Dnes slavíme svátek obětování Panny Marie.
Třetí rok se rychle blížil ke konci. Svaté dítě se zatím stalo miláčkem všech a již pouhá myšlenka na brzké rozloučení hluboce zraňovala citlivou duši sv. Anny. Ale pokaždé jí napadla vážná slova Písma sv.: „Slíbil jsi-li co Bohu, neprodlévej to splnit.“ (Kaz. 5. 3.) V hluboké pokoře sklonila světice pokaždé hlavu a šeptala: Sliby své Pánu (dané) splním před veškerým lidem jeho.“ (Žalm 115. 5.)
Sv. Anna se nemohla dlouho odhodlat, aby pověděla milované dívence o svém slibu. Bála se, aby ji nezarmoutila. Až jednoho dne, když byly samy doma, zavolala k sobě svoje dítě, přivinula je na svá rozechvělá prsa a se slzami v očích ji vypravovala, že se musí brzy rozloučit. Malá Maria nebyla kupodivu ani překvapena. Právě naopak! Její čistá duše již dávno toužila po tom, aby směla jako holubice zaletět k Božímu oltáři. (Žalm 83. 4.) Proto podle slov žalmu, skoro hlasitě zajásala, když se jí řeklo: „Půjdeme do domu Páně.“ (Žalm 121. 1.)
Sv. Anna chystala potřebnou výbavu. Se sv. Jáchymem domluvila, že o Velikonocích zavedou své dítě do Jeruzaléma. Zatím se Panna Maria rozloučila se svými příbuznými a s ostatními družkami. Ztráceli ji velice neradi. Všichni jí blahopřáli, aby se k nim opět brzy šťastně navrátila. Blížily se velikonoční svátky, o nichž měli všichni muži jít na pouť do Jeruzaléma. Denně procházely Nazaretem zbožné zástupy a za zpěvu písní a žalmů ztrácely se opět v okolních horách. Také sv. Jáchym a sv. Anna se přidali k jednomu průvodu i se svým milovaným dítětem Marií. Když došli na vršek, ohlédla se dívenka ještě jedenkrát na svou rodnou vesničku, která se tulila k zelené horské stráni. Vzpomněla na svoje krásné dětství. Zdalipak ji ještě uvidí? Do očí se jí vedraly slzy. Její malé srdéčko také pocítilo hořkost loučení, ale jen na okamžik.
Rychle se obrátila a sestupovala s rodiči do Esdrelonské roviny, která byla právě v plném květu. Na polích se vlnila bohatá úroda, tu a tam klonil již ječmen svoje zlaté klasy.
Ptáci radostně zpívali, jako by vítali budoucí Královnu světa. Zato v duši svatých rodičů ukládal se černý mrak a houstl, čím více se blížili ke svatému městu.
Opusťme zatím zbožné poutníky a zaleťme v duchu do Jeruzaléma! Kdybychom si představovali pohádkově krásné město, jak nám je kdysi malovala naše dětská představivost, byli bychom velice zklamáni. Tehdejší jeruzalémské uličky byly těsné křivolaké, brzy stoupaly a opět zase klesaly. Protože nebyla dlažba, kryla je vrstva prachu, který se zvedal při každém kroku a naplňoval okolní vzduch. Ještě tísnivěji působilo, že okna skoro všech domů byla obrácena do dvora. Cizinci se tak zdálo, že kráčí mezi dvěma vysokými stěnami, které mu bránili v rozhledu. Kolem nás se valí zástupy věřících a všichni stoupají po mramorových schodech do chrámu. Pojďme za nimi! Za chvíli stojíme před branou. Ještě několik kroků a jsme v rozsáhlém nádvoří.
Chrám se podobal zhruba naší svatoborské basilice. Tam, kde jsou ambity, byly rozmanité budovy: skladiště, školy a byty pro kněze, kteří měli právě službu. Na jednom místě byla okna hustě zamřížovaná. To byl výchovný ústav pro dívky. Právě sem vedla sv. Anna svou malou dcerušku. Vejděme a všimněme si pozorněji života, který tam panoval. V první chvíli jsme až překvapeni posvátným tichem a klidem, který nás ovanul. Jen slabě sem doléhá hluk z ulice a z chrámového nádvoří. Po obou stranách chodby se táhnou řady malých pokojíků určených pro chrámové dívky, které jsou zde vychovávané. Není je vidět. Čtou právě ve velké síni Písmo svaté a jejich představená jménem Anna jim vysvětluje jeho nejasné věty. Několik zbožných žen a starších vdov má dozor a zasvěcuje chovanky do jejich povinností.
