P. Konrád M. Kubeš T. J.
Zákonodárce a jeho zákon. Kodex království Kristova.
Proč čte dnes církev evangelium o proměnění Páně? Z různých důvodů. Jedním z nich jest, aby nám ukázala, kam vede opravdové pokání. K oslavě… Vytrváme-li s Pánem na cestě kříže, budeme s ním jednou proměněni. Druhý důvod jest, aby nám slovy nebeského Otce představila, našeho božského zákonodárce: »Toto jest Syn můj milý, jeho poslouchejte!« Ve staré církvi se po celou dobu svatopostní připravovali katechumeni na svatý křest. Jak? Modlitbou, postem, poučováním. I my se tak připravujeme na naši výroční velikonoční obnovu; dodnes se vyznačuje tato posvátná doba hojnějšími pobožnostmi, postem a častějším hlásáním slova Božího. Mimo jiné se musili katechumeni naučit modlitbě Páně a vyznání víry, a zároveň jim vysvětleno desatero, zákon Nejvyššího, mravní zákon království Kristova, závazný pro všechny Adamovy syny, od monarchy na trůně až k žebráku v cárech, zavazující stejně dítko, slabikující ve školní lavici, jak umělce, pracujícího štětcem neb dlátem, romanopisce, článkaře s perem v ruce, filosofa v knihovně, otce i matku, syna i dceru…
A) Co vymáhají rodiče od dítka? Předně, aby si jich vážilo, jejich jméno a rod mělo v úctě; každý ví, že nadto vymáhají, a to právem, aby jich na slovo poslouchalo. Proč? Jednak proto, že poslušnost je projev a důkaz pravé lásky; proto řekl Pán apoštolům pří poslední večeří: »Jestliže mne milujete, zachovávejte moje přikázání.« Jednak jest poslušnost nutna, protože bez ní by byl nemožný domácí řád, a po spořádaném životě rodinném by bylo veta. Tak je to v malém; jak je tomu »ve velkém«? Jako dítě musí být poslušno rodičů, tak musí být občan poslušen zákonů; kdyby je každý beztrestně přestupoval, hroutil by se všechen řád v obci i ve státu, a spořádaný život by byl nemožný. Lidé by byli jako stádo dravců, kde jeden požírá druhého. Co jsou rozkazy otcovy pro rodinu a zákony pro stát, tím jest desatero pro celou společnost lidskou. Jsme stvořeni pro Boha a pro nebe; nestačí však o Bohu a o nebi vědět, musíme znát i cestu, musíme vědět, kudy jít, abychom se tam dostali. Zákoníkem, který obsahuje několik stovek zákonů, chrání stát majetek, dobré jméno, svobodu svých občanů; zákoník Krále všech králů obsahuje jen deset paragrafů, a jimi chrání Pán dobré jméno, majetek, nevinnost, tělesné zdraví, osobní bezpečnost, autoritu všech, a krom toho zabezpečuje jimi i tělesné zdraví a trvání celé společnosti. Stát vydává zákony k dobru svých občanů, Bůh dal desatero k dobru všeho lidstva. Čteš výstrahu: »Jest přísně zakázáno zde se koupat…, do lomů vcházet…, v prachárně kouřit…« Neposlechneš-li, bude to tvá škoda! Ty přijdeš k úrazu, ne zákonodárce! Bůh dává přikázání k našemu dobru, ne pro svůj zisk. Vytrestáme sami sebe, když jich nedbáme, společnost uplete bič sama na sebe, když trpí, aby se po nich beztrestně všeobecně šlapalo, jak vidět na říších, které vyhynuly, vlastně shnily, protože přestupovaly šesté přikázání. Ale i Bůh trestá přestoupení svých zákonů, jak jsme již uvažovali; trestá je stejným právem, jako otec trestá přestoupení svých rozkazů nebo stát porušování zákonů. Trestá, aby odstrašil jiné.
