P. Konrád M. Kubeš T. J.
Svátost našeho znovuzrození.
I.
A) Radostná oktáva novokřtěnců skončila včera. Po celý velikonoční týden byli středem pozornosti a předmětem radosti křesťanské obce. V bílém rouchu stáli při mši sv. na vyhrazeném místě, v Římě je vodila církev každodenně k bohoslužbám do nejstarobylejších a největších basilik, těšíc se upřímně z přírůstku nového pokolení nadějných synů a bohdá mužných rytířů Kristových. Po skončení sobotních nešpor, odpolední obvyklé bohoslužby, odložili bílý šat, a dnes stáli mezí ostatními věřícími, kteří včera slavili společně výroční památku přijetí svého křtu. Dnes naposled je oslovil biskup v kázání a důtklivě jím připomněl; »Bílé roucho jste sice odložili, neodkládejte však to, co ono roucho znamená nevinnost a svatost duše, na křtu svatém obdrženou.« Opět byl křest předmětem kázání; o křtu sv. mluví dnes kníže apoštolů a první papež v introitu i miláček Páně v epištole. Něžná láska matky církve se tu pojí s houževnatou životní silou víry Kristovy, která přemáhá svět. K těm, kteří jsou »z Boha zrození«, z vody a Ducha sv. znovuzrození, tedy k pokřtěným, mluví církev o této velké svátosti, o svátosti našeho duchovního vzkříšení, o kterém jsme minule rozjímali. Ve vlnách křestního pramene jsme vstali k novému vyššímu nadpřirozenému božskému životu kdysi i my.
B) Za dob starokřesťanských se o křtu kázalo daleko více než dnes; když byla řeč o svátostech, přicházíval v úvahu skoro jedině křest. Kromě něho mluvívali Otcové ještě o Eucharistii. Proč o ostatních svátostech tak málo a zřídka? Hlavně proto, že křest přijímali dospělí a bylo tudíž nutno je k přijetí připravit. Svátost pokání přijímali jen tu a tam. Takový byl život věřících! Těžkého hříchu se varovali, lehký jím byl odpouštěn hodným sv. přijímáním; dopustil-li se kdo těžkého hříchu, býval za dob největšího náboženského nadšení vyloučen z církve, zvláště když šlo o odpad, nečistotu a vraždu. Zato na křest častěji myslili, za milost sv. křtu Pánu Bohu děkovali a výroční den sv. křtu slavili jako velký svátek. Byli si vědomi, že to je den jejich narození pro nebe. Rey, biskup v Annecy ve Francií (+ 1770), slavíval rok co rok výroční památku sv. křtu v kroužku nejdůvěrnějších přátel obnovením křestní úmluvy a vroucím díkem za milost povolání k sv. víře. Mně na otázku, který den v roce pokládá za největší svátek, odpověděla dospělá dívka: »Výročí svatého křtu.« Generál Drouet, činný ve všech revolučních a napoleonských válkách, pozdější guvernér alžírský, říkával, že netouží po jiném leč bydlit ve farnosti, kde byl pokřtěn; tamější chrám mu byl takřka poutním místem. Oslavujeme-li výroční den sňatku nebo vstupu do řehole aneb přijetí do Mariánské družiny, proč ne výroční památku dne, kdy jsme se stali dítkami nebeského Otce? Bezvěrci a protestanté slaví narozeniny, den narození pro tuto zemi. Pochopitelno; o vyšším životě, o onom světě, nevědí nebo v něj nevěří aneb o něj nestojí; jsou skutečně přesvědčeni, že se narodili jen pro tento svět. Jim platí za největší den života okamžik, kdy se zrodili pro bídu vezdejšího vyhnanství. Věřící katolický křesťan slaví jmeniny; tomu dnu říká »svátek«, žádnému jinému. Den zasvěcený jeho křestnímu patronovi Jeho jméno jsi při křtu sv. dostal, on jest svědkem a ochráncem tvé křestní úmluvy, on je ti vzorem, jak máš plnit to, co jsi při křtu sv. slíbil a k čemu jsi se zavázal, on je ti patronem šťastné smrti, tak jako jest patronem tvého znovuzrození; Jednou ti přijde vstříc, až opustíš schránu těla. Jmeniny nám nahrazují oslavu výročního dne sv. křtu.
Že mnohý věřící ani neví, kterého dne byl pokřtěn a přijat za člena království Kristova i rodiny nebeského Otce, jest zjev tak obvyklý, že se nad ním sotva kdo pozastaví. »Je to duch doby…« Jenže ten duch jest znamení čehosi velmi smutného, znamení, že i my pozbýváme vědomí, čím nám křest jest, totiž narozením pro nebe. I my jsme bohužel až příliš pozemští, tělesní, světáčtí. Mezí různými výročními dny našeho kalendáře nadobro chybí toto nejdůležitější výročí. Jako bychom chtěli říci: »Jednou jsem tuto svátost přijal jako nemluvně po druhé už ji přijímat nebudu, proč jí věnovat jaký zřetel?« Nicméně jsou důležité důvody, které nás nutkají i této svátosti věnovat rozjímání; jednak proto, abychom si uvědomili, jaké povinnosti jsme jejím přijetím převzali — jak možno je svědomitě plnit, když jich neznáme anebo si jich nikdy neuvědomíme? — jednak abychom poznali, jak velkých milostí se nám touto svátostí dostalo a abychom byli za ně Pánu náležitě vděčni.
