Radomír Malý
Potkal jsem starého známého, praktikujícího katolíka. Když jsme se loučili, řekl jsem: „Tak kéž bychom se takhle sešli v nebi!“ Odpověděl mi poněkud udiveně: „No to se určitě sejdeme, jsme přece zapsáni v knize života…“ Namítl jsem: „Tím si nemůžeme být jisti.“ On na to: „Jak to, že ne, všichni přece přijdeme do nebe…“
Nebyl prvním a žel asi ne posledním katolíkem, kterého jsem slyšel takhle mluvit: Všichni přijdeme do nebe, no jasně, Bůh je přece láska! A zavržení v pekle? Na to jsou zhruba tři názory:
- Peklo ani zlí duchové neexistují, to je pouhá orientální personifikace zla, kterou Bible používá.
- Peklo možná existuje, ale nikdo z lidí se tam nenachází, jen démoni.
- Peklo existuje, ale octly se tam pouze ty nejhorší lidské zrůdy jako Čingischán, Hitler, Stalin, Jack Rozparovač nebo Al Capone.
Osobně jsem slyšel jednoho českého neomodernistického teologa vykládat, že prý je málo pravděpodobné, aby někdo přišel do pekla, neboť „neodolá síle Boží lásky“. Učený pán ale zapomněl na katolickou nauku o svobodné vůli člověka, kterou mu Bůh neodnímá ani při konfrontaci se svojí úžasnou láskou. Rovněž tak nevzal v potaz Kristova slova o široké a pohodlné cestě do pekla, kterou kráčejí mnozí a o trnité úzké cestě do nebe, po níž jde jen málo lidí. Dalších dokladů je v Novém zákoně celá řada.
Buď jak buď, hereze o (téměř) automatické spáse všech lidí se hluboko zabydlela v pokoncilní církvi. Jak už ale postřehl bystrý G.K.Chesterton, není v moderní době bludu, „který by někdy dávno nějaký kacíř nehlásal“. Heterodoxii, o níž hovoříme, zastávali už ve 4. století teoretikové apokatastáze, nauky o všeobecné spáse na konci světa, kdy prý i peklo bude zničeno a zlí duchové přijdou opět do nebe, které pro svoji pýchu a neposlušnost museli opustit. Tento blud, který jeho hlasatelé mylně odvozovali z Origena a sv. Řehoře Nyského, byl odsouzen na několika synodách a posléze na II. cařihradském koncilu r. 553.
Dosud náležitě nedoceněný český apologeta P. Konrád Kubeš SJ napsal, že „každý blud měl a má podvratný ráz“, proto jej Christianitas ve starověku a středověku právem potírala. Důkaz o pravdivosti těchto slov se dnes nabízí přímo hmatatelně u teorie o všeobecné spáse. Jestliže neexistuje peklo, není-li zde možnost věčného trestu, pak si nemusím lámat hlavu s Božími přikázáními, stejně mne spása nemine. Stačí jen, abych nikoho nezabil a nikomu nic neukradl (a když, tak jen s jistotou, že mi nehrozí trestní stíhání, protože to by znamenalo nepříjemnosti v tomto životě) a jinak si mohu dělat, co chci, nebe mám jisté. Bůh ve své lásce mi přece porozumí, že jsem jako lékař musel dělat potraty, neboť bylo třeba zajistit rodině dobrý životní standard, pochopí mne, že jsem se zamiloval do mladší, krásnější ženy a opustil kvůli ní manželku a děti (srdci přece poručit nejde), bude mít uznání, že jsem jako politik nebo podnikatel bral i dával úplatky a tuneloval firmy, bez toho by se nedalo v současném světě bezohledné konkurence obstát. On vidí do srdce, proto soudí jinak než ti ultrakonzervativní katolíci, kteří papouškují středověkou tmářskou nauku o hříchu a trestu za něj.
