás jsou přechodem z duchovní smrti k nadpřirozenému životu, z otroctví satana do nebeské vlasti — vodami svatého křtu. Za starověku byla tato svatost udělována ponořením do křestního pramene. Ten pramen byl vpravdě hrobem, ve kterém byl pochován starý hříšný člověk a z něhož vyšel člověk nový; jako otrok satanův do něho vstoupil, jako dítko Boží z něho vystoupil, (Ř. 6, 3-11) Vzpomeň slova sv. Pavla, která jsi slyšel v první neděli adventní! »Svlékněte starého člověka, odložte hřích…« O tom jsme rozjímali doposud. »Oblecte Krista,« o tom začínáme rozjímat nyní a budeme o tom rozjímat až do konce církevního roku.
Teď chápeme, proč k udílení křtu zvolila církev právě den Zmrtvýchvstání Páně. Křtem svatým vstává každý syn Adamův z mrtvých. Dnes se neuděluje křest dospělým; proto učinila církev velikonoce za ofícielní termín jiné svatosti. Propadne-li křesťan těžkým hříchem znova duchovní smrti, je tu svatá zpověď, která mu zjednává život; jiné cesty k životu není; buďto svatá zpověď, anebo na věky zůstat v poutech smrti. I o sv. zpovědi platí slovo apoštolovo: »S Kristem jste umřeli hříchu, s Kristem vstaňte k životu a kráčejte nadále v novosti života.« (Ř 6. 12-23) Tato slova vyjadřují základní myšlenku velikonočních slavností; jen pak pochopíme velikonoční obřady, máme-li ji neustále na zřeteli.
B) Zajděme v myšlenkách o 15 staletí zpět do hlavního města pozemského království Kristova. Jest Bílá sobota. Celý den ticho, v chrámech, domech i venku. Teprve k večeru ulice oživují. Nesčíslné zástupy lidstva proudí k hlavnímu chrámu, k lateránské basilice svatého Salvatora (Spasitele). Italské, řecké, germánské kroje je toho dne vidět ve věčném městě; odevšad přispěchali do Říma, aby té noci přijali křest z rukou náměstka Kristova. Vpravdě »katolická«, t. j. světová církev! S katechumeny spějí do chrámu i pokřtění, jestiť to svátek všech. Za zpěvů litanie ke všem svatým vchází papež s kněžstvem hlavním vchodem do chrámové předsíně, z níž vede do svatyně pět bran. Průvod se ubírá prostřední branou do hlavní lodi. Lesem sloupů jest volný jen pohled na hlavní oltář. Katechumeni vidí překrásnou mosaiku na zlatém podkladě, Krista Pána u jordánských vod, genie, lijící z mušlí vodu, andílky, lovící udicemi a sítěmi rybky. Rybka, symbol novokřtěnců… co nevidět budou i oni chyceni do sítí nebeského rybáře. V nynějších dnešních obřadech se cestou rozsvěcuje trojramenná svíce, u dveří, uprostřed chrámu a u oltáře…, symbol víry v nejsv. Trojici, která byla lidstvu zjevována ponenáhlu, plně teprve Kristem Pánem. Triangl, rozsvícený od ohně rozníceného a posvěceného před dveřmi chrámovými, znamená světlo nauky Kristovy.
Lateránská bazilika dnes (Foto: Maciek Lulko)
C) Jaký význam má svěcení ohně? Za nejstarších dob bylo východiskem křesťanské bohoslužby shromáždění večerní. Za dob apoštolských se věřící zúčastnili večerní oběti v židovském chrámě jerusalemském, načež se sešli »k lámání chleba« (k slavení mše svaté) v domě některého křesťana, obyčejně ve večeřadle na Sioně, posvěceném poslední večeří Páně a sesláním Ducha sv. — Lk 22, 11; Sk 1, 13 — tedy k vlastním křesťanským bohoslužbám.