C) Dante líčí v posledním zpěvu Očistce, jak stojí před nebeskou branou, na břehu řeky Zapomenutí, Lethe. Ponořen do jejích posvátných očistných vin, vyšel z nich zbaven všech nedokonalostí a vší pozemskosti, a tak uschopněn, aby vzlétl vzhůru, ke hvězdám. Tato tajemná řeka Lethe jest pěkným symbolem křtu. Přišli jsme na svět jako synové hněvu, hříšní synové hříšného Adama, a tak jsme stáli před tváří Nejvyššího, před zamčenou nebeskou branou. I my vstoupili do křestního pramene, ponořeni v jeho svatou vodu; několik slov, a nové stvoření, nové pokolení z něho vyšlo, očištěné, znovuzrozené, k novému životu vzkříšené. Dcera Jairova leží mrtva na lůžku, kolem placení pištci tropí nepopsatelný povyk. Navenek naříkají, v srdci se radují, že si vydělají několik denárů. Pán všecky vy hnal a oslovil zesnulou: »Dívko, tobě pravím, vstaň!« A dívka vstala. Před přijetím křtu výskala kolem nás smečka démonů, radostí, že patříme jim. Služebník církve, zástupce Kristův, promluvil nad námi jménem Kristovým několik slov, obmyl nás svatou vodou, a jaká proměna se s námi stala! Duch sv. vstoupil do duše, ujal se jí, učinil jí chrámem Božím, čistou, svatou a krásnou. Žádný smysl, ba ani rozum není s to, aby postřehl, co se v naší duši stalo, stejně jako lidský důvtip neodhalí přítomnost Kristovu v Eucharistii. Jen víra nás poučuje, co se s námi dálo, a jen z účinků postřehne do jisté míry i rozum tajemné a podivuhodné působení Ducha Oživitele v nás. Sv. Ludmila… Juan Ponce de León, starý španělský válečník, jizvami pokrytý, slyší, že prý na severu, v zázračné zemi zlata, za dalekým oceánem právě objevené, jest pramen, v němž každý omládne. Ihned vyzbrojí tři lodi, věnovav tomu celé jmění, najme námořníky a pustí se za moře. O velikonocích 1513, 27. března, objevil Floridu, dal tomu poloostrovu jméno Pascua Florida, květnaté velikonoce; ostrov Portoriko, jehož místodržícím se stal, pokládal, za zázračnou zemi, v jejíchž léčivých pramenech hledal nové mládí… Místo prodloužení života tam našel smrt! Padl v boji s Kariby na Floridě r. 1521. Takový pramen, jaký hledal, neexistuje nikde na světě!
Co tam bylo bájí, to jest ve křtu sv. skutečnost; zdroj věčného života a věčného mládí Smyt všechen hřích, především dědičný, jenž jest příčinou, že přicházíme na svět duchovně mrtvi; pak i osobní, máme-li jaké; konečně všecky následky hříchu, tresty věčné i časné. Vlita milost, nadpřirozený život duše, nadpřirozená krása, a spolu s ní í její komonstvo, tři božské ctnosti a sedmero darů Ducha sv. Dítko jest sice neschopno jich užít, stejně jako není s to užívat rozumu a svobodné vůle, třebaže jeho duše je těmito mohutnostmi již obdařena. Ale když se jeho rozoumek rozvíjí, jen pozoruj, jak rádo poslouchá, co mu vykládáš o Bohu, o Ježíškovi, o svatých věcech! Duch sv. přebývá v duši, což jest vrchol a koruna ospravedlnění…, přebývá a působí v ní. To vše vloženo do duše při křtu sv. jako símě do ornice. Víme ovšem, že to símě může v zemi shnít, že vzešlý letorost může uschnout, zakrnět, být násilím zlomen… Co chci říci? Že to, co křtem svatým do duše vloženo, může nepřítel lidského pokolení zničit — jsme-li nedbalí! Co při křtu dostal, musí věřící křesťan pěstovat jako sadař mladou jabloň neb rolník osení, sic nevzejde úroda a plod! — O vánocích kol r. 600 pokřtěno v řece Ajorku mnoho Anglosasů; všichni nemocní přitom uzdraveni — pěkný obraz působnosti křtu sv.!
