Přepis kázání P. Jaromíra Kučírka FSSPX ze Školy sv. Josefa, 20. října 2012 (reportáž).
Praví přátelé lidí nejsou revolucionáři ani novotáři, nýbrž tradicionalisté. Tuto, pro naši dobu tak důležitou pravdu, zdůraznil svatý papež Pius X. Praví přátelé lidí jsou tradicionalisté a nikoli revolucionáři nebo novotáři. To platí v oblasti sociální a politické, ve správě časných dober, a životně důležitá je tato zásada v náboženství. Tak vyvstává důležitá otázka po definici. Co je přesně tradice v teologickém smyslu. Předně se nejedná o žádný folklór. Katolická tradice skutečně nejsou zastaralé lidové zvyky, které se mechanicky uchovávají. Tradici je naopak třeba přesně definovat jako nadčasový poklad víry, věrně uchovávaný a přinášený magisteriem z jednoho století na následující. Jedná se tedy o poklad víry, který nám byl darován Božím zjevením, jenž byl svěřen apoštolům a jehož předávání je úkolem jejich nástupců.
Přitom bylo Boží zjevení definitivně uzavřeno smrtí posledního z apoštolů. Poklad víry je tedy úplný, jednou provždy završený, a musí být jen bez porušení předáván. Totiž tradován. V této souvislosti prohlásil také arcibiskup Marcel Lefebvre: „ Církev je tradicí“. K její podstatě skutečně patří předávání pokladu víry. Podstata víry také není reformovatelná nebo změnitelná, nýbrž musí být věrně uchovávána. Tuto skutečnost výslovně připomíná První vatikánský sněm, když učí: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nebyla jako nějaký filosofický vynález předložena lidské mysli ke zdokonalení, nýbrž pouze svěřena jako Božský poklad Kristově Snoubence Církvi, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto také má být držen stejný smysl posvátných dogmat a není možné se od tohoto smyslu odchylovat.“ Tak učí První vatikánský sněm.
Na poli pravdy víry není tedy možno ani dovoleno vynalézat cokoliv nového. Tato skutečnost je natolik jistá, že tvoří také pravidlo pro rozlišení věroučných omylů – bludů. Velký biskup Bossuet tuto zásadu formuloval mocnými slovy, když řekl: „ V nauce víry je vše, co se nevyskytuje v tradici, právě z tohoto důvodu nejen podezřelé, nýbrž špatné a odsouzeníhodné. Takový je základní princip, podle něhož církevní otcové – a zvláště papežové – odsuzovali falešné nauky. Pro Církev totiž není nic odpudivějšího, nic odsouzeníhodnějšího, než novoty ve věrouce.“
Když toto kritérium uplatníme na takzvaný nový mešní řád, tak nelze jinak než s biskupem Bossuetem dospět k závěru, že tento mešní řád je pro své protestantizující novoty nejen podezřelý, nýbrž špatný a odsouzeníhodný.
Obecně platí: katolík se nesmí shánět po novotách ve víře, nýbrž musí být věrný tradici. Pouze tradiční katolík je pravý katolík. Kdo není tradiční, není ani katolický. Stane-li se někdo progresivním, liberálním nebo modernistickým, tak opouští skálu katolicismu a vydává se na pohyblivé písky bludu a nevěry. Jen tehdy jsme skutečně katoličtí, jestliže opravdu zachováme věrnost tradici, jestliže budeme skutečně tradiční. Věrnost tradici je tedy podstatným znakem katolíka. To říká jednak zdravý rozum a tak i pravá víra. Důležité je uvědomit si, že se zde nejedná o otázku svévole nebo libovolnosti, ale je to otázka životně důležitá. Jde skutečně o život, a sice o věčný život. Opustit tradici znamená opustit Církev a tím opustit Boha, oddělit se od pramene věčného žití. To právě připomínal arcibiskup Lefebvre, když říkal: „Věrnost tradici je přípravou na věčný život. To není nic zanedbatelného. Nejedná se jen o nějaké slůvko. To je zásadní skutečnost. Je to realita, která nás má přivést k věčnému životu. Bez tradice, to znamená bez církevního magisteria všech věků a bez pokladu milosti, který byl podíl našeho Pána a Boha, nemůžeme dosáhnout věčného života. Ve hře je tedy náš život na věčnosti, neboť odloučení se od tradice znamená odloučit se od Církve a tak ztratit podíl na Božském životě. Krátce řečeno, bez tradice tedy nelze dosáhnout věčného života.
V Kristu milovaní, buďme proto praví přátelé lidí a praví přátelé Boží. Buďme ryzí tradicionalisté.
To nejlepší, co mohou rodiče učinit pro své děti, je, že budou dobří tradicionalisté. V tom spočívá i to nejlepší, co každý z nás může vykonat pro svou rodinu, pro svou obec, pro svou zemi a pro celou Církev. Totiž být opravdu věrný SvatéTradici pravé víry.
