Radomír Malý
Již dlouhou dobu se buddhismus zdá být konkurencí křesťanství. Existují dokonce i některé katolické svatyně (také u nás), kde kněz spolu s dalajlámou, který tam přijede, zapalují orientální voňavé tyčinky a provozují společný rituál. I od některých katolíků lze slyšet: Vždyť buddhismus má podobné zásady jako křesťanství, Buddha a Kristus jsou si tolik podobní…
Na to je jediná možná a správná odpověď: Nejsou. Podstatný rozdíl spočívá už v tom, že zakladatel buddhismu Gautáma Siddharta (žil 560-480 př. Kr.), jenž si později nechal říkat „Buddha“, což znamená „osvícený“, se nikdy nepovažoval za Boha, jenž přišel na tento svět spasit lidstvo. Opustil rodinu, aby se cele věnoval modlitbě a meditaci, zemřel ve věku 80 let. Až 500 let po Buddhově smrti byly sepsány hlavní body jeho nauky, zatímco v případě Ježíše Krista se tak stalo jen pár desetiletí po jeho odchodu do nebe.
Buddhismus dnes čítá ve světě cca 300 milionů vyznavačů a je rozdělen do několika různých směrů, které si leckdy navzájem příkře odporují, přesto však existují 4 základní styčné body:
1) Buddha učil, že veškerý život je utrpení;
2) Jeho příčinou je žádostivost po pomíjivých dobrech;
3) Odstranit utrpení lze pouze zřeknutím se žádostivosti;
4) Jedinou cestou k tomu je cesta nirvány, což znamená pomocí meditace a duchovního života dosáhnout naprostého zničení vlastní osobnosti, jejího rozplynutí se v nadpřirozenu;
Nirvána je ideálem, smyslem a cílem lidského života. Protože málokterý člověk je tak dokonalý, aby se mu to v tomto životě podařilo, následuje po smrti převtělení, reinkarnace, aby se v novém životě ideálu nirvány více přiblížil. Takových reinkarnací může být obrovské množství, než lidská duše dospěje k nirváně. Nejlepší formou, jak co nejrychleji dosáhnout nirvány, je mnišský život v klášterech, proto je tato forma v buddhismu velice rozšířena.
I povrchní čtenář ihned pochopí, že toto je křesťanskému pojetí na hony vzdáleno. Hlavní rozdíly mezi křesťanstvím a buddhismem jsou následující:
1) Křesťanská zjevená pravda říká, že existuje pouze jeden Bůh ve třech osobách. Pro buddhismus však není existence či neexistence Boha nebo bohů vůbec důležitá. Některé směry, např. tibetský lamaismus, uctívají velké množství pohanských božstev, jiné zase jsou téměř ateistické, uznávají pouze v panteistickém slova smyslu jakousi božskou podstatu přírody, která ovšem není osobním Bohem.
2) Podle katolické nauky je cílem člověka věčná spása celé lidské bytosti, nejprve duše hned po smrti, po druhém příchodu Krista na svět i těla. Buddhismus však nabízí dobrovolné sebezničení člověka v nirváně, ztrátu vlastního já, faktickou likvidaci osobnosti pomocí askeze a meditace.
3) Mezi Buddhou a Ježíšem Kristem existuje podstatný rozdíl. Buddha byl, jak se sám nazýval, „hledajícím“, zatímco Ježíš o sobě prohlásil, že je „cesta, pravda a život“. Buddha se nikdy nepokládal za Boha, teprve mnoho staletí po smrti byl zařazen mezi božstva, zatímco Ježíš od prvopočátku zdůrazňoval svoji jednotu s Otcem, svůj božský původ a božské poslání. Buddha na rozdíl od Krista neprolil za člověka svou krev, nezemřel jako mučedník.
4) Křesťanství kategoricky odmítá jakoukoliv modloslužbu a magii. Pro buddhismus jsou ale magické rituály součástí meditace a cesty k dosažení nirvány.
U nás je nejznámější tibetská forma buddhismu, spojená s postavou dalajlámy. Ten nynější, jenž bývá též častým hostem v Praze, se jmenuje občanským jménem Tendzin Gyatsho. Narodil se r. 1935 v Horním Tibetu a byl uznán na základě „osvícení“ některých mnichů již ve stáří 2 let za převtělení 13. dalajlámy, tedy za 14. dalajlámu (každý dalajláma je reinkarnací předchozího). Slovo „dalajláma“ znamená v překladu „oceán moudrosti“. Dalajláma je hlavou všech tibetských mnichů a potažmo všech buddhistických věřících, kteří jsou s touto tibetskou formou buddhismu spojeni. Gyatso tedy vstoupil do kláštera a také studoval na univerzitách, aby se připravoval na převzetí své úlohy.
