Lumen Fidei o sobě prohlašuje, že je „v kontinuitě se vším, co o této ctnosti církevní magisterium prohlásilo“; proto obsahuje výslovný odkaz – i když jen v poznámce – k 3. kapitole konstituce Prvního vatikánského koncilu Dei Filius (čl. 7, pozn. 7). Je zde zmínka o „víře, kterou dostáváme od Boha jako nadpřirozený dar“ (čl. 4), jakož i to, že víra je „teologickou“ a „nadpřirozenou“ ctností, Bohem darovanou (čl. 7). Také zde čteme, že „vzhledem k tomu, že víra je jedna, musí být vyznávána v celé svojí ryzosti a celistvosti. Právě proto, že všechny články víry se pojí v jednotu, bylo by popření jediného z nich, byť by se zdál nedůležitým, zničením celku.“ (čl. 48). Toto jsou však jediné stopy tradičního učení o víře, je6 v encyklice nalezneme.
Zbytek encykliky tyto spíše jen ojedinělé zmínky představuje v kontextu, jenž je jim do značné míry cizí. Tento kontext spojuje ideu víry s ideou zkušenosti a osobního setkání, ustavující vztah mezi člověkem a Bohem, aniž by encyklika objasnila, zda jde o vztah v rovině poznání [1] či afektivní vztah lásky.[2] Rovněž tak není zcela zřejmé, zda toto osobní setkání koresponduje s požadavky přirozenosti či zda je překračuje pozvednutím člověka do nadpřirozeného řádu.[3] Daný problém se stává ještě složitější tím, že se encyklika v popisu tohoto poměru nedrží klasického pojetí přirozeného a nadpřirozeného řádu: sleduje především otázku existence.[4]
Ústřední myšlenkou encykliky je to, že víra je především existenciální, výsledkem setkání se živým Bohem, zjevující lásku a vedoucí ke společenství (čl. 4, čl. 8). Je ve své podstatě něčím dynamickým, otevřeným Božímu zaslíbení a pamětí budoucího (čl. 9), otevřeností vůči lásce (čl. 21, čl. 34), přilnutím ke zdroji života a veškerého otcovství (čl. 11), zakoušením lásky (čl. 47)… spočívající v „ochotě nechat se vždy znovu přetvářet Božím povoláním“ (čl. 13).
Nikde se však nesetkáme s definicí ctnosti víry, ani s pečlivým rozlišením ostatních teologických ctností, jež jsou v důsledku toho vzájemně směšovány. Nikde není víra vztažena k autoritě zjevujícího se Boha, (pojem „autorita“ se vyskytuje toliko jednou, v článku 55, ovšem bez vztahu k jinému předmětu). Zjevený poklad víry je zmíněn pouze v článku 48, chybí však jeho definice – zvláště chybí zmínka o tom, že byl završen smrtí posledního apoštola.
Článek 18 připomíná, že „křesťanská víra je vírou ve Vtělení Slova a v Jeho tělesné Zmrtvýchvstání; je vírou v Boha, který se přiblížil natolik, že vešel do našich dějin.“ Je však krajně obtížné provést úkon víry na základě zde uvedených úvah, podle nichž nezáleží víra na autoritě Boha, jenž nemůže klamat ani být oklamán, ale spíše na „naprosté spolehlivosti Boží lásky“ (čl. 17), a na důvěryhodnosti „Ježíše, založené na Jeho bytí Božího Syna“(ibid.). Jinými slovy: nevěřím v Boha, protože je pravdivý, ale proto, že miluje.
V poznámce č. 23 je výňatek z Dei Verbum, v němž se hovoří o poslušnosti víry, „jíž se celý člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu a dobrovolně přijímá zjevení, které dal Bůh. K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu.“ Na jiném místě encykliky však čteme: „Ve vyznání víry nejde ani tak o vyjádření souhlasu se souhrnem abstraktních pravd. Naopak, ve vyznání víry se celý život vydává na cestu k plnému společenství s živým Bohem.“ (č. 45).