První starostí bylo samozřejmě rozsvítit světlo. (Sk 20, 8) Židé rozsvěcovali světlo v sobotu večer, tedy po skončení svátečního klidu. Křesťanům byla tato hodina začátkem jejich svatého dne, t. neděle. Rozsvícení lampy jim připomínalo východ nadpřirozeného světla ze tmy hrobu, t. j. zmrtvýchvstání Páně, jakož i přípravu na příchod Páně k soudu: »Podobni buďte služebníkům, kteří s hořícími svícemi očekávají (v noci) pána, až se vrátí… Blaze jim, nalezne-li je, ani bdí… (Lk 12,36) Podobni buďte pannám s kahany v rukou, čekajícím na příchod snoubence…« (Mt 25) Světlo jest obraz Syna, jenž jest odlesk Otce. Krom toho byla hořící svíce spolu s kadidlem symbolem oběti, protože svitem při noční bohoslužbě se stravovala. Noční bohoslužba byla nazývána Eucharistia lucernalis. Poutnice Silvia Peregrina (sv. Etherie) líčí noční služby Boží v Jerusalemě ve 4. stol.: »Ve chrámu Vzkříšení (Anastasis) se sešlo množství kněžstva, mnichů a lidu; ze svaté jeskyně, kde hořela za mříží lampa dnem i nocí, přineseno světlo, od něho rozsvíceny všecky svíce po celém chrámě, s klenby zářily magickým světlem nesčetné lampičky, celý prostor jen zářil…« (Fit lumen infinitum.)
To bylo tak zvané nedělní lucernarium, vigile či noční bdění ze soboty na neděli. Eucharistia lucernalis, my bychom přeložili »večerní liturgie«. Na západě tento zvyk přejali; tato »hodina rozsvícení světel«, hora lucernalis, byla začátkem nešpor, po nichž následovaly jitřní hodinky. Na to naráží nešporní hymnus: »Ó Tvůrce světla a plamene, ty sám jsa světlo, dáš je nám, ty život, zřídlo života, ty spása, spásy dárce sám. Vlij světlo nám teď do srdcí a chraň je svojí milostí, by zůstalo, až svitne den, by nebylo jen pouhý sen…« Světlo, jedinečný symbol svatosti Hospodinovy, jenž přebývá ve světle nepřístupném, plamenné světlo, rukou člověka nedotknutelné, a přece osvěžující všecko lidstvo.
O symbolice světla viz též liturgické poznámky k 2. únoru.
D) Průvod došel k oltáři. Klerus jest oblečen v paramenta kající fialové barvy, jen jáhen se stkví v bílé dalmatice. Vystupuje na ambon, nízkou kazatelnu, a začíná úchvatný velikonoční chvalozpěv, Praeconium Paschale, Exsultet, nejúchvatnější a nejkrásnější liturgický zpěv římské církve, pocházející od sv. Augustina. »Plesej již andělů nebeský zástup…« Při tom rozsvícena velikonoční svíce, paškál, symbol božského Vykupitele, od ní pak všecky svíce v chrámě, i ty, které měli věřící a katechumeni v rukou. Trvalo hezky dlouho, než všecky plály, a byl beze sporu pěkný pohled na malá světélka, vyskakující po celé basilice, ponořené v noční březnovou nebo dubnovou tmu; dramaticky tím naznačováno, jak se ponenáhlu šířilo světlo Kristovo po světě. Konečně celý chrám zářil svitem tisíců a tisíců svíček, jejich jas se odrážel od hlazených mramorových sloupů a desk na stěnách, od pozlaceného stropu, od zlatých i stříbrných ozdob a svícnů jak hlavního, tak vedlejších oltářů, jež o závod kmitaly v moři světel. Pak čteno dvanáct proroctví, týkajících se přímo nebo nepřímo křtu sv., načež se všichni za zpěvu litanie ke všem svatým odebrali v průvodu do křestní kaple; v čele nesen symbol Kristův, velikonoční svíce. Uprostřed kaple mramorová nádrž, nad ní kopule na osmi žulových sloupech, ze středu kopule se snášela nad vodou holubice, symbol oživujícího Ducha sv. On kdysi udělil plodnost vodám (»Duch sv. se vznášel nad vodami na počátku…« Gn 1, 2), on nyní uděluje křestní vodě nadpřirozenou plodnost. Na okraji nádržky viděli katechumeni stříbrnou sochu Krista Pána a Jana Křtitele, mezi oběma sochu Beránka Božího, pod nímž padal do nádrže proud vody. Tři jeleni chrlili menší prameny. (Žalm 41: »Jako jelen dychtí po zdrojích vod, tak dychtí duše má po tobě, Bože.«) Uprostřed nádrže strměl ohromný porfyrový kandelábr se zlatou nádobou nahoře, v níž hořel balzámový olej.
