»Přijď, Tvůrce Duchu svatý, k nám.«
P. Konrád M. Kubeš T. J.
R. de Cramer: Seslání Ducha svatého (klikněte pro plnou velikost)
A) Po slavnosti Zmrtvýchvstání Páně největší svátek celého roku. Letnice… Na prahu léta slaví církev tajemství, které můžeme nazvat létem vykupitelského díla Kristova. Léto liturgického roku, kdy v žáru a paprscích Boží lásky uzrává dílo spásy. Před půl rokem Slunko vyšlo; v betlemské noci, v temnotách hříchu a mrazu nelásky se narodil Mesiáš, když sníh a led pokrýval naše kraje. Před padesáti dny, kdy vše začínalo pučet a příroda vstávala k životu, vstal i on ze smrti k životu, jenž nebude mít západu. Když byla májová příroda plná květů, zpěvu a jásání, vstoupil na nebesa, provázen a vítán zpěvy nebeských duchů. Dnes, kdy v žáru slunečního světla se vše blíží k zralosti a kdy se ukazují první plody, slavíme svátek Ducha sv., jenž svým žárem a světlem působí takovou proměnu v řádě nadpřirozeném, v duších věřících, jakou žár slunka ve viditelné přírodě« Církevní rok možno přirovnat k vodotrysku. Krůpěje tryskají ze dna a nesou se vzhůru, načež se snášejí jako mírný déšť na zemi zpět. Tak náš božský Spasitel. V ponížení jsme ho viděli se narodit, jako slunko stoupal výš a výš, v den nanebevstoupení dostoupil vrcholu slávy, načež se snesl na vyprahlou půdu naších srdcí jako hojný životodárný déšť — ne sice on, nýbrž Utěšitel, který z něho vychází a od něho byl poslán. (Sk 2, 1-11)
B) Proč byl Duch sv. poslán apoštolům právě padesátého dne po velikonocích? Toho dne byl velký židovský svátek, židovské letnice, na památku, že padesátého dne po obětování beránka a východu z Egypta byl dán lidu zákon na Sinai za hřmění a blesků, kdy lid se chvěl, vida chvějící se horu a slyše z kouře slovo Hospodinovo: »Já jsem Jehova, Bůh tvůj; nebudeš mít bohů jiných kromě mne. Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo…« Teprve pod Sinaiem se stal Izrael lidem vyvoleným, tam uzavřel Mojžíšovým prostřednictvím úmluvu s Hospodinem, úmluvu, kterou nazývá úmluvou starou, Starým Zákonem, poněvadž měla trvat jen do času a pak ustoupit úmluvě nové, Novému Zákonu, jenž potrvá do skonání světa. Tehdy založena církev starozákonní, národní, nedokonalá, jako vše, co bylo před Kristem.
Téhož dne po patnácti stoletích založena církev novozákonní, všeobecná, dokonalá, po které jiná »dokonalejší« už nepřijde, jak někteří bludaři blouznili; založena ne na Sinai, nýbrž na Sionu, ne v egyptské poušti, která znamenala vyhnanství, nýbrž v Jerusalemě, který jest symbolem nebeského Jerusalema; zákon vepsaný ne do kamenných desek, tvrdý a pomíjející jak ony, nýbrž do živých srdcí věřících, odkud ho vymazat nemůže ani násilí, ani lest, kde ho nelze zlomit, jak Mojžíš rozbil desky; nikoli zákon služebnosti a otroctví, nýbrž zákon milosti, svobody a lásky. Na Sinai kouř a hřmění, a všichni oněměli hrůzou; na Sionu jasné ohnivé jazyky, znamení moci, výmluvnosti a síly, a apoštolé se jali hned bez bázně různými jazyky mluvit o velkých činech Božích. Oheň na Sinaí děsil, na Sionu osvěcoval a rozsvěcoval. Na Sinai dán zákon jedinému národu, na Sionu zpečetěna úmluva s veškerým lidstvem, se všemi vykoupenými, uzavřená ne v krvi kozelců a beránků, nýbrž v krvi Kristově.
Dnes slavíme narozeniny církve…, církve světové neboli katolické. Slaví-li spolu s námi tento den i jiné sekty neboli »církve«, dopouštějí se nedůslednosti, nevědouce o tom; vždyť dnes byla založena církev naše, světová, nikoli sekta jejich, národní! Oslavují tedy narozeniny a děkují Pánu za založení té církve, proti které bojují, kterou tupí, od níž se odtrhly! Jako velikonocemi křesťanskými byly zrušeny a pominuly velikonoce židovské, tak i křesťanské letníce učinily konec letnicím židovským. Obětován Beránek Boží; nač obětovat dále beránky velikonoční, kteří byli jen předobrazem? Dán Zákon Nový, tím pozbyl závaznosti Zákon Starý; nač tedy slavit jeho výroční památku?
