Michal Semín
Blížící se kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. nás nutí klást si otázku, zda pod pojmem svatořečení myslí koncilová teologie a její církevní reprezentanti totéž, co Církev učící v průběhu předchozích staletí. Oficiální stvrzení dosažení spásy svatořečeného se vždy vázalo nejen na jistě prokázané zázraky, učiněné na jeho přímluvu, ale i na doložitelné dosažení heroického stupně ctností, jímž se daná osoba za svého života vyznačovala. Tyto ctnosti, a na prvním místě ctnosti nadpřirozené, tedy víra, naděje a láska, pak nelze oddělovat od životního stavu a plnění povinností, z něj vyplývajících. Povinnosti otce či matky v rodině nejsou shodné s povinnostmi mnicha, jež jsou pro změnu odlišné od povinností diecézního kněze. Pokud by matka rodiny s malými dětmi trávila denně hodiny před Nejsvětější svátostí oltářní, zatímco by manžel, děti a vůbec celá domácnost trpěli její nepřítomností, jednalo by se o překážku nejen jejího případného svatořečení, ale i samotného dosažení nebeské blaženosti. Má-li tedy být svatořečen papež, je to možné jen za toho předpokladu, že onoho heroického stupně ctností dosáhl právě tím, jak vykonával Kristem svěřený úřad v Církvi. V dobách, kdy v procesu kanonizace působil tzv. ďáblův advokát, shromažďující důvodné překážky k prohlášení kandidáta za svatého, by se tedy jistě zkoumalo, zda jeho činy při výkonu papežské služby vedly k posílení víry věřících, zda účinně bránil víru před omyly a světským smýšlením, zda Církev za jeho působení smýšlela a žila tak, jak si přeje její Božský Zakladatel. Pokud by se prokázalo, že některé jeho činy vedly k relativizaci víry, ke kompromisům s duchem světa či bludnými naukami, že nedostatečně hájil poklad víry před jeho uchvatiteli, svatořečen by být nemohl. Má-li tedy být svatořečení koncilových papežů autentické, musí být nejprve prokázáno, že reformy koncilu, tj. nová liturgie, ekumenismus, kolegialita či náboženská svoboda, přispěly k posílení katolické víry a budování Mystického Těla Kristova. A protože to je ze své podstaty nemožné, bude tzv. svatořečení obou papežů sloužit právě k tomu, aby punc svatosti získaly na prvním místě II. vatikánský koncil a jeho plody.
Koncilová „reforma“ procesu svatořečení se zdá být domyšlena do posledních podrobností, neboť se zdá, že i pod pojmem zázrak se dnes myslí něco jiného, než dříve. Až dosud se tvrdilo, že má-li být nějaká událost prohlášena za zázrak, musí být jednoznačně vyloučeno, že mohla proběhnout přirozeným způsobem, bez nadpřirozeného Božího zásahu. Teologové při Kongregaci pro svatořečení se v polovině února jednoznačně usnesli na tom, že zázrakem je uzdravení dítěte před 16 lety v Kalifornii na přímluvu Pavla VI. Mladé těhotné ženě tehdy lékaři diagnostikovali vážné riziko poškození mozku dítěte a navrhli jí podstoupit potrat. Ta se přesto rozhodla dítě donosit a celé těhotenství svěřila přímluvám Pavla VI. Dítě se narodilo zdravé, a protože se diagnostikovaná nemoc ani později neprojevila, je to prý důkaz zázračného uzdravení na papežovu přímluvu. Myslím, že je na místě se ptát, jak lze s jistotou hovořit o uzdravení, navíc zázračném, když se zde o poškození mozku hovořilo pouze jako o riziku? Jak může být někdo vyléčen z rizika?
Ptejme se dále. Jistě nejsem sám, kdo ví o ženách, jimž bylo gynekologem v průběhu těhotenství přinejmenším naznačeno, že pokud nechtějí, aby se jim narodilo těžce poškozené dítě, ať raději podstoupí potrat. Takových svědectví jsou tisíce. Jistě, mnoho takových předpovědí se naplnilo, ale je i mnoho případů, kdy se dítě narodilo, navzdory opačnému očekávání, zcela zdravé. Máme tedy ve všech těchto případech hovořit o nadpřirozeném Božím zásahu?
Máme-li v souvislosti s Pavlem VI. hovořit o zázraku, mířil bych trochu jinam. Berte to, prosím, s rezervou, ale mně se daleko více nedostává přirozeného vysvětlení skutečnosti, že papež, jemuž můžeme „děkovat“ za dosud nejprogresivnější pontifikát a za liturgickou revoluci, dodnes pustošící vinici Páně, nepodlehl tlaku „veřejného mínění“ a jím sestavené teologické komise, a encyklikou Humanae vitae potvrdil učení Církve o nedovolenosti antikoncepce.