E) Svěcení vody… Všecko nám znázorňuje a připomíná vyšší nadpřirozený život v Kristu, ke kterému jsme povolání. Hořící paškál (Kristus!) ponořen do vody… Pán sestoupil do vod Jordánu, svým dotekem je posvětil a dal jím tajemnou moc obmývat duše od hříchů; toto odpuštění nám zasloužil vzkříšený božský Vítěz svými ranami, které nám připomíná pět kadidlových zrn do svíce zasazených. Při tom prosba: »Nechať sestoupí do náplně tohoto pramene síla a moc svatého Ducha…« Pak udílena katechumenům svátost znovuzrození. »Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého…« Kněží papeži pomáhali, novokřtěnci ihned oblečeni v bílá roucha a do rukou jim dána hořící svíce, jak se ještě dnes při křtu sv. děje. Průvod bíle oděných se pak ubíral do kaple sv. Kříže, kde z rukou papežových obdrželi svátost Ducha sv., sv. biřmování. Vpravdě »veliká noc« pro tyto povolané ze tmy pohanstva k světlu Kristovu.
Tintoretto: Sestup do pekel (1568)
F) Než slavnost skončena, bledly už hvězdy na nebi, a červánky již zlatily oblohu, když se shromáždění vraceli do basiliky ke mši sv. Po třetí zpívány litanie, v bílých paramentech stoupá klerus k oltáři. Byla to první mše sv., které byli novokřtěnci přítomni; pří ní přistoupili po prvé k sv. přijímání, jako my po velikonoční sv. zpovědi. Svátostnou hostinou spojení s Bohem utuženo a dovršeno. Papež intonuje gloria… Nevýslovný ples propuká v celém shromáždění, varhany se rozezvučely, zvony se rozhlaholily, prostorami chrámovými se nese k nebi radostné velikonoční aleluja, zpěv andělů, který nám hříšným církev odpírala po celou kající dobu, od Devítníku počínaje. Velikonoce, svátky milosti, začátek nebe v duši, proto smíme závodit s anděly. Když dozněly zvony a zmlkly varhany, zpíval papež první mešní modlitbu. Slyš, co vyprošuje církev novokřtěncům i celé obci, která obnovena velikonoční sv. zpovědí, se účastní svatých tajemství: »Bože, jenž tuto svatosvatou noc slávou vzkříšení Páně osvěcuješ, uchovej v novém pokolení své rodiny ducha synovství, kterého jsi jim udělil, aby tělem i duší obnovení v čistotě srdce tobě sloužili…« Milost vytrvání jim vyprošuje. Povstali k novému životu, ať se tedy nevracejí do nehodného otroctví hříchu. V křestním pramenu svlékli starého člověka a oblekli Krista, milostí posvěcující jsou připodobněni Kristu, nechať nejsou podobni člověku, který pohlédl na sebe v zrcadle a odešel a zapomněl, jaký jest (Jak 1, 23), člověku, jenž se omyl a znovu se smoly dotýká; co mu pak platno všecko omývání? Co nám platna sv. zpověď, jestliže se v ní jen oprášíme a pak se opět vrátíme na starou cestu nepravosti a hříchu? Nepočínejme si jako vody jordánské, které se zastavily, když do nich vstoupili levité s archou úmluvy, ale sotvaže archa přešla, braly se obvyklým tokem dál. Jen chvilku stály… Oblékli jsme Krista, jak nás vyzýval apoštol na první nedělí adventní; velký kus práce o vlastní dokonalostí tím vykonán, ale teď jest na nás, abychom vytrvale kráčeli dál ve šlépějích Kristových; teď se musíme vynasnažit, abychom rostli v dokonalosti, až by se obraz Kristův zračil plně v naší duši, až bychom dosáhli plnosti ctností Kristových. To jest náš cíl, vznešený a vysoký cíl, cíl, jehož nedosáhneme nikdy, ale k němuž se máme blížit, seč síly stačí.