Když Číňané obsadili r. 1959 Tibet, uprchl dalajláma do Indie, kde dodnes žije ve městě Dharmsala. Bojuje za politickou nezávislost Tibetu, za což mu byla r. 1989 udělena Nobelova cena míru. Nicméně manželé Trimondiovi vydali v 90. letech knihu pod názvem „Stíny dalajlámy – sexualita, magie a politika v tibetském buddhismu“. Zajímavé je, že dalajláma tyto pro sebe nepříznivé informace se nikdy nepokoušel vyvrátit, ale nabídl autorskému páru miliony dolarů za skoupení veškerého nákladu knihy.
Dalajláma je svým smýšlením téměř ateistou – i když tibetský buddhismus spočívá spíše na pohanských kultech. Hlásí se dokonce i k marxismu a jednoznačně prohlásil v rozhovoru pro časopis „Die Zeit“ 22. 10. 2009: „Ano, jsem marxista. Komunismus spočívá na násilné totalitární společnosti, kapitalismus na přání být čím dál bohatší. Marxismus se ale pokouší to, co máme, spravedlivě rozdělit.“ O tom, že totalitní komunismus by nemohl existovat bez marxismu a jeho nauky, samozřejmě ani slovo, rovněž tak o Marxově ateismu a jeho snaze zlikvidovat hrubým násilím křesťanství, jak ukázal příklad Pařížské komuny r. 1871, kdy Marx krutosti komunardů vůči Církvi nadšeně velebil.
Dalajlámovo přihlášení se k marxismu však nijak nekoliduje s pohanskými kulty tibetského buddhismu, jehož je nejvyšším reprezentantem. Tady ovšem se musíme ptát, jestli si dalajláma opravdu zasloužil Nobelovu cenu míru, protože ochranný znak, který zvolil za symbol svého „pontifikátu“, vůbec neprozrazuje mírumilovné úmysly. Představuje ho bohyně Palden Lahmo, která, ověšena náramky z lidských lebek, jede na koni přes krvavé jezero a jako podložku má pod sebou kůži staženou ze svého syna, jehož vlastnoručně zavraždila.
Podobnými krutými a zvrácenými symboly a zobrazeními božstev se buddhismus jenom hemží. To má ovšem své důsledky. R. 1997 došlo přímo v místě dalajlámova exilového pobytu v Dharmsale k rituálním vraždám 3 lidí, při nichž byla obětem stažena kůže z těla. Dalajláma se sice od toho distancoval a čin odsoudil jako dílo sektářů, nicméně nutno si klást otázku, proč u křesťanů k podobným rituálním zvrácenostem nikdy nedocházelo, ani u křesťanských sektářů ne. Už z toho je zřejmé, že mezi křesťanstvím a buddhismem zeje nepřeklenutelná propast.
Málo je také známo, že novicové v buddhistických klášterech musejí prožít nějaký čas ve sklepních místnostech s lidskými kostmi a příšernými zobrazeními podobnými bohyni Palden Lahmo a oddávat se magickým praktikám, které ve své podstatně neznamenají nic jiného než vzývání démonů.
Evropští obdivovatelé buddhismu rádi poukazují na to, že toto náboženství je mírumilovné. Je pravdou, že jednou z tezí buddhismu je soucit a neubližování živým tvorům. S tím se ale těžko dají srovnat výše zmíněné symboly a rituály. Mírumilovná též rozhodně není nauka o příchodu krále Rudry Chakrina, jenž prý „vyčistí svět s kolem v ruce“ – a to vyvražděním všech, kteří nepřijímají Buddhovu nauku. To se má stát údajně roku 2337 po Kristu. Tomu věří i současný dalajláma, jak se několikrát sám veřejně přiznal.
