Falešná láska aneb „nicht mehr zeitgemäß“

Martin R. Čejka

V minulém čísle jsme psali o neshodách mezi prefektem Kongregace pro nauku víry Mons. Gerhardem Müllerem a některými německými biskupy, zejména pak předsedou Německé biskupské konference Mons. Robertem Zollitschem. Spor se vede především o přijímání rozvedených, kteří žijí v nových svazcích.

Mons. Müller neustále ujišťuje, že k žádné změně v tomto ohledu nedojde a ani dojít nemůže. Naposledy v rozhovoru pro americký National Catholic Register připomněl, že se už k věci jasně vyjádřil, a to např. na stánkách L’Osservatore Romano, kde zdůraznil nerozlučitelnost svátostného manželství a odmítl možnost připuštění rozvedených a nově sezdaných k přijímání. A dodal: „V jistých kruzích se rozšířila představa, že lze nauku oddělit od pastorační praxe Církve. To není a nikdy nebyla katolická víra.“ [1]

Je jistě zajímavé slyšet jednoho z čelních vatikánských představitelů, kterak naznačuje, že zmínění němečtí biskupové nemají katolickou víru, ale marná snaha, ti si z toho očividně příliš nedělají.

Šestý kruh – heretici

Např. trevírský biskup Stephan Ackermann v rozhovoru pro Allgemeine Zeitung prohlásil, že vnímat nové manželství rozvedených jako trvalý smrtelný hřích a uzavírat navždy lidem v nových svazcích přístup ke svátostem „neodpovídá duchu doby“ (nicht mehr zeitgemäß). Důležité je „respektovat rozhodnutí svědomí“, je tudíž rovněž neudržitelné považovat za těžký hřích i veškerý pohlavní styk před manželstvím. Mons. Ackermann nabízí jisté šalamounské řešení: „Nemůžeme zcela změnit katolickou nauku, můžeme však vypracovat kritéria, na jejichž základě budeme moct říci: v tom a tom specifickém případě je to [dané jednání] zodpovědné.“ [2]

Ale biskup Ackermann není, při vší úctě, nejtěžší váhou v řadách německých biskupů. Hlavní střet, jak již bylo řečeno, probíhá mezi prefektem Müllerem a (snad) právě končícím předsedou biskupské konference Zollitschem. A při četbě oboustranných vyjádření můžeme prohlásit, že zde už končí hra na bratrskou lásku. Druhý prvého ostatně celkem nedávno poslal do podle něho patřičných míst, a to v rozhovoru, který poskytl nedělníku Welt am Sonntag. Uveďme si jen tak k ukojení zvědavosti několik otázek a odpovědí z rozhovoru Mons. Zollitsche:

V říjnu byl ve Vaší freiburgské diecézi zveřejněn dokument, podle něhož by rozvedení a znovu sezdaní mohli ve výjimečných případech přistupovat k přijímání. Prefekt Kongregace pro nauku víry v Římě arcibiskup Gerhard Ludwig Müller Vám napsal, že tato myšlenka odporuje nauce Církve. Je tato věc stále na stole?

„A proč by neměla být? Dnes se rozpadá třicet pět až čtyřicet procent manželství. To nás jako Církev staví před otázku: Jak bychom měli přistupovat k těm, které to postihlo? Právě této otázce se věnuje návrh vypracovaný naším pastoračním oddělením. Cítili jsme se velmi povzbuzeni papežem Františkem, který svolal na říjen roku 2014 zvláštní synodu věnovanou manželství a rodině. Přineseme tam s sebou, co jsme vypracovali ve Freiburgu.“

Arcibiskup Müller Vám napsal, že návrh je třeba „stáhnout a přepracovat“.

„To je jenom názor prefekta Kongregace pro nauku víry. Arcibiskup Müller zastává postoj, který odpovídá tradici, kterou on představuje. Ale dosud se většina lidí, kteří se s návrhem našeho pastoračního oddělení seznámili, vyjádřila kladně. Proto si myslím, že jsme se dotkli významného problému, a je tudíž důležité najít cestu, jak z něj ven. Papež František hovoří často o tom, abychom se přiblížili lidem. Podle mě je to dobrý směr v přístupu k rozvedeným a nově sezdaným.“

Je to dáno Vaším blížícím se odchodem do výslužby nebo všeobecnou euforií spojenou s papežem Františkem, že tak uvolněně přistupujete k dopisu z této kongregace?

„Ani jedním, ani druhým. Jakožto předseda biskupské konference jsem v posledních letech po jarních a podzimních plenárních zasedáních [biskupské konference] jezdil do Říma, abych vysvětlil náš postoj. Pokud nějaký prefekt té či oné kongregace nesouhlasil s naším návrhem, pokaždé jsem mu to pomalu vysvětlil. Prefekt není papež. Vždycky vyhledávám rozhovor, to je pro mě cesta kolegiality a dialogu v Církvi.“ [3]

V dnešní době, kdy rodina čelí útokům ze všech stran, je jistě potěšujícím slyšet, že zvláštní synoda svolaná papežem Františkem, o které hovoří kardinál Kasper, bude věnována právě rodině a manželství. Nicméně některé náznaky tuto předběžnou radost kazí. Nepříjemným mrakem je všeobecně panující atmosféra, která se projevila i na mimořádné konzistoři konané 20.–21. února ve Vatikánu. Ta byla (či měla být) věnována rodině, přičemž se jednalo o jakousi předehru k již zmíněné biskupské synodě. Ovšem, jak uvádí Radio Vaticana ve své zprávě: „Konzistoř věnovaná pastoraci rodin, která měla být zároveň úvodem k biskupskému synodu na toto téma, se soustředila výlučně na situaci rozvedených žijících v nesakramentálních svazcích. Na jiná témata v podstatě nedošlo – přiznává kardinál Philippe Barbarin z Lyonu […]: ‚Osmdesát až devadesát procent diskusních příspěvků se týkalo tématu rozvedených, kteří uzavřeli nový svazek.‘“ [4]