Zdá se to přehnané? Vůbec ne. Byl to svého času sám kardinál Joachim Meisner z německého Kolína nad Rýnem, který si postěžoval, že většina věřících přistupuje při nedělní mši ke sv. přijímání ve stavu smrtelného hříchu: mají na svědomí nejčastěji potraty, pohlavní delikty, finanční podvody. Že by se měli z toho vyzpovídat a změnit svůj život? To ani omylem, ke zpovědi se už na Západě skoro vůbec nechodí. Proč, když dobrotivý Bůh stejně každý hřích omluví a (téměř) všechny lidi spasí?
To jsou důsledky hereze o všeobecné spáse. Jen totální zabedněnec tady nemůže nevidět přímou souvislost. Pokoncilní teologové Rahner, Schillebeeckx, Küng, Haag, Curran a mnoho dalších ji hlásali s odvoláním na Chardinovo učení o hříchu jako „nezbytném vedlejším produktu cesty k bodu Omega“ z univerzitních kateder, jejich posluchači, kteří potom zaujali svá místa na farách a v církevních školách, to potom vtloukali do hlav věřícím. Peklo a Boží tresty se nenápadně vytratily nejen z katecheze, ale i z textů pokoncilní liturgie. Překlad konsekračních slov „za všechny“ místo správného „za mnohé“ jen posiluje toto zhoubné přesvědčení o všeobecné spáse. Titíž neomodernističtí teologové však mj. neustále tvrdí, že katolíci předkládají nevěřícím nikoli skutečného Boha, ale jeho karikaturu ve formě dětinské představy o „pohádkovém“ dědečkovi, který plní lidská přání. Chytli se ale sami do pasti. Právě jejich představa Boha, jenž všechny hříchy omlouvá a každého spasí, je touto karikaturou.
Ostatně neustále se vyprazdňující chrámy to dokazují. Když Bůh všechny spasí, proč bych měl chodit pravidelně do kostela, proč pamatovat na svěcení nedělí a svátků? On přece pochopí, že jsem měl „neodkladné záležitosti“, jako třeba piknik s přáteli nebo sportovní utkání. Samozřejmě též ve své dobrotě uzná, že si nemohu dovolit při své zaneprázdněnosti marnit čas modlitbou nebo duchovním životem. Tak se pozvolna Bůh vytrácí ze života lidí jakožto důsledek hereze o všeobecnosti spásy, tak se z kdysi věřících katolíků stali praktičtí materialisté, k náboženským otázkám zcela lhostejní.
A ještě hůře: Hereze o „všeobecnosti spásy“ je současně i nebezpečnou sociální utopií, kladoucí hřích a ctnost na stejnou úroveň: když mne Bůh za hřích nebude trestat, pak vlastně hřích neexistuje. Dopad této utopie bude (a také je) stejný jako u ateistických utopií socialismu a komunismu: postupná zkáza mravů. Jen jedno je odlišné. Tentokrát zkáza nepřichází odjinud, ale přímo z nitra Církve, jak byl nucen nedávno konstatovat sám papež Benedikt XVI.
Poněkud nezvyklá úvaha k Adventu a k Vánocům, že ano? Nikoliv, je zcela přiléhavá. Advent je přípravou ke slavnosti vstupu Bohočlověka do lidských dějin, Vánoce samotnou slavností. Právě v tomto čase by si měl katolík připomenout, že On učí něco úplně jiného než neomodernističtí teologové. Tím více by se měl tedy seznámit s autentickou katolickou naukou a neohroženě ji hlásat pavlovsky „vhod i nevhod“. Její podstata? Bůh není ani krutý tyran, který chce duše zatratit v pekle, ani shovívavý stařík, jenž všechny automaticky bez vlastního úsilí a chtění spasí. Každý má dostatek možností a příležitostí, jak získat posvěcující milost a žít v ní, což je nezbytná podmínka spásy. Musí ale neustále v modlitbě prosit, aby ji svou vlastní hříšností neztratil, spoléhat nikoli na sebe, ale na Boží pomáhající milost. To je to podstatné, co bych chtěl všem o těchto svátcích přát, to ostatní jsou pouze doplňky.