Buddhisté mají na svědomí mnoho prolité křesťanské krve. Japonští katoličtí mučedníci na přelomu 16. a 17. století byli oběťmi především tamních buddhistických kněží, podobně později i ve Vietnamu a v dalších asijských zemích. A nejednalo se pouze o vzdálenou minulost, buddhisté vraždili katolíky i ve 20. století. Papež Jan Pavel II. povýšil r. 1992 na oltář francouzského misionáře Mauritia Tornaye. Ten působil ve 30. letech 20. století právě v Tibetu. Ačkoliv se vyznamenal mnoha charitativními akcemi ve prospěch hladovějícího obyvatelstva, vyčerpaného válkou, přesto byl r. 1949 buddhistickými mnichy v Jerkalu zastřelen, protože „propagoval katolické náboženství“. Ještě několik let před smrtí si pater Tornay v dopise rodině stěžoval, že „těm, kteří se přihlásí ke křesťanství, hrozí tak kruté mučení, že je hrůza na to vůbec pomyslet“. R. 1966 byl buddhistickými mnichy otráven jejich představený Odser Lama, občanským jménem David Tenzing, jen proto, že konvertoval ke katolicismu.
Nedejme se tedy mýlit! Buddhismus je falešným náboženstvím, o němž platí varování sv. Pavla, že pohané, přinášející oběti svým bohům, obětují ve skutečnosti démonům. Buddhismus a křesťanství jsou dva zcela rozdílné světy. Samozřejmě i buddhista může být spasen, jestliže Krista bez vlastní viny nepoznal a žije podle přirozeného mravního zákona, ale spasí ho Kristus, nikoli Buddha. Nenabídne mu reinkarnaci ani nirvánu, ale věčný život v Boží Trojici, jestli ho přijme. Buddhismus jej ale v žádném případě ke spáse nepřivede, protože magické rituály, jichž používá, ukazují jednoznačně na jeho původ z toho druhého království, nikoli z království Kristova.
Podle Ursprung und Ziel (zvláštní vydání 2/2012) zpracoval PhDr. Radomír Malý. Vyšlo v časopise Řád, 2/2012.
Aktuálně >
Kde jsou ty časy, když nechal sv. František Xaverský indické děti obrácené na víru vyhladit stopu v jedné skále, která měla patřit Buddhovi. Dnes by mnozí kněží podnikali ekumenická procesí na toto místo…
To stahování lidí z kůže, obliba číší z lebek, vyhřezlých mozků s očními bulvami a pod. je vlastní právě tibetskému, mongolskému a burjatskému lámaismu (a původnímu himálajskému šamanistickému náboženství bön); s učením samotného Buddhy to nijak nesouvisí. Do synkretického spojení s buddhismem se to dostalo právě kvůli oné buddhistické „toleranci“….
Velmi dobře zpracované téma. Nicméně s výrokem „Dalajlámovo přihlášení se k marxismu však nijak nekoliduje s pohanskými kulty tibetského buddhismu…“ nemohu souhlasit.
Základem marxismu je historický a dialektický materialismus a s buddhismem (představou reinkarnace apod.) se naprosto vylučuje. Dalajláma to buď neví, nebo je mu to v boji za neomarxisty prosazovaný Nový světový řád jedno.
K té čtvrté Buddhově tzv. vznešené pravdě bych doplnil, že jde spíš o rozplynutí v „přirozenu“ než v nadpřirozenu. Myslím, že původní buddhismus se metafyzice vyhýbal. Nezná ani pojem duše, takže i reinkarnace mi připadá spíš jako trpěný pozůstatek hinduismu. Na druhou stranu nelze buddhismus považovat ani za ateistický, protože buddhismus prostě nepřipouští v této oblasti žádnou debatu. Původní buddhismus je v podstatě jógická technika nebo v určitém smyslu forma terapie spíš než náboženství.
Proto ty meditace s lidskými kostmi, na hřbitovech, nad různými způsoby smrti apod. Novic nebo vážný student buddhismu musí do hloubky zakusit, co znamená pomíjivost, která hraje v tomto učení ústřední roli.
Dalajláma a tibetský buddhismus jsou populární především díky čínské okupaci Tibetu. Nemyslím, že je dalajláma skutečně marxista, protože si je vědom, čemu vděčí za zkázu své země a kultury. Není ale žádný velký myslitel, takže papouškuje obecně známé heslo o spravedlivé distribuci bohatství v komunismu. Není se co divit, dalajláma je mnich a komunismus není nic jiného než karikatura myšlenky mnišského společenství, a proto se mu možná zdá takový názor přirozený.
