Svatá Alžběta Portugalská

Dnes slavíme svátek svaté Alžběty Portugalské (též Alžběta Aragonská, Isabela Portugalská či Isabela Aragonská; portugalsky Isabel de Aragão, aragonsky Isabel d’Aragón; 1271 Zaragoza – 4. července 1336 Estremoz).

ČTENÍ z knihy Přísloví (31,10-31)

„Zdatnou ženu kdo nalezne? Nad skvosty zdaleka cenu má. Manžel na ni spoléhá, o zisk nemá nouze. Prospěch mu činí, ne škodu v každý den života svého. Pečuje o len a vlnu, pracuje radostnou rukou. Jest jak obchodní koráb z dálky, jenž dováží chleba. Když ještě noc je, vstává, rozdává stravu své rodině, služebným svým jídlo. Na pole myslí a – koupí je; z výtěžku rukou svých vinaří. Ovíjí silou svá bedra, uplatňuje své rámě. Vidí, že sladký je zisk její, nehasne v noci její světlo. Ruce své na kužel klade, prsty pak třímají vřeteno. Ruku svou otvírá nuznému, dlaně své vztahuje k chuďasu. Sněhu se pro svůj dům nebojí, jesť všecek oblečen dvojmo. Koberce hotoví sobě, kment a purpur šat její. Vážen je v branách muž její, když sedí s předními kraje. Vyrábí, prodává plátno, pásy dodává kupci. Vliv a čest její roucho jest, s úsměvem v budoucno patří. Ústa svá otvírá v moudrosti, učení vlídné má na rtech. Pátrá, co se v domě děje, chleba bez práce nejí. Rostou jí děti a ctí ji; roste i muž její a chválí ji: Mnoho žen vedlo si zdatně, tys je však předstihla všecky! Klamavá, prchavá krása jest; která se bojí Pána, té ženě přísluší chvála! Dejte jí z jejího zisku, skutky ať slaví ji v branách!“

Nikdo dosud nevylíčil lépe dokonalou ženu, nežli Duch Svatý v této Epištole. Takové ženy může vychovat jenom pravé náboženství.
(Schallerův Římský misál, Praha 1947)

Alžběta, nazývána též anděl míru (dostala na křtu jméno své zemřelé tety sv. Alžběty Durynské), se narodila roku 1271 aragonskému králi Pedrovi III. a jeho manželce Konstancii sicilské. Byla provdána za portugalského krále Dinise a i na královském trůně zůstala ženou zbožnou a dobrotivou. Říkávala: „Nikde není více třeba se zapírati jako na dvoře královském, neboť tam se nejvíce budí náruživosti“. Pomáhala chudým rodinám a sirotkům, zřídila dům pro ženy, které se dostaly na scestí, nalezinec pro odložená nemluvňata, ošetřovala osamělé nemocné, ochraňovala pronásledované, stala se matkou chudých, těšitelkou trpících.

Král Dinis byl sice spravedlivým vladařem, ale nebyl dobrým a věrným manželem. Žil prostopášně a lehkomyslně. I toto příkoří snášela s trpělivostí a obětavou láskou. Za almužníka si zvolila panoše zbožného a poctivého, jehož úkolem bylo potraviny, šaty a peníze roznášet tajně po domech chudým a nemocným. Jiný panoš ze závisti obvinil královnu u krále, že je mu nevěrná a že žije s almužníkem v hříchu. Král pomluvě uvěřil a vzplanul pomstou, že potrestá almužníka krutou smrtí. Měl být uvržen do žhavé pece v královské vápence. Ubíraje se druhého dne k vápence bohabojný almužník zaslechl cestou hlas zvonku zvonícího na mši svatou, neodolal puzení srdce svého a vstoupil do svatyně, kde nebylo ani kostelníka ani ministranta, proto se uvolil přisluhovati knězi při nejsvětější oběti. Po mši svaté poklekl a vroucně se modlil. Mezitím závistivý panoš, nedočkavý, je-li almužník mrtev, sám spěchal k vápence a tázal se, je-li králův rozkaz již vykonán. Sotva však vyslovil tato slova, která byla znamením pro správce vápenky, byl polapen a uvržen do ohně. Panoš-almužník, po ujištění správcem vápenky, že králův rozkaz je již vykonán, ač těm slovům nerozuměl, vrátil se ke králi, aby mu vyřídil záhadnou odpověď. Král strnul hrůzou, když viděl almužníka živého a zdravého a dověděl se, co se stalo. Poznal, že Bůh sám soudil a potrestal opovážlivého pomlouvače. A právě tímto hrozným soudem Božím, jakož i trpělivostí a tichostí své manželky, byl král nakonec obrácen a napravil svůj život.

Po smrti manžela ovdovělá Alžběta odložila královská roucha a vydala se bosa na pouť do Compostely. Žila ještě deset let v odloučenosti jako terciářka v klášteře klarisek, konajíc skutky pobožnosti a milosrdenství.

Ještě jednou vyšla z kláštera, aby zabránila válce mezi jejím synem  a jejím vnukem a zjednala mír mezi bojujícími.

V Lisabonu postavila první svatyni Neposkvrněné Panny Marie v dějinách Církve. Zemřela 4. července 1336. V roce 1612 byl její hrob otevřen a její tělo shledáno neporušeným, bez známek rozkladu. Byla kanonizována v roce 1625 papežem Urbanem VIII.

„Čím kdo hřeší, tím bývá potrestán“ (Moudr.11,17.)

Za pomoci kapitoly z Našich světel (Rudolf Schikora CSsR, 1947) zpracoval Štefan Šmahovský.