»Člověk jeden učinil hostinu velikou…«
P. Konrád M. Kubeš T. J.
Jan Davidsz. de Heem: Eucharistie ve věnci ovoce (1648)
Oslava velkých tajemství sv. víry se nevyčerpá jediným svátkem. Vánoční tajemství vtělení Syna Božího jsme oslavovali ještě v neděli po hlavním svátku, tajemství utrpení Páně bylo předmětem našich rozjímání po celý pašijový týden, o zmrtvýchvstání Páně nám kázala církev po celou oktávu, a právě tak i o působení Ducha sv. Dnešní neděle rozvíjí, o čem jsme uvažovali minulý čtvrtek. Eucharistie, svátostná hostina… Proto evangelium o hostině veliké, epištola o blíženské lásce, a ostatní části mše sv. rozvádějí myšlenku: »Eucharistie, zdroj síly na vezdejší pouti… Ó spásonosná hostie, jež brány nebes otvíráš, boj nepřátelský doráží, dej sílu, buď nám mocná stráž…« (Lk 14, 16-24)
I.
A) Nemýlím-li se, bylo to při jednom francouzském eucharistickém kongresu (první slaven r. 1881 v Lille, druhý 1882 v Avignoně, třetí 1883 v belgickém Lutychu atd.); starší kněz vypravoval: »V letech sedmdesátých přijal parník Saint Columban v přístavu na Fidžijském souostroví starého vysíleného misionáře maristu. Byl provázen hošíkem asi dvanáctiletým jménem Samoa. Před časem ho misionář viděl usedavě plakat před jakousi chatrčí. »Co je ti?« — »Rodiče mi právě zemřeli, a já snědl poslední sousto, co bylo v domě; teď mi nezbývá leč umřít hlady.« Ujal se opuštěného, zavedl ho na misijní stanici, tam byl vyučen, pokřtěn, připravoval se k prvnímu sv. přijímání, ale než k němu došlo, musil nemocný kněz do Evropy. Ale hošík se nechtěl od něho nikterak odtrhnout. Cestou byla loď postižena bouří — takovou, že ani kapitán, jak tvrdil, podobné nikdy nezažil. Zdálo se skutečně, že nastává konec; teprve v poledne se bouře ponenáhlu uklidňuje, naděje se vrací do stísněných srdcí, řemeslníci začínají spravovat značně poškozený parník. Náhle silný náraz, praskot, voda se dere do lodi… Útes pod hladinou, jehož nepostřehli! Záchranné čluny až na dva byly bouří zničeny; ty dva spuštěny, a teď podle námořních předpisů mají být zachráněni cestující; námořníci jsou povinni počkat až na konec, anebo, nedostane-li se na ně, zahynout spolu s lodí. Ale kdo dbá za takových okolností zákonů! Námořníci s nožem v ruce si proklestili cestu k člunům a prudkými údery vesel se rychle vzdalovali od nebezpečného místa. Na lodi zbyl P. Josef, jeho chráněnec, kapitán, několik námořníků a cestujících. »Jak dlouho ještě?« táže se kněz. — »Za dvacet minut zmizí loď v hlubinách, neučiní-li Bůh zázrak; máte právě čas dát nám svátostné rozhřešení.« Tu vyňal misionář korporál, který uschovával pod šatem. »Nechtěl bys teď přijmout Ježíška?« ptá se mladého přítele. Tvář maličkého zazářila, a nedbaje, že jest na tonoucí lodi, sepjal ruce a poklekl před kněze. »Pater, pospěšte si,« nutká kapitán; »ještě deset minut…« Kněz vzbuzuje se všemi lítost, pozvedá ruku: »Já vás rozhřešuji…« Jednu hostii přijme sám, druhou podává hošíkovi. »Tělo Pána našeho Ježíše Krista ochraňuj duši tvou k životu věčnému…« První svaté příjímání, uprostřed bouře a vln! Vtom vnikla voda na palubu, všichni dělají znamení kříže, Columban klesá pod hladinu…« Tu se řečník odmlčel, načež pokračoval: »Jen kapitán, dobrý plavec, se držel nad vodou, až byl zachráněn anglickým křižníkem…, ten k vám právě mluví.« (Millot, Trésor ďhistoires.) Touha po tom, který nás miloval, mocnější než bouře a smrt… (Lk 22, 15-20) Eucharistie, chléb života, pro staré i mladé, neustálá posila na vezdejší pouti a jednou posila na cestu poslední…