D) Křest, první ze všech svátostí, nejpotřebnější ze všech svátostí, jen jednou přijímán. Začněme s posledním. Jednou… Křest jest pro duši totéž, co narození pro tělo. Svátost našeho duchovního znovuzrození… Narodit se může člověk jen jednou! Znovuzrození… Kdo vyjde z křestních vod, stojí před Tvůrcem jako nové stvoření. Propadne-li kdo po druhé duchovní smrti (osobním těžkým hříchem), musí se uchýlit k jiné svátosti, aby dosáhl znovuvzkříšení, pří čemž se mu odpouští pouze hřích a věčný trest, ne však tresty časné. Proto za starých dob nejeden pohan, přesvědčený o pravdě sv. víry, odkládal přijetí křtu až na smrtelné lože, chtěje bezstarostně hřešit a pak bez očistných plamenů přijít rovnou do nebeské blaženosti. Jaký sebeklam! Jednak nenadálá smrt mnohého připravila o milost sv. křtu, jednak se připravili o vyšší odměnu v nebi. Dejme tomu, že zůstali po křtu sv. docela čisti a nepotřebovali za hřích v očistci pykat, ale dokud nebyli pokřtěni, nemohli získávat zásluh pro nebe…, musili se pak spokojit s posledním místem v nebi. Oč lépe na tom ten, kdo mohl po celý život shromažďovat zásluhy, a byť i šel do nebeské vlasti přes očistec, požívá po celou věčnost daleko vyššího blaha! Bohu daleko blíž!
E) První svátost… Z téhož důvodu. Napřed se musí člověk narodit, a pak teprve může žít; napřed narozen, a pak teprve schopen činu a jednání. Křest je brána svátostí; před ním nelze jinou přijmout. Kdyby nepokřtěný přijal tělo Páně, bylo by to stejné, jako kdybych je vložil do nějaké nádoby; mrtvý kov není schopen, aby v něm Eucharistie rozvinula účinky, roznítila lásku, rozmnožila posvěcující milost. Jak možno rozmnožit to, co není? Vkládej mrtvému do úst pokrm, co mu tím prospěješ? V Egyptě byl již ve druhém století při udělování křtu pěkný zvyk, jenž se brzo rozšířil po celé severní Africe a přešel i do Italie; novokřtěncům, sotvaže přijali křest a Eucharistii, podáváno mléko a med, obojí svěcené…, na znamení, že křtem vstoupili do »země oplývající mlékem a medem« do zaslíbené země království Kristova. Obojí ten pokrm byl zároveň symbolem nadpřirozených darů a milostí, na něž nabývali touto svátostí práva; na západě trval tento zvyk do století 6., v habešské liturgii trvá dodnes.
F) Nejpotřebnější svátost… Brána vedoucí do království Kristova, do jeho církve, do domu Božího, Kdo nepřijal křest, nemůže dosíci spasení. Žádná jiná svátost není nezbytně potřebná; dítku na př. biřmování uděleno být nemusí, jiné svátosti mu uděleny být nemohou; jenom křest jest nezbytný i jemu. Víme sice z katechismu, že v mimořádných případech možno i svátostný křest nahradit. Jak? Jednak křtem krve, když nepokřtěný pro Krista podstoupí mučednickou smrt, nemaje možnosti být obmyt vodou spásy; jednak křtem žádosti, umře-li neočekávaně, kdo po křtu touží a na něj se snad i připravuje, jako na př. císař Valentinián, katechumen, zavražděný r. 392 z návodu svého vojevůdce Arbogasta. Svatá neviňátka, svatá Emerentiana, poslední ze čtyřiceti mučedníků armenských, nejeden kat, který stálostí mučedníků byl obrácen a na místě z rozkazu soudce sťat, byli »pokřtěni vlastní krví«, jak praví církev. Nicméně i světci mučedníci jsou povinni přijmout svátostný křest, mají-li příležitost; tak se na př. dočítáme v životopise sv. Perpetuy, že s jinými katechumeny přijala křest v žaláři krátce před mučednickou smrtí, Kdyby měl takový mučedník po ruce někoho, kdo by byl ochoten mu křest udělit, byl by ve svědomí vázán z jeho ruky jej přijmout, byť to byla i žena, dítko, pohan, bludař, nevěrec. Dostačilo by vzít jakoukoliv přirozenou vodu, byť to byla rosa, kterou střásl s listí stromů (tedy ne slzy, jak čteme v pohádce!), obmýt ho nebo Pokropit tak, aby alespoň jedna krůpěj mu skanula po čele nebo po tváři, a vyslovit svatá slova: »Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.«
Naši otcové mívali ve zvyku, že dítko donesli ke křtu svatému den po jeho narození a dali mu jméno světce, který se toho dne slavil. I v královských rodinách se do jisté míry tento zvyk zachovával. Dne 20. ledna 1208 se narodila Přemyslu I. dceruška, šesté dítko, a nazítří ji biskup Daniel obmyl svatou vodou. Nazítří — v den posvěcený památce třináctileté římské mučednice, a její jméno bylo české princezně dáno. Anežka… První pokřtěná Přemyslovna, kněžna, matka, mučednice, začíná voj našich světců. Jedna z posledních Přemysloven, královská dcera, panna, chudobná klariska, dosáhla též cti oltáře. V jaké úctě měla svou křestní patronku, svědčí okolnost, že její jméno podržela v klášteře, kde přece dostává každá sestra řeholní jméno. Pravnuk jejího synovce Přemysla II., ač se po celou dobu své vlády dal nazývat a nazýval po způsobu v cizí zemí nabytém Karel, uchoval si vždy přehlubokou úctu k svému křestnímu patronu sv. Václavu, k jeho cti zakládal chrámy, oltáře, nadace a svou milou mateřštinu nazýval řečí svatováclavskou. Po nejbl. Panně měl by sotva kdo v kalendáři našich světců mít tak přednostní místo jako světec, jehož jméno i svátek nám připomíná naši nejsvětější přísahu a nejvyšší omilostnění, naše přijetí do společenství svatých a do rodiny nebeského Otce svátostí našeho znovuzrození.