C) Dnes nepřikazuje Jehova jako na Sinai, aby se jeho věrní nemísili mezi jiné národy. Před odchodem mluví k učedníkům jejich Pán a Král docela jinak: »Jděte do celého světa…« Nikoli: »Uzavírejte se…« Světový, nikoli národní svátek slavíme dnes. Bezmála 3000 let předtím vidíme všecko lidstvo spojené v jeden národ, mluvící jedinou řečí…, vidíme je shromážděné u věže Babylonské. V satanské pýše se pokoušejí vystavět věž, která by sahala až do nebe. Hospodin tam zmátl jejích jazyky a rozptýlil je po všem světě. Dnes nám kreslí Písmo sv. obraz docela opačný. Sestupuje Duch sv., poslaný od Syna Božího, aby ty rozptýlené národy spojil v jedno a sbratřil je v jeho církvi, aby je sjednotil společným poutem lásky v jedné pravé víře, v jeho království, v němž by nebylo rozdílu mezí Římanem a židem, mezi Řekem a barbarem, mezi Italem a Skythou, jak praví hlasatel světovosti církve Kristovy, sv. Pavel, apoštol národů.
D) Starý Zákon možno nazvat obdobím Boha Otce. Jemu se připisuje moc, a tu zjevoval především tehdy…, moc a trestající spravedlnost nad vzpurným potomstvem Adamovým. Nový Zákon jest epocha Ducha svatého. Jemu se připisuje láska, a ta se projevuje teď vůči vykoupeným. Když lidstvo s Otcem skrze Syna smířeno, založil Duch sv. království milosrdenství a lásky, a v něm jest bez ustání činný. K čemu přirovnat jeho působnost? K působení jarního slunka v přírodě! Zima… Kamkoli oko pohlédne, všude ztuhlost, žádná známka života. Ukáže se jarní slunko, a jak se vše mění! Jeho jemným, klidným, milým dechem vše ponenáhlu oživuje, a slunko neustává, dokud nepovstane všecko k životu, dokud není příroda samý květ a samý plod. Kouzlo slunečních paprsků, pěkný a věrný obraz kouzelné působnosti darů Ducha sv., jak v celém lidstvu, tak v jednotlivcích.
Životní a živelní síla tvůrčího Ducha Božího… Viz dlouhý vlak! Sleduj nepřehlednou řadu vagonů, plných nákladu, jak se šplhá na Semmering nebo dokonce v Himalayi, v »domě sněhu«, z Kalkuty do Dardželingu, do výše 2184 m. Jako had se směle vine na okraji propastí, hlubokých sta metrů, některých prý až tisíc metrů. Po obou stranách dráhy himalajská květena ve vší nádheře, indický fík, magnolie, orchideje, »alpské« růže, obrovský bambus a popínavé rostliny jako v brazilském pralese na břehu Amazonky. Za necelý den tě dráha dopraví tam, kam jsi dříve potřeboval přes měsíc. Taž se, kdo tu kolosální těžkou masu vozů, vážící tisíce tun, vytáhne nahoru, a dostaneš odpověď: »Pára…« Pára, na pohled jemná jako vzduch, pára, která zdvíhá na kamnech pokličku… Tento zjev, pozorovaný vynálezcem parního stroje, ho přivedl na myšlenku, užít páry k výkonům daleko imposantnějším. Viz v továrně kladiva, těžká několik metrických centů, obrovská železná kola… Kdo to všecko zdvíhá neb uvádí v pohyb? Táž pára! Anebo elektřina, podobná síla… Upozornila na sebe, když viděli, jak třený jantar přitahuje drobounké útržky papíru nebo jehličky dřeva. Kdo by byl tehdy tušil, jakých divů a jak obrovských výkonů je schopna! Duší všeho dnešního průmyslu ji můžeme nazvat! Anebo si všimněme životní síly v přírodě. Volně rostoucí kaštan… Jak mohutná nezdolná životní síla v něm působí! Pohleď jen na jeho košatou korunu; kolik listů, kolík květů každého jara! A ta síla je skryta v jediném plodu, velikosti vlašského ořechu! Jak něžný klíček, jak něžný lístek vyráží ze země! Každá dětská ručka by jej vytrhla, každá dětská nožka ušlapala. Útlá břízka, štípená u čerstvého rovu… Po letech kořenem nazvedne těžký hrobový kámen, nebo jej i roztrhne! Sekvoje, obrové mezi stromy, kteří se dožijí několika tisíc let a dosáhnou výšky až 150 m, tedy o polovinu vyšší než svatovítská věž v Praze…, z jak drobounkého semene vyrůstají! Jejich plody jsou šišky sotva tak velké jak lískový ořech. Tak obrovská životní síla skryta v nepatrné šištičce! Australský eukalyptus, dosahující též výše až 150 m, vyrostl ze semene ještě drobnějšího; kolik jích pohromadě v nevelké dřevnaté tobolce! Zasazen, dosáhne za rok výše 15 metrů!