Philippe de Champaigne: Mojžíš s desaterem (1648)
Mládenec v Zajordání se táže: »Mistře dobrý, co mám dělat, abych života věčného dosáhl? Ukaž mi cestu k dokonalosti, ke spáse, k věčné blaženosti!« Pán odpovídá: »Chceš-li do života vejíti, zachovávej přikázání!« Jinde pak pravil: »Ne ten, kdo mne ctí jen slovy, nýbrž kdo plní vůli mého Otce, vejde do království nebeského.« Ne pouze vyznáním, především životem se musí věřící lišit od pohana; netoliko vírou, nadto i skutkem. Katechumenům bylo rozjímání o desateru přípravou na přijetí křtu; nám budiž přípravou k velikonoční sv. zpovědi.
B) Dnes čte církev v kněžských hodinkách 27. kapitolu první knihy Mojžíšovy. Jakub, naveden od matky, podvedl slepého otce a oloupil bratra o mesiášské požehnání. Dopomohl si k němu, »uchvátil« je sám (Gn 27, 35), ale jak — přestoupením osmého přikázání! Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému… Jak hrozné následky může mít jediná pomluva, jediná lež! Ve švábské Juře (pohoří v Bavorsku) bývalo před lety den co den u jednoho kříže podle cesty vidět mladou chudou ženu; s vlasy rozpuštěnými hledívala dlouho na Ukřižovaného; říkali jí bláznivá Hela. Žila kdysi spokojeně a šťastně s manželem v lesní fořtovně. Jedovaté jazyky se vmísily mezi ně, štvaly jednoho proti druhému, a ti dva nerozumní jim popřávali sluchu; žárlivost a nedůvěra kalila jejich domácí mír, hádky byly na denním pořádku, proklínali nakonec den, kdy se poznali; muž navykl pití a zanedbával povinnosti — on, dříve tak svědomitý! Jednou přijde v noci domů, na stole leží úřední dopis, otevře, klesne na židli. Nazítří bere pušku, pohlédne na ženu — jaký pohled! Bez pozdravu odchází, neukáže se celý den; když ani druhého dne se neobjevil, podívala se na dopis — oznámení, že jest pro nedbalost propuštěn! Třetího dne ho přinesli mrtvého, čtvrtého dne tu byla komise, a ubohá se minula s rozumem.
Nepromluvíš křivého svědectví… Písmo sv. vypravuje: »Přivedli dva muže, syny ďáblovy, a tito synové ďábelští vyřkli falešné svědectví proti Nabotovi.« (3 Kr 21, 13) Ďábel, první lhář; proto jsou lháři nazýváni jeho syny. Ohyzdná skvrna na člověku jest lež. »Lepší zloděj než lhář.« (Sir 20, 26 n) Ohavnost před Hospodinem jsou rty lživé. (Př 12, 22) Šest věcí jest, které nenávidí Hospodin, a sedmá se hnusí jeho srdci: oči pyšné, lživý jazyk, ruce prolévající nevinnou krev…, falešný svědek a ten, kdo rozsévá svár mezí bratřími. (6, 16 nn) Vládce, který rád slyší slova lživá, všecky ministry bude míti bezbožné. (29, 12) Ústa lživá zabíjejí duši. (Md 1, 11) Tak soudí o lži Duch svatý — jinak než svět, jenž ji pokládá za nejnevinnější maličkost. Z katechismu víme, že Bůh jest nejvýš pravdomluvný, nemůže být oklamán, nemůže a nechce nás oklamat. Tak se vysvětluje věc dětem. Dospělému lze říci, že Bůh jest světlo a věčná pravda; proto miluje pravdu, proto se mu tak příčí vědomá, zúmyslná lež. Pravda, souhlas se skutečností, odlesk božské pravdivosti, tedy krásná a jasná jako sluneční světlo; lež — překroucená skutečnost, tedy ohavná jako vše, co jest zkřiveno, ať zkřivená tvář nebo cokoli jiného; ohyzdná jako ďábel, jehož jméno znamená převrácený a převracovač. Lež jest karikatura. Žertovné karikatuře se obyčejně smějeme, zlomyslná jest odporná — každému, vyjma zlomyslného a omezence.