II.
G) V předešlých odstavcích byla již vyslovena i některá práva, která nám svátost našeho duchovního narození uděluje. Převeliká práva, ale neméně velké i povinnosti, které jsme jejím přijetím na sebe vzali.
Přijati za dítky věčného Otce… K svému obrazu kdysi člověka stvořil; člověk ten obraz nepodržel, znetvořiv jej hříchem. V této svátosti Duch sv. znetvořený obraz Boží v nás obnovuje a připodobňuje nás k obrazu Syna Božího. Stvořením jsme se stali majetkem Tvůrce jakožto tvorové a služebníci; křtem se stáváme jeho majetkem dvojnásob, patříme mu jako dítky a jako vykoupení. Obraz Kristův, obraz Otcova Syna, se zračí v naší duši, (Christus formatur in nobis.) Adoptováni, přijeti za vlastní dítě… Dnes nebývá tak časté, ale za starých dob bývalo na denním pořádku. Adoptovaný přijat do rodiny, dostalo se mu stejných práv jako vlastním dítkám, i práva na dědictví; nazýván byl nikoli jménem tělesného otce, nýbrž jménem adoptujícího, s ostatními jeho dětmi stejně vychováván, stejně milován, s nimi seděl za stolem s otcem. Císař Nerva na př. adoptoval Trajána, jenž byl rodem Španěl; tím se stal Římanem, a po smrti Nervově nastoupil po něm na trůn. Co znamená adoptace naše? Bratry Krista Pána se stáváme, křesťany, t. j. »Kristovými« se nazýváme, máme tedy jeho jméno; jimi i jsme: v Krista věříme, jako křesťané máme i žít, být Kristu podobní, následovat ho, osvojit si jeho ctnosti. Dostalo se nám i práva na jeho dědictví; nebeský Otec pečuje i o pokrm, který by byl důstojný jeho dítek, povolaných k věčnému požívání jeho božství…, nebeský chléb v Eucharistii, jenž v nás udržuje ducha synovství, jest nám zárukou věčného života. [1])
H) Kromě toho jest každý křesťan křtem svatým zasvěcen neodvolatelně Bohu. Zasvěcen daleko vyšším a vznešenějším způsobem než kněz svatým svěcením svému povolání nebo řeholník svatými sliby svému stavu. Z katechismu víme, že křtem se vtiskuje duši nezrušitelné znamení. Otrokům bylo kdysi vypalováno na čelo znamení, aby se poznalo, čí majetkem jsou. Znamení potupy… Křesťanu vtisknuta do duše pečeť jeho nebeského příslušenství, jeho důstojenství, jeho zasvěcení, jeho úmluvy s trojjediným Bohem. Jak si má prostý věřící toto nezrušitelné znamení představit? Jako plnomoc k přijímání všech prostředků spásy, kterými církev disponuje, a jako pečeť vtisknutou do duše, kterou se liší od těch, kdož dítkami Božími a členy církve nejsou. Kdo jest přijat do armády, jest oděn v uniformu a nosí ji s hrdostí; dělat jí životem a jednáním (statečností v boji) čest, to nyní jeho povinnost. Podle ní jest i poznán od přítele i nepřítele; vítězi jest k ozdobě a chloubě, zrádci jest obžalobou, je-li v ní chycen; bojovalť proti vlastnímu králi, kterému přísahal věrnost! Netřeba svědků; uniforma mluví a svědčí proti němu sama! Stál v ní pod korouhví nepřítele! Nezrušitelné znamení, vtisknuté nám při křtu… Vyvoleným v nebi k ozdobě a chloubě, zavržencům obžalobou a k potupě; podle něho jsme poznáni co křesťané (»Kristovi«) od andělů i od démonů. Bylo nám vtisknuto ve chvíli, kdy jsme uzavřeli se svým Králem nejsvětější úmluvu, kdy jsme do jeho rukou složili neodvolatelný slib a svatosvatou přísahu: »Až do skonání budu náležet tobě, tvé rodině a tvé armádě, pro tebe budu bojovat… Zříkám se satana i všeho společenství s ním, a náležím tobě, Kriste…«
