Lucie Cekotová
S touto otázkou se bezpochyby dřív či později setká každá matka dítěte, které jakž takž odrostlo plenkám. A pokud tazatel obdrží lakonickou odpověď: „Nepůjde,“ reaguje obvykle přinejmenším udiveně. Ano, je to tak, ač náš právní řád stále obsahuje povinnou školní docházku od šesti let – a i tu je dnes možné plnit formou domácího vzdělávání –, v běžném chápání se nám dnes věk docházky do kolektivních zařízení posunul do skupin podstatně nižších. Ve třech, nejpozději ve čtyřech letech se s nimi setká většina dětí, snad kromě těch, jejichž matka setrvává doma s mladšími sourozenci.
Mnoho rodin se v realitě dnešní doby bez druhého příjmu zkrátka neobejde, a protože ne každý může pracovat z domova, má babičku v důchodu nebo ochotnou kamarádku na mateřské, je mateřská školka pro většinu z nich jediným východiskem. Zaujatí příznivci kolektivní výchovy argumentují jejím přínosem pro socializaci dětí, kvalitními vzdělávacími programy, odborným pedagogickým dohledem atd. atd., až po nutričně vyváženou a odborníky připravenou stravu, a tak se i maminky, kterým by jejich přirozenost za normálních okolností velela věnovat se výchově vlastního dítěte osobně, mají alespoň čím uklidňovat. Nejčastěji zmiňovanou odvrácenou stranou dětských kolektivů bývá častější nemocnost, která velkou většinu zaměstnavatelů celkem pochopitelně nejen neplní obzvláštním nadšením, ale vede i k různým „diskriminačním“ otázkám při přijímacích pohovorech („A co když budou nemocné? Máte babičku?“). A například i žena, která ztratí zaměstnání a žádá o evidenci u úřadu práce, musí prohlásit, že má zajištěnou péči o děti – jinými slovy, ani když jste nezaměstnaná, vaše děti se ze školky neulijí. Za posledních deset let jsem se sice setkala s jediným případem nezaměstnaného, jemuž našel místo úřad práce, a to byl muž-informatik středního věku, ale co kdyby náhodou? Žena degradovaná na pracovní sílu musí být kdykoli připravena znovu zaujmout své místo ve výrobním nebo jakémkoli jiném procesu. V tom jsou děti překážkou, již je třeba nějakým způsobem „vyřešit“. Takže to v praxi vypadá tak, že jedna žena hlídá za plat děti jiných žen, aby ty mohly rovněž za plat vykonávat něco, co možná ani nechtějí – ale ty peníze potřebují, protože mzda jejich manželů, z jejichž daní se krom jiného dotují i náklady na předškolní zařízení, je podhodnocená tak, že se rodina s dítětem či více dětmi bez dalšího příjmu neobejde. Pokud se vám zdá, že fér by bylo tyto náklady nějak kompenzovat rodinám, které služby kolektivních předškolních zařízení nevyužívají, děláte tu zásadní chybu, že se pokoušíte aplikovat na politiku zdravý rozum, což se v Evropě poslední dobou moc nenosí.
Již v roce 2002 vyzvala Evropská rada z Barcelony členské státy, aby „odstranily překážky účasti žen na trhu práce a s přihlédnutím k poptávce po zařízeních péče o děti a struktuře nabídky těchto služeb na vnitrostátní úrovni usilovaly o to, aby do roku 2010 byly schopny poskytovat péči pro nejméně 90 % dětí ve věku od tří let do věku povinné školní docházky a pro nejméně 33 % dětí mladších tří let“. Ano, čtete dobře, opravdu to znamená 90 % dětí ve školkách a plnou třetinu dětí v jeslích. V roce 2008 pak Evropská komise ve své zprávě Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů zkritizovala ČR (ale i další státy) za neplnění těchto tzv. barcelonských cílů (které byly mimochodem přijaty ještě bez naší účasti). Protože kvótu dětí ve školkách splňuje ČR dávno i bez befelu z Bruselu, neboť u nás do školky chodí 75 % tříletých, 90 % čtyřletých a 96 % pětiletých dětí (údaje z roku 2005/2006), týkala se kritika především zvyšování – dle názoru eurokratů nedostatečné – kapacity míst v jeslích.