B) Eucharistický Spasitel a dítky… »Nechte maličkých přijíti ke mně…« Děti tato slova neslyší, ale slyšíte je vy, rodiče! Vám jsou pokynem a vyzváním, abyste přiváděli dítky k jejich božskému Příteli jak ony matky za Jordánem! Záhy je k němu přivádět! Nečekat, až nepřítel do dětských duší naseje koukole, který pak těžko, velmi těžko vytrhávat! Pospěšte si, předejděte ho a nasejte dříve pšenice vy! Pšenici dobré výchovy, a zároveň pšenici eucharistickou, andělský chléb! Tím ať se dětská duše záhy sytí, nikoli mlátem vepřů, nikoli špatnými hovory a špatným příkladem, který tak snadno na ulici pochytí! K vánocům nebo svátku dát dítkám darem vhodnou modlicí knížku, učit je, jak jí užívat, a jako všude jinde, dávat dobrý příklad a jít ke stolu Páně spolu s nimi, sic stavíme na písku. Vštěpovat jim vědomí, že den sv. přijímání jest den svatý, ukázat jim na sobě, že i vy jej svatě trávíte, a dítky se budou chránit toho dne vás rozhněvat neb zarmoutit anebo mezi sebou se hašteřit. »Nová oběť,« pomyslíš si. Nepopírám, pro tebe je to nová oběť, ale přinese ti užitek stonásobný. Zdaž i zahradník se nemusí mladým štěpům více věnovat než starým stromům? Zdaž osení nestojí rolníka více starosti než zrající obilí? Leč ani ten, ani onen nelituje námahy; vědíť oba, že se jim bohatě vyplatí. Eucharistie jest dětské duši totéž, co vláha květince, a ty budeš mít půl práce při výchově ušetřeno, budeš-li následovat příkladu oněch matek v Zajordánsku, tak jako sadař má půl práce ušetřeno, přijde-li vláha včas. Viz, jak to vypadá v klášteřích dobře řízených! Rodiče chovanek je přivádějí po vánočních prázdninách. »Jak to s dětmi děláte? My ji nemůžeme poznat! Dříve hašteřivá, neústupná, vzdorovitá, neposlušná, a teď jako vyměněná!…« Tu proměnu nezpůsobila metla; jen domluva, příklad jiných, a hlavně časté sv. přijímání.
C) Svátostný Spasitel a mládež dospívající… Čím jest Eucharistie mládeži? Tím, čím opora mladému stromku nebo kotva lodi, zmítané přívaly bouře. »Pane, zůstaň s námi, neb se připozdívá…« Jasné slunko bezstarostného dětství mizí, v duši se stmívá, schyluje se k bouří, nastává temná noc… Mládí, doba setby. Co nezaseto na jaře, nepřinese plodů na podzim. Pozdě chtít síti teprve v létě! A přece není vzácností najít rodiče, kteří chtějí výrostka vychovávat teprve tehdy, když jim přerostl přes hlavu a jejich nedbalostí se nadobro zkazil. Zmeškali setí, a chtěli by sklízet! Se setbou se musí začít v dětském veku, jak právě řečeno; ale jak udržet jinochovi a dívce, co výchova vštípila? Časté sv. přijímání chrání před vlažností, před vlivem špatné společnosti a špatné četby, udržuje ducha víry, a chrání tudíž před největším neštěstím, před ztrátou největších pokladů, sv. čistoty a sv. víry.
Mládí, doba naděje. »Čím asi ten jinoch, ta dívka bude?« Čti životopisy velkých mužů, světců, králů, vynálezců, státníků. V mládí se ukazovalo, co v nich dříme, jen když se našla dovedná ruka, která uměla ty dřímající sklony probudit a pěstovat. Řecký státník Aristides již v mládí projevoval svou příslovečnou poctivost, římský politik Kato charakternost a pevnost, francouzský učenec Pascal nadání, Nero dravost, Voltaire nevěru… Proč mnohý nadějný letorost zklame? Protože jinoch neb dívka nebyli na život připravení. Bajka vypravuje o kanci, který si brousil zuby. »Proč teď? Vždyť nehrozí nebezpečí!« — »Až nebezpečí přijde, bude již pozdě!« Vyzbrojit mladou duši pro život!, K výzbroji patří především vroucí úcta k nejbl. Panně, a potom úcta eucharistická; neosvojí-li si toto dvojí, stane se snadno, že je přepadne nepřítel, a co si pak bez zbraně počnou?