Mnoho jsme slíbili, ale více bylo slíbeno nám! (František z Assisi.) Lid starozákonní byl obřezáván, lid Kristův jest obmýván; tam nůž, rána, krev, zde olej, balzám, svatá voda. Jenže uniformu může vojín odložit a všechen závazek přestává; obřezané tělo a s ním i znamení příslušenství k národu vyvolenému v hrobě shnilo; ale znamení vtisknuté duši od Ducha sv.? To nezničí nikdo, ani plameny pekelné za celou věčnost! Arthofer, duchovní správce věznice, líčí dojmy, s kterými překročil její práh. Bývalé opatství… Stojí před branou a čte nad ní v kámen vytesaný nápis: »Venite adoremus… Pojďte, klanějme se jemu!« Vláda kdysi zabrala klášter, proměnila jej v žalář, nemohla však smazat nápis nad portálem, svědčící, čím kdysi tato budova byla. Nesmazatelné svědectví… Jak trapně působí na věřící duši! I přeslavný klášter Clugny byl proměněn ve věznici. Duše, ve které sídlil Duch svatý, hříchem proměněna v obydlí satana, ale vtisknutá pečeť zůstává nesmazatelná…
I) Křtem jsme se stali i členy církve. Tím se nám dostalo práva na všecky její poklady. Na které? Na pravdu Kristovu, na poučení o všem, co máme věřit a co musíme konat, abychom věčného života dosáhli; právo na posvěcení, jehož se nám dostává sv. svátostmi; právo na mateřskou péči, ochranu a pomoc, kterou církev svým členům skýtá. S tím zároveň spojeny i povinnosti; křtem jsi přivtělen do církve, do rodiny Kristovy, podléháš její pravomoci (jurisdikci) a autoritě, jsi povinen zachovávat její zákony. Není-li kdo státním občanem, nemá občanských práv (volební právo, přístup k úřadům…), nemá ani občanských povinností (vojenskou…). O křesťanu platí slovo Kristovo: »Neposlechneš-li církve, budiž tobě jako pohan a publikán« — byť ho velebil celý národ, jako např. Husa.
Členy církve, členy království Božího se stáváme svatým křtem. Za největší církevní trest se vždy pokládala exkomunikace, vyloučení z církve… Ti, kteří se zpronevěřili tak neb onak křestní úmluvě, byli ze společenství věřících a z církve vyloučeni, a když se vzpírali konat pokání, zůstali vyloučeni navždy. Dnes, v době dobrovolných odpadů, se tento trest nepokládá za nic. Ale byly doby, že i vyhnanství nebo ztráta občanských práv připadala každému hrozným trestem. Když Karel IV. s českými pány jednal o přijetí jeho nového zákoníka, zvaného majestas Carolina, bylo usneseno, že král má právo dát milost odsouzeným zločincům, ať šlo o majetek nebo o hrdlo; jen jedna věc vyňata: nesměl vrátit čest, po našem způsobu mluvení občanská práva, těm, kdož byli usvědčeni a odsouzeni pro veřejné lupičství a zlodějství. Bázeň z toho trestu byla tak veliká, že rázem začalo být na silnicích bezpečněji a loupežní rytíři mizeli jako sníh na jaře. Král Václav IV. přichází r. 1408 do lužického města Budišína, aby soudil vzbouřené měšťany. Purkmistr a dvanáct konšelů spolu s 200 vzbouřenci propadlo katu. Prvních třináct jejich osud neminul, zbývajícím vyprosila královna Žofie milost, ale poslání do vyhnanství a vyvedení z města; to působilo na Zhořelecké a Vratislavské, stejně se bouřící, tak, že se narychlo uklidnili. Naše nebeská Královna zmůže svou přímluvou vice než ona manželka českého krále, ale kdo vypověděn z nebeského Jerusalema, toho pak nezachrání ani přímluva Mariina. Křestní úmluva, nejsvětější přísaha věrnosti… Jak zle trestávají vůdcové porušení přísahané věrnosti, vidíme na Ferdinandu II. a vůdcích českého povstání r. 1618. Myslíš, že náš nebeský Král a božský vůdce bude se zrádnými nakládat mírněji, jestliže se včas nevzpamatují? Ne, že by jejich věrolomnost a zrada mu byla přinesla škodu, ale že byla těžkou urážkou jeho božského majestátu, těžší urážkou než věrolomnost snoubenky nebo manželky. Duše opouští službu svého pána a r odinu milujícího otce, vstupujíc do služeb a přivinujíc se celým srdcem k ďáblu!
