Michal Semín
V den svátku Seslání Ducha svatého se ve Vatikánu z iniciativy papeže Františka uskutečnila v „duchu Assisi“ modlitba za mír, jíž se kromě samotného „římského biskupa“ zúčastnili izraelský prezident Šimon Peres, palestinský prezident Mahmúd Abbás, konstantinopolský ekumenický patriarcha Bartoloměj a kustod Svaté země P. Pierbatista Pizzaballa.
Modlitba za mír sestávala ze tří částí: díkůvzdání za dar Stvoření, prosba za odpuštění a vzývání pokoje mezi národy. Zatímco se židé a muslimové modlili jazyky, jež mají za posvátné, tedy hebrejsky, resp. arabštinou Koránu, katoličtí hostitelé zvolili italštinu s angličtinou. Je to jen další důkaz, že pokoncilní církev žádný posvátný jazyk, není-li jí ovšem angličtina, nemá. To však není hlavní výtka, kterou organizátorům tohoto nekatolického spolča směřuji.
Mnohem závažnější je skutečnost, že v den, kdy si radostně připomínáme pevné odhodlání apoštolů, posílených Duchem svatým, jít do celého světa a získávat pro pravou víru Židy, pohany i vyznavače falešných kultů, umožňuje nástupce sv. Petra, prvního papeže, jehož svatodušní kázání vedlo k obrácení a křtu asi tří tisíc duší, aby představitelé náboženství, jež jsou ze své podstaty namířeny proti Spasiteli, pronášely pod záštitou Církve a v samotném středu katolického světa svoje „invokace míru“.
Není třeba celou tuto Církev ponižující záležitost dlouze rozpitvávat. Tato modlitební akce je výrazem uznání náboženské hodnoty nepravých kultů a jako taková je neslučitelná s učením a tradicí Církve. Jak jinak hodnotit akt, jímž je zástupce synagogálního judaismu, spočívajícího na tvrdošíjném odmítání pravého Mesiáše, z papežovy vlastní vůle pověřen tím, aby recitoval slova Žalmů, příznačně obsahujících řadu proroctví o budoucím Spasiteli?
A muslimové? Těm, kteří definují mír ve smyslu podrobení se islámu (Dár al islam), papež umožnil, aby na katolické půdě pronesli invokaci, v níž je vzýván „jediný Bůh, k němuž není nic není přidruženo“ (zde, 3. oddíl). Zbývá již jen dodat, že v islámském pojetí je Boží jedinost chápána v protikladu k učení o Boží Trojici a výraz „přidružení“ je muslimy záměrně užíván k popření reality Božího synovství.
Františkův předchůdce na Petrově stolci Pius XI. ve své encyklice o společenském království Kristově Quas Primas (1925) zdůrazňuje tradiční katolické stanovisko, že pravý mír je dosažitelný jen v říši Kristově. Pořádek, založený na budování „civilizace lásky“ (Jan Pavel II.) společným úsilím následovníků Kristových a jeho nepřátel pravý mír přinést nemůže, takový „mír“ nemůže Církvi a tedy ani světu přinést nic zásadně dobrého. Tím samozřejmě nevolám po násilném řešení blízkovýchodních sporů, jimiž trpí především křesťané, dělat si však iluze o pravé povaze protikřesťansky zaměřených vyznání a jejich způsobilosti přinést světu pravý pokoj také není žádné řešení. Modlit se za mír ve světě je samozřejmě dobré a potřebné, je-li to však konáno způsobem, kterým jsou popírány základní pravdy víry, pak reálně hrozí, že si na namísto Božího požehnání vyprosíme jen další tresty.
Aktuálně >
od 25 min. v obraze http://www.rtvs.sk/televizia/p.....nel=dvojka
Len sa pozrime, co sa tam „modlili“ vyznávaci démona alaha:
Imám vo Vatikáne sa modlí za víťazstvo nad neveriacimi?
http://www.fronda.pl/a/imam-w-.....38372.html
V nedeľu tam bol Vatikán medzináboženského modlitebné stretnutie. Moslimský imám počas jeho modlitby podľa odborníkov … požiadať Boha o víťazstvo nad neveriacimi!
Podľa Hamed Abdel-Samad, preslávený kritik islamu z Nemecka, Vatikán vzal v nedeľu do neobvyklých situácií. Modliť sa tam na pozvanie pápeža moslim mal podľa jeho názoru, požiadať Boha o víťazstvo nad neveriacimi …. Medzitým, Francis chcel sa modlil k Bohu za mier.
Hamed Abdel-Samad zverejnila svoju interpretáciu arabských moslimských modlitieb na svojej stránke na Facebooku aj v nedeľu. Podľa jeho názoru, moslim týmto spôsobom ukončil svoju modlitbu vo Vatikáne: „Kiež nás Alah pomohol víťazstvo nad neveriacimi! Nazval som to modlitba za mier. “
Tento výklad nepodporuje nemeckej „Vatican Radio“. Jeho riaditeľ spoliehal na anglický preklad modlitby imáma, kde nie sú žiadne také slová.