Michael Cheval: Sešlost pokrytců (2009)
Kdo dbá ve všem pravdy, stává se podobným Bohu; na věčnosti bude nazírání na věčnou Pravdu pramenem naší blaženosti. Svět, jak řečeno, pokládá lež za nevinnost; ale rci někomu nebo o někom, že jest lhář, a prohlásí tvůj výrok za neslýchanou urážku. Římané nazývali lež neřestí otroků. Přesto však se ve světě lže napořád. Svět jest ve službách satanových, a tento kníže světa, jak jej Pán nazval, pracuje především lží. Jak jinak by mohl proti věčné Pravdě bojovat? Lež, od neškodné žertovné až k ďábelské škůdnické lži, zrozené v hlubinách pekla… Žertovná lež… Že jest neškodná? Ne vždycky! I ta jest nezřízená, často nemístná, snadno narazí nebo i urazí, a může vést k velmi truchlivým koncům. Školačka, poněkud citlivá, podvedená »aprílem«, nesnesla posměch celé třídy a vrhla se pod auto. Lež z nouze, aby se vyhnuli nepříjemnostem nebo si pomohli k výhodě, a ta jest charakterního muže nedůstojná. I nepatrná lež mívá někdy hrozné následky; zničí domácí mír, rozvrátí pokoj v obci, učiní někoho pro celý život nešťastným. Davidova nepatrná lež zavinila, že Saul dal vyvraždit celé kněžské město Nobe. (1 Kr 22) Na tlachu blázna visí osud náš i život často. (Vrchlický.)
Proč tak málo vzájemné důvěry ve světě? Protože se tolik lže! Nelze se spolehnout na dané slovo, ba ani na podpis, na přísahu, na nejsvětější sliby. Lže se slovem, lže se i skutkem. Skutkem lhal Jidáš v Getsemanské zahradě, když Pána objímal, a to byla přetvářka. Skutkem lhali farizeové, hrobové obílení, nečistí lakomci, hrabiví vyděrači, zloději, kteří okrádali vdovy a sirotky, a navenek se tvářili jako dokonalí — to bylo pokrytectví. Skutkem lže, kdo se dopouští podlízavosti, slovem i skutkem podvádí a lže, kdo lichotí a pochlebuje. Napoleonova sestra Elisa, od něho povýšená na kněžnu v Lukce a Piombino, chtěla na mincích svého knížectví nápis »Bože, chraň Italii,« nahradit nápisem: »Napoleone, chraň Italii.« Lže se písmem, lže se tiskem, i obraz může býti ztělesněná lež, jak patrno na tolikerých obrazech Husových. Sotva k čemu máme tolik příležitosti jako ke lži. Zloděj nemůže stále krást, manžel nemůže stále hřešit proti přísaze věrnosti, ale jazykem můžeme hřešit napořád. K tomu máme příležitost doma, ve společnosti, a podnětů tolik! Ten klevetí, onen si chce dát zdání duchaplnosti a dělat se zajímavým, což bez přehánění (tedy bez lhaní!) nejde. Lež patří k prvním hříchům, kterým se dítě naučí nebo jest naučeno a navykne. Špatný příklad starších k tomu nejvíce přispívá. Jest nerozum, tváří-li se rodiče, jako by vylhané výmluvě věřili; jest nesvědomitost a omezenost, směje-li se kdo, že »kluk je povedený« a že se »ve světě neztratí«, jako by lež byla známkou duchovní vyspělosti; jest hřích, když někdo dítě ke lži navádí.
C) Od lhaní jest k utrhačnosti a pomlouvání jediný krok. »Kdo nepochybí jazykem, jest dokonalý muž,« praví apoštol. (Jk 3, 2) Jak málo těch, o kterých toto slovo platí! Lépe jest klopýtnout nohama než jazykem; my však klopýtáme jazykem denně. Utrhat na cti… »Vyhrabávají naše chyby a zahrabávají naši pověst.« (Cervantes) Kdo bližnímu loupí dobré jméno, sám z toho nezbohatne a jeho připravuje o statek dražší než zlato. Ztráta majetku se napravit dá, ztráta dobrého jména jest nenahraditelná a nenapravitelná, a činí mnohdy napadeného ve společnosti nemožným. Proto se tohoto prostředku chápe kdekterý politický demagog. Americký humorista Marc Twain to líčí rozmarně v jedné humoresce Nabídnuta mu kandidatura poslanectví. Zamyslí se »Jednu velkou přednost mám před starými kandidáty, čistý štít…« Ale sotvaže vystoupil, rozhodli se odpůrci: »Vyřadit ho…« Jak? Rojily se na něho v novinách lži jako podrážděné vosy na nezbedníka, takže každé nové číslo očekával a do rukou bral se smrtelným strachem, a konečně odstoupil. Co mu platny tučné příjmy a postavení, když ho budou smýkat kalem a když každý na něho bude ukazovat prstem jako na věrolomného, křivopřísežníka, podvodníka a zloděje! Nemáme povinnost hájit majetek, ledaže by šlo a naše děti, ale jsme povinni hájit své dobré jméno! Sv. Ignác se nedovolával pomoci soudem, když byl okraden, ale naléhal na vyšetření, když byl veřejně pomluven. Osmým přikázáním chrání Tvůrce dobré jméno — tvoje i tvého bratra!
Pomluva, šíření vylhaných chyb… Utrhání a pomlouvání jsou jako lavina. Můžeš jí uvést v pohyb, nikdy však ji nezastavíš a nikdy nezamezíš zkázu, kterou způsobila. Následky se nedají tak snadno napravit. Čím více pověst letí, tím více přibývá smetí. Pomluva hozená do světa, jako peří puštěné po větru. Můžeš ty vědět, kam až vítr nějaké pírko donese? Pomluvač už dávno pod drnem shnil, ale plevel jeho pomluvy bují dál, působí zkázu stále a stále — a on za to pyká hořce a hořce!
Sandro Botticelli: Pomluva (1490) – klikněte pro plnou velikost
Pomluvač a utrhač jsou lidé, kteří nemají svědomí ani cti. Nemají svědomí, sic by se chránili loupit bližnímu jméno a dopouštět se na něm mravní vraždy. Naše přísloví: »Byli tři bratři; jeden lhal, druhý kradl, třetí visel. Kdo lže, ten krade.« Nemají cti, a stejně jako nečistý a zloděj vyhledávají temnotu. Proč prosí klevetník: »Neprozrazujte mne?« Pravda a ctnost se neštítí světla! »Jaký jest rozdíl mezi uštknutím hada a tajným pomluvačem?« — »Nevidím v tom žádného rozdílu.« Zloděje nenazývá Písmo svaté vrahem, zato lháře a pomluvače. Jeho jazyk je skutečně dýka, a tou on pracuje jako zákeřník; na nepřítomné, tedy na bezbranné se vrhá, neviděn, ne rytířsky s otevřeným hledím jako »muž proti muži«. Za dávných dob byly u nás přísné tresty na pomluvače. Kdo zlehčil počestnou pannu, byl na tom zvláště zle. V Havlíčkově Brodě vyřezali r. 1602 takovému jazyk a vyhnali ho z města. Kdo rozhazoval mezi lid »zrádné cedule«, t. j. psané nebo tištěné urážky na cti, což se tedy rovnalo nynějším pomluvám novinářským, dopustil se skutku, který byl »co zločin hrdelní vážen«. V městském museu pražském se ukazuje tak zvaný trestní čepec, poněkud podobný psímu náhubku; pomluvačná klevetnice jej musila veřejně nosit.
Nová doba vynalezla zvlášť vydatný prostředek, aby se pomluvy a lži šířily ve velkém, v obrovských rozměrech: tisk… K tomu přistupuje i rozhlas. Tisk… Po té stránce nemají tu a tam ani věřící mužové svědomí. Co teprve může církev čekat od bezbožců? Nepřátelé Kristovi… Napřed zpracují tiskem »veřejné mínění«; když půda připravena, dají se do práce. Lutherovi připravil půdu trojlístek světácký kněz Erasmus, nemravný Hutten a vášnivý Reuchlin jedovatým posměchem, kterým stíhali církev a její zřízení; revoluci připravil půdu věřící Pascal svými vylhanými pomluvami jesuitů, a po něm Voltaire s ostatními pomocníky; zrušení řádu Tovaryšstva Ježíšova připravil pomocí tisku nevěrecký osvícenec Pombal atd. Nic snazšího, než tímto způsobem popudit »inteligenci« a rozeštvat luzu! Vzpomeňme Hitlerových »projevů« v rozhlase r. 1938!
D) Křivé svědectví… Charondas, zákonodárce v Kataně na Sicílii, ustanovil, že falešný udavač musí nosit věnec z tamaryšku (podle našich zvyků ze slámy nebo ze sena) jako cenu špatnosti, a to proto, aby se každý před ním měl na pozoru. Křivá žaloba Diokleidova proti Alkibiadovi zavinila zkázu jeho vlasti Athén, pomluvač místodržitele Bonifacia v Africe za času sv. Augustina zavinil vpád Vandalů, zničení kvetoucích diecésí a pronásledování, vlastně vyhubení tamějších katolíků. Neronova pomluva, že křesťané zapálili Řím, rozeštvala proti nim římskou luzu, Pombalovy pomluvy zničily kvetoucí jesuitské misie v Jižní Americe, čímž tisíce Indiánů zase upadlo v divošský stav, ze kterého se nevybrali dodnes, Hitlerovo štvaní proti nám uvedlo tolik neštěstí na celou Evropu — na jiné země ještě více než na nás.
Donášení… Sděluje druhému, co o něm kdo pověděl, často, co o něm přítel pověděl, sděluje mu to z úmyslu nekalého — ne aby se mohl napadený bránit, nýbrž aby byli rozeštváni lidé žijící v míru. Písmo sv. nazývá donašeče morem, neštěstím pro obec (mnohdy i pro rodinu!), ohavným a odporným. -»Udavač a donašeč je nejbídnější chátra.« Karel IV. věděl, jak nepříkladný život vede ovdovělá královna uherská Alžběta, matka krále Ludvíka, sestra Kazimíra polského. Pojmenoval ji proto příliš ostře, třebaže zaslouženě. Jeho zeť, Rudolf rakouský, jest v podezření, že tento klep rychle uherskému králi donesl, a na Silvestra 1361 se sešli všichni tři vládcové v Bratislavě, umlouvajíce válečné tažení proti Karlovi. Rozbít moc lucemburského rodu, zmocnit se a rozdělit mezi sebe české země, a Rudolf nadto doufal, že by mu mohlo padnout do klína i důstojenství císařské. Maďaři skutečně již překročili hranice a plenili jihovýchodní Moravu. Plně chápeme, proč Indiáni, u nichž jsou klevet i ženy daleky, z duše pohrdají »lidmi rozštípeného jazyka« (bílými muži, kteří lžou).
E) Opovážlivé posuzování bližního, jemu spřízněné křivé podezřívání a nelaskavé kritisování… Jeho prameny? Domýšlivost a pýcha, žárlivost a závist, nepřátelství a nenávist, často i vlastní ničemnost. Kdo v té peci sedá, jiného tam hledá. Prozrazuje srdce prázdné vší lásky, někdy i plné ďábelské zloby, a často bezmocnou zášť. Pálí ho úspěchy bližního, a protože nemůže jinak, uleví si jako bezmocná ženština kritisováním, odsuzováním a pomluvou. »Lidé, kteří myslí, že všechnu moudrost mohou vytřepat z rukávu, takže nikdo nemá, co by k jejich slovům podotkl. Kritisuji kdekoho, na každém najdou, co by vytkli, do všeho strkají nos, třebaže jich nikdo nevolal.« (Nilos z Ankyry)
Vždyť i tam, kde nechceme nelaskavě odsuzovat, jsou lidské úsudky vratké, protože se opírají o důvody nespolehlivé, nejisté, nedostatečné, pochybené. Oč vlastně opíráme svůj úsudek o bližním? O zevnější zdání, které klame, a to prozrazuje naši omezenost; o úsudky nebo řeči cizí (»jíní to povídali«), nejobyčejnější, nejfalešnější a nejhloupější důvod, který naprosto nedostačí, prozrazuje naši lehkověrnost a nesoudnost; podkládáme mnohdy bližnímu nepravé úmysly, a to prozrazuje naši zlomyslnost. Jsme neprozíraví soudci, soudíce někdy podle jediného skutku; jsme nelaskaví soudci, a těm platí: »Jakou mírou měříte vy, takovou bude odměřeno vám.« Jsme nespravedliví soudci, a těm řekl Pán: »Pokrytče, vytáhni napřed břevno ze svého oka!« Jsme neoprávnění soudci, zasahujeme do práv Nejvyššího, jenž pravil: »Nesuďte, abyste nebyli souzeni!« Nemáme práva, abychom bezdůvodně soudili, nemáme vhledu, abychom správně soudili, nemáme mnohdy čistého úmyslu, abychom podle pravdy soudili.
Je tím vším zakázáno věřícímu myslit, jak nám s posměchem nepřátelé vytýkají? Nesmíme si o ničem utvořit úsudek? Všimni si, že přece výslovně bylo řečeno: »Opovážlivé posuzování… Nelaskavé, bezdůvodné kritisování…« Veřejní činovníci, z našich peněz vydržovaní, podléhají veřejné kritice, a vůbec jsme vždycky oprávněni utvořit si spravedlivý úsudek o čemkoli. Není opovážlivé posuzování, odmítne-li hospodyně děvče, které za rok vystřídalo půl tuctu míst, soudíc z toho, že asi za mnoho nestojí. Není hřích, soudí-li dívka, že junák, který měl již leccos s jinými, jest ničema, nebo označí-li za neznaboha toho, který se v chrámě nikdy neukáže. Není utrhání, když někdo z úmyslu, aby dívku zachránil před neštěstím, sdělí jí nechvalnou minulost nápadníka, upozorní-li rodiče, v jaké společnosti jejích dítě viděl, anebo že ten, se kterým jejich dítě se přátelí, pochází ze špatné rodiny. Není donášením, když své paní sdělí služebná, co pán od ní žádal. Zde všude jsou důvody, abychom promluvili. Ale že právě přehnané politisování, o němž jsme se zmínili, bývá k malému prospěchu duchovního života, ví kdekdo. »Polož, Pane, stráž ústům mým,« modlí se církev v den sv. Jana Nepomuckého. Mluviti stříbro, mlčeti zlato, ale slovo včas promluvené jest jako jablko zlaté na stříbrné míse.
