Svatý Tomáš z Villanovy – štědrý dárce a přítel chudých

Dnes slavíme svátek sv. Tomáše z Villanovy.

Narodil se kolem roku 1487 ve Fuenllana u Villanovy v Kastílii ve Španělsku. Rodiče, otec Alfons Garzias a matka Lucie, z rodu Martines, Tomáše často kárali, když se vracel domů bez kabátu, bos, a svačinu navíc rozdal chudým dětem. Tomáš říkal: „Potrestej mě, matko, ale Bůh ví, nemohl jsem se dívat na chudého chlapce, jak se zimou třásl.“ Jednou přišli žebráci až do domu; rodiče nebyli doma a spižírna byla zamčena. Tomáš neměl, co by žebrákům dal. Pochytal několik kuřat a dal jim je. Když mu to matka vytýkala, řekl jí: „Měl jsem takovou soustrast s chudými, a kdyby byl ještě jeden přišel, raději bych mu dal i slepici, než ho propustil bez daru,“ a dodal: „Podruhé nechej spižírnu otevřenu!“ Mezi jeho ctnosti patřila vedle zbožnosti skromnost a pokora.

Když bylo Tomášovi 15 let, dali ho rodiče na vysokou školu v Alkále. Tehdy mu zemřel otec a Tomáš poté co poskytl útěchu matce, věnoval dům ve Villanově, jejž po otci zdědil, městu na útulek pro chudé panny a vdovy.

Když vystudoval a stal se profesorem, pohrdl světskou slávou a vstoupil r. 1516 bez vědomí přátel a příbuzných do kláštera mnichů a poustevníků řádu sv. Augustina v Salamance. Po roce složil dočasné sliby a po dalším roce sliby věčné, v roce 1518 přijal kněžské svěcení a v témže roce na Boží hod vánoční sloužil primiční mši svatou. Krátce nato byl ustanoven převorem, říkaje: „Zbožnosti je třeba, ale vědy také; věda bez zbožnosti je jako ostrý meč v rukou dítěte. Věda se dá dobře srovnat se soustředěností klášterní.“  

Císař Karel V. chtěl ustanovit Tomáše arcibiskupem granadským, ale na úpěnlivé prosby světcovy od toho upustil. Když brzy potom chtěl císař jmenovat jiného kněze arcibiskupem valencijským, sekretář se přeslechl a napsal do ustanovovacího dekretu jméno Tomášovo. Císař viděl v tomto omylu vůli Boží, ale Tomáš povolil teprve, když mu představený hrozil vyloučením z Církve. Nový biskup přišel pěšky do Valencie. Když kanovníci shledali, jak chudý je jejich arcibiskup, darovali mu 4.000 dukátů, aby si mohl pořídit nábytek. Tomáš tyto peníze přijal vděčně, ale ihned je věnoval nemocnici, která nedávno před tím vyhořela. Jako arcibiskup měl ročně příjmů 18.000 zlatých, Tomáš spotřeboval sotva pětinu pro sebe, své úřednictvo a služebnictvo; všechno ostatní rozdal na dobré účely.

Za celý čas svého úřadování si dal Tomáš ušít jen dvě nové kleriky. Kanovníci na něj naléhali,aby si dal udělat klobouk z polohedvábné látky; prý je povinen tak učinit s ohledem na svou hodnost. Tomáš poslechl, a když klobouk dostal, zvolal žertem: „Hle, v tomto klobouku záleží arcibiskupská hodnost; moji kanovníci se domnívají, že nejsem arcibiskupsky oděn, nemám-li hedvábný klobouk.“

Tomáš říkával: „Není slušno, aby sluha lépe jedl než jeho pán; chudí pak jsou moji páni a já jsem správcem jejich statků.“ 

Kázání Tomáše nacházela srdcích posluchačů velkou odezvu, mluvil prostě, s velkou vážností a bez prudkých emocí. Oproštěn od nízkých náklonností, překypující šlechetností myšlenek, vedl posluchače do Boží náruče, s láskyplným citem svolával na hříšníky Boží milosrdenství. To co říkal, zároveň prožíval, proto míval na kazatelně v očích slzy a pro dojetí dělal pauzy.