Na druhej strane, arabská televízia Al-Arabíja materiál uverejnený v pondelok s názvom „Imam prvýkrát vo Vatikáne cituje Korán.“ Avšak, žiadne zvláštne slová, ktoré povedal vypovedať moslim.
Hamed Abdel-Samad vedieť, arabsky, pretože sa narodil v Egypte. V utorok sa opäť potvrdilo, že moslim sa modlí vo Vatikáne za víťazstvo nad neveriacimi. Konštatuje však, že imám mal možno dobré úmysly, pretože v Sura, ktoré sa čiastočne citoval, kladie dôraz na rovnocennosť všetkých prorokov.
Interpretácia Abdel-Samad považuje právo ako Michael Hesemann, slávneho nemeckého historika. Ten poukazuje na to, že nemecký „Vatikán Radio“ jednoducho nikto nevie, arabsky, a tým aj vyhlásenie riaditeľa tejto „Radio“ je neuveriteľné.
Tento prípad je veľmi ťažké. V skutočnosti, možno predpokladať, že moslim neznamená, kresťania, Židia, keď už hovoríme o „neveriacich“. Korán, ale tiež umožňuje opačný výklad. Ak racjęma Abdel-Samad, že tam bol skutočný škandál, ktorý odhaľuje celý zameranie na problematiku dialógu s islamom.
Je potrebné v tomto prípade oficiálny postoj Vatikánu, čo by znamenalo správne úplne správny a presný preklad z moslimskej modlitby.
Paul Chmielewski / kath.net
Je to príliš úskopŕse videnie vecí. Sv.otec František predsa nepopiera pravosť učenia o Najsv.Trojici, ani nechce dávať na roveň katolíckemu náboženstvu iné nekresťanské náboženstva. Sv.otcovi ide iba o to, že každý má právo sa modliť k Jednému Bohu a v každom náboženstve je aspoň zrniečko pravdy (Duch Svätý veje kam chce nemôžeme Ho „zaškatuľkovať“) – tým v žiadnom prípade neschvaľujem akýsi náboženský synkretyzmus!! Ale ak sa majú jednotlivé náboženstvá dopracovať k úplnej pravde, ktorá je ukrytá v katolíckej cirkvi, kdesi musia začať. Nemožno im hneď „naservírovať“ celú katolícku pravdu – jednoducho by to ani neprijali ani nezniesli. Je to podobné ako keď sa dieťa učí čítať a písať…najprv čiarky, potom písmenka…až potom číta a píše celý text. Myslím, že svätému otcovi Františkovi ide jednako mier na blízkom východe a jednako je tento medzináboženský dialóg dialógom lásky, ktorá raz v budúcnosti môže vydláždiť cestu k prijatiu úplnej pravdy. Lebo viac ako pravda samotná je dôležitejšia láska – najprv blížny musí cítiť, že je milovaný a prijatý taký aký je – aj s chybným vnímamním, a až sa cíti milovaný a prijatý, až potom môže chcieť začať prijímať aj pravdu, ktorú mu začneme ponúkať. Akákoľvek pravda – aj pravda viery – či pravé katolícke učenie, ak nie je podávané v láske a s láskou, neprinesie ovocie. Potom by to bolo len násilne nanucovanie právd našej nádhernej katolíckej viery. Ale Boh je trpezlivý a rovnako ako výsledok cesty, je pre Neho dôležitá aj cesta samotná. Aj nás – veriacich katolíkov, ktorí sa mýlime v iných veciach hneď Pán nepresviedča a neopravuje, ale trpezlivo čaká ako dobrý Otec na návrat marnotratného syna. A Boh miluje aj Teba, drahý čitateľ – miluje Ťa ako svojho Syna či Dcéru, pretože si drahý a vzácny v Jeho očiach až za cenu Krvi Pána Ježiša!
Láska je viac ako akýkoľvek zákon. Aj sv. písmo hovorí, že „Láska zakrýva množstvo hriechov“ Len z lásky budeme súdení! A len Láska nás ospravedlní…
Sláva Otcu i Synu i Duchu Svätému!
Na příspěvku Márie Sarlatové lze vhodně ilustrovat, jak lze určité katolické zásady zneužít pro zcela nekatolické cíle. Je jistě pravda, že hlásání pravdy musí jít ruku v ruce s láskou. Nejde tu však o lásku přirozenou a už vůbec jí není myšleno cokoli sentimentálního – jde o lásku nadpřirozenou, k níž náleží i skutky duchovního milosrdenství, spočívající v laskavém, leč jednoznačně odmítavém postoji k omylům či zlým činům druhých. Jinými slovy, není výrazem nadpřirozené lásky k bližnímu, pokud jej v rozporu s katolickou vírou utvrzujeme v přesvědčení, že náboženský systém, k němuž se hlásí, je Bohu milý.
