Jaroslav Durych
Sesláním Ducha svatého se dokonává naše stvoření. Pádem prvních lidí padli jsme všichni do stavu nedokonalosti. Co Bůh původně stvořil, bylo všecko dokonalé. Ztrátou dokonalosti stali jsme se neúplnými, jako by naše stvoření bylo přerušeno a zůstalo nedokonáno; zůstali jsme tak jen polovičními bytostmi proti prvním lidem, dokud bydlili v ráji. Neměl-li nás Bůh jako zkaženou věc navždy od své tváře zavrhnouti, bylo zapotřebí dvojího: vykoupení a obnovení. Spasitel nás vykoupil, abychom nemusili býti zavrženi a abychom mohli býti obnoveni; napřed za nás zaplatil výkupné svou smrtí, abychom zůstali majetkem Božím a nikoliv majetkem Satanovým. Stali jsme se tak zase majetkem Božím, ale abychom byli majetkem takovým, k jakému Bůh může přistoupiti bez odporu, bylo třeba, abychom byli umyti a napojeni krví Kristovou. Teprve pak Nejsvětější Trojice dokonala obnovu naši příchodem Ducha svatého a byli jsme učiněni lidmi novými k obrazu Kristovu.
První lidé byli postaveni v místě, které se nazývalo ráj, byli tělesně i duševně úplně dokonalí a blažení s vůlí náchylnou více k dobrému než k zlému, a měli podmíněnou nesmrtelnost těla. Prvním hříchem pozbyli všech těchto výsad a mimo to přivolali kletbu, porušení a zavržení na sebe a na veškeré lidstvo. Kristus jako nový člověk sňal s nás kletbu a zavržení, takže nám zůstaly jen časné následky dědičného hříchu, totiž porušení a smrt. Smrt tělesná nám zůstala. Ale Bůh nás učinil k obrazu svému, k obrazu nového člověka, kterým jest Kristus. Kristus zemřel za naše hříchy, také my umíráme. Nezemřel Kristus, aby nás zachránil před tělesnou smrtí, ale před smrtí věčnou. Byl podroben nouzi těla a utrpení těla. Neslušelo by se, aby Spasitel z lásky k nám snášel utrpení těla a smrt a my pak abychom zde na zemi žili jako v pozemském ráji bez bolestí, bez nedostatku a bez tělesné smrti; to by bylo proti spravedlnosti a proti lásce; Kristus za nás trpěl a umřel z lásky; i my chceme a máme, ať již ochotně či neochotně, snášeti časné bědy a tělesnou smrt z lásky ke Kristu. Kristus je tím novým člověkem, k jehož obrazu chce nás míti věčná dobrota a spravedlnost; nemůžeme míti obrazu lepšího, neboť tímto obrazem se učinil sám Bůh. Tím naše utrpení a tělesná smrt nabývají ceny, snášíme-li je s napodobováním trpělivosti Kristovy, a tyto věci, které by byly bývaly nedostatkem na obraze člověka prvního, mohou se státi naší okrasou a slávou, jak se to mnohokráte ukázalo na utrpení a smrti mučedníků a světců.
Jsouce nyní přetvořeni k obrazu nikoliv Adamovu, nýbrž Kristovu, nemáme již proč teskniti pro ztracený původní ráj pozemský s jeho blažeností a tělesnou nesmrtelností. Za tyto věci ztracené poskytl nám Kristus náhradu větší a vznešenější, totiž sebe samého. Je-li zvětšen náš zápas a naše nebezpečí, jest zvětšena i cena našeho vítězství. Za ráj původní máme nyní ráj nový, ráj duchovní, kterého můžeme dosáhnouti již zde v životě pozemském i uprostřed časných starostí a utrpení, a kdo pochopí cenu tohoto ráje lásky Kristovy, nemůže již toužiti po obnově ráje Adamova.
Ale toto naše obnovení nedokonal Kristus pouze sám svou vlastní osobou, nýbrž teprve prostřednictvím Ducha svatého. Nejdříve opustil apoštoly a vstoupil na nebe, aby viděli jeho slávu. Pak teprve po desíti dnech seslal Ducha svatého. Do té doby dílo ještě stále nebylo dokonáno, srdce apoštolů byla opuštěná, rty zavřeny. Až když přišel Duch svatý, probudil se život, probudil se oheň lásky. Tak i my všichni před příchodem Ducha svatého jsme jen nehotoví, neúplně stvořeni, v našich duších není dosud ohně a světla, jsme bytostmi spícími. Duch svátý nás dokonává a probouzí k životu a teprve od té chvíle můžeme se podobati novému člověku.
Takovým způsobem děje se naše stvoření, jehož vlastním a hlavním obsahem a dějem jest naše stvoření duchovní. Jsme stvořeni pro ráj ducha; ráj pozemský byl jen podobenstvím; ráj pozemský byl zrušen, ráj ducha jest nezrušitelný; z tohoto ráje můžeme sami odejíti, ale nikdo nás z něho nevyhání tak jako z ráje pozemského, naopak, chceme-li odejíti, hlas Boží nás volá zpátky.
I země se všemi věcmi časnými musí sloužiti k podobenství tohoto nového ráje duchovního. Věci nedokonalé a bolestné připomínají nám náš zápas, ze kterého máme vítězně vyjíti; věcí dokonalé a blažené připomínají nám vyšší dokonalost a blaženost duchovní.
Obnovením duše obnovuje se i tvář země. Pohled duše se očisťuje, jasní a oblažuje a tomuto pohledu se veškerá tvář země jeví jako srozumitelný obraz Boží prozřetelnosti a lásky i tenkráte, kde jiné oko, unavené či nemocné, vidí ošklivost, smutek i prázdnotu. Přispěním Ducha svatého rozeznává duše ve tváři země obraz ráje, jako by i země milostí Boží byla obnovena a posvěcena.
Duch svatý však jako Osoba Nejsvětější Trojice může ukázati svou moc v obnovení tváře země nejen v důvěrném obcování s těmi, kteří se k němu uchylují o pomoc a útěchu, ale může vanouti, kde chce. Obrací hříšníky, křísí mrtvé, navštěvuje opuštěné a smutné, poráží pyšné. Navštěvuje nejen jednotlivce, ale i celé společenství, rodiny, obce, národy. Přichází v době největší tísně, v době malátnosti, bázlivosti, nevěry zrady. Když se hanba stává všeobecnou, když záhuba hrozí neodvratně se všech stran, přicházívá se svou božskou mocí chránit svět, chránit národ, chránit společnost před zoufalstvím a zpronevěrou. Ukazuje svou moc vléváním statečnosti, důvěry, lásky a milosrdenství; rozptyluje tmy a zjevuje se v blesku naděje; ukazuje cestu v poušti, posiluje a vede, aby lidé si nezoufali a nehynuli. Ukazuje jim svou lásku tím, že jim dává v podobenství viděti ušlechtilou hodnotu pravých věcí. Tak obnovuje tvář země nejen před očima jednotlivců, ale i před tváří světa.
Proto těmito slovy vzývá Ho též celá církev, modlíc se nejen za všecky věřící, ale i za všecky nevěřící, a nejen za všecky živé, ale i za všecky, kteří se teprve narodí, až do skončení věků.
Revue Na hlubinu, 1931
Aktuálně >