Použité ilustrace: Fra Angelico, Hans Memmling, Hieronymus Bosch, Gustave Doré
Panna Maria během hovoru rozevřela dlaně stejně jako při obou minulých zjeveních. Proud světla z jejich dlaní jakoby pronikal zemí. I viděli jsme veliké moře ohně, které se zdálo být v podzemí. V tomto ohni byli ponořeni démonové a ubohé duše v lidském podobě, celé průhledné jakoby v hoření žhavého popele, všechny zčernaly. Jiné v podobě leštěné bronzi plavali v požáru, nyní vyvýšeného do povětří plameny, vystupující zevnitř, spolu s velikými mraky kouře. Vznášejíce se bezmocně v ohromném ohni, bez váhy nebo rovnováhy. Uprostřed ječeli, či vzdychali bolestí a zoufalstvím. Hrůza nás obešla a třásli jsme se strachem. Démonové, kteří nás poděsili odpuzujícím a hrozným zjevem, byli podobni neznámým zvířatům. Všechna černá, avšak zcela průhledná. Vize trvala jen okamžik. Můžeme být vděční naši nebeské matce, která, jak dříve slíbila (v prvním zjevení), vzala nás do nebe. Jinak myslím, že bychom zemřeli strachem a hrůzou. Pak jsme vzhlédli k Panně Marii, která nám s laskavou péčí sdělila: „Viděli jste peklo, kde jsou duše ubohých hříšníků. Ochránit je, je přání Hospodinovo. Zasvětit svět mému neposkvrněnému srdci. Jestliže se bude dít tak, jak vám říkám, mnohé duše se zachrání a bude mír.“
Zápis sestry Lucie z Fatimy.
Aktuálně >
Pane doktore, já se Vám omlouvám, ale do věroučných záležitostí se nepletu. Ale zajímalo by mě, když zmiňujete výroky otce kardinála Meisnera, zda náhodou nevíte o krocích, které proti tomu jím popisovanému stavu učinil a jaké měl a má výsledky? Předpokládá, totiž, že u tak oceňovaného hodnostáře budou vynikající a že nám mohou být jeho postupy proto vzorem. Děkuji předem.
Milý bratře Felixi! Jaké konkrétní kroky máte na mysli? Ty mohou být pouze takové, že bude kněžím striktně nařízeno, aby osobám, u nichž je známo, že žijí ve stavu smrtelného hříchu, bylo odepřeno sv. přijímání. Jestli toto kard. Meisner nějakou směrnicí zdůraznil, mi není známo, ale i kdyby to neučinil, tak církevní nauka a CIC jsou v tomto jednoznačné. Ale ani toto není zcela účinné, protože kněz, zvláště ve velkém městě, nemůže znát osobně každého, kdo ke sv. přijímání přistoupí. Problém je totiž v tom, že se ztratilo u věřících povědomí smrtelného hříchu, neomodernistická teologie tento termín vygumovala, všechno je otázkou „individuálního svědomí“.
Já jsem nemyslel „nějaké striktní směrnice“, ale předpokládal jsem velký rozkvět arcidiecése Kolín nad Rýnem, když má takového skvělého arcipastýře. Dokonce přednášel v Římě na synodu o Nové evangelizaci. Ale asi to nebude tak veliké, když píšete, že „věřící ztratili“, „většina věřících“ mu tam přistupuje … Jak tak píšete, že o nějak slavném rozkvětu tam nevíte, asi budou i tam potvůrky ty objektivní potíže: třeba ta velká města; co si s nimi počít, že? a žije v nich tolik lidí … (jinak mě dost zarazilo, že bych měl mít na mysli nějaké konkrétní kroky – já jsem se na ně Vás ptal prácě proto, že jsem je neměl na mysli; zajímavá logika)
Ad 3: V Assisi žil před 800 lety svatý František. Z toho by se dalo předpokládat, že po další a další nové generace a celá staletí se katolická víra rozšíří nejen v Assisi, ale odtud dál. Je tomu tak? Není. Ale bylo by to rozhodně hezké jak tam, tak v KnR.