Místo toho má být blahoslaven na základě tvrzení, že dítě, jež v prenatálním stádiu vykazovalo riziko poškození mozku, je zdravé. Pokud Svatý stolec za 36 let od smrti Pavla VI. nic lepšího po ruce nemá, můžeme se dočkat doby, kdy nárok na svatořečení bude mít už téměř každý.
Aktuálně >
Kanonizace za podbízení se světu…
Krize Církve je daleko hlubší než si kdokoli z nás dokáže uvědomit.
A dostane se taky někdy na Pia XII?
Aj ja som nevedel pochopit, ako moze byt to za zázrak.
Za zázrak by som povazoval, keby nejaký ochrnutý clovek alebo nejak nevyliecitelne chorý sa uzdravil, a bolo by to potvrdené skupinou lekárov, nielen vatikánskými.
A pri Roncalim a Wojtylovi to tiez na nejaké zázraky nevyzerá. Ze druhý zázrak v prípade Roncaliho nie je potrebný….
Na to aby bol nejaký pápez svatý, stací zvolanie koncilu, nizsieho stupna.
Zmeny podmienok svatorecenia Wojtylom, sú akoby výrobnou linkou na svatých.
Za celý pontifikát Wojtylu bolo svatorecených ovela viac osob, ako za posledných 400 rokov.
Tu ide jednoznacne o svatorecenie II VK cez osoby pápezov.
Dat mu akúsi gloriolu výnimocnosti a nadprirodzenosti, no ako keby sme boli hlúpy, a nevedeli, co sa píse v písme, ze podla ovocia poznáme strom a ovocie IIVK je poriadne trpké, nechutné:
Chaos a profanizácia liturgie
http://www.lifenews.sk/node/6145
Dobrý den,
přiznám se, že toto je pro mne velice nepříjemná situace. Měl jsem vždy za to, že na svatořečení se vztahují Kristova slova „Cokoli svážete na zemi…“(MAT 16, 18-19) A svatořečení jsem měl vždy za čin ex katedra, tedy neomylný. Zároveň jsem již slyšel vícekrát o tom, jak se změnila drasticky pravidla pro samoté svatořečení. V prvních dobách Církve se kolem toho moc neřečnilo, většinou šlo totiž o mučedníky víry tak zřejmé, že nikoho potřeba ďábelského advokáta ani nenapadla. O to více mě teď děsí, že patrně k takové blasfemii dojde, a vedle sv. Pia X. se postaví socha Pavla VI. a Jana Pavla II.?! Čemu mám tedy věřit? Kde je naše Skála? Kde je Petr? Na druhou stranu pravdou je, že nejde o žádný článek víry. Přesto – otázka svatořečení je tedy asi podobně důležitá jako schválení Zjevení ve Fatimě? Mohu, ale nemusím věřit? A čemu ještě dalšímu nemusím věřit? Uf… Kéž by k tomu nedošlo! Zpochybní to tak všechna svatořečení.
Opomíjí se přitom ti, kteří by si beatifikaci a kanonizaci dávno zasloužili a na jejichž přímluvu již došlo k prokázaným zázračným uzdravením. Tak je tomu v případě papeže Pia XII., jenž podle mne již dávno měl být v Církvi ctěn jako světec už vzhledem k tomu, co s rizikem vlastní bezpečnosti podnikl za hitlerovské okupace Říma pro Židy. Jenže existuje tady propaganda zahájená nejprve bolševiky a dnes kontinuovaná zednáři, judaisty apod., a Vatikán se třese hrůzou před jejich mediální kampaní v případě beatifikace.
Jak to také, že z našich biskupských a kněžských mučedníků nacistické a komunistické éry není dosud blahořečen ani jeden? To se Vatikán tolik bojí pohrobků komunismu?
… co chlívák Cassanova, ten by se do toho seznamu nových „světců“ taky hodil ne? Nedávno tedy dnes ráno jsem četl takovou jednu jeho úvahu, kde jen to bylo …
Vážení přátelé, co teď? Ke svatořečení dojde, ať se nám to líbí, nebo ne. Určitě dojde v brzké době k blahořečení nějakého Montitniho…
Opět platí slova našeho Pána Ježíše Krista, že dobrý strom se pozná po ovoci. Kolik bylo svatých okolo Tridentského koncilu? Pius V., Karel Boromejský, Ignác z Loyoly, Terezie z Avily, Petr Kanisius, Jan od Kříže… Každý z Vás jistě hravě vysype z rukávu celou řadu dalších velkých postav Církve svaté.