Nezbytnost víry ke spáse je zmíněna jen nepřímo: „počátek spásy je v otevření se něčemu předcházejícímu, původnímu daru, který potvrzuje život a opatruje existenci“ (čl. 19). Či jinde: „Víra v Krista nás zachraňuje, protože v Něm se život radikálně otevírá“ (čl. 20). Tyto výroky jsou vzdáleny přímosti evangelia: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření! Kdo uvěří a dá se pokřtít, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mar 16, 15-16). V článku 34 naopak čteme: „Světlo lásky vlastní víře může osvěcovat otázky naší doby po pravdě… Jsouce pravdou lásky, není pravdou, která se vnucuje násilím, ani neutiskuje jedince. Rodí se z lásky a může tak dosáhnout srdce, osobního středu každého člověka. Je tak zřejmé, že víra není neúprosná, ale roste v uctivém soužití s druhým.“
Proto lze právem pochybovat o katechetické účinnosti definice Desatera, uvedené v čl. 46: „Desatero není sbírka negujících předpisů, nýbrž konkrétních indikací vyvádějících z pouště sebevztažného „já“, uzavřeného do sebe, a umožňujících vstoupit do dialogu s Bohem“.
V krátkosti, víra, jak je prezentována v Lumen fidei, je na prvním místě zkušeností života a lásky, naplněné v „setkání s Kristem“ (čl. 30): „Víra poznává, nakolik se pojí k lásce, neboť láska přináší světlo“ (čl. 26). O Ježíši se zde říká, že je jediným spasitelem, neboť „veškeré světlo Boží je soustředěno v Něm, v jeho „zářivém životě“, ve kterém se vyjevuje počátek i dokonání dějin“ (čl. 35).
Na základě této encykliky je ještě příliš brzy na to stanovit klíč k interpretaci učení papeže Františka. Příští encyklika – jež má být věnována otázce chudoby – bude osobnější a poskytne nám přesnější vodítko. Dovolíme si však tvrdit, že Lumen fidei je plně v linii pokoncilního učení. Druhý vatikánský koncil chtěl otevřít Církev modernímu světu, jemuž je vlastní to, že odmítá argumenty z pozice autority. Proto o sobě koncil prohlásil, že je pastorační; vyhnul se tak všem dogmatickým definicím, aby nedošlo k dojmu, že je vyvíjen nátlak na myšlení současného člověka. Z této perspektivy je pojednání o víře v Lumen fidei podobné úvahám filosofa imanentismu Maurice Blondela: „Rozšiřuje-li víra naše poznání, nejde ani tak o to, že nás učí určitým objektivním pravdám na základě autoritativního svědectví, ale spíše proto, že nás sjednocuje s životem subjektu, že náš uvádí, skrze milující myšlení, k jinému myšlení a jiné lásce.“ (Dictionnaire technique et critique de la philosophie, 1968). Nejde tedy o učení se objektivním pravdám, ale o sjednocování se se životem subjektu a uvedení milujícím myšlením k jinému myšlení a jiné lásce. Tím však vzniká problém: jaký smysl má podnět, učiněný modernímu člověku, hájící si svou autonomii, přijmout cokoli na základě autority Božího zjevení? A jak to můžeme činit bez toho, že bychom v tomto člověku vyvolali zdání, že je tento požadavek neslučitelný s jejich aspirací na vlastní autonomii? Lze tak činit bez zředění zjeveného pokladu víry či umenšení jeho autority? Toto jsou obtíže, s nimiž se magisterium v posledních padesáti letech potýká.
V nedávném článku připomíná P. Jean-Dominique, O.P. nadšení, s nímž protestanti v Taizé přivítali nedogmatizované učení koncilu: „Úmyslem koncilu je nahradit nadbytečně statický a pojmově vázaný jazyk jazykem živým, dynamickým. Celý tento úžasný dokument (Dei Verbum, koncilový dokument o Zjevení – ed. pozn.) pojímá Zjevení jako živé Slovo, jež živý Bůh adresuje živé Církvi, utvořené z živých osob… Tomuto dokumentu o Zjevení dominují základní evangelijní témata slova, života a společenství. Slovo Boží je živý Kristus, jehož Bůh daruje lidstvu, aby ustanovil společenství mezi sebou a Duchem Církve.“ Proto se Církev vzdala „požadavku na přijetí Zjevení z důvodu podřízení se autoritě“, aby mohla primárně hovořit o „osobní víře, jež Boží zjevení přijímá“ (Roger Schutz a Max Thurian, La Parole vivante au Concile /Les Presses de Taizé, 1966/, citováno P. Jean-Dominiquem, „Concile ou révolution?“ v Le Chardonnet, červenec 2013).