Po modlitbě církve se ujímá slova apoštol národů; má k novokřtěncům krátké, ale hluboké a obsažné kázání. »Jestliže jste vstali s Kristem, žijte životem Kristovým.«
Mše svatá, sloužená se vší velebností, která obklopuje náměstka Kristova, pokračovala, a když přítomní přijali tělo Páně, stálo slunko již vysoko na obloze. Ještě závěrečná prosba, a jáhen propouštěl po celonoční bohoslužbě věřící obec radostným velkonočním pozdravem: »Ite missa est, alleluja, alleluja.« A všichni z hloubi srdce odpovídali: »Deo gratias, Bohu děkujme, alleluja, aleluja.« (Podle P. Grisara T. J.)
Čtení: Vítězné žalmy 2 a zvláště 117.
Peter Paul Rubens: Vzkříšení Páně (1611-1612)
Jako Boží hrob, tak i slavnost Vzkříšení se slaví v našich zemích odedávna, a to stejně jako dnes, jen s tou odchylkou, že bývala konána v neděli časně zrána. Chrámy byly celou noc otevřeny. K ránu se naplnily věřícími, a zatím co zpěváci zpívali alleluja, vzal kněz monstranci a obrácen k lidu zapěl: »Vstalť jest této chvíle…« Potom konán průvod, na oltář postavena socha vítězného zmrtvýchvstalého Krále s korouhví v ruce, načež následovala mše sv. Při tom svěcena červená vejce, koláče »jako kolo okrouhlé« (mazance…, symboly eucharistického chleba, nám o velikonocích daného), beránek a jeřábek. V postě jsme se těchto pokrmů zdržovali, abychom činili pokání za nemírné jích užívání, teď jich chceme užívat se svatou vděčností a důstojným sebeovládáním, aby jich každodenní požívání nebylo překážkou našeho sebeposvěcování, aby i naše radosti byly posvěceny dobrým úmyslem a požehnáním nebes. Za starých dob se žehnaly pokrmy každou neděli při nejsv. oběti před Pater noster. Rodiče dbali, aby s posvěcenými chleby (mazanci) zacházely děti co nejuctivěji a neupustily na zem ani drobtu. Tak se sluší s Božím darem zacházet po celý boží rok!
Jako v liturgii, tak ani v životě našich předků nebyly zdaleka tak krásným a pestrým věncem poesie a poetických zvyklostí věnčeny velikonoce jako vánoce. Důvod jest samozřejmý; kající doba svatopostní vymáhá a ukládá pokání, a při pokání »umlkají musy«, poesie a vzlet. Teď jest přiměřené bít se v prsa a modlit se: »Miserere mei, Deus, smiluj se nade mnou, ó Bože.«
Božena Němcová vypravuje, že o první svatopostní neděli oblékla »babička« smuteční šat; proto se ta neděle nazývala Černá. Vzpomínáme na utrpení a na smrt snoubence duší… U kolovrátku zpívala »babička« jen postní písně, dětem místo pohádek vypravovala o Kristu Pánu. Na Hané nemívali po celý půst maso ani v neděli, místo tuku brávali k přípravě pokrmů konopný olej, a večer, než se rozsvítilo, se shromáždila celá rodina k růženci a k zpěvu kajících písní.
Zvyky a bohužel i pověry, které dnes tu a tam vidět na Květnou neděli, uvádí a případně i kárá již Tomáš ze Štítného, český spisovatel a filosof 14. století.
Karel IV. od roku 1357, kdy byl slavně posvěcen Karlův Týn, až do konce života, tedy plných dvacet let (+ 1378), se často uchyloval do zdí tohoto hradu, podobného více svatyni než rytířskému nebo královskému obydlí, a věnoval se tam v tiché samotě mezi vrchy a lesy sám sobě a svému Bohu, a jsa na chvilku prost panovnických starostí, oddával se rozjímání a modlitbě. Ve Svatý týden se zamkl do kaple sv. Kateřiny, světice, kterou zvláště uctíval, a nikoho k sobě nepřipustil; i pokrm mu musil být podáván okénkem ve zdi.