Ve své neutuchající péči o chudé a zchudlé Tomáš podporoval měšťany, kteří se po zchudnutí styděli žebrat, pomáhal nemocným řemeslníkům a obchodníkům, poskytoval dcerám nemajetných rodičů potřebné věno, aby se mohly vdát a neupadly do hříšného života, od Maurů vykupoval zajatce, zajišťoval chůvy pro pohozené novorozence a odměňoval ty, kteří tyto bezmocné opuštěnce přinesli. Ve Valencii, v Akále, i v Oriole založil koleje pro chudé studenty a pro nemocné zajišťoval stravu a platil za ně lékaře.

Kdosi vyčítal Tomášovi, že jeho dobroty zneužívají mnozí lenoši a ničemové. Tomáš řekl: „Nevadí, oklame-li vás kdo. Lépe je dáti almužnu desíti nehodným, než jednoho hodného nechati odejít s prázdnýma rukama. Nad povaleči a tuláky ať bdí úřad! Kdo ke mně přichází a prositi se neostýchá, toho nemohu zahnati!“ Také říkával: „Almužna nezáleží v tom, abychom něco dali, nýbrž abychom bližního z nouze vytrhli.“ 

Ve své diecézi jako arcibiskup usiloval o nápravu kanovníků, kteří nedbali na zachovávání patřičné kázně a dávali přednost nezřízeným zábavám, velmožů, kteří setrvávali v nedovolených sňatcích a žili v rozmařilosti. Provinilcům domlouval v soukromí, proti nikomu nechtěl vystupovat přísně, s následujícím vysvětlením: „Kdo se nebojí Boha, nedá se od zlé cesty odvrátit ani klatbou.“ V dobrotě srdce a beze svědků prosil provinilce, aby se polepšili. Ty nejzatvrzelejší zval do svého pokoje a dojemně jim domlouval před obrazem Ukřižovaného. Jednomu z nich řekl: „Protože na Božím soudu bude i tvá duše ode mne požadována, hodlám za ní udělat pokání.“ A začal se do krve bičovat. To dotyčný nesnesl a se slzami lítosti prosil o odpuštění a sliboval polepšení.

Dne 28. srpna 1555, na svátek sv. Augustina, se Tomáš roznemohl bolestmi v hrdle a zimnicí. Přijal svátosti umírajících. Poslední mši svatou sloužil ve svém pokoji o svátku Narození Panny Marie. Před smrtí se pak tázal, jaká je peněžní hotovost v domě. Řekli, že asi 4.000 reálů. Rozkázal, aby tři mužové chodili po městě a peníze rozdělovali. Mezitím rozdal všechen svůj nábytek, kromě lůžka, na němž ležel. Když se oni tři mužové vrátili a neměli ještě všecky peníze rozdány, řekl: „Ach, proč mne zdržujete, abych mohl odejíti na věčnost? Dejte to chudým anebo to zaneste do nemocnice! Ale honem pospěšte, ať tu přes noc nezůstane ani reálu!“ Když tak učinili, řekl: „Nyní umřu s radostí.“  Tu přišel žalářník. Tomáš mu řekl: „Příteli, nebyls tu, když se nábytek rozdával mezi ostatní služebníky. Nemám než toto lože. To ti rád postoupím. Jen tě prosím, abys mi je zapůjčil, než umřu.“ Zbaviv se tak všech věcí pozemských, pozdvihl oči a povzdechl si: „Děkuji tobě, Pane Ježíši Kriste, za milost, že mohu odejíti z tohoto světa, jako chudý řeholník.“  Pomodlil se zbožně žalm 30. „V tebe, Hospodine, jsem doufal, nechť nejsem zahanben na věky“ a zemřel při slovech: „V ruce tvé poroučím ducha svého“ 8. září 1555.

Blahoslaveným ho prohlásil papež Pavel V. a Alexandr VII. v roce 1658 svatořečil.

Patron : je vzýván jako ochránce studentů

Atributy : biskup, měšec, žebrák

Další rytiny >

Zpracoval Štefan Šmahovský