Denní život v ústavu byl přesně rozdělen mezi práci a modlitbu. Sotva se ráno ukázalo zlaté slunko, vstaly, vykonaly předepsanou modlitbu a šly k ranní bohoslužbě do chrámu. Při ní poslouchaly čtení Písma sv. a kázání, někdy pomáhaly při zpěvu žalmů. Jiné tloukly na bubínky a doprovázely chrámovou hudbu. Po bohoslužbě je čekalo několik hodin práce. Některé zametaly chrámové nádvoří nebo čistily posvátné nádobí, jiné praly chrámová roucha, zatím co starší vyšívaly stříbrnými a zlatými nitkami posvátné kněžské oděvy. Při odpolední bohoslužbě zpívaly opět. Po ní na ně čekala práce nejtěžší: namlet pšeničnou mouku na druhý den.
Večerní bohoslužbu zase doprovázely zpěvem a dostávaly slavné požehnání. Potom starší dívky pomáhaly strojit večeři pro kněze. Tak jim ve zbožnosti a nevinnosti plynul den po dni.
Vraťme se k svatým poutníkům! Právě vstupují do velikého chrámového nádvoří. Podle krásného zvyku je vítají přítomní slovy: „Požehnání buďte, kteří přicházíte ve jménu Páně. Žehnáme vám z domu Hospodinova.“ Na pozdrav se odpovídalo: „Bůh je Hospodin a zazářil nám.“ Jak bylo obyčejem, padli příchozí na tvář a poklonili se směrem k chrámu.
Nevíme, co se dělo v tu chvíli v duši svatého dítěte. Ale jistě se nedopustíme chyby, když řekneme, že se jeho nitrem ještě chvěla slova poutnické písně, kterou slyšelo cestou tolikrát zpívat: „Jak jsou milé příbytky tvé, Hospodine zástupů!…
Ano, jeden den v tvých nádvořích lepší než tisíce jiných. Lépe být na prahu domu Božího, nežli bydlet ve stanech hříšníků.“ (Žalm 83.1. a11.)
Sv. Jáchym odešel, aby koupil beránka; měl se obětovat za každou dívku, která vstupovala do chrámové služby. Po krátké modlitbě odešla sv. Anna se svou dceruškou do vnitřního nádvoří určeného pro ženy, vystoupila po patnácti mramorových schodech a stanula před velikou Nikanorovou branou. Byla dvacet pět metrů vysoká a dvacet metrů široká. Jenom několik metrů před nimi hořel na zápalném oltáři posvátný oheň a za ním bylo vidět drahocennou oponu, která zastírala vchod do svatyně. Po chvíli přišel také sv. Jáchym a celá rodina byla zbožně přítomna oběti, která se za jejich milované dítě spalovala na oltáři. Ještě jednou se hluboce poklonili a kráčeli k oddělení, v němž bydlely chrámové dívky. Jak prudce bušilo srdce sv. rodičů, když vstupovali na místo, kde měla jejich dceruška prožít celé svoje mládí. Přáli si mluvit s představenou chrámové školy, prorokyní Annou.
Přišla za chvilku. Se zálibou se dívala na krásnou dívenku, která před ní klečela v bílých šatech s modrým pásem a věnečkem na hlavě a prosila o přijetí. Tušila svatá žena, že před sebou vidí budoucí Vykupitelovou Matku? Nevíme. Přece ji však přijala a radostně objala.
Slíbila, že jí bude hodnou matkou, a vyzvala, aby se rozloučila se svými rodiči slovy žalmu: „Slyš, dcero, viz a nakloň své ucho: zapomeň na svůj národ a domov, aby Král zatoužil po tvé kráse.“
Kdo by mohl popsat bolest, která drásala citlivé srdce svatých rodičů, když k nim jejich dítě přistoupilo, děkovalo jim za jejich lásku a prosilo za požehnání. Bohaté slzy stékaly po jejich ustaraných tvářích, když kladli ruce na hlavu milované dcerušky a pohnutým hlasem pronášeli požehnání. Ještě jedno vroucí políbení, ještě jeden dlouhý pohled a brána za jejich pokladem – se zavřela.
Náhle pocítili bolest svého osamění. Dlouho tu stáli a nemohli se ubránit smutku z tohoto odloučení, byť by dobrovolného. Po svátcích se vrátili do Nazaretu. Cesta jim ubíhala pomalu. Měli pocit, jako by právě pochovali své jediné štěstí.
A Maria? Představená ji odvedla a ukázala světničku, ve které měla přebývat. Když osaměla, jak vypravuje zbožná legenda, padla na kolena, líbala zem a vroucně se modlila: „Toť můj úděl na věčné časy. Zde chci bydlet, neb jsem si jej zvolila.“
(Žalm 131. 14) Úplně se obětoval službě Boží.
Zdroj: Život Blahoslavené Panny Marie, Dr. Josef Miklík C.SS. R., Praha 1934, Reprint – Šesté vydání, Vydal Martin Železník, nakladatelství Michael S.A.
Zpracoval Štefan Šmahovský.
Aktuálně >