Mezináboženský dialog v podání papeže Františka je prý „dialogem lásky“, píše slečna (paní?) Mária. Jen tato jediná věta je dokladem neblahého triumfu sentimentalismu a s ním souvisejícího nepřesného myšlení v Církvi.Jediným cílem smysluplného dialogu je nalezení či zprostředkování pravdivého poznání. K tomu je třeba nejen dobré vůle obou stran, ale v případě dialogu s nekatolíkem i přesvědčení katolíka, že se pravdy nedostává pouze druhé straně. Proto se také až do koncilu v církevních dokumentech s pojmem dialog nesetkáme, Církev si plně vystačila – a to plným právem – s hlásáním a apologetikou. Ideologie „mezináboženského dialogu“ spatřila světlo světa teprve v souvislosti s relativizací jedinosti pravého náboženství, resp. absolutní totožnosti pravého náboženství s náboženstvím katolickým, obsažené v koncilních dokumentech o Církvi, ekumenismu a nekřesťanských náboženstvích.
Oficiálnímu kultu muslimů a judaistů je „mezináboženským dialogem“ přiznán statut kultu Bohu milého, skrze nějž si lze vyprosit Boží požehnání. Tento postoj je hluboce nekatolický a byl Církví v minulosti mnohokrát odsouzen. Důvod je prostý – ani muslimové, ani judaisté, se prostřednictvím oficiálního kultu svého vyznání nemodlí k pravému Bohu. Je samozřejmě možné, že tak činí bona fide, to však ví jen Bůh, znající poslední zákoutí duše člověka. Nepravá náboženství však k pravému Bohu nevedou, naopak od Něho odvádějí.
Pozve-li tedy papež muslimy a židy, aby se prostřednictvím svého vyznání – notabene na církevní půdě – obraceli ke své představě Boha, utvrzuje je tím v omylu o dobrotě a spasitelnosti jejich vyznání a křesťany znejisťuje ve víře v jedinost Kristova prostřednictví („kdo mne nezná, nezná ani Otce“).
Napsal jsem to již ve svém příspěvku, ale stojí za to tento aspekt připomenout – modlí-li se skutečný muslim o mír na Blízkém východě, prosí tím o rozšíření učení a praxe islámu na tomto území. Je-li opravdu muslimem, neprosí o pokojné soužití různých vyznání, zahrnující uznání práv katolického náboženství a tedy i katolické církve na Blízkém východě.
V této souvislosti je namístě zmínit i skutečnost, o níž informuje Lumen de Lumine: http://lumendelumine.cz/index......kem-pojeti.
Chce-li tedy papež muslimům a židům napomáhat ke spáse, nechť tak činí tím, že se vyvaruje skutků, předstírajících, že jejich vyznání jsou v Božích očích čímsi dobrým a současně zastírajících plnost pravd víry, zjevených Synem Božím, jenž jest jako jediný „cesta, pravda a život.“
Děkuji panu Semínovi za (jako vždy perfektní) článek, i za jeho reakci na příspěvek. Obdivuji trpělivost, se kterou znova a znova vysvětluje pro mnohé z nás známé, naneštěstí však, také pro mnoho (dokonce i) katolíků neznámé skutečnosti.
Mária Sarlotová, co chce Bergoglio servirovat postupne tym moslimom? Vieru, ktoru sam nema a o ktorej skoro nic nevie?
ad nino: Zdržel bych se posuzování, zda papež má nebo nemá víru a zda o ní něco ví. Držme se hodnocení faktů a skutků. Po své volbě v homilii při mši sv. v Sixtinské kapli jasně řekl „Kdo se nemodlí k Pánu, modlí se k ďáblu“ a aby nebylo pochyb o tom, koho tím Pánem rozumí, upřesnil dále, že Ježíše Krista a varoval před vyznáváním Krista bez kříže. Musel tedy jasně vědět, ke komu se budou modlit jeho hosté.
…vaše řeč budiž ano, ano a ne, ne…. Pane Bože, ochraň nás od doby, kdy si všichni budeme činit nárok na (svou) pravdu.
Ad7 – A o to je to horší. Stejně jako před lety v Assisi, tak před týdnem ve Vatikáně – ptejme se koho asi uctívali? Krista Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého? Určitě ne! Ptejme se, který z pokoncilních papežů jasně a otevřeně hlásal Krista při svých nesčetných setkáních s jinověrci? Myslím, že žádný.
Zajímavé zjištění z redakce radia Vatikán. Současný Římský biskup často mluví o démonech, cituji: „Je však faktem, že frekvence výskytu všech zmíněných označení Zlého ducha dohromady činí v přepočtu na jeden rok u Jana Pavla II. 17, u Benedikta XVI. 18 a u Františka 160 za rok, tedy nepoměr více než zjevný.“
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20396