Jaroslav Durych
Naše věčné povolání jest velkolepou chválou Stvořitele. Jen Bůh sám mohl nám dáti takový cíl a takový účel, jaký máme, a mohl nám tento účel a cíl dáti jen s tou podmínkou, že sám se o nás staral a pouze sám a bezprostředně to tak určil. Žádný z duchů nebeských, kteří se nalézají mezi Bohem a námi, nemohl by si troufat navrhnouti Bohu, aby nás stvořil tak, jak nás stvořil, k té slávě a k té vznešenosti, kterou nám mohl vyhradit pouze Bůh sám; ani duch po Bohu nejvznešenější nemohl by pomysliti na to, aby nám Bůh darovati chtěl sebe a aby nás chtěl vésti k sobě těmi cestami, kterými nás vede.
Jsme totiž nepatrní a ubozí, ale tím je řečeno málo, neboť sami o sobě jsme méně než prach země, neboť prach země jest a zůstává prachem, jak mu bylo určeno, a nemůže na sebe přivolávat kletbu, jako my ji na sebe přivoláváme, dávajíce jí přednost před Boží láskou. A i když právě svým počínáním na sebe kletbu nepřivoláváme, je duch náš tak mdlý a síla tak snadno odstupuje od nás, že se diviti můžeme tomu, proč si Bůh za cíl své lásky vyvolil nás, kteří ani pochopit nemůžeme, jak nás Bůh miluje, proč nás tak miluje a na co se můžeme těšiti. A podaří-li se tu a tam našemu rozumu, aby uhodl, aby si domyslil, co Bůh s námi chce, a že Bůh na nás čeká jako jediné ukojení lidské touhy po štěstí, tu chápeme to jen na chvíli a jen jako výpočet, poněvadž toto poznání nevniká tak snadno do našich představ, do našich citů a do naší vůle. Více tomu věříme slovy než srdcem, poněvadž naše srdce jest ještě slabší než naše schopnost poznávací. Divíme se, jak nás Bůh může milovati, když jsme tak omezeni. To se nám zdá ještě divnější než to, že nám odpouští naše hříchy, neboť po hříchu může přijít poznání a pokání, ale co může přijíti po naší hlouposti, po slabosti a prázdnotě našeho ducha? Vždyť nejsme schopni si zapamatovati, že nás Bůh miluje, a nejsme schopni vzpomínati si na něho často ani tenkrát, když je nám toho nejvíce zapotřebí. Nejsme-li právě hříšníky, jsme obyčejně aspoň hlupáky, bytostmi liknavými, nechápavými a nikterak lásky hodnými. Proč tedy nás Bůh miluje? A jak nás miluje!
V tom je právě zázrak té Boží lásky, že Bůh ví a vidí sám, proč nás miluje; že nás milovati chtěl a proto učinil všecko tak, aby Jeho láska k nám nemohla ani přestáti, ani se umenšiti. Učinil nás předmětem své lásky a miluje v nás tento předmět. To souvisí s dílem našeho Spasitele, který způsobil, že Boží láska zůstává k lidstvu trvale připoutána.
Můžeme věřit, jak nás Bůh miluje, ale naše slabost s námi zůstává a nemůžeme se chovat podle Boží lásky, leč když Bůh sám nám k tomu pomůže. Vždyť víme, jak často člověk sám se cítí nehoden i pouhé lásky lidské a jak se cítí neschopen plniti všecky mravní povinnosti i k takové osobě lidské, kterou opravdu miluje a chce milovati jak nejlépe možno. Tím nesnadnější se člověku zdá láska k Bohu, ba i pouhé myšlení na Boha. Zdá se nám, že naše srdce je půda tak neúrodná, že z něho sotva může růsti nejchatrnější plevel; a v této půdě máme pěstovati lásku k Bohu, květ nejkrásnější, jakému by se mohlo podle našich představ dařiti snad jen v srdcích andělů. Můžeme své povolání k lásce Boží pochopiti jen tak, jako chápeme výpočet nějaké ohromné vzdálenosti, kterou si můžeme představit v číslicích, ale nikoliv ve skutečnosti, poněvadž nám chybí zkušenost. Ale i když toto své povolání k lásce Boží můžeme chápati jen tímto pomyslným způsobem, přece rozum náš je přesvědčen, že jsme k této lásce povoláni skutečně a že naše nedokonalost a nechápavost nemá zůstati trvalou překážkou této lásky. Jak by se však srdce lidské unavilo a jak by si zoufalo, kdyby samo mělo hledati způsob, jak se k věčné lásce přiblížit, jak se k ní chovat a jak ji nésti! Srdce by zemdlelo, naslouchajíc rozumu, a rozum by přestal býti pomocníkem srdce ochablého.
Nestačilo by tedy, že nás Bůh miluje, jak nás miluje, co v nás vidí a chce, čím nás chce učinit; nestačilo by tedy, že pro nás nechal Syna svého umřít na kříži, že jsme nasycováni tělem Jeho Syna, že Královnu nebes nám dal za orodovnici. To všecko by nevzbudilo naši lásku, to všecko by snad mohl rozum přijmouti jako neobsáhlou pravdu, ale srdce by se toho bálo, couvalo by před tím, umdlelo by a posléze by se odvrátilo od toho. Má-li Boží láska dosáhnouti svého cíle v naší lásce, jest třeba, aby nám Bůh lásku dal do našeho srdce, poněvadž naše srdce jest příliš slabé a mdlé, bázlivé a nestálé; naše srdce nestačí rozumu, samo o sobě stačí jen té lásce nejnižší, která není hodna jména lásky. Láska, toť Bůh sám, toť Duch svatý. Máme-li tedy Boha milovati, musíme dříve býti Bohem naplněni, musíme v sobě míti Ducha svatého. Přítomnost lásky v našem srdci jest přítomností Ducha svatého.
Proto čím více uvažujeme o slávě, ke které nás Bůh stvořil, a čím více vidíme ubohost a mdlobu svého srdce, tím lépe chápeme smysl slov:
Sešli Ducha svého!
Revue Na hlubinu, 1931
Aktuálně >