Moc a síla Ducha svatého… Kolik obrazů bychom pro ni v přírodě objevili! Nechci uvádět příklady drtivé síly, jako dynamit, vichr, výbuch sopky. Nenápadně působící anebo skrytá síla… Má většina lidí tušení, jaká síla se tají v jediném semeni? Pod zemí roztrhne klíčící seménko tvrdou pecku, na kterou ty musíš vzít kladivo (broskev, meruňka), klíčící bob nadzdvihne zemi, něžný klíček kterékoliv bylinky si proklestí tvrdou hroudou cestu na povrch…, hroudou, na kterou ty musíš vzít železný pluh. Drobounká seménka jasně modrého alpského zvonku chovají v sobě ukryté neboli latentní teplo, a jak mocné! Jsou podobna nehašenému vápnu; když na jaře začne tání a krůpěje vody vniknou k seménku, začne vyvíjet teplo, a »vytápěná rostlinka« si proráží cestu ledově studenou sněhovou pokrývkou. Kdybys velkou několikalitrovou láhev naplnil po okraj fazolemi a polil vodou, vyvine nabobtnání takovou sílu, že jejich tlaku láhev neodolá. Když anatom chce roztrhnout velkou tvrdou živočišnou lebku, nebere nůž ani dláto; naplní ji boby, ponoří do vody a tlak semen roztrhá nebo i poláme kosti. A to vše jsou drobounké ukázky. Jest neuvěřitelné, jak strašná síla vězí v jediné kapce vody, v jediném prášku, v jediném atomu. Dej si od někoho vysvětlit, co znamená slovo rozbití atomu. Tolik síly jest v jediném zrnku písku, že by byla s to velký zámořský parník hnát přes celý Atlantický oceán a zpět. Ovšem nutno tu sílu uvolnit.
Juan Bautista Maíno: Seslání Ducha svatého (1612 – 1614)
Nuže, vložil-li Tvůrce do mrtvé přírody, do jediného zrnka a prášku, tak úžasnou sílu, že badatelé tu stáli v němém úžasu, když na to přišli, jak velkou sílu a moc dovede vyvinout Duch svatý v nadpřirozeném řádě, v lidské duši, jen když se poddá jeho vlivu! A nejen sílu; i světlo nadpřirozeného poznání a moudrosti. Dokladem jeho síly jsou nám svatí mučedníci z řad slabounkých dívčin a dětí, jako na př. sv. Blandina; projevem jeho světla jest na př. sv. Pavel; jen čti jeho listy a řekni si: »Tak mluví a píše muž, jenž byl zarytý vyznavač Zákona Mojžíšova a jenž podle vlastního svědectví nebyl poučen o pravdě Kristově od žádného apoštola, nýbrž nadpřirozeným osvícením Ducha svatého.«
To vše jsou obrazy, které nám alespoň poněkud mohou objasnit moc nadpřirozené životní síly Ducha svatého. Jak mocně jí rozvíjí v církvi a v každé duši, která se mu poddá! Nic jí nemůže odolat, žádná moc lidská ani andělská (pekelná…, padlých andělů) jí nemůže bránit. Která překážka se jí může postavit v cestu? Smete každou jako vichr smete třísky… V podobě vichru se zjevil dnes Duch svatý!