Žádný stát by jistě nebudoval podobná zařízení, aby zela prázdnotou. I když za nedodržování barcelonských cílů nejsou žádné sankce, už to, že se tématu rychle chopily feministické skupiny i levicová část politické scény, je do budoucna varující. Mít jesle pro třicet procent dětí totiž znamená usilovat o to, aby byly využívány; jinak by investice neměla smysl. Jakými prostředky, o tom se můžeme zatím jen dohadovat, ale dost pravděpodobně ekonomickými, tedy dalším zhoršováním situace rodin, které chtějí o děti pečovat doma. Právě z ekonomického hlediska se však jedná o evidentní nesmysl: náklady na jedno místo v předškolních zařízeních činí cca 7 až 16 tisíc měsíčně. V jeslích spíš těch 16, ve školce asi méně, ale pořád dost na to, aby se státu vyplácely spíše matky setrvávající doma. Pokud tedy důvody pro podporu předškolních zařízení nejsou ekonomické, což v době rostoucí nezaměstnanosti ani být nemohou, nezbývá zase než ta ideologie. V tomto případě zahalená do ušlechtile znějících slov o rovnosti žen a mužů, slaďování profesního a rodinného života a zvyšování zaměstnanosti.
Mateřské školky nejsou ani paušálně zavrženíhodné absolutní zlo, ani způsob výchovy hodný doporučení pro všechny rodiny. Obecně platí, že drtivé většině tříletých dětí je nejlépe v péči vlastní matky, případně jiného blízkého (a pokud možno stále stejného) člověka. Kolektiv k socializaci nezbytně nepotřebuje, určitě ne 8 hodin denně a v podobě naprosto umělé skupiny stejně starých vrstevníků. Je třeba si uvědomit, že nikdy v životě krom školky a posléze školy se nesetkáte s houfem přesně stejně starých lidí, jimž „šéfuje“ jediná osoba starší jako jediný nositel autority. Všude jinde, rodinou počínaje a pracovištěm konče, je škála vztahů nepoměrně pestřejší. K tomu, aby se malé děti naučily se s těmito různorodými vztahy vyrovnávat, je mnohem vhodnější rodina, včetně rodiny širší a přátel s různě starými dětmi. Když to z nějakých důvodů není možné, nastupuje školka, a pak je třeba si odpovědět na dvě zásadní otázky: jaké je to dítě? jaká je to školka?
V předškolním věku platí dvojnásob, že děti dozrávají různým tempem. Pokud tříletý capart pláče ve školce po mamince ještě po měsíci, případně se objeví horší problémy, jako je pomočování nebo ranní zvracení, je potřeba se opravdu vážně zamyslet nad tím, jestli by se žádné jiné řešení opravdu nenašlo. Naštěstí dnes většina školek umožňuje adaptační období, kdy může dítě docházet na kratší, postupně prodlužovanou dobu, případně zpočátku pobývat ve školce s maminkou. Je vhodné s touto dobou počítat a nástup do zaměstnání si případně dohodnout podle toho.
Rodiče, kteří posílají dítě do školky – ale později i do školy –, mají samozřejmou povinnost se zajímat o to, jaká školka či škola to je, kdo tam jejich děti vychovává a podle jakých programů, alespoň pokud jsou to rodiče zodpovědní. V době minulé se ve školkách slavily VŘSR a Vítězný únor. Pamatujete? V listopadu jsme malovali Auroru a kostrbaté rudé hvězdy, v únoru zubaté továrny a v květnu šeříky. Dnes nastupují jiná, z křesťanského hlediska neméně problematická témata v podobě nejrůznějších multikulturních, ekologických, sexuálních, genderových a podobných výchov. Ano, opravdu už v mateřských školkách. Přičemž platí, že rodiče se musejí zajímat sami – většinou je o souhlas s podobnými programy nikdo nežádá. A něco se nezměnilo: i dnes platí, že dětský kolektiv dokáže být velice krutý k odlišnostem jakéhokoli druhu a už v tomto věku se mohou objevit zárodky šikany, o neslušných slovech a nevhodných hrách nemluvě. Tady je jedinou metodou s dětmi dostatečně mluvit, zajímat se o to, jak prožily den, a případné náznaky problémů řešit hned v zárodku. A pokud v místě našeho bydliště existuje školka církevní, lze snad oprávněně doufat, že našim dětem poskytne bezpečnější prostředí i výchovné postupy bližší našim hodnotám než běžná školka obecní, byť by poskytovala navíc výuku angličtiny a každý týden bazén.
Aktuálně >