Michal Semín
Nikdo nepochybuje o tom, že Druhý vatikánský koncil hraje v moderních dějinách Církve zcela zásadní roli. Progresivně smýšlející kardinál Suenens, průkopník z protestantismu vzešlé „charismatické obnovy“, o něm prohlásil, že je Francouzskou revolucí v Církvi, kardinál Ratzinger, tedy dnešní papež Benedikt XVI. na adresu koncilového dokumentu Gaudium et spes, vymezujícího postoj Církve k modernímu světu, řekl, že má povahu „kontra-Syllabu“. Právě toho Syllabu omylů, slavnostně odsouzených bl. Piem IX. dekretem Lamentabili sane, chránícího katolické myšlení a tedy samotnou Církev před vlivem novověké filosofie a osvícenského pojetí svobody a lidských práv. Nebýt tohoto koncilu, v Církvi by se v takovém rozsahu nerozšířil zjevené pravdy relativizující ekumenismus či tzv. mezináboženský dialog, zasahující dnes všechny úrovně a aspekty církevního života.
Negativem koncilu však není jen to, co učí (z povahy koncilu samotného ovšem plyne, že nezávazně) či doporučuje, ale i to, že mlčí o tom, o čem by rozhodně mlčet neměl. Důkazů pro toto mé tvrzení by jistě bylo víc (přípravné dokumenty obsahovaly jednoznačné formulace, jež byly na základě úspěšných procedurálních machinací tzv. rýnské skupiny nahrazeny výroky dubiózními), pro tento článek však zvolím jen jediný. Bývalo pravidlem, že se všeobecné koncily scházely proto, aby byla na pozadí věroučných sporů vyjasněna katolická nauka a byly odsouzeny hlavní omyly dané doby. Jen stěží lze pochybovat o tom, že patrně největší zlo 20. století, aktivně se šířící i v letech, kdy se koncil konal, představoval komunismus s jeho hluboce protikřesťanskou a satanskou vzpourou proti Božímu řádu inspirovanou ideologií. O jeho odsouzení usilovala tzv. Coetus Internationalis Patrum (dále jen CIP), zformovaná během první zasedání koncilu brazilským arcibiskupem Proencou Sigaudem. Tato skupina konzervativně orientovaných biskupů hájila tradiční katolické učení a snažila se, i když nakonec neúspěšně, zabránit tomu, aby na koncilu zvítězily progresivní síly, spjaté s programem ekumenismu, náboženské svobody a naukového relativismu. Jejím předsedou byl zvolen arcibiskup Marcel Lefebvre a místopředsedou další brazilský biskup de Castro Mayer, tedy shodou okolností biskupové, kterým můžeme být vděčni za uchování katolické tradice v letech, kdy liberální revoluce ničila vše, co se jí postavilo do cesty.
Když se v říjnu 1964 projednával text pastoračního dokumentu o Církvi v moderním světě Gaudium et spes, kritizovala CIP mj. i tu pasáž, v níž se pojednává o ateismu, a to pro absenci výslovné zmínky o komunismu. Rozhodla se tedy, že učiní vše pro to, aby koncil komunismus odsoudil. Tento požadavek písemně zformuloval biskup Carli a arcibiskupové Sigaud a Lefebvre pro něj sbírali mezi koncilovými otci podpisy. Vzpomíná na to i biskup Jaroslav Škarvada, který ve své knize Svedl jsi mně, Hospodine, píše: „V atriu koleje Nepomucena se nervózně procházeli dva biskupové, v jednom z nich jsem poznal monsignora Lefébvra, později neslavně známého tradicionalistu. Žádal jsem, aby nechali pana kardinála Berana alespoň chvíli oddechnout, ale oni ho vláčeli rovnou do hovorny, protože prý jde o strašně důležitou věc, zřejmě o bytí či nebytí církve. Co jsem mohl dělat? Šel jsem tedy do kaple a vroucně se modlil, aby ten Lefébvre nesvedl pana kardinála, který ještě nemohl tušit, s kým má tu čest, do nějakého průšvihu.“ I přes zjevné nepřátelství ze strany modernistů získali pod tuto výzvu 332 podpisy, přesto se v nové verzi dokumentu žádná kritická zmínka o komunismu neobjevila. Biskup Carli vznesl oficiální protest, v jehož důsledku došlo k navýšení počtu signatářů na konečný počet 454. I přes tento vysoký počet podpisů odmítli tvůrci dokumentu jakoukoli formulaci, odsuzující komunismus, do něj zařadit. Proč? Žádné oficiální vysvětlení pochopitelně k dispozici nemáme, s největší pravděpodobností se však jedná o důsledek tajných jednání, která se v letech 1961- 1962 odehrávala mezi Svatým stolcem, představiteli schismatického pravoslaví a Kremlem. Informace o průběhu jednání se později, díky francouzskému komunistickému tisku, dostaly na veřejnost, aniž by je kterákoli strana dementovala a později i potvrzena diecézním biskupem města, kde k těmto utajeným schůzkám docházelo. Janu XXIII. velmi záleželo na tom, aby se koncilu v pozici aktivních pozorovatelů (s možností se účastnit diskusí, ovšem bez hlasovacího práva) účastnili také nekatolíci. Zatímco protestanti, účastnící se koncilu, usilovali především o uznání na protestantské půdě vzniklého ekumenického hnutí a později se v rámci Concilia podíleli na procesu tvorby nového mešního obřadu, pravoslavní účastníci koncilu pod přímým dohledem Kremlu a KGB požadovali, aby se koncil kriticky nevyjádřil k problematice komunismu a sovětského zřízení. Vzhledem k tomu, že si tento požadavek kladli jako podmínku své účasti, papež, toužící po jejich přítomnosti, na ní přistoupil. Dohoda byla uzavřena v srpnu 1962 na půdě kláštera ve francouzském Metzu, za Svatý stolec ji svým podpisem stvrdil kardinál Tisserant a za sovětskou stranu metropolita Nikodém.
Je nemyslitelné, že by tato jednání probíhala bez vědomí a souhlasu papeže. Toho papeže, který se rozhodl nevyslyšet výzvu Panny Marie, zprostředkovanou sestrou Lucií, požadující zveřejnění třetí části tzv. fatimského tajemství v roce 1960, tedy pouhé dva roky před zahájením jím svolaného koncilu. Tajemství, jež podle důvěryhodných svědků z řad vysokého kléru prorokuje značný odpad od víry, nevyhýbající se ani těm nejvyšším patrům Církve.
Jan XXIII., i jeho nástupce Pavel VI., za jehož pontifikátu došlo ke schválení koncilových dokumentů, nevyužili koncilu k tomu, aby poukázali na největší duchovní a společenské nebezpečí své doby. A nejen to. Nebylo dosud lepší příležitosti, než přítomnost biskupů celého světa na všeobecném církevním sněmu v Římě, ke splnění druhého požadavku Panny Marie z Fatimy, totiž k zasvěcení Ruska jejímu Neposkvrněnému Srdci. Papeže o tento zásvětný akt v průběhu koncilu požádalo, opět z iniciativy tradičně smýšlejících biskupů, na 510 koncilových otců ze 78 zemí světa. Pavel VI. však tento apel nevyslyšel. I proto můžeme k Ratzingerovu tvrzení, že se koncil staví do protikladu k Syllabu omylů, s bolestí v srdci dodat, že je také koncilem protifatimským.
Vyšlo v Te Deum 4/12
Aktuálně >