Průvod s palmami o Květné neděli byl v našich vlastech slaven vždy s velkou okázalostí. S tím počítali husité, když s Žižkou v čele přepadli na Květnou nedělí 1421 Chomutov, tušíce, že všecko obyvatelstvo bude zaměstnáno církevní slavností. Zradou strážného jedné brány se zmocnili města a porubali skoro 1500 lidí, město vydrancovali a zapálili.
V severovýchodních Čechách býval, zvyk, že k průvodu přišli jinoši ozdobeni zelenými větvičkami, dívky prvními jarními květy, a rozděleni ve dva chóry, konali v kostele střídavé zpěvy, jejichž obsahem byly události příštího týdne. Někde se dívky zúčastnily průvodu v bílých šatech. Pašijové hry se v některých venkovských městech konaly ve Svatý týden v kostelích až do Josefa II., a to s výpravou na místní poměry velkolepou.
Středa po Květné nedělí zvána někde sazometnou, protože se čistily příbytky, vymetal komín a připravovaly jarní šaty, ve kterých se po prvé zvláště dívenky ukázaly při průvodu o vzkříšení. Na některých místech v Čechách nazývána škaredou, protože toho dne Jidáš nabídl veleradě své zrádcovské služby, a s třemi následujícími dny pojata do přísného postu. Pořekadlo: »V škaredou středu nerada předu« má snad též vztah k Jidášovu osidlu.
Totéž osidlo připomínají zelenočtvrteční »jidášky«, které pomazány medem, obrazem sladkého políbení zrádcova, nesměly chybět na žádném stole. Děti po »odklapaném« Anděl Páně poklekly u kříže na návsi a modlily se tam.
V Telči na Moravě a v Jindřichově Hradci v Čechách byli od nepamětných dob ve čtvrtek chudobní pohoštěni »sladkou kaší«. Listina z r. 1529 praví: »Krmení chudých na zámku hradeckém na Zelený čtvrtek každého roku podle toho starodávného obyčeje…« Dějepisné bádání svědčí, že jde o zbožný křesťanský zvyk, nikoli o pozůstatek pohanských obyčejů. Kdokoli na jindřichohradecký zámek přišel, dostal krom bochníka chleba bohatý oběd. Pán hradu přinesl na stůl první mísu, chudobné obsluhovali zámečtí úředníci a vesničtí rychtáři — zřejmé následování pokory Kristovy při poslední večeři! Roku 1699 bylo pohoštěno na 8000 chudých, r. 1702 právě tolik. Hradecký pán Adam I. píše v testamentě r. 1529: »Kdyby některý z mých dědiců se pokoušel o to, aby tento zvyk zrušil nebo zmenšil, dávám jeho královské Milosti právo, aby mu všecky statky odňala a sobě podržela, ale neměnila nic na tomto pohoštění chudých.« Zrušil je teprve Josef II. r. 1782.
V jižních Čechách i jinde byl obyčej, že na Zelený čtvrtek večer nebo v pátek ráno před východem slunce se odebrali všichni domácí do zahrady »na zelený drn« (na trávník), poklekli a modlili se ke cti krvavého potu Spasitelova; před tím i po tom každý políbil zemi, kterou té noci božský Trpitel posvětil svou krví. Na Písecku při tom vzpomínali i jeho Bolestné Matky a modlívali se: »Šel Pán Kristus do zahrady, naklonil své svaté hlavy na zelenou travičku; na studenou rosičku…« Jinde, sotvaže na Velký pátek vstali, odešli v nejnutnějším šatě do zahrady nebo na dvůr a tam, venku, konali ranní modlitbu. Jinde se modlili v noci — na památku modlitby Páně v Getsemanské zahradě. Potom se umyli, možno-li v potoce — připomínal jim potok Cedron — políbili třikrát zemi (Jidáš!) a vykonali další modlitby k uctění pěti ran Páně a jeho hlavy, trním korunované.
Někde se po celý rok, jdouce mimo šípkovou růži nebo hloh, modlí: »Buď pozdravena, trnová koruno Pána Ježíše.« Hloh byl u věřících ve zvláštní úctě, poněvadž podle lidového podání byla z něho trnová koruna spletena; hlohový věneček, o Božím těle posvěcený, býval umístěn do oken nebo nad okno a tam ponechán celý rok.
Mariánská postila, 1946
Aktuálně >