F) Jen několik dokladů tohoto neodolatelného působení Ducha sv. Apoštolé… Ráno ještě plni nedůstojné bázně, tlačí se k sobě do koutka ve světnici, závorou zatarasené, a nebýt výslovného rozkazu Mistrova, byli by jistě již za horami — hradby hlavního města židovského by je o těchto letnicích jistě neviděly. Teď plni ohně a odhodlanosti sami otvírají dveře, sami jdou před zástup, shromážděný před domem, sami se ujímají slova; nejen že se směle hlásí k tomu, jehož jméno si po jeho odchodu sotva dovolili vyslovit, vytýkají dokonce židům i jejich vůdcům neohroženě bohovraždu, spáchanou na Mesiáši, osvoboditeli jejich národa i všeho lidstva. Včera nevědomí a nechápaví, dnes mluví jazyky, vykládají lidu proroky i Písmo, a teprve nyní chápou tajemství kříže. Před málo týdny hašteřiví, žárliví, malicherní, prou se o první místo v království Kristově; dnes, povzneseni nad světskou malichernost, stojí před lidem jako rytíři Kristovi, pohrdajíce vším, co miluje, cení a za čím se pachtí svět, hotovi vytáhnout, aby Kristu dobyli veškeren okrsek země. (Sk 2, 14-36)
Druhým dokladem jest církev. V ní nepůsobil a nepůsobí Duch sv. jako vichr, jak jsme viděli právě na učednících; jeho působení v ní jest ponenáhlé, podobné působností jarního slunka. Dlouhé a těžké zápolení se ztuhlostí, s ledem a sněhem, kterého se za dlouho trvajícího zimního chladu tolik nahromadilo, s mrazem, jenž se za tolik měsíců tak hluboko do všeho zaryl… Zápolení s nevědomostí, pověrou, bludem, krutostí, neřestmi všeho druhu, které za tolik tisíc let pohanské tmy se hluboko zaryly v tělo i duši lidstva… Boj s židovskou zkostnatělostí a s předsudky o věčně trvající národní církvi, o politickém Mesiáši, o závaznosti zákona Mojžíšova… Boj s řeckou filosofií, neboli, jak praví sv. Pavel, s domnělou lidskou moudrostí, která pohrdala theologií kříže jako bláhovostí a nechápala, že pokora, blíženská láska, mírnost a všecky jejich sestry jsou velké a vznešené ctnosti. Boj s římským státem, železným kolosem, který všecko rozdrtil, ale naopak zase trpěl každou pověru, každý blud i každé cizí náboženství, byť sebebláznivější a sebeohavnější, jen když se jeho vyznavači nezpěčovali provozovat modloslužbu s císařem a obětovat národním bohům; co si při tom kdo myslil, bylo římským úřadům lhostejno. Boj se surovostí nevzdělaných národů, barbarů, těžší než boj plápolajícího ohně s rudou, která se dlouho vzpírá vyloučit ze sebe strusku a stát se čistým kovem. A přece síla Ducha sv. nepovolila, neochabla, podmanila i je, jako slunko konečně vítězí nad zimou i v alpských výšinách. Dole měsíc květů jest již u konce, sekáči s kosou se ubírají na lučiny, zlatožluté moře klasů se mile vlní rozhoupáno půvabným Červnovým vánkem, na stromech zrají už první plody, a nahoře ještě sníh. Neodolá však vytrvalému záření červnového slunka; spojeno s horkým větrem, vymete poslední zbytky sněhu, a země jako by kouzelným proutkem dotčena, oděje se rázem v nádherný pestrobarevný háv. Tak i Duch sv. U jiných národů už dávno kvetou lilie, růže a palmy, čistota, láska a nebeská moudrost, jen ubozí barbaři ještě vězí ve stínu smrti. Přijde i jejich chvíle! I oni budou dříve nebo později zasaženi a proměněni mocí s výsosti.
Třetí doklad, působení Ducha sv. v jednotlivcích, v nás. O tom hovoříme po celý církevní rok; dnes jen malou poznámku. Jemu, nebeskému žáru, který vychází z Otce i Syna, se příčí a protiví naše malichernost; on, dárce nebeské moudrosti, rozumu, vědění a síly, miluje duše velkodušné, vznešené, ohnivé, které pravou velikost chápou a jsou jí i dbalé. Dětinská malichernost…, kterou na jiných bystře postřehneme a bez milosti posoudíme i odsoudíme, a kterou na nás vidí jen cizí oko, nikoli naše. Ctižádost, domýšlivost, lidské ohledy, ješitnost, závist, žárlivost, mlsnost všeho druhu, nejen dětská, která miluje bonbonky, atd. atd. Tu se zastřelí akademik, že slečinka při taneční zábavě dala přednost jinému…, jaká slečinka! Onde dáma rozmrzelá, že ten neb onen ji nepozdravil… Demosthenes, největší řečník athénský, potká několik pradlen, jedna strčí druhou loktem: »To jest on!« A náš velký státník doznal, že tato chvála ho bohatě odměnila za všecky námahy a strasti. Duch svatý… »Tys zdrojem svatých zápalů..« Snesl se na učedníky Kristovy v podobě mocného větru; ne jako orkán, který vše boří a ničí; přišel jako mohutný vítr, který smete jenom kdekteré smetí a všecek prach — palmu a dub však nevyvrátí, pevný dům v něm obstojí; jen malichernosti z duše odvěje, ačli se duše jeho milosti poddá. Neposkvrněná Panna, největší, nejkrásnější a nejvznešenější dílo Ducha sv., vyjma lidskou přirozenost Syna Božího. Na ní vidíme, co dokáže vytvořit milost božského Posvětitele ze syna nebo dcery této pozemské hroudy. Ne že by každý z nás směl doufat, že dosáhne takové svatosti a nadpřirozené krásy, jakou se skvěla vyvolená mezi ženami; ale nebylo by lze se jí přiblížit daleko a daleko víc, než jak se obyčejně děje? Ta milost Ducha sv., která ji učinila vznešenější a světější nad anděly a která konala divy ve světcích, byla by s to vytvořit divy i v nás, kdybychom jejímu působení připravili v srdci půdu úrodnou!