J) Církev je vpravdě matka, ochránkyně i zachránkyně dítka. Za starověku položili narozené dítě otci k nohám na zem, čekajíce, zda je zvedne a tím projeví, že je přijímá a že je chce vychovat. Dítko katolických rodičů jest neseno do chrámu, a tam není položeno na zem, tam drženo v náručí, církev znamená jeho čelo křížem a pomaže je svatým olejem. Tak byli ve Starém Zákoně posvátným olejem, jehož se k jiným účelům užívat nesmělo, pomazáváni velekněží a kněží, králové a proroci, stánek Hospodinův a bohuslužebná nářadí. Řecké jméno Kristus neboli po hebrejsku Mesiáš znamená Pomazaný; my svatým pomazáním a svátostným obmytím jsme se stali Kristovými (křesťany!).
Ve westminsterském opatství v Londýně je tak zvané zákoutí básníků. Největší čest prokáže anglický národ svým synům, když jejích tělesné pozůstatky pochová v oné svatyni nebo když tam zasadí aspoň jejich pamětní desku. Tedy něco podobného jako Slavín na Vyšehradě. Do vznešenější společnosti než jsou oni národní velikáni, jsme byli křtem sv. uvedení my — do společnosti svatých a andělů, do rodiny Krále všech králů… Vzpomeňme na svatou úmluvu křestní, ne-li častěji, aspoň když opakujeme modlitbu, kterou jsme u křestního pramene vyznávali víru v trojjediného Boha (apoštolské vyznání víry), a zakončeme rozjímání obnovou křestního slibu.
Věřím v Boha. Velikonoční písně.
Čtení: 1 Petr 2; 1 Janova 5, 4-15.
Pietro Longhi: Křest (1755)
OBŘADY PŘI KŘTU SVATÉM.
Mladistvý český králevic Václav, pozdější císař Karel IV., jest r. 1338 v Remeši přítomen slavné korunovaci svého příbuzného Filipa VI. z Valois. Posvátné obřady, velebně a důstojně konané, působily na mysl mladého knížete tak, že učinil předsevzetí: »Až dosednu na trůn svých otců, zavedu v Praze podobné obřady při korunovaci českých králů. Pozorovalť, jak hluboce působily na mysl vládce, jenž přijímaje z rukou Božích a církve korunu, uvědomil si, jaké povinnosti k svému lidu a k své zemi tím před Bohem přijímá a jaké vznešené důstojnosti se mu dostává; postřehl, že podobné pocity vzbuzují tyto obřady i v duších přítomných poddaných. Není pochyby, že byly působivější než kázání sebevzletnější a učenější. Co soudil Karel o obřadech korunovačních, platí i o jiných obřadech církevních, především o těch, kterými provází udílení dvou svátosti, svěcení kněžstva a sv. křtu.
Sv. Alžběta Durynská nepřivinula narozené dítko na srdce, dokud nebylo přineseno z chrámu Božího pokřtěné. »Teď teprve jsi dítkem Božím…« Teď teprve tvá duše krásná a svatá… Jako nejedno krásné a hluboké zřízení církve Kristovy, tak i tato veliká vznešená svatost jest i od věřících nezřídka pojímána jako formalita, prázdný obřad, který nutno zachovávat, protože tak káže bonton, který se náležitě pitkou nebo jinak oslaví; rci sám, co nám vyvstane v mysli při slově křtiny? Tísnivě působí na kněze, když k svatému obřadu se nedostaví ani otec; přijde jen kmotr nebo kmotra, provázená pomocnicí, dítě se pokřtí, zapíše do matriky, a věc odbyta. V pokoji za stolem se koná svatý úkon, protože to tak platí za »nóblejší«. Vyhledá se nějaké cizokrajné jméno, jak líčí už Kosmák, knězi se zaplatí, a je to spraveno. Výmluvné kázání, kterým svaté obřady jsou, vyzní naprázdno, jako by do noci nebo do pustiny mluvil.
Za takových okolností není divu, že i důstojnost kmotrovská se stala docela jalovým přívěskem a nicotnou formalitou. Domácí přitom myslí na dárky, požádaný na »zbytečné vydání«; obyčejně vyhoví, rád nebo nerad, a po křtu sv. kolikrát nespatří svého svěřence již nikdy anebo se o něho nestará; oba chodí bez povšimnutí mimo sebe. Na našem věřícím venkově, zvláště v některých krajích moravských, jest kmotrovství v očích věřícího lidu tím, čím má být, totiž duchovním příbuzenstvím; členové jedné rodiny jsou v druhé rádi viděni, zvláště dorostlá svěřenka má volný přístup do rodiny své kmotřenky, jako by patřila k jejím dítkám. Znám případy, že po smrti matky se kmotřenka ujala výchovy osiřelé dívky, třebaže otce měla. Tak je to v duchu církve, to jest význam kmotrovství, tak to bývalo v křesťanském starověku; kmotrovou povinností a starostí bylo dbát, aby jeho svěřenec byl vzdělán v pravdách sv. víry; on ho musil naučit povinným modlitbám, on ručil církvi za to, že přivádí ke křtu hodného kandidáta, který nebude Kristu a jeho království k necti. Toto duchovní příbuzenství Jest pojímáno od církve tak vznešeně, že znemožňuje pravoplatný sňatek mezi pokřtěným a jeho kmotrem.