Mládí jest přece doba bojů, a jakých! Jasné slunko bezstarostného dětství mizí, v duší se stmívá, nastává noc, chýlí se k bouři… Ve chvíli, kdy nejméně tuší, probudí se v duši vášeň, které dotud neznala, tělesná vášeň, první nepřítel, a ta vábí, láká, svádí, táhne silou neodolatelnou; co pořídí duše nepřipravená a nevyzbrojená? Eucharistie jest protijed, aby duše nepodlehla nákaze, jejíchž bacilů je vzduch plný, takže je zrovna dýcháme, jen když se sama v příležitost svévolně a lehkomyslně nevydává! Náhodným nebezpečím však duše sílená andělským chlebem snadno odolá. Eucharistie hasí a tlumí žár vášně, a je-li duše nezřízenou náklonností snad už zraněná, jest nejsv. Svátost lékem, který míle a účinně hojí; je-li snad nutná i oběť, na př. přetržení jistých pout, pak nebeská manna sílí a činí oběť snadnější. Satyrus, bratr sv. Ambrože, tone ve vodách, tiskne na prsa nejsvětější Svátost, kterou podle tehdejšího zvyku mohl vzít na cesty s sebou, a jest zachráněn. Kdo zachrání tebe, milý jinochu a dívko, toneš-li i ty v přívalech nezřízených vášní? »Pane, zůstaň s námi, neb se připozdívá…«
Druhý nepřítel, s nímž musí mládež svádět urputné boje, je svět. Hmotařský, zkažený, špatný, Kristu docela odcizený svět, nemající pochopení pro vyšší nadpřirozené statky; svět, na pohled tak rozkošný a radostný. Chce-li kdo dospívající dívčínu zkazit, ví dobře, jak to navléci. Vodit ji ze zábavy do zábavy, z tančírny do tančírny, do tak zvané »lepší společnosti«, ke kratochvílím a radovánkám všeho druhu. Pak nebude dlouho trvat, a zbožnost se jí znechutí, jako dítku přecpanému cukrovinkami se znechutí chléb, dívka navykne tomu, že jen ve společností »přátel« popsané ráže se cítí doma. Svatostánek, modlitba, májový oltář, druhdy místa jejího nezkaleného blaha? To vše se jí stalo hroznou nudou, z čisté dívčiny se stala světácká. Tohoto prostředku se kolikrát chopily i matky, aby dceři vyhnaly z hlavy »klášterní myšlenky«; podnik se jim nad pomyšlení výtečně zdařil, jenže přečasto nad dcerou pak samy plakaly. Není radno vzít si do hlavy, že Pánu Bohu jeho plány zkřížíme! — Uzavřít přátelství s prostopášným světem a s ním vesele hýřit…, kdyby ses stýkal s člověkem nakaženým morem, nebylo by s tebou tak zle! Jde ti skutečně o to, aby ses této nákazy uchránil? Věz, že duši sycené denně nebeským chlebem se protiví mláto vepřů — špinavé radosti, které svým lidem podává svět; — a co se duši protiví, za tím neběží! Netouží po přátelství nečistého světa, kdo uzavře vroucí přátelství s eucharistickým Králem, synem panenské Matky.
Třetí nepřítel: ďábel, kníže temnoty… Jeho úkladů, jak praví sv. Antonín poustevník, se nemusí bát, kdo vroucně miluje Ježíše. »Mocnější je ten,
jenž jest s námi, než ti, kteří proti nám jsou!« V Eucharistii jest Kristus Pán ochráncem a silou čistých srdcí. Ať peklo proti nim útočí, ať si jak chce svádí, co zmůže? »Odcházejme od tohoto stolu jako lvi ohněm sršící, satanu samému hrozní a nepřemožitelní,« vyzývá svatý Jan Zlatoústý.