Nejsem si jist, zda je zcela spravedlivé připisovat zločiny buddhistů buddhismu. Rozumím tomu, že je třeba upozornit na obecně nepříliš známé skutečnosti. Na druhou stranu u mnoha z nich se lze spíš dopátrat politického než náboženského pozadí, stejně jako u evropských náboženských konfliktů v 16. století. Třeba události v Japonsku za doby šogunátu mají podle mého názoru spíš politický charakter, vzhledem k tomu, že buddhismus zde byl oficiálním, tedy povoleným náboženstvím, zatímco křesťanství cizorodým prvkem, politicky vnímaným jako předvoj evropských mocností.
Souhlasím, že buddhismus ke spáse nevede, ale je trochu škoda, že se článek nezabývá tím, proč je dnes buddhismus pro spoustu lidí tak přitažlivý. Přes její současnou popularitu nepřipisuju tibetské formě buddhismu velký význam, ani budoucnost. Je v tom příliš mnoho folklóru a exotiky a okouzlení „magickým“ orientem už je dnes pryč. Západní člověk je přeci jen příliš skeptický a praktický, a proto si myslím, že ho výrazněji osloví spíš zen a různé od náboženských atributů osvobozené techniky, které jdou na „dřeň“. Zkušenost „bytí“, „přirozenosti“, „původní mysli“, „vědomí“ apod. je reálná a dostupná a většina lidí mylně směšuje tyto zkušenosti se zkušeností Boha či Krista, protože obojí je mimo běžnou lidskou zkušenost. Mluvím i o vlastním dlouhotrvajícím omylu. Teprve rozlišování některých autorů mezi „přirozenou“ a „nadpřirozenou“ mystikou mi pomohlo vyjasnit to, co jsem sám začal postupně vnímat, ale dlouho nedokázal pojmenovat. Buddhistické zkušenosti prostě chybí skutečná transcendence.
Jen bych chtěl podotknout, že ten článek je dost pokřivený a úmyslně zaměřený proti buddhismu. Pokud by napsal pan Malý svůj názor bez zbytečného navážení se do buddhismu, tak nemohu odporovat. Avšak většina jeho kritiky je postavena spíše proti hierarchickému systému buddhismu (rozdíl náboženství x církev) a podklady které používá jsou prakticky nedohledatelné (při hledání jsem je nacházel stále ve stejném kontextu, bez zdrojů). I když poukazuje na zločiny, které mohly být spáchané buddhisty, neznamená to, že za ně může učení buddhismu. S trochou vynalézavosti se dá takovýto článek napsat o jakémkoliv náboženství či ideologii. Závěr shrnutý v posledním odstavci navíc podněcuje náboženskou nesnášenlivost, místo aby zdůrazňoval pochopení pro názory ostatních. Tímto nevyjadřuji jakýkoliv názor na křesťanství či buddhismus (byť jsou oba kladné), jen poukazuji na článek.
Ano, tento článek je skutečně prvoplánově protidalajlámovský a z toho důvodu zjevně nevědecký. Nevšiml jsem si v něm žádné nepravdy, ale samotná skutečnost, že směšuje buddhismus, jako celek, a tibetský lámaismus, je velký problém.
Samozřejmě, žádná forma buddhismu se nemůže vyrovnat křesťanství, ale je třeba vědět, že dva miliony negramotných Tibeťanů ve 30. letech nelze brát jako typický vzorek buddhistů v době, kdy se křesťanství úspěšně šířilo v Japonsku, v Číně a na Cejlonu, aniž by vzbuzovalo takové násilné reakce. Tibetský buddhismus je ze světového hlediska menšinový a ještě jsem nikdy neviděl, že by nějací buddhisté z Číny či Vietnamu měli doma obraz dalajlámy, tak jako někteří naivní Češi.
Ostatně i těch pár českých buddhistů, jejichž zájem byl skutečně vážný, zamířili nakonec raději na Srí Lanku než do Tibetu a vízová politika ČLR v tom nehrála hlavní roli.
Na druhé straně, a to je třeba také zdůraznit, tento článek není prezentován, jako vědecké dílo a jeho autor má plné PRÁVO napsat něco, co není zcela objektivní a vědecké.