Svatodušní neděli r. 1297 zvolil Václav II. za den své korunovace. Od papeže Bonifáce VIII. vymohl, aby na ten den sňal klatbu s arcibiskupa mohučského Gerharta, jenž jakožto metropolita jediný měl právo českému králi postavit na hlavu svatováclavskou korunu. Mezi lid bylo rozhozeno s balkonu královského paláce mnoho tisíc stříbrňáků…; zdaž si přitom vzpomněli na déšť darů a milostí, které toho dne na církev Kristovu dštil nebeský Utěšitel? Na štítě, jenž nesen před králem, byl v červeném poli český bílý lev — vyšitý ze samých perel, v každé tlapě byl jeden dráp označen třpytivým rudým rubínem, královo roucho bylo složeno ze zlatých, štítků, v každém zářilo pět drahokamů jak pět listů růže; v nocí bylo v pražských ulicích zaníceno tolik pochodní, že bylo jasno jako ve dne. Tytéž svátky zvolila po letech dcera tohoto krále Eliška ke křtu svého prvorozeného syna a následníka trůnu. Roku 1316… Arcibiskup mohučský, jenž s arcibiskupem trevírským byl právě v Praze, pokřtil králevice Václava, Otce vlasti. O letnicích r. 597 obmyl vodou spásy apoštol Anglie, Augustin canterburyský, kentského krále Ethelberta, jenž první z celého národa vzal na sebe sladké jho Kristovo. O svátcích Ducha svatého r. 1801 se konaly v Barfleur, otčině Magdaleny Postelové, pozdější zakladatelky řádu, první bohoslužby po velké revoluci; z celého okolí přivedla děti a dívky, které tajně vyučovala katechismu, aby po prvé přijaly do srdce eucharistického hosta. Jeden volí slavný den Ducha sv. k svému přijetí do království Kristova, druhý k svému něžnému spojení se svátostným Spasitelem, třetí k radostnému obnovení vlády Kristovy ve farnosti, čtvrtý, aby si vyprosil od Ducha sv. jako Šalomoun od Hospodina: »Dej mi moudrost, abych, rozumně spravoval lid tvůj.«
Zbyněk Fojtů: Korunovace Václava II. českým králem (pamětní medailon, 2013)
G) Začali jsme své rozjímání vzpomínkou na Sinai a Sion; jí také skončíme. Desky Mojžíšovy byly mrtvé a chladné, z neživého kamene; naše srdce jsou roznícena životním žárem nebeské lásky! Za málo dní potom se pod Sinaiem klaněli zlatému teleti; přikázání a zákon dostali, ne však účinné milosti. Nám se spolu s novou úmluvou dostalo i oživující a posilující milosti Ducha sv.! Tehdy zůstala víra v pravého Boha omezena na jediný národ, nikdy nepřekročila Jordánu; od nynějška nebude pravda výhradní výsadou jediného národa, pravdu Kristovu učiní jeho apoštolé majetkem všech, k pravdě Kristově jsme byli milostí nebes povoláni i my.
Zakončíme obnovou úmluvy křestní i slibu biřmovacího, zapějeme hymnus »Přijď, Tvůrce Duchu svatý, k nám«, a po celý týden svatodušní budou naše modlitby za dar osvícení Ducha sv. vroucnější a hojnější; přidáme denně ráno nebo večer desátek »Který Ducha sv. seslal« nebo nějakou jinou modlitbu (zpěv) ke cti Ducha sv. (Md 9, 1-19; lze se ji modlit častěji, ve svatodušním týdnu denně!)
Čtení: Sk 2.
Mariánská postila, 1946
Aktuálně >