Kolik je světců po II. Vatikánském koncilu? Vzpomenete si na nějakého? Zato koncilních otců a teologů, kteří svými výroky jsou mimo katolickou víru, je celá spousta. A tak musí přijít na řadu pochybné zázraky, když byl předtím razantně zjednodušen proces svatořečení…
A moje otázka zní – co si mám počít? Nechci zpochybňovat akt svatořečení, neboť se jedná o akt papežské neomylnosti, nemohu zpochybnit ani ty dva papeže, abych se nestal sedesvakantistou. Jak se k tomu mám postavit?
Byť se většina teologů shoduje, že kanonizace je neomylným aktem, tak jsou i tací, kteří toto mínění nesdílejí. Viz např. Mons. Gherardini: http://it.scribd.com/doc/47015.....ALLIBILITA
I kdyby byla jako taková neomylná, je otázkou, čeho konkrétně se ona neomylnost týká.
Navíc, pokud neomylnost souvisí s úmyslem, který se projevuje i formou kanonizačního procesu, pak lze mít vážné pochybnosti, zda pokoncilní papežové mají úmysl činit, co dělá Církev, a zda si pod pojmem svatořečení, případně svatý, představují to samé, co Církev učí.
Jednání pokoncilní církve, která zpochybnila samotnou existenci některých světců (potvrzených buďto tradicí, či papeži), jako jsou např. sv. Jiří či sv. Filoména, a vyškrtla je z kalendáře, svědčí o tom, že pokoncilní církev nepovažuje všeobecně předkládanou a závaznou úctu k nějaké osobě za projev neomylnosti.
Je tedy možné vtipně argumentovat: Vy neuznáváte sv. Filoménu, já neuznávám Jana Pavla II.
Vendée: Laciné tituly svatosti
http://www.vendee.cz/texty/lacine.html
Ano vzpomenu si na 4 světce: sv. Faustyna, sv. Anežka, sv. otec Pio, sv. Maxmilian Kolbe!
A to, že nejsou naši mučedníci komunismu dosud ani blahořečeni vypovídá spíš o stavu naší církevní hierarchie, než neochotě Vatkánu připomínat si dobu komunistického útlaku. Vina padá na hlavu kardinála Vlka, pokud lze hovořit o vině. Vatikán v době nejhorší perzekuce v našich zemích mlčel a také v osobě papeže Pavla VI občas i spolupracoval s ruskými představiteli. Moc bych naházela vinu na někoho jiného, za vším byli naši spoluobčané, zradil a zabil bratr bratra, čech čecha. Pro moc a peníze je kdykoliv člověk schopen toho nejhoršího.
myslim, ze sa nejedna o nic nove, ako tu niektori diskutujuci su sokovani, svatorecenia su uz rozvratene a zrejme neplatne uz minimalne od noveho Wojtylovho kodexu kanonickeho prava, takze nechapem tym prekvapenym komentarom, ,,svatorecenia“ pokoncilovych papezov len potvrdia tento fakt.
A co zostava? No drzte sa tych svatych, ktori boli svatoreceni do koncilu, nic sa nedeje.
nino
za tým stojí cirkená masoniera, pater Luigi Villa velmi dobre zdokumentoval co bol Montini zac, potom sa proces jeho beatifikácie zastavil, mal anonymný telefonát, kde mu bolo povedané, ze ked zomrie, Montiniho postavia na oltár, p. Villa zomrel a hned ani mesiac nepresiel, znova cirkevní masoni zahájili beatifikáciu Montiniho.
Ale aké je to zlé v cirkvi, ked uz „katolíci“ plujú a bijú knaza, len preto, ze k úmyslu omse pridal za obrátenie arc. Bezáka:
http://www.cas.sk/clanok/27466.....knaza.html
Boli ako diablom posadnutí.
Tak sa má správat v kostole? Vidno, ako mason-zido media oblbujú ludí a rozostvávajú katolíkov.
Ještě malé doplnění:
A když už jsme u koncilu, kdo sem vnesl onu novou víru, novou eklesiologii a nejvíce zasloužil o její prosazení? Byli to lidé v pověsti svatosti aspirující na titul učitelů církve? Za všechny můžeme jmenovat především jezuitu a hlavního redaktora Karla Rahnera, který si během koncilu jezdil pro duchovní podněty ke své milence do Rocca di Papa, nebo Theilhard de Chardin, jehož spisy byly těsně před koncilem církevně odsouzeny, a s nimi tým církevních zednářů jako kardinál Suenens, Bugnini, Casaroli a spol.
Celý text najdete na:
http://www.lumendelumine.cz/in.....rezna-2014