Ad 4: Jen dvě poznámky, spíše okrajové. Pokud jde o to, „proč je dnes buddhismus pro spoustu lidí tak přitažlivý“. neplatí to sice jistě pro všechny západní „buddhisty“, ale jsem přesvědčen, že pro drtivou většinu jde pouze o módu, která – jak známo – se šíří z naprosto iracionálních motivů. Nemyslíte si snad, že ty zástupy hollywoodských, ale taky českých herců a hereček, zpěváků a zpěváček,které se vyznávají ze svého obdivu k buddhismu,jsou vedeny nějakými hlubšími úvahami, že jim jde o to, jak říkáte, proniknout „na dřeň“? Prostě obdiv k Orientu, exotice je v různých podobách v módě už od osvícenství; tehdy to byly chinoiserie, taky moudří divoši atd., dnes holt frčí buddhismus. Pokud jde o ten rozdíl mezi náboženským a politickým pozadím při pronásledování křesťanství, přece v celém novověku se už většinou „nesluší“ pronásledovat někoho výslovně pro jeho náboženství, takže aby se náboženské pronásledování odůvodnilo, přidává se k tomu politika – to i za komunismu přece nebyli katoličtí mučedníci oficiálně vězněni a zabíjeni pro své náboženství, ale proto, že byli (politickými) agenty Wall Streetu, Vatikánu atd. Ty politické (mnohdy násilně přidané)důvody přece nijak nevylučují důvody náboženské.
5. 6. 7. Zajímá mne důvod, proč by katolický portál měl psát pro-dalajlámovsky a pro-buddhisticky?
Co se týče autority v oboru historika dr. Malého, ta je rozhodně nepopíratelná a pan doktor jistě zná velice dobrý důvod, proč článek napsal právě takto a ne jinak. Spíše než prázdná kritika by se slušelo dotázat se na tento důvod přímo autora. V minulosti to byla zcela běžná praxe slušného chování vůči vzdělaným a/nebo starším lidem.
Článku bych nevyčítal, že je „prvoplánově protidalajlámovský“ a „úmyslně zaměřený proti buddhismu“, i když to je zřejmě pravda. Je třeba vzít v úvahu, že byl sepsán jakožto obrana křesťanství proti vzrůstajícímu vlivu a oblibě buddhismu v tradičně křesťanských zemích a v době, kdy, jak se zdá, i část církevní hierarchie selhává a podporuje synkretistické snahy. V apologii nejde a nemůže jít o pouhé srovnání křesťanství a buddhismu, z její podstaty vyplývá, že bude od počátku stranit předmětu své obrany. To samozřejmě neznamená, že by v rámci takové řeči bylo možno tolerovat úmyslné uvádění nepravdivých fakt či klamných argumentů.
Pane Bednáři! Myslím, že jsme si nerozuměli. Mně je samozřejmě jasné, že přihlášení se k marxismu objektivně koliduje s pohanskými kulty, což je jasné každému vzdělanému člověku. Jenže subjektivně u dalajlámy ne, on to považuje za normální, to jsem chtěl touto větou říci, abych poukázal na obrovskou rozpornost jeho postoje. Tedy ještě jednou: u dalajlámy, v jeho subjektivním postoji nekoliduje přihlášení se k marxismu s pohanskými kulty, objektivně však ano, což je dokladem absolutní nekonzistence jeho myšlení.
Vážený pane Dr. Malý, děkuji za vysvětlení a omlouvám se, ironii v oné větě jsem nějak přehlédl.
Ad 8. Máte pravdu. Možná se pletu, ale připadá mi, že móda tibetského buddhismu je právě spojena s osobou dalajlámy, protože jde o nejznámější buddhistickou „celebritou“. Vážnější zájemci se uchylují k méně okázalým proudům buddhismu.
Naopak s druhou částí souhlasím méně. Asi by bylo třeba posuzovat jednotlivé případy zvlášť, ale pokud jde o Japonsko 17. století, domnívám se, že šlo v prvé řadě o mocenské důvody, proč bylo křesťanství zavrhováno vládnoucí kastou. Zatímco buddhismus byl zcela pod kontrolou státu, křesťanství, jehož přívrženci se podřizují autoritě papeže sídlícího kdesi v daleké Evropě, představovalo z hlediska nedávno dosažené jednoty země závažný problém. Buddhističtí mistři psali svoje protikřesťanské pamflety přímo na žádost šóguna, jak tuším píše Cleary. Zřejmě to nemělo valný účinek, protože nakonec byli jezuité vyhnáni a Japonsko odříznuto od západního vlivu.