Stalo se v Roueně, v letech osmdesátých minulého století. Ráno do sakristie jednoho chrámu vstupuje elegantně, ale poněkud výstředně oděná slečna asi 20—22letá, a žádá o svatou zpověď. »Ale napřed vám povím, co mne sem přivedlo. V tomto kostele jsem z vašich rukou před jedenácti lety přijala první svaté přijímání. Sotva jsem dospěla, začala jsem žít jako světačka, nestarajíc se o Boha, ani o duši. Tak to trvalo léta, až do včerejška. Včera večer přišli ke mně lidé ze sousedství, abych jím prý darovala šátek pro chudou ženu, která tam právě zemřela. Slíbila jsem jim, a když odešli, otevřela jsem skříň mé zesnulé matky, po prvé od její smrti. Vhodný šátek jsem našla, chtěla jsem zase zavřít, vtom jsem si všimla zásuvky, kterou jsem nikdy předtím nepozorovala. Otevřu ji — jaké překvapení! Celá toaleta mého prvního příjímání: šatečky pečlivě složené, bílý závoj, malá hedvábná kabelka, bílé střevíčky… Vše dýchalo takovou rajskou nevinností… Brala jsem kus po kuse do rukou, ale bylo mi bezmála, jako bych se svatokrádeže dopouštěla. Jak čistá jsem byla tehdy — čistá, a přitom šťastná; a dnes? Kdysi jste mne, vy malé bílé střevíčky, nesly ke stolu Páně… Kam spěchávaly moje nohy teď? Sklesla jsem do křesla a prolévala hořké slzy, dlouho, dlouho, až jsem usnula. Ráno jsem se probudila v křesle, šatečky, závoj a střevíčky v klíně…« (Sděluje Outhenin Chalandre, Retraite 197.)
Mládí, doba radosti a ideálů. Radosti… Jenže jest rozdíl mezi radostí a radostí! Jsou jedovaté radostí, které ve stáří vyloudí z očí mnoho velmi hořkých slz; a jsou naopak radosti, na které i nad hrobem vzpomínáme s blahým pocitem…, na mládí ztrávené pod ochranným pláštěm nebeské Matky! Eucharistie naše mládí krášlí a obohacuje, jest nejen zdroj síly, nýbrž i pravého blaha, a tak jakousi předzvěstí věčné blaženosti v otčině. Jeden Pařížan pozoroval u nás zachovalou vesničku, kde všichni do jednoho, od dětí až ke starcům a stařenkám, ve svátek chrámového patrona přistoupili ke stolu Páně. Den předtím sv. zpověď, a ve svátek celá osada vyšňořená, chrám plničký, na tvářích všech vidět náladu vpravdě posvátnou a povznesenou. Francouz žasl nad nevídaným divadlem a vzpomínal, jakých »radostí« vyhledávají a užívají jeho krajané v Paříži.
Jacob Jordaens: Eucharistická úcta (1630)
Vím, milá mládeží, co je tvému srdci kouzlem nejsvůdnějším… Najít krásu, užít radosti! Kristus Pán, tvůj božský Přítel, to ví též. Pamatuj však, že ve světě jest mnoho radostí hříšných, které tě oloupí o klid svědomí, o čistotu srdce, o blaho nebes. Hledáš pravou krásu? Najdeš ji v Marii Panně. Hledáš ji na zemi? Najdeš ji jen ve ctnostné duši, setkáš-li se s takovou na své životní pouti. Toužíš po ušlechtilé radosti? Najdeš ji ve značné míře v lůně své rodiny, dal-li ti Pán Bůh hodné rodiče a milující sourozence. Nač hledat v lesní divočině, co ti roste pod okny v tvé zahrádce! A kdybys nenašel ani tam? Najdeš ji na Srdci Páně! Netušíš, co ušlechtilých čistých radostí užije duše mladistvá, která často spěje k svatostánku; takovou duši nepřipraví svět tak snadno o ideály, které mládí má mít, které bohužel zřídka kdy má, a které tělo, svět i ďábel by rádi zašlapali v prach.
II.