Vezměme si proto k srdci slova arcibiskupa Marcela Lefebvra, jimiž nás povzbuzuje: „Buďte dobří tradicionalisté.“ Tím míní na prvním místě – mějte opravu skálopevnou víru. Tradicionalista je totiž ten, kdo věří, kdo má pravou nadpřirozenou víru a kdo se zasazuje, aby tato víra zůstala neporušená. Aby se žádným způsobem nezměnila. Aby z ní nebylo vynecháno ani písmenko.
Nespočet mučedníků obětovalo svůj život na obranu jediného článku víry. Církev totiž jasně učí: kdo popírá byť i jeden jediný článek víry, ztrácí celou nadpřirozenou víru a přestává být katolík. Připravme se tedy po vzoru mučedníků také na boj, na zápas o víru. Jestliže budeme tradici vyznávat a jestliže ji budeme v jistém smyslu představovat, tak nezůstaneme ušetřeni všemožných příkoří a možná i jistému druhu pronásledování. A sice jen proto, že jsme tradiční. Učedník přece není nad Mistra.
Na prvním místě je tedy nutné zachovávat celistvou a nepokřivenou víru. Jsme-li opravdu katolíci, nemůžeme být současně liberální. Z tohoto prostého důvodu zdůrazňoval Mons. Lefebvre: „ A kdyby třeba i někteří církevní představení požadovali, abychom se jim slepě podřídili a stali se liberály, tak nemáme nejen žádné právo poslechnout, nýbrž máme jednoznačnou povinnost v takovém případě poslušnost odepřít a zůstat katolíky. Katolická církevní poslušnost nás nikdy nemůže zavázat k tomu, abychom se zprotestantizovali nebo zliberalizovali či jinak se zpronevěřili katolické víře.“
Tento princip je i v našich dnech velice aktuální. Nynější papež je, jak řekl biskup Fellay, zcela liberální. My ovšem nemáme právo stát se liberály, i kdyby to vyžadoval sám papež. Nýbrž máme přísnou povinnost zůstat katolíky, zachovat nepokřivenou katolickou víru.
Kdo tedy miluje tradici, kdo chce z posvátné tradice žít, ten zachovává celistvou víru. V tom spočívá první charakteristický znak tradicionalistů.
Víra se dále musí projevovat skutky. Musí určovat naše jednání. A proto je druhým nutným znakem, že tradiční katolík usiluje z celého srdce a z celé své duše o zachovávání Božího zákona a mravních předpisů evangelia. Staví se proti snahám, které chtějí Boží zákon rozředit, pozměnit nebo i popřít. Tradiční katolík je rozhodnut jej věrně zachovávat a žít v souladu s vůlí Boží. Snaží se tedy důsledně vyhýbat hříchu, neboť v urážce Boha spatřuje největší zlo i pro svoji duši. Kdo totiž hřeší, uráží Boha a staví se i sám proti sobě. Neprojevuje vůči sobě lásku, nýbrž smrtonosnou nenávist.
Dbát z celého srdce na Boží zákon. To je druhý znak tradici věrného katolíka. Nesmírně důležité je pro nás všechny, že tradicionalista si je v pokoře velmi ostře vědom své vlastní slabosti. Zcela jasně si uvědomuje, že nutně potřebuje pomoc shůry, že je ve své nemohoucnosti odkázán na Boží milost a na prostřednictví jediné pravé Církve Kristovy. Proto se pokorně obrací k Bohu a vyznává: Domine, non sum dignus. Pane nejsem hoden. Nejsem hoden tě přijmout, Pane Ježíši, avšak přijď pro své milosrdenství ke mně, posilni moji víru a pomoz mi zachovávat všechna přikázání.
Katolické Církvi, své věrné snoubence, svěřil náš Pán veškeré prostředky pro posvěcení duší, které nám pomáhají, zvláště svátosti a oběť Mše Svaté. Pravý katolík je také neochvějně věrný tradičnímu obřadu mešní oběti a současně principielně odmítá takzvaný nový mešní řád, protože ten je infikován ekumenickým relativismem, protestantismem a neomodernismem. Je nutné zachovat věrnost tradičnímu ritu, který nám přináší nefalšovanou oběť Mše Svaté. Totiž zpřítomnění Kristovy výkupné oběti na oltáři.
Všechny tyto charakteristické znaky tradicionalisty, totiž starost o pravost víry, úsilí o život podle Božích přikázání, vědomí vlastní slabosti a láska k tradiční mši svaté a svátostem vůbec, to vše lze krátce shrnout slovy sv. Pia X., který říkal: „Tradicionalista je jednoduše katolík. Tradicionalista je jednoduše věrný katolík.“
A tak jsme i my pevně rozhodnuti zachovat věrnost tradici, protože chceme s Boží pomocí zůstat katolíky a sice až do posledního dechu. Vždyť bez víry se nelze líbit Bohu. Bez pravé katolické víry se nikdo nemůže Bohu líbit.
Obnovme tedy dnes svou rozhodnou vůli, že zůstaneme tradici věrnými katolíky. Že nikdy nepřistoupíme na modernismus, liberalismus, progresismus, na žádný z bludů, které Církev odsoudila.
A prosme na závěr našeho mocného ochránce: „ Svatý Pie X., vypros nám milost věrnosti až do blaženého konce.“
Amen.
Aktuálně >