Jaroslav Durych
Stává se někdy, že staří lidé usnou v kostele; stává se někdy, že člověk v noci usne mezi modlitbou; stává se někdy, že mysl je tak těžká, tupá a mdlá, že člověk uprostřed modlitby zapomene na to, co se modlil, a když to zpozoruje, musí začínati znova. Tak třebas růženec, jehož každý jednotlivý dílek má krásu celé hvězdy nebeské, stává se žebříčkem, jehož se lidská pamět a pozornost jen s námahou přidržuje, aby nespadla. Kterákoliv modlitba, které církev po staletí nebo již od svého počátku užívá, skládá se z vět, z nichž každá jest obrazem ráje; učíme se jim od malička, patří k našim nejzákladnějším dojmům, užíváme jich a slyšíme je téměř bez počtu, měly by už býti v naší krvi, a přece naše duše na ně sama nestačí a někdy těch vět modliteb ani nepoznává, jako by pozbyla paměti, a musí se pracně rozpomínati a zachycovati se vzpomínek. Zdálo by se, že se člověk vždy může zcela snadno pomodliti aspoň Otčenáš a pozdravení andělské, že tyto věci může odříkávati sám ze sebe jako svá vlastní slova, jako myšlenky, které jaksi samočinně vystupují z hlubin duše, jakmile se člověk rozhodne pomodliti se. Ale častokráte člověk pozoruje, že to nejde, že jeho slabost mu značně překáží; poznává, že to nejsou jeho slova, která se modlí, že není vlastním a úplným majetníkem těch slov, že to jsou slova pouze svěřená, že je vytvořil a sestavil sám Duch svatý, který takto nám modlitby dal, modlitbě naučil a při modlitbě nám pomáhá. Kterak pak my sami ze sebe bychom se zmohli na Otčenáš, kterak pak my bychom si mohli Otčenáš úplně osvojit a učinit jej svým vlastnictvím, svým nástrojem, který by nám stále a kdykoliv byl k ruce a kterým bychom mohli vládnouti třebas tak, jako vládneme svým jazykem. To v takových chvílích únavy, skleslosti, netečnosti a duchovní opuštěnosti poznáváme, jak pravá vnitřní modlitba není v naší moci a jak i ta modlitba zevní není tak zcela lehká a samočinná jako chod nějakého motoru. V modlitbě jest vždy něco, co řídí Bůh. Bůh nám modlitbu dal, modlitbě nás naučil, při modlitbě nám pomáhá, a modlitba jest Jeho majetkem vlastním. Modlitba jest vlastní řečí božských Osob.
Představme si růženec, pověšený na hřebíku, a po tomto růženci vzhůru by lezla nějaká moucha, která už má života na mále, kterou už by křídla neunesla, která jen taktak leze a posledními silami se drží, aby nespadla; leze s jednoho zrnka růžence, pomalu a těžce. Ta moucha je obrazem mnohých našich modliteb, mnohých našich myšlenek na Boha a na zákon Boží, ba jest obrazem celé naší duše. Od jednoho slova Božího ke druhému unavena se vleče naše pozornost, a to jest ještě dobře, když se aspoň vleče, když nepadá dolů nebo když se neplazí sem a tam, nevědouc už ani, po čem se plazí jako slepý červ. Jak bychom mohli říci: Otče náš! Jak bychom mohli pozdravit Královnu nebes! Každé takové slovo má větší cenu než kterékoliv království světa a my bychom se domnívali, že tato slova lze jen tak lehce budit, vyvolávat a točit jimi jako zrnky růžence? Právě takové stavy únavy a duševní opuštěnosti nám užitečně ukazují, že pravá modlitba spočívá na spolupůsobení Ducha svatého.
Naše duše se podobá té ubohé mouše, jakési nicotě.
Když tedy církev volá: Sešli Ducha svého a stvořeni budou, tím vyznává víru a naději, že Duch svatý přijde učinit z té ubohé nicoty, kterou je naše duše bez Něho, něco skutečného.
Teprve vstupem Ducha svatého do našeho srdce dokonává se naše stvoření, teprve pak jsme dokonale lidmi, učiněnými k obrazu Božímu. Syn Boží nás vykoupil, ale dříve, než apoštolové měli jíti do světa, seslal jim Ducha svatého, čímž teprve bylo dílo Boží dokonáno. Toto dílo Boží lásky opakuje se na nás až do skončení času, neboť ničím nejsme, není-li v nás přítomen Bůh ve své trojjedinosti. Proto se modlíme, aby dokončil a stále obnovoval naše tvoření, naše doplňování a obnovování v Duchu svatém, bez něhož bychom se nemohli důvěrně modliti a s Bohem co dítky obcovati, bez něhož bychom nebyli bytostmi k obrazu Božímu, nýbrž jen k obrazu nejubožejší bídy.
Revue Na hlubinu, 1931
Aktuálně >