Japonsko 16 a 17 století – to byl střet katolicismu a protestantství na druhé straně světa. Jezuité a františkáni obrátili na pravou víru za 30 let svého působení přes JEDEN MILION Japonců. Protestantům se to nelíbilo a tak využili všemožných pák na císaře, včetně tzv. bonzů, coý byli právě budhističtí kněží, kteří obvinily jezuity z přípravy vpádu španělského vojska. Po nástupu šógunů zavládla tyranie a křesťanství v Japonsku bylo na dlouhá léta potlačeno.
Ad 13: Nechci se hádat, koneckonců nejsem japanolog, ale jen obecně: To propojení náboženských a politických motivů v jednotlivých pronásledováních je přece běžné, a bylo tu i v minulosti (i když v moderní době je to markantnější) – už v římské říši byli křesťané pronásledováni z důvodů náboženských i politických (jako odpůrci státního náboženství, odmítající uznat božství císařovo), Alžbětě I. Anglické katolíci vadili i coby katolíci, i coby lidé stejného náboženství jako nepřátelští Španělé atd. atd. Nemyslím, že by situace v Japonsku byla od situace v Anglii nějak zásadně odlišná, vždyť i ten politický nepřítel tu byl společný. K perzekuci z důvodů náboženských se prostě vždycky (nebo skoro vždycky) připojují nějaké další důvody – politické, národnostní, ale v jednotlivých případech třeba i rodinné nebo osobní; není důvodu, proč by všechny tyto důvody nemohly hrát svoji roli v japonském pronásledování. I jednotliví aktéři perzekuce mohli být vedeni odlišnými motivy – jiné mohl mít šógun, jiné buddhističtí mniši, kteří mu pomáhali (nebo ho popichovali?) apod. Tyhle další, nenáboženské motivy, připojené k motivům náboženským, přece nijak neubírají mučedníkům na jejich zásluhách, neumenšují jejich mučednictví.
Docela zajímavá diskuse. Myslím, že nejlépe, a se znalostí věci, to popsal Romano. Takže spíš detaily a upřesnění:
– v buddhismu neexistuje osobnost, pouze pětice svazků (skandh), které se po smrti rozpadají. Není tedy co zničit, jak správně napsal Romano.
– otázka je, co je to nirvana, a zda pro budhisty existuje posmrtný život, tj, jestli je nirvana z hlediska vnímání „ne-nic.“ Většinou na tuhle otázku budhisté odpovídají, že to není důležité, a že nirvana je „ani bytí, ani nebytí“. Docela často se ale nirvana interpretuje prostě jako nebytí (po předchozím osvícení, „satori“). A protože je podle budhismu podstatou života utrpení, i když existují dočasná „božská“ vtělení jako jakási odměna dobré karmy, která ji ale zároveň spotřebovává, je docela možné, že v dilematu „smrt“ a „věčný život v rájích v božském vtělení“ by některý budhista považoval první za lepší a druhou za horší možnost.
Vždycky mě zaráželo, proč je něco, co se vrací (přinejmenším tak dlouho, dokud nepochopíme vlastní žádostivost po tom), viděno jako „pomíjivost“. Když se to furt vrací, tak je to právě spíš nepomíjivost, ne? Tj. pomíjivé to vlastně teprve učiním tím, že to jako pommíjivé vnímám :-)
– asi by bylo dobré zdůraznit, že zen je formou budhismu, i když to asi většina lidí ví.
– u Japonska: z článku a z reakcí to trochu vypadá, jako by byl japonským náboženstvím budhismus. Tak to úplně není: je to spíš kombinace původního šintoismu a budhismu, které si ale stále vůči sobě udržují svá specifika, specializace na jisté obřady apod.
Jen bych podotknul, že nezředěný a plně katolický život je vždy i životem politickým, lépe řečeno na politiku vliv majícím životem.
Dobře žitá a praktikovaná víra je zároveň i trnem v oku politickým strukturám, které zvěstují systémy, které odporují pravdě.
Proto si přejí politici (budhisté, liberálovém osvícenci a kdo ví ještě kdo), zředěný katolicismus, žití jen za zavřenými dveřmi.
A z toho důvodu, je politický boj proti katolíkům, zároveň i bojem náboženským. Je totiž dalším omylem, že se rozděluje život na světský a duchovní, ale život je boj a dá se stát jen na jedné nebo druhé straně.
IMG:http://traditioninaction.org/R.....6_Thai.jpg
Moje katolické srdce jásá, nad skvělým důkazem pravdivosti slov sv. apoštola Pavla “ je jediné pravé náboženství a to katolické, vše ostatní jsou démoni“.
Pene doktore děkuji Vám !!!