D) Eucharistie a mužný věk… Jaro mládí odkvetlo, teď práce v potu tváře, v horku a vedru, teď doba starostí, těžkých povinností, trpkých zkoušek…, teď doléhá život se vší tíhou. Jak málo zbylo ze samostatnosti, o které jsi snil! Jsi svázán více než dřív! Starosti o rodinu… Co si musíš dát kolikrát líbit, abys nepřišel o chléb, nikoli svůj, nýbrž dítek! Povinnosti, které ukládá výchova… Zkoušky…, nemoci, chudoba, rány osudu… »Já bych nejraději utekl…« Vojín nesmí utéci z fronty, kam byl postaven, a ty nesmíš opustit stanoviště, na které jsi se postavil dobrovolně sám! Nikoli utéci, nýbrž hledat sílu; nikoli chtít na chvilku zapomenout ve společnosti, která se pro tě nehodí, nýbrž hledat povzbuzení a útěchu u svatostánku! Zamysli se nad tím, co znamená krátké slovo: »Život rodinný posvěcený a proměněný Eucharistií…« Svátostí nebeského pokoje a míru, svátostí lásky, svátostí síly! Pozoruj rodinu, která se v neděli večer ubírá domů z kina nebo tančírny, a rodinu, která ráno odchází od stolu Páně! V jaké náladě přicházejí v noci oni, v jaké ráno tito, přinášejíce do svého domácího ráje v srdci Krista Pána! Na Sv, Hostýně bys mohl velmi často pozorovat celou rodinu u zpovědnice nebo u oltáře; někdy mladí manželé a nedospělé dítky, jindy starší rodiče a dospělé děti. Jak krásný pohled! Kdybys však jako zpovědník měl možnost nahlédnout i do jejich duší, povzdechl by sis: »Jak krásný život, který jest proniknut tolikerou vzájemnou láskou a svorností!« Ovoce častého účastenství při svátostné hostině…
Jest docela pochybený názor, že sv. přijímání jest jedině k tomu, aby tam čerpali radost a útěchu, kteří ji potřebují neb o ni stojí, tedy především ženy. Opakuji, co bylo již řečeno: »Eucharistie sílí.« Je-li svátostí nadpřirozené síly především svátost Ducha sv., sv. biřmování, pak nezapomínejme, že tuto sílu v nás časté sv. přijímání udržuje, tak jako mocný oheň jednou roznícený musí být neustále udržován, sic ponenáhlu vyhasne a zbude chladný popel. Statečnost, ctnost mužů — ale jde-li o nadpřirozenou sílu, pak ji bohužel najdeme spíše u žen. Jde-li o víru, o oběť pro sv. víru, bývají ženy neohroženější, a muž necítí, jak ho hyzdí jeho zbabělost, když se za svého Krále a Vykupitele stydí, když se nevzmůže k odhodlanému slovu, když přikyvuje kdejakému zelenému mluvkovi anebo se tiskne do kouta, jen aby se mu nesmáli, a to vše proti svému přesvědčení! Když sektáři násilně zabírali r. 1920 naše chrámy, seděli mnohdy mužové za pecí, a ženy bránily dům Boží s nasazením života!
Mužové bázlivější než ženy… Jaký div, kdyžtě jsou u stolu Páně hosty! Proto nechuť k slovu Božímu, proto nechuť k modlitbě a náboženským věcem, proto mnozí »spí« (1 Kor 11, 30), proto i tolik odpadů. Když před r. 1900 vrženo do světa jako prskavka heslo: »Pryč od Říma«, odpadaly v severních Čechách celé osady — takové, kde věřící celý rok se u svatostánku neukázali! Na slově svatého biskupa rochesterského, mučedníka za pronásledování Jindřicha VIII., Jana Fishera, netřeba zhola nic měnit: »Studuji-li periody úpadku a rozkvětu v církvi, jest mi vždy zřejmo, že obé jde ruku v ruce s úpadkem a rozkvětem úcty eucharistické.« Před dobami velkých odpadů za Luthera a za velké francouzské revoluce se usazoval prach na oltáře i na opuštěné svatostánky; živá duše nepřišla celý rok navštívit božského vězně… V takových osadách měli bludařští kazatelé nejsnadnější práci, kdežto věřící sílení často nebeským chlebem zůstali pevní. Nestydíme se jít k lékaři, a ostýcháme se spěchat k nebeskému Lékaři. Velcí státníci a politikové soudili jinak. Garcia Moreno, president v americkém Ecuadoru, se postavil mezi věřící k zpovědnici (chodil měsíčně), irský O’Connell nejinak, Mallinckrodt šel k sv. příjímání před každým důležitým sezením parlamentu, Tomáš Morus, kancléř, druhá osoba po králi, přistupoval tím častěji, čím větší starosti na něho doléhaly, nakonec denně, naposled na cestě k popravišti, když mu bylo podstoupit pro víru smrt. Za anglického pronásledování byly uvaleny velké pokuty na jediné sv. příjímání — 400 tolarů, jindy 5000 dukátů. Mezi těmi, kteří byli takto postiženi, byl i jeden šlechtic. Platil svědomitě předepsané pokuty, až přišel docela na. mizinu, a konečně se mu dostalo i palmy mučednické — mučedník nejsv. Svátosti! Když vypukne pronásledování, tu přistupují věřící mnohdy i s nebezpečím života ke stolu Páně, jako by teprve teď začali chápat, čím jim eucharistický Spasitel jest.