Úmysl koncilu vyhnout se dogmatickým definicím je odsouzen v Prohlášení biskupů FSSPX ze dne 27. června 2013: „Jsme nuceni konstatovat, že tento atypický koncil, který chtěl být pouze pastorační, nikoliv dogmatický, zavedl nový druh učitelského úřadu, jenž byl dosud v Církvi neznámý a není nijak zakořeněn v tradici; učitelský úřad, jenž dychtí po smíření liberálních idejí s katolickým učením; učitelský úřad, jenž je proniknut modernistickými zásadami subjektivismu, imanence a neustálého vývoje podle nesprávného pojetí živé tradice. To falšuje podstatu, obsah, úlohu a výkon církevního učitelského úřadu.“
Přeloženo z DICI (Documentation Information Catholiques Internationales).
[1] Připomeňme si, že víra je definována jako přilnutí rozumu k pravdám Bohem zjeveným a to na základě autority Toho, jenž je zjevuje. Duchovní život má víru za svůj princip, čerpající ze Zjevení své řádné rozumové vědění o daných tajemstvích. Aniž bychom popírali, že víra musí být obohacena láskou a růst v prostředí milujícího poznání, musíme trvat na tom, že aby byly víra s láskou ve skutečném duchovním životě sjednoceny, musí zůstat ve svých definicích formálně odlišené, a to jak v očích magisteria, tak teologie.
[2] „Věřit znamená svěřit se milosrdné lásce, která vždy přijímá a odpouští, podporuje a orientuje život, ukazuje moc svou schopností narovnávat pokřivenost našich dějin“ (čl. 13). „Víra přetváří celého člověka, nakolik se otevírá lásce. V tomto spojení víry a lásky lze chápat formu poznání vlastního víře, její přesvědčivost, její schopnost osvěcovat naše kroky. Víra poznává, nakolik se pojí k lásce, neboť láska přináší světlo. Porozumění víry se rodí z přijetí velké Boží lásky, která nás vnitřně přetváří a dává nám nové oči, abychom viděli realitu“ (čl. 26).
[3] „Život ve víře je jakožto synovská existence uznáváním původního a radikálního daru, který je základem lidské existence a lze jej shrnout větou sv. Pavla z listu Korinťanům: „Máš něco, co bys nebyl dostal?“ (1 Kor 4,7)“ (čl. 19). Týká se to daru stvoření nebo daru milosti? „Ten, který věří, je přijetím daru víry přetvořen v nové stvoření, dostává se mu nového bytí, synovského bytí, stává se synem v Synu; to je řečeno správně, není však výslovně uvedeno, zda tato novost je součástí přirozeného řádu v jeho návaznosti na stvoření nebo zda je překračuje.
[4] „Světlo víry má totiž jedinečnou povahu, neboť dokáže osvěcovat celou lidskou existenci“ (čl. 4). „Pro tyto křesťany, kteří se setkali s živým Bohem zjeveným v Kristu, byla víra „matkou“, protože je přivedla na svět, zrodila v nich božský život, novou zkušenost, zářivou vizi existence, pro niž byli hotovi vydávat veřejné svědectví až do konce“ (čl. 5). „Druhý vatikánský koncil dal zazářit víře v lidské zkušenosti a vydal se tak cestami soudobého člověka. Tímto způsobem se ukázalo, jak víra obohacuje lidskou existenci ve všech jejích dimenzích“ (čl. 6). „Víra, naděje a láska vytváří podivuhodné sepětí, dynamismus křesťanské existence směřující k plnému společenství s Bohem“ (čl. 7). „Věřit znamená svěřit se milosrdné lásce, která vždy přijímá a odpouští, podporuje a orientuje život, ukazuje moc svou schopností narovnávat pokřivenost našich dějin“ (čl. 13). „Počátek spásy je otevření se něčemu předcházejícímu, původnímu daru, který potvrzuje život a opatruje existenci“ (čl. 19). „Věřící je přetvořen Láskou, které se otevřel ve víře, a ve svém otevření této Lásce, která mu byla nabídnuta, rozpíná se jeho existence za sebe“ (čl. 21). „
Aktuálně >