Nazvali jsme obřady sv. křtu kázáním. Zběžně je projdeme a uvědomíme si přitom, co kdysi i nad námi církev konala a se modlila, co nám na srdce kladla; jak asi jsme všecko plnili?…
Dítko přineseno do chrámové předsíně… Uchazeč stál přede dveřmi chrámovými, prose, aby byl přijat za člena církve; klepal takřka na dveře církve Kristovy…, kostel, shromaždiště věřící obce, jest symbolem církve, latinské slovo ecclesia znamená obojí, církev i chrám; tam mu vyšel zplnomocněný zástupce církve vstříc a jménem církve se ho tázal: »Co žádáš od církve Boží?« — »Víru… Světlo svaté víry!« — »Proč žádáš za světlo víry Kristovy? Co ti víra dá? Co od ní čekáš a sobě slibuješ?« — »Život věčný.« — »Dobře, ale věz, že víra bez skutků nestačí! Chceš-li života věčného dosíci, zachovávej přikázání! Víra ti bude svítit na tvou životní pouť, ale ty se musíš přičinit, abys v jejím a za jejím světlem kráčel!« Církev jmenuje dvě přikázání lásky, v nichž jsou všecka ostatní obsažena.
Potom znamená kněz dítko svatým křížem. Tímto obřadem byl kdysi přijat mezi katechumeny ten, kdo o křest a světlo víry prosil. Nynější obřady nebyly za starodávna konány najednou; některé při přijetí do katechumenátu, jiné při bezprostřední přípravě na křest ve svatopostní době, při tak zvaných skrutiniích, některé od kněží, jiné od kleriků nižších svěcení, jiné od kmotra, na př. znamenání čela svatým křížem. Kříž, svatý znak a erb království Kristova, vyznání víry v Krista, naše chlouba a zároveň náš štít proti úkladným střelám satanovým. Církev provází nyní tento obřad modlitbou: »A ty, zlořečený satane, neopovažuj se nikdy porušit toto znamení kříže…« Neber mu víru, ke které jest povolán! Pak vkládá kněz na dítko ruku…, církev je bere pod svou ochranu!
Následuje exorcismus. Kdysi byl konán v době přípravy, tedy v postě, a to vícekrát. Exorcismus, vymítání démona… Hříchem Adamovým se dostalo lidstvo pode jho satanovo; samo se mu dalo v moc. Tuto moc zlého nad lidstvem zlomil božský Vykupitel svatým křížem, svou obětní smrtí na kříži; nicméně v poutech knížete temna úpí i nadále všichni Adamovi synové, a to tak dlouho, dokavad nejsou zbaveni dědičného hříchu. Jednotlivci jsou tedy z moci satanovy vyproštěni teprve očistnou lázní znovuzrození, jak nazýván křest od sv. Pavla. (Tit 3, 5) Křtěnci vkládá kněz do úst posvěcenou sůl. Podle náhledu starých měla sůl moc očistnou a zároveň chránila před nákazou hniloby. Symbolicky znamená jednak ochranu před hnilobou hříchu, jednak zálibu (»chuť«) věcí nebeských. »Moudrost křesťanská, kterou sůl znamená, nechať uchová tebe vší zkázy bludu a hříchu a učiní tě horlivým v poznávání a milování Boha; pak bude pokoj Páně vždy s tebou.« V dalších modlitbách vyprošuje církev dítku pravou moudrost a pravou znalost (správné pochopení) učení Kristova.
Potom klade kněz na dítko konec štoly, kterou jest oděn: »Vstup do chrámu Božího…« Jménem církve uvádí křtěnce do společenství věřících. Cestou se modlí spolu s kmotrem Věřím v Boha a Otčenáš. Za dob pronásledování nesměly být tyto modlitby psány; spolu s nejsvětějšími tajemstvími sv. víry, zvláště s Eucharistií, tvořily skutečné »tajemství«, byly pečlivě chráněny před nevěřícími, aby od nich nebyly znesvěceny. V době přípravy biskup katechumenům v kázání tyto modlitby vysvětlil a vyložil, kmotři pak měli povinnost jim je naučit, načež je musili kandidáti křtu před shromážděním věřících odříkat; tím zároveň skládali vyznání víry. »Stále zachovej víru a opatřuj sobě horlivou modlitbou sílu proti všelikým pokušením ďáblovým, aby Duch sv. mohl v tobě přebývat.«
Obřad »efeta«… »Hospodin nechať ti otevře uši, abys naslouchal slovu Božímu s dychtivostí svatou, a nechať tě vede Bůh, abys nenásledoval příkladů zlých, nýbrž Pána našeho Ježíše Krista.« Tento obřad, kdysi svatopostní, se již koná vedle samého křestního pramene, dnes u křtitelnice. Další obřad konán za starodávna v samém pramenu; křtěnec stál v křestním bazénu, jenž byl v přistavěné křestní kapli; než byl obmyt svatou vodou, tázal se ho biskup: »Odříkáš se…? Věříš…?« Definitivně vystupuje ze služeb satana (apotage) a vstupuje do služeb Kristových (syntage). Dnes obojí odděleno. »Zříkám se satana i všech skutků jeho…« Nato pomazán olejem katechumenů, jehož užívá církev při korunovaci králů… Křtěnec se stává členem královské rodiny a dítkem Krále všech králů! Královská důstojnost křesťana! Tento obřad konán ve východní církvi již ve 4. stol. Po něm vymění kněz kající štolu fialovou za radostnou bílou. »Věříš v Boha Otce všemohoucího…? Chceš být pokřtěn?« — »Chci.« Několik krůpějí vody dopadne na čelo spícího dítka, a jaká proměna v jeho duši! Společníkem andělů… Kdyby zemřelo, přijde mezi ně, do společenství těch, kteří věčně kralují s Kristem. Beze všech zásluh, pouhou milostí Vykupitelovou. K svatému úkonu se řadí hned druhé pomazání svatým křižmem. Tohoto oleje užívá církev při svěcení chrámu, oltáře a kalicha Pokřtěné dítko jest skutečně chrámem Božím, a bude-li vůle Boží, jednou při sv. přijímání živou monstrancí. »Bůh všemohoucí, Otec Pána našeho Ježíše Krista, jenž ti uděliti ráčil znovuzrození z vody a Ducha svatého, odpuštění všech hříchů a posvětné pomazání Ducha sv., uchovejž tebe všelikého hříchu, abys nikdy nepozbyl posvěcující milosti a věrně zachovával víru, naději a lásku…«
Zbývají ještě dva obřady, odevzdání bílého šatu a hořící svíce. »Přijmi roucho nevinnosti a dones je bez poskvrny před soudnou stolici Pána našeho Ježíše Krista, abys vešel do života věčně blaženého. Vezmi hořící svící víry, lásky a dobrých skutků, neporušenou zachovej křestní úmluvu a plň přikázání Boží, abys v den příchodu Páně k hostině svatební se všemi svatými nebešťany jemu v ústrety vyšel a v království nebeském se radoval od věčnosti do věčnosti.«
Hluboce krásné a významné obřady… Kázání přítomným, nutkající k vážnému zpytování svědomí. Jak jsem plnil to, co církev kdysi i mně jménem Kristovým na srdce kladla? Za krutého pronásledování katolíků od ariánského vandalského krále Hunericha stojí před soudcem Elpidoforem stařec, jáhen Muritta. Soudce, zuřivý nepřítel církve Kristovy, odsuzuje obžalovaného na smrt. Muritta vyňal bílý šat, ukrytý pod oděvem. »Znáš toto roucho? Bude na tebe jednou žalovat před nejvyšším Soudcem a bude ti po celou věčnost neustálou výčitkou a hanou, jakožto zrádci a křivopřísežníku!« Elpidofor zbledl a nebyl s to ze sebe vypravit slova. »Oheň vlastního svědomí ho pálil dřív než oheň věčný.« (Viktor z Vity, historik vandalského pronásledování.) Soudce byl totiž odpadlík, z věřícího se stal pronásledovatelem, a Muritta od něho souzený byl mu kdysi při křtu svatém kmotrem. Tehdy bylo zvykem, že křtěnci dávali odložené bílé křestní roucho kmotrům na památku; dnes Řekové dávají kmotrům na památku kadeř, a ti zasazenou do vosku připevní na krucifix.
[1] Důsledkem našeho přijetí za dítky nebeského Otce jest, že jsme se stali i dítkami Marie Panny. Viz 25. března. Ne, že bychom toto důstojenství kladli onomu na roveň; veškeré naše Povýšení, milosti, čest, práva a důstojnost plyne jedině z toho, že jsme dítkami Božími. Vždyť i všechno omilostnění nejsv. Panny plyne z toho, že Duch sv. učinil ji, předurčenou za Matku vtěleného Slova, napřed prvorozenou dcerou nebeského Otce — ne při křtu sv. jako nás, nýbrž v jejím Neposkvrněném Početí. Její mateřské ochraně svěřil božský Spasitel především ty, kteří se stali dítkami Božími a za ně byli přijati.
Mariánská postila, 1946
Aktuálně >