Proč vídat tak málo mužů u svatostánku? Proč bývá muž bílou vránou mezi těmi, kteří přistupují denně k svátostné hostině? Mnozí jsou s odpovědí rychle pohotově: »Zbožnost jest ženská vlastnost…« Ani neřeknou »ctnost«! Křížovou cestu, růženec, pouti, společné pobožnosti, poslouchání slova Božího spolu s častým sv. příjímáním zařazují do inventáře »žen z lidu« mnohdy i mužové věřící. Jakž by ne, když ve chrámech, při církevních průvodech, u eucharistického stolu nevidět leč šátky! Četl jsem již nejedno vysvětlení, ale všecka pochybená. Která odpověď jest správná? Že úsudek, který jsme právě slyšeli, si činí jen krátkozrací, ať věřící nebo bezbožci, kteří podle toho, co vidí v Evropě ve 20. stol., činí všeobecný úsudek pro všecky věky a místa! Mužové jsou též synové módy jako ženy! Před 50 lety nosily u nás ženy pláštěnky. Brzo se jim znechutily, co teď se zásobami? »Přenecháme je mužům!« Vynalézaví textílníci k nim přidělali kapuci, a co před nedávnem nosily ženské, začali nosit mužští! Synové módy… Když ve stol. 18. přišla do módy filosofie a od r. 1848 politika, přenechali mužové kostely ženám, a sami se vrhli napřed na filosofii, a potom na politiku; omezené ženy, které v této náboženské lhostejnosti nebo nevěře vidí projev mužnosti, se opičí po nich. Bývalo však jinak! Bývaly doby, že se mužové zajímali o náboženské otázky stejně horlivě a skoro vášnivě jako dnes o politiku, takže je kazatelé musili napomínat, aby se v tom mírnili. Bývaly doby, že prostory chrámové plnili mužové, nikoli ženy. Sv. Bernard, Jan Kapistrán, Berthold Řezenský, Leonard a Portu Mauritio, František Regis, František Hieronymus, všichni tři Bernardinové z řádu sv. Františka a jiní velcí misionáři a kazatelé, vídávali před sebou někdy tisíce mužů. Segneri, Savonarola, Bourdaloue, Bossuet, naši čeští horlitelé o nápravu mravů, Mílíč, Matěj z Janova, Konrád v. Waldhausen, měli pod kazatelnou hlavně muže. Sv. Jan Zlatoústý vytýká svým nezdárným ovečkám v Cařihradě bez milosti kdejakou neřest, kterou u nich postřehl, i to, že kromě velkých svátků zeje chrám prázdnotou, ale nikdy nevytýká mužům, že přenechávají zbožnost i pobožnost a zvláště eucharistický stůl ženám.
E) Eucharistie a nemocní… »Přijdu a uzdravím ho,« odpověděl Pán setníkovi, prosícímu za nemocného služebníka. (Mt 8, 7) Kolikrát se tato scéna od oné chvíle opětovala v našich městech a městečkách, vesničkách a samotách! »Přijdu a navštívím ho… Přijdu a oblažím ho… Přijdu a potěším ho.« Třebaže jsme si stejně jak onen setník vědomi: »Nejsem hoden…«, neodmítáme přece vznešenou návštěvu jako on, nýbrž prosíme za ni, toužíme po ní, očekáváme ji…
Že pří zaopatření není nemocný povinen zůstat lačný, jest všem známo. Méně známo jest, že po zaopatření může v téže těžké nemoci přijmout častěji tělo Páně v kteroukoli dobu denní, aniž by musil zachovávat půst. Milosrdné srdce Pia X. však šlo ještě dál a poskytlo všem nemocným milosti předtím neslýchané. Že mohou přijmout svátostného Spasitele denně, vydrží-li zůstat lační, jest samozřejmo. Ale jmenovaný papež dal víc; nynější praxe církve jest, že každý, kdo měsíc leží, byť nešlo o nemoc smrtelnou, a nemůže zůstat lačný, může dvakrát týdně přijmout nejsv. Svátost, požije-li léku nebo něčeho na způsob léku, t. j. tekuté stravy, na př. kávy, mléka, polévky, při čemž dovoleno nadrobit i trochu pečiva. Dveře nemocných tím otevřeny svátostnému hostu dokořán!
Nemocní… Jenom ten, kdo byl delší dobu nemocen, dovede náležitě ocenit lásku milujícího a soucitného srdce Pia X. Nemocný… Snad jest upoután na lůžko bolesti týdny, snad měsíce, možná že čítá již léta… I když jest obklopen láskou a všemožnou péčí svých drahých, přece jen mu bývá teskno a pookřeje každou milou návštěvou. Milou návštěvou, ne kteroukoli… Navštěvovat nemocné se čítá mezi skutky tělesného milosrdenství. Otaž se kteréhokoli řeholníka, je-li mu dovoleno konat návštěvy v rodinách, a odpoví ti: »To klášterní pravidla co nejpřísněji zakazují, vyjma návštěvy nemocných.« Zvláště tehdy, nepřichází-li sám, provází-li vznešenějšího hosta, nejvznešenějšího, jaký se dá myslit…
Kněze pramálo těší, vídí-li, že se nemocný jeho příchodu hrozí. Přináší mu svátostného Přítele, a nemocný se brání zuby nehty; domácí ho musí prosit, domlouvat, přemlouvat, skoro násilím proklestit eucharistickému Spasiteli cestu k jeho loži, mnohdy nikoli k nemocnému, nýbrž k umírajícímu. »Teď o sobě neví, teď může přijít kdokoli a dělat s ním cokoli…« Jak těžko knězi plnit svou povinnost, vidí-li zřejmě, že není naprosto vítán a že si nemocný zhluboka oddechne, až opustí jeho světničku! Jsou však zase případy, které mu vynahradí mnohonásobně tyto trpké chvíle. Místo mnoha slov mluv jedna taková událost. Právě jsem odložil dopis. Nemocná dívka mi odpovídá na dotaz, kdy jí mám přinést svátostnou posilu. »Těžká volba… Nejraději bych oba dva dny; že mi za to neskromné přání na dálku vyčiníte! Přijďte tedy prvního dne; budu mít Ježíška o 24 hodin dříve. Kdybyste věděl, s jakou netrpělivostí a nedočkavostí počítám dny a hodiny, a jak mu mé srdce letí vstříc…« Její matka připsala: »Přijďte… Jsem Vám nevýslovně vděčna za všecky oběti, které pro mé trpící dítě přinášíte. Naše drahá maličká trpitelka po každé okřeje, po sv. přijímání je jí vždycky tak blaze, jako by bolesti nadobro pominuly…« Lidé bez víry musí sáhnout k jiným prostředkům, aby bolesti na chvilku ustaly. Morfiovými injekcemi, mají-li na ně, se zbaví na chvíli bolestí těla; jakými injekcemi zapudí tesknotu ducha? Čím přivolají vnitřní pokoj, odevzdanost a radost srdce? Mnozí neznají toho, jehož milující Srdce plno soucitu se sklání především k lůžku trpícího, neznají božského Lékaře, jenž hojí veškerý neduh, nezakusili nikdy blaha jeho milostiplné návštěvy.
Domenichino: Poslední přijímání sv. Jeronýma (1614)
Mám se zmínit o tom, čím nám bude na sklonku života? Eucharistie a stáří… O tom jen několik slov. Co tíží ve stáří? Opuštěnost… Všichni přátelé odešli, buď že je život rozehnal nebo že nás na věčnost předešli. Eucharistický přítel přečkal a přetrval všecky, zachoval nám věrnost i lásku, když už dávno vybledla a vychladla ve všech srdcích, na která jsme počítali a se spoléhali. Tíží snad i neveselé vyhlídky, vzpomínka na loučení, které snad už brzo nastane… Vzpomínka, že naším soudcem bude náš přítel nejvěrnější, usnadní nám i tuto těžkou a dalekou cestu, a tak jest život křesťanský posvěcen Eucharistií, i když dokonává, a nebeský pokrm jest nám zárukou slavného vzkříšení, jak zaslíbil Pán.
Mariánská postila, 1946
Aktuálně >