Třídenní mlčení, v exerciciích ukládané, jest nejen cvičba sebeovládání, dopomáhá i k sebepoznání. Nedovedeš se ovládnout v této maličkosti, a tím vydáváš svědectví sobě i jinému, že se jistě nepřemáháš ani ve věci důležité. Skoro všecky účastnice studentských exercicií zachovávají svědomitě mlčení, a já se nemýlím, když soudím: »Čisté dívky —.« Jiný stav lhostejně kázeň ruší, a já se nedopouštím křivého posuzování, když si řeknu: »Ti ve věcech svaté čistoty vzorem jistě nejsou a být nemohou.«
F) Co jest zdrojem klevetivosti, utrhání, pomlouvání? Za prvé povídavost, a ta jest důsledek neovládání sebe. Lidé, kteří se nikdy nenaučili sebekázni, nenaučili se přemáhat; proto nedovedou ovládat a na uzdě držet sklon k povídavosti, který jest známka mělkých duší. Co neví, nepoví…, jako děravý sud, z něhož stále teče, dokud co téci může a dokud nevyteče do poslední kapky. Víno z něho ovšem nevytéká, protože víno nedá nikdo do děravého sudu. Jen ona látka, kterou rolník před setím rozváží v soudcích na pole. Za druhé jsou to tytéž prameny, ze kterých prýští opovážlivé posuzování. Jen ještě pokyn těm, kterým jde o to, aby jazykem tak snadno nepochybili: 1. Nemluv nikdy o bližním, co bys nerad, aby on mluvil o tobě; věz, že i ty máš křehkosti, a byl bys nerad, kdyby je kdo bez příčiny odhaloval. 2. Nemluv nikdo o bližním, co bys neřekl, kdyby byl přítomen.
Norman Rockwell: Klevety (1948) – klikněte pro plnou velikost
G) Jako zloděj nemyslívá na to, že jest povinen ukradený majetek vrátit, tak pomluvač málokdy si uvědomí, že jen tehdy rozhřešení ve sv. zpovědi udělené jest platné, když pomluvu odvolá. I po té stránce bývalo právo přísné a ukládalo »odprosu«. Za menší provinění byla lehčího rázu, za těžkou pomluvu veřejná; musil přede všemi doznat, že v hrdlo lhal, stával se bezectným, vyloučen mnohdy z cechu, což nebylo o nic lepší než ztráta měšťanství, a nikdy nebyl připuštěn k přísaze.
Neplatí výmluva: »Já jsem to tak slyšel.« Na tom nezáleží; tys to řekl a tím jsi uvalil břímě odpovědnosti na sebe. Každý musí ručit za slovo, které z jeho úst vyjde. Rci, jak bys soudil, kdyby někdo připravil o dobré jméno tebe? Nebyl bys jist, že je docela v pořádku, když odvolá? Nuže, tutéž povinnost máš i ty, a ta povinnost je tím větší, přišel-li bližní tvou pomluvou o místo, o majetek, o svobodu. Veškerou škodu musí nahradit pomluvač nebo dokonce falešný udavač. Že bude pak zavřen sám? Čí vinou? Kdo sklenici rozbije, musí jí zaplatit, zvláště když ji svévolně rozbil. Trestem věčného zavržení ho Bůh nutí, aby škodu napravil nebo pomluvu odvolal. Kdyby bylo více víry v truchlivých letech 1939-45, kdyby byli nesvědomití a bezcitní udavači měli na očích věčného Soudce, kterému budou skládat počet, neprolévalo by dnes tolik našich českých sirotků tak hořké slzy pro ztracené rodiče. Tu ze msty, tam z nenávistí, onde ze závisti, někdy pro mrzký zisk a jindy z pouhé zloby udávají souseda, že si ponechal více úrody z vlastního pole, a připravili o otce i matku několik nedospělých dítek. Rci sám, jaký trest bys nad takovým udavačem vyřkl ty, kdyby ti Bůh uložil jej soudit?
Bolestný růženec nebo křížová cesta. Píseň k trpícímu Spasiteli nebo k Bolestné Matce Boží.
Neděle »pražná«, nazývaná tak podle postních pokrmů (Pučálka = upražený hrách; pražmo = upražená zrna rozmanitých obilních druhů.)
Mariánská postila, 1946
Aktuálně >