Navíc papež František požádal o úvodní příspěvek na této konzistoři, který měl „rozpumpovat“ kolegiální dialog, Mons. Kaspera, jehož některé názory lze slovy Mons. Müllera označit takto: „to není katolická víra“. Ačkoli mělo zamyšlení kardinála Kaspera zůstat mezi čtyřmi zdmi přednáškového sálu, stalo se nakonec obětí dnes tak oblíbeného „úniku informací“ a 1. března vyšlo na stránkách deníku Il Foglio v příloze Vaticano esclusivo s titulkem „Bible, eros a rodina“ [5]. Hned za tím byl ve stejné příloze zveřejněn komentář katolického filosofa a historika Roberta di Mattea pod titulkem „Co Bůh spojil“. Stojí za to, uvést si z něj alespoň několik úryvků:

„Výchozím bodem kardinála Kaspera je tvrzení, že ‚mezi naukou Církve o manželství a rodině a životním přesvědčením mnohých křesťanů vznikla propast‘. Kardinál se však vyhýbá jakémukoli negativnímu soudu na adresu zmíněných ‚přesvědčení‘, která jsou v rozporu s křesťanskou vírou, stejně tak se vyhýbá otázce: proč vznikla tato propast mezi církevní naukou a pohledem na život současných křesťanů? […]

Ptáme se dále: je možné v roce 2014 zasvětit tématu rodiny pětadvacet stránek [v návrhu Mons. Kaspera] a přehlížet zjevné útoky, jimž je rodina, a to nejen křesťanská, všude na světě vystavena? Jaký může být důvod tohoto mlčení, ne-li duševní a kulturní podřízenost oněm světovým silám, které za těmito útoky stojí? […]

Podle Kaspera je třeba přijmout metodu, která následovala po II. vatikánském koncilu ohledně ekumenismu a náboženské svobody: změnit nauku, aniž by se zdůrazňovalo, že byla upravena. Ujišťuje nás: ‚Koncil otevřel dveře, aniž by narušil závaznou naukovou tradici.‘ Otevřel dveře čemu? Soustavnému porušování na úrovni praxe této naukové tradice, jejíž slova potvrzují její závaznost. […]

Kardinál pokračuje dále a klade následující otázku [v souvislosti s přijímání rozvedených a znovu sezdaných]: ‚Kdokoli duchovně přijímá je jedním s Ježíšem Kristem, jak tedy může být v rozporu s Kristovým přikázáním? Proč by tudíž nemohl obdržet svátostné přijímání? Vyloučíme-li rozvedené a znovu sezdané křesťany ze svátostí […], nezpochybňujeme tím náhodou základní svátostné uspořádání Církve?‘

Druhý kruh – smilníci

Ve skutečnosti není v odvěké praxi Církve žádný rozpor. Rozvedení a znovu sezdaní nejsou zbaveni svých náboženských závazků. Jakožto pokřtění křesťané jsou povinni dodržovat Boží a církevní přikázání. Mají nejen právo, ale dokonce povinnost účastnit se mše, řídit se církevními předpisy a vychovávat své děti jako křesťany. Nemohou přistupovat ke svátostnému přijímání, neboť jsou ve smrtelném hříchu, ale mohou konat duchovní přijímání, protože ačkoli se nacházejí ve stavu těžkého hříchu, mají se modlit o milost, aby se z hříchu vysvobodili. Ale slovo ‚hřích‘ se ve slovníku kardinála Kaspera nevyskytuje, a nezazní ani jednou v jeho zprávě na konzistoři. […]

Stanovisko Církve je jednoznačné. Rozvedeným a znovu sezdaným je přijímání odmítáno, protože manželství je nerozlučitelné […]. Církev to nedovolila Jindřichovi VIII., ztrácejíc tím anglické království, a nikdy to nedovolí, neboť jak 16. března 1946 připomněl Pius XII. římským farářům: ‚Manželství mezi pokřtěnými, které bylo platně uzavřeno a konzumováno, nemůže být rozvázáno žádnou mocí na zemi, dokonce ani nejvyšší církevní autoritou.‘ Tedy dokonce ani ne papežem, natož kardinálem Kasperem.“ [6]

Ačkoli starostlivost německých prelátů navozuje zdání falešné lásky k hříšníkům, je docela možné, že ve hře jsou i daleko prozaičtější důvody. Každým rokem vystupuje v Německu z Církve více než sto tisíc lidí [7], přičemž každý „registrovaný“ katolík odvádí ze svých příjmů německé církvi povinně osm až devět procent. Snaha udržet v Církvi rozvedené tedy nemusí vycházet z obav o spásu jejich duší – ostatně, dnes se přece všeobecně soudí, že všichni budou spaseni –, nýbrž z lásky k věcem pozemským.

Na závěr si ještě jednou připomeňme hezká slova prefekta Müllera: „V jistých kruzích se rozšířila představa, že lze nauku oddělit od pastorační praxe Církve. To není a